Článek
Když si vybavím své dětství, vzpomínám asi poprvé na dobu, kdy mi bylo nějakých pět až šest let. Vyrůstala jsem na vesnici v takovém tom typickém sedláckém stavení. Staříci nalevo, mladí vpravo. Dvůr a vchod vraty společný. Spousta zvířat, zahrada, dvorek, stodola skýtající nejedno tajemství a kůlny, které na tom byly obdobně. Alespoň v mých dětských očích.
Dvě, pro mě nejdůležitější, postavy byly babička a děda. Taková ta opravdová babička s trvalou na hlavě, šátkem a zástěrou s kapsami, ve kterých se vždycky našlo něco na zub, případně se tam dalo na procházce venku něco schovat. No a děda, pro mě vzor hrdiny, který se nebál vůbec ničeho a dokázal si se vším poradit. Ve flanelové košili a ve slaměném klobouku, který když po celém dni sundal, vydával obzvlášť v dobách velkého horka, zvláštní odér.
Děda mě prý často hlídal, pokud měl nějakou práci doma a stačilo jen sem tam dohlédnout na kočárek. Z vyprávění vím, že při řezání dřeva na cirkurálce jsem si naprosto v klidu pospávala právě asi metr a půl od té pily, která mimochodem byla slyšet po celé vsi. Takže zřejmě jemu dlužím díky za to, že mám tak skvělé spaní a nevzbudí mě téměř nic do teď.
Pamatuju si, že babička byla hlavně doma a všem nám vařila a celkově se starala o domácnost. Do tajů vaření a domácích prací, jako třeba šití, vyšívání a pletení se mě snažila nechat proniknout, ale bohužel jsem neměla úplně trpělivost a um na takové věci. Asi jsem měla být tak trochu kluk.
Děda, jakožto bývalý zaměstnanec JZD, chodil i v důchodu stále sezónně vypomáhat a bylo-li k vidění něco, co bych už vidět mohla, ochotně mě brával sebou. Takže vzpomínám na fascinující porod krávy, který se sic úplně nepozdával babičce, ale děda naznal, že „Už je velká dost, však na tom není nic špatného to vidět.“
Neméně zajímavá byla projížďka v traktoru nebo kombajnu, protože děda nerozlišoval, zda má vnučku, nebo vnuka, kterého mimochodem neměl. Takže možná už z této doby plyne má záliba v motorismu. Super tajná mise bylo svézt se na vlečce s balíky slámy. „Babce to neříkej, nebo už nás spolu nikam nepustí.“ Řekli jsme to společně až za pár let a vynadáno jsme dostali už podstatně míň.
V zimě si děda přivydělával jako topič v místní školce, kde babička občas pomáhala v kuchyni. Tudíž bohužel jsem se této instituci též nevyhnula. Mít tam tak trochu domácí půdy bylo fajn, méně fajn už byly dvě soudružky a posléze paní učitelky. Ta jedna, která byla zastánkyní tělesných trestů a rozhodně méně oblíbená, trvala na soudružce i poté, co se z ní stala paní. Druhá potom snesla oslovení jakékoliv, protože rozhodně důležitější věcí byla nenápadně schovaná lahev rumu v květináči s kytkou a cigaretka právě u dědy v kotelně. Divně smrděla, tahle paní učitelka, a občas jsme i pár hodin nevěděli, kde ji vlastně hledat.
Je pro mě až s podivem, že toto nikdo neřešil, ač se to o obou učitelkách veřejně vědělo. A že jim tam prošlo několik generací dětí a neřekla bych, že jsou z nás nějak špatní lidé.
Školka rozhodně nebyla tak zajímavá, jako většina odpoledních aktivit, u kterých jsem mohla pomáhat, nebo se účastnit.
Stavění králíkárny, výběhu pro větší králíky, kam, když jsem se skrčila, jsem se vešla také, ovšem bobky jsem potom měla nalepené na kolenou, na zadku a občas i ve vlasech. „Setřep si to, ať babka zas nevyvádí.“
Bílení maštale, kdy jsem vyfasovala Večerníčkovu čepici, kterou mi děda vyrobil ze Zemědělských novin, jejichž byl pravidelným čtenářem, jsem se také účastnila ráda. Byla jsem krom té čepice bílá úplně celá a to jsem směla dělat jen u země. „A moc do toho nečum, ať ti to nestříkne do oka,“ nezapomněl děda každoročně dodat.
Babička pro mě měla přece jenom trochu obyčejnější práce. Sbírání bylinek, práci na zahrádce, to mě bavilo moc. Do teď, když jsem někde na louce, poznám spoustu rostlin. Zahrádka a kytičky je moje hobby a jistá forma relaxace celý život. A když se náhodou pustím do vaření, si říkám, cože tam dávala, že to chutnalo rozhodně líp, než můj výtvor.
Měli jsme spoustu zvířat. Slepice, králíky, husy, krůty, prase, kozu. No na vesnici v té době asi naprosto běžné. Jaká ovšem byla moje radost, když mi děda na nedělní Burze drobného zvířectva, koupil morče. Moje vlastní, které mohlo obývat králíkárnu a brala jsem si ho i na zahradu. Radost však netrvala dlouho, protože jednoho dne mi nějakým nedopatřením zdrhlo. No plakala jsem a hledala marně a šla to přiznat. Babička, která se také s ničím úplně nepárala, mi na to pouze řekla „Když ti něco uteče, znamená to, že se o to buď špatně staráš, nebo už to u tebe nechce být.“ No měla pravdu samozřejmě. Když teď občas čtu, že někdo hledá nějaké zaběhnuté zvíře, mám chuť tuto větu použít.
Děda zas s oblibou, když něco dělal a já jsem pomáhala, nezapomněl dodat „Dívej se pořádně, jak se to dělá. Až si jednou najdeš někoho, kdo nebude nic umět, ať to umíš aspoň ty.“
Umím a pamatuju si z té doby snad všechno a jsem za to moc ráda. To se v dnešní době už málokterým dětem poštěstí, mít tak krásné vzpomínky.
