Konec romantického rizika aneb Jak prediktivní empatie deformuje naše vztahy

Vítejte v roce 2026. Vaše ranní rutina nezačíná pohledem do očí partnera, ale rychlou kontrolou notifikací na chytrém prstenu. „Váš protějšek vykazuje o 14 % zvýšenou hladinu kortizolu a jeho tepová frekvence naznačuje latentní podráždění. Doporučujeme dnes neotevírat téma společné dovolené a raději zvolit strategii tiché podpory,“ hlásí aplikace s konejšivým názvem EmpathAI.

Zní to jako úleva, že? Konečně někdo vyřešil ten otravný rébus lidských emocí. Jenže právě v ten moment, kdy jsme delegovali vnímání druhého člověka na algoritmus, jsme si podepsali úmrtní list. Dali jsme povstat ďáblu, který dal vale skutečné intimitě. Vyměnili jsme vzrušení z neznámého za sterilní pocit kontroly a naše intuice, ten evolučně vypilovaný nástroj k přežití, začala pod nánosem dat rychle atrofovat.

Máte pocit, že je to sci-fi? Zatím. Náš mozek je fascinující stroj, který pracuje ve dvou režimech. Ten první je rychlý, intuitivní a emocionální. Je to ten blesk, který nám řekne, že je něco v nepořádku, dřív než si to stihneme logicky zdůvodnit. Ten druhý je pomalý, analytický a vyžaduje úsilí. Problém dnešní doby spočívá v tom, že my sami jsme se rozhodli ten první režim, naši přirozenou jiskru a intuitivní odhad, zcela eliminovat.

Proč se namáhat s nepohodlným vyptáváním, když nám dashboard appky v mobilu naservíruje „pravdu“ v grafech? Jenže vztah není optimalizační úloha v Excelu. Když přestaneme trénovat své emoční svaly a začneme se spoléhat na digitální berličky, ztratíme schopnost číst mezi řádky. To, co pak software nazývá „předcházením konfliktům“, je ve skutečnosti sterilizace lidského kontaktu. Bez tření nevzniká teplo; bez rizika nedorozumění nevzniká skutečné hluboké pochopení.

Algoritmy nečtou naši duši, i když se nás o tom snaží marketingové týmy nejenom v Silicon Valley přesvědčit. Čtou jen mikrovýrazy, změny v tónu hlasu a vodivost kůže. Je to mechanická interpretace biologických signálů, které však chybí kontext lidského příběhu. Tato „prediktivní empatie“ vytváří nebezpečný precedens. A to ten, že my se začínáme chovat tak, abychom vyhověli predikci.

Stáváme se herci ve vlastních životech, kteří upravují své chování ne podle toho, co cítí k partnerovi, ale podle toho, co jim stroj doporučil jako nejefektivnější cestu k harmonii. Výsledkem je vztahová simulace. Ne stimulace. Jsme jen jako lidé, kteří se dívají na mapu a myslí si, že jsou v lese. Mapa je možná přesná, ale chybí v ní vůně jehličí a pocit mokré hlíny pod nohama.

Digitální diktát nás navíc okrádá o to nejcennější: o soustředěnou pozornost. Neustálý proud dat a upozornění fragmentuje naše vnímání. Jak si můžeme vybudovat hluboké citové pouto, když je naše pozornost neustále kradena dalším upozorněním na „optimalizaci štěstí“? Láska se v tomto prostředí mění v produkt s garancí spokojenosti.

Chceme vztahy bez „chyb“, bez pádů a bez trapného ticha. Jenže lidské pouto roste právě v těchto trhlinách. V těch momentech, kdy už nevíme, co říct, a musíme se spolehnout na pouhý cit. Moderní technologie nám slibují, že nás těchto chyb zbaví. Tím nás ale především zbavují i možnosti se skrze vztah transformovat.

Je načase přiznat si, že to, co nám moderní doba podává jako „chybu v systému“ je naší největší výhodou. Hádka, nečekaný výbuch emocí nebo prostá neschopnost se dohodnout jsou klíčové body, kde se láme charakter a kde vzniká hloubka. Intuice není zastaralý software, který je třeba nahradit AI. Je to naše nejvyšší inteligence, která vnímá věci, pro které stroje nemají a nikdy nebudou mít senzory.

Vyzývám proto většinu mých klientů a známých k určité formě digitálního asketismu v intimitě. Zkuste příště nehledat odpověď v aplikaci AI, ale ve vlastním těle. Co pocítíte, když váš partner vstoupí do místnosti? Jak se naopak změní atmosféra, když mlčíte? A právě tato „data“ jsou mnohem relevantnější než jakýkoliv algoritmus.

Algoritmus vám možná brzy najde statisticky ideálního partnera a poradí vám, kdy mu koupit květiny, aby to mělo největší dopad na „index spokojenosti“. Ale nemůže za vás ten vztah odžít. Nemůže vás pohladit, dát vám pusu, dojmout vás malým dárkem.

Největším rizikem dneška není zlomené srdce. Největším rizikem je srdce, které už nic necítí, protože mu to stroj z bezpečnostních důvodů zakázal. Vraťme se společně k chaosu. Vraťme se k riziku. Protože tam, kde končí predikce, právě tam začíná život.