Článek
Psal se rok 1964, když se jedné rodině na horách narodil syn. Tehdy bývalo běžné, že zdravotníci jezdili za malými pacienty na kontroly domu. Rodina žila prakticky na samotě, a tak si pořídila psa, vlčáka. Dostali ho od jedné ženy, která ho už nezvládala. Byl to už téměř dospělý pes. V té době bylo běžné mít psa na řetězu, ale řetěz byl dost dlouhý, aby měl dostatek pohybu.
Pes si brzy zvykl na nové prostředí. Děti k němu chodily, a mohly ho hladit. Když udělaly něco, co se mu nelíbilo, zavrčel nebo se ohnal.Nikdy je ale nekousl. Občas se vyvlékl z obojku a to právě ve chvíli, kdy přišla návštěva. Vběhl do chodby očichal příchozí. Nikomu neublížil. Když chlapec trochu povyrostl, byl čas na očkování. Zdravotní sestra rodině vzkázala, že k nim přijede domů na návštěvu.
Když se objevila u domu a kráčela přes dvorek, pes se začal chovat silně agresivně, štěkal, dorážel, škubal řetězem, a nic nedbal na napomínání svého pána. Řetěz byl silný a měl velká oka. Pes s ním trhl tak prudce, že se vytrhla skoba ze zdi. Pes se rozběhl k ženě a zakousl se jí zezadu do nohy. Ozval se výkřik, nadávky, panoval chaos a šok. Majitel měl co dělat, aby psal uklidnil a znovu ho uvázal. Pes byl extrémně rozrušený.
Žena krvácela a byla zraněná. Očkování bylo zrušeno. Člověk by řekl, že se něco takového může stát kdykoliv. Jenže pointa byla jiná. Žena kterou pes pokousal, byla jeho původní majitelkou. Zdravotnice později vykládala, že majitel pustil psa schválně, když ona přišla. Co na to říct? Člověk by řekl, že pes pozná svého pána vždycky.
