Článek
Chci spát. Ale jak? Nemůžu. Nejde to. Už týden nemůžu spát. Proč? Dovolte mi vám to vysvětlit.
Je to přesně týden od toho, kdy za mnou přišel. Ne, počkat, já přišel za ním. Šel jsem jako každý den z práce kolem starého domu v naší ulici.
Ten dům. Mám z něj noční můry už celý ten rok, co o něm vím. Tedy měl jsem. Je to ruina jako většina starých staveb v našem městečku. Zabarikádovaná okna i dveře, propadlá střecha od níž se dříve odrážely kapky deště. Ale to nejpodivnější, to jedno odlišení - žádné grafity. Všechny ty barabizny, jedna jako druhá, jsou posprejované různými obrazci, znaky a vzkazy. Zde není ani jeden odkaz výtržnické mládeže.
Tehdy, když jsem si toho všimnul poprvé, naskočila mi husí kůže. Záda mi polil ten nejstudenější pot. Ten dům. On nebyl obyčejný. Mluvil. Promlouval svou energií.
Den co den jsem kolem něj chodil do práce a zpátky domů. Pokaždé jsem si jen přitáhl bundu blíže k tělu, abych se pokusil zbavit toho mrazivého pocitu. Ale ten pocit byl pokaždé silnější a silnější. Přidal jsem do kroku.
Ten pocit. Ten pocit smrti. Pocit, že je vše špatně. Pocit, že nic není reálné.
Týden zpět jsem to už nevydržel. Při cestě z práce jsem prostě přišel ke vchodovým dveřím a i přes ten pocit strhnul prkna přibitá k rámu. Vzal jsem za kliku a otevřel.
Vevnitř byla zima a tma. Sáhl jsem po svém zapalovači. Už už jsem chtěl škrtnout, když v tom: ,,Nedělej to. Přitahuje ho světlo," hlas byl hluboký a trochu skřípavý.
,,Kdo jsi?"
,,Nikdo podstatný. Ale věř mi. Poslouchej mě. Pomůžu ti."
Chystal jsem se k odchodu. Měl jsem toho právě dost.
,,Ne. Nemůžeš teď odejít. Ne, teď už musíš dokončit, co jsi začal."
,,Nechci."
,,Musíš," zopakoval hlas.
,,Proč?" mísily se ve mě vztek a strach.
,,To nesmím říct. Teď mě poslouchej-"
,,Ne. Ty poslouchej mě! Já teď odejdu a zapomeneme, že jsem tu kdy byl. Jasný?!"
,,Ne. To nesmíš," začal znít starostlivě.
,,Ty se o mě bojíš?" pousmál jsem se nad tím.
,,Ne. Ale musíš to dokončit," odmlčel se. ,,Vidíš ty dveře? Tvé oči už si jistě přivykly na tmu kolem."
Přikývnul jsem s tušením, že mě vidí. Viděl:,,Dobře. Teď dojdi až na konec chodby. Za žádných okolností se neotáčej. Řekněme, že to, co je za těmi dveřmi si zrovna nepřeje, aby si o tom věděl."
Došel jsem až na konec chodby podle pokynů:,,Co teď?"
,,Vidíš tu skříňku vedle tebe? Na pravo."
Otočil jsem hlavu na zmíněnou stranu. ,,Jo."
,,Skvěle. Otevři druhý šuplík od shora. Správně. Nahmatej a vezmi si klíč, co tam leží."
Šmátrám v šuplíku. Má ruka narazila na něco, co rozhodně nebyl hledaný předmět. Chci ruku vytáhnout:,, Ne. Neboj. Vím, že tohle nebylo zrovna příjemné, ale prostě pokračuj dál. Ignoruj to."
Poslechnu hlas. Najdu klíč.
,,Výborně. Teď se otoč na levou stranu a odemkni ty dveře. Slibuju, že se ti při tom nic nestane. Až to uděláš musíš ale rychle vstoupit za dveře a zavřít je za sebou. Hlavně nenadělej moc hluku při hledání zámku. Raději ho nahmatej rukou, abys ho nevyrušil."
Opět se řídím pokyny. Najdu zámek. Otevřu dveře a rychle za nimi zmizím. Ujistím se, že jsou pevně zavřené.
,,Skvělá práce. Nyní musíš jít po schodech dolů a pečlivě je počítat, bude se ti to potom hodit.
Dojdu dolů a zapamatuju si číslo počtu schodů.
,,Máš číslo? Dobře. Vidíš tu svíčku? Jdi k ní a na papírek vedle ní napiš svoje číslo. Napiš ho tekutinou poblíž papírku. Ano, je to nechutné, ale nerozrušuj se tím, co to je, prostě napiš to číslo."
Nic neříkám, ale cítím pohled na svých zádech. Něco se na mě dívá. Pozoruje mě to.
,,Ano, dívá se na tebe. Pozoruje jaké číslo napíšeš," potvrdí mi hlas.
Dopíšu číslo a nehybně čekám, co se stane.
,,Och, je mi líto. Že ty si zapomněl na ten schod, na kterém si uklouzl? Teď utíkej! Běž zadními dveřmi!"
Nejprve jsem byl v šoku. Pak mi to došlo. Za mými zády se ozvalo zachraptění. Bylo to jako kašlavý smích. Začal jsem utíkat.
Když jsem doběhnul až domů byla tma a za dveřmi mého domu zachrčelo to cosi mně osudná slova:,, Ty, neutečeš na dlouho. Brzy zemřeš."
,,Proč? Nic jsem neudělal!" zakřičel jsem na dveře.
,,Udělal si všechno. Podívej se na mě!" zakřičelo to tím odporným hlasem nazpátek.
Podíval jsem se kukátkem na dveřích a to co jsem viděl mi už týden nedává spát.
Odporná zrůda. Vypadalo to jako člověk, ale vlastně jen tvarem toho co mělo být nejspíše tělo. Kosti tomu trčely do všech stran. Nemělo to kůži, jen odhalené maso.
A ten škleb. Měl to snad být úsměv? Smálo se mi to?
Už týden. Týden! Celých sedm dní a šest nocí to nemůžu dostat z hlavy.
Číhá to na mě za dveřmi. Brzy zemřu. Budu muset čelit trestu za svou zvědavost.
Nevím kolik dní mi ještě zbývá. Nevím jak dlouho to ještě vydržím.
