Článek
Císařský řez od zoufalého pokusu k bezpečné operaci
První zprávy o císařském řezu pocházejí už ze starověku. V té době se však zákrok prováděl výhradně na zemřelých ženách. Šlo o dodržení nařízení panovníka Numa Pompilia, podle něhož nesměla být žena pohřbená, pokud měla v těle plod. Teprve na počátku 17. století se lékaři začali pokoušet o provedení zákroku s cílem zachránit život matky i dítěte, i když naděje na přežití byla mizivá.
Za první úspěšný císařský řez, po němž přežily matka i dítě, bývá považován případ ze začátku 16. století. Provedl jej švýcarský zvěrolékař, který postupoval podobně jako při kastraci hospodářských zvířat. Jediným řezem otevřel ženě břicho a vytáhl živé dítě. Operace byla nesmírně bolestivá, protože o lidské anatomii a tlumení bolesti tehdy nebyly žádné znalosti. Lékařství se řídilo metodou pokus – omyl.
Po následující tři století zůstával císařský řez zahalen tajemstvím a prováděl se spíše řeznickým způsobem. Až chirurgové Scultetus, Voelter, Heister o něm začali psát jako o skutečném lékařském zákroku.V 18. století se tento postup rozšířil, ale úmrtnost rodiček se stále blížila ke stovce procent. Operace probíhaly bez narkózy, bez sterility a končily často smrtící infekci pobřišnice. Děloha se tedy nešila, rány zůstávaly otevřené a z těla vytékal hnisavý sekret.
První císařský řez na živé ženě v českých zemích provedl roku 1786 plukovní chirurg Josef Staub. Žena nebyla schopna porodit přirozeně, a tak se po několika dnech marných pokusů rozhodl k zákroku. Dítě se narodilo mrtvé a matka vyčerpáním zemřela následující den. Zásadní zlom nastal až po druhé světové válce, rozšíření antibiotik, dostupnost anestetik a krevních transfuzí přinesli výrazné zlepšení přežití i bezpečnosti zákroku.
Podle historických záznamů císařskému řezu pravděpodobně došlo až 25. února 1337 při porodu Václava Lucemburského. Přítomní se tehdy domnívali že Beatrix Bourbonská, manželka Jana Lucemburského, je mrtvá a rozhodli se provést řez. Ukázalo se však, že omdlela vyčerpáním a neuvěřitelný zákrok přežila. Tento okamžik byl považován za zázrak. Beatrix měla se svým synem Václavem, později velmi blízký vztah, což se často připisovalo právě dramatickému porodu.
Porodní báby a jejich úloha
V 18. století se porodní báby staly nepostradatelnou součástí života na venkově. Doprovázely ženy při porodech, a pokud nastaly komplikace, povolávaly ranhojiče nebo lazebníky. Lékařská péče byla tehdy vyhrazena spíše šlechtě a bohatým měšťanům. Porodní báby čerpaly ze zkušeností svých předchůdkyň a ústních tradic. V roce 1753 vydala Marie Terezie, Generální řád pro Království České, který stanovoval, že porodní báby musí složit přísahu.
Musely absolvovat dvouměsíční praxi v porodnici a zavázat se k poctivosti a pečlivosti. Zakázala jim, podávat matkám a novorozencům jakékoliv léky během šestinedělí, a za úmyslné vyvolání potratu hrozily přísné tresty. Ačkoliv byly vyhledávané, jejich odměna nebyla vysoká, na venkově si vydělaly zhruba 120 Kč ročně, ve městech asi o stovku víc. Jen ty, které měly štěstí asistovat při porodu šlechtických dětí nebo následníků trůnu, se mohly těšit na odměnu až v řádech tisíců zlatých.
