Systémová demontáž památkové péče ČR

Pohled na panorama Prahy býval rituálem kontinuity historie Česka. Dnes se však zdá, že stojíme na křižovatce, kde se kulturní identita národa stává jen položkou v excelové tabulce výnosnosti betonových lobby. Pod maskou modernity a „zrychlení“ se k nám blíží developerský legislativní bagr, který nemá za úkol stavět, ale vymazat paměť místa. Pokud novela stavebního zákona (sněmovní tisk 67) projde v navržené podobě, nejen Praha se přestane vyvíjet jako živý organismus a stane se pouhou kulisou pro investory.

Tento proces není náhodný. Je to výsledek současné centralizace moci (která si stále naivně myslí, že stát může řídit jako firmu), která vědomě obětuje kvalitativní hodnoty území technokratickému diktátu rychlosti výstavby. Papaláši v oblecích nám slibují už jen „jedno razítko“, ale zapomínají dodat, že právě toto razítko může být posledním úderem pro kdysi vyspělou ochranu našeho historického dědictví v ČR.

Jádrem navrhované proměny je vznik vysoce centralizované soustavy státní stavební správy pod nově zřízeným Úřadem rozvoje území ČR. Tato konstrukce, odůvodňovaná snahou o eliminaci podjatosti, v praxi vytváří tzv. superúřady. A popisovaný problém nastává v momentě, kdy specifické veřejné zájmy, jako je ochrana památek nebo životního prostředí, jsou pohlceny procesem, jehož jediným měřitelným úspěchem je čas k vyřízení žádosti.

Novela zavádí nebezpečný konstrukt: projekty hromadného bydlení nad 100 bytů jsou automaticky povýšeny na veřejný zájem. Tím se kvantita (počet bytů) stává legislativním kladivem na kvalitu (historické měřítko a urbanismus). Pro památkáře bude např. téměř nemožné prosadit regulaci výškové hladiny domů u velkých developerských projektů, pokud tyto projekty ponesou nálepku „veřejného zájmu na bydlení“.

Jedním z nejvíce břitkých zásahů je záměr mechanicky zrušit ochranná pásma památkových rezervací a zón. Tato pásma nejsou administrativním rozmarem, ale nárazníkovými zónami (buffer zones), které chrání dálkové pohledy a siluety historických měst. Jejich odstranění je přímým útokem na integritu a ochranu našeho kulturního dědictví.

Dopad na status UNESCO je alarmující. Asi nevíte, že jeho operační směrnice jasně vyžadují doplňková právní omezení pro ochranu světové hodnoty památek. Pokud Česko tyto pojistky zruší, riskuje světovou ostudu a vyškrtnutí lokalit jako Praha, Český Krumlov nebo Kutná Hora ze Seznamu světového dědictví. Je ironií osudu, že k této demontáži dochází v době, kdy byla právě ČR zvolena do Výboru pro světové dědictví. Současné vedení země se tak vzdává role garanta hodnot ve prospěch krátkodobého zisku z betonu.

Stín novely však dopadá daleko za hranice metropole. Regionální unikáty, které přečkaly staletí, čelí útoku na svou podstatu.

V obou případech jde o stejný vzorec: to, co je „hluboko ukryté“ v charakteru krajiny, je obětováno pro efekt rychlé výstavby.

Novela tichou cestou odsouvá odborníky z Národního památkového ústavu (NPÚ) na vedlejší kolej. V památkových zónách u staveb, které nejsou přímo kulturními památkami, má rozhodovat pouze stavební úřad. Ten však, orientován na rychlost, postrádá jakoukoliv odbornou optiku k rozlišení detailů, jako je členění oken, materiálová skladba omítek nebo barevnost fasád.

Ještě nebezpečnější je možnost nahradit stanoviska NPÚ posudky soukromých znalců placených investorem. To není nic jiného než privatizace veřejného zájmu. Zatímco státní ústav garantuje kontinuitu, externí znalec pod tlakem klienta bude mít tendenci schvalovat záměry bez ohledu na jejich dopady. Za prachy si koupíš všechno, a to je ta nejvíce deprimující zpráva, kterou tímto vysílá současná vláda ČR svým obyvatelům.

K rituálu loučení s odborností se přidává „fikce souhlasu“. Tedy, pokud se památková péče nevyjádří v extrémně krátké lhůtě, má se za to, že souhlasí. Vzhledem k přetížení pracovišť se tak však otevírá cesta pro projekty, které nikdo reálně neprověřil.

Novela sice mění povinnosti vlastníků, ale zajímavé je, že procesně nějak „zapomíná“ na sankce. Absence represivní funkce památkového zákona v kombinaci s omezením soudní ochrany tak fakticky legalizuje necitlivé úpravy. Než soud rozhodne o správní žalobě, která nově nemá odkladný účinek, může být památková hodnota území již nenávratně zničena. Komu to asi tak vyhovuje, že?

Stojíme před systémovým selháním. Stát rezignuje na svou roli arbitra a mění se v pouhého hazardního hráče, který si s investiční výstavbou hraje jako s ruletou. Tato proměna, pokud nebude korigována, zanechá naše města i krajinu bez duše. Tkanivo času historie - tzv. „genius loci“, jakmile je nahrazeno nebo znehodnoceno, ztrácí svou vypovídací schopnost navždy.

Poslanecká novela stavebního zákona z počátku roku 2026 představuje systémové selhání státu v roli ochránce veřejných statků. Namísto slibovaného zrychlení a zjednodušení přináší právní nejistotu, odbornou degradaci a mezinárodní ostudu. Jestlipak víte, že nás nedávno zvolili jako člena Výboru UNESCO? Jako vzor ostatním, za dlouhodobou kvalitu naší památkové péče?

Pro záchranu systému státní památkové péče je nezbytné v rámci dalšího projednávání ve výborech (Hospodářský výbor, Výbor pro veřejnou správu) provést následující zásadní korekce:

Bez těchto změn bude přijetí novely vnímáno jako historický omyl, jehož následky v podobě zničených panoramat a degradovaných historických měst nebudou napravovány po generace, protože po jejich zničení to už vůbec nebude možné.

Státní památková péče v České republice čelí v roce 2026 existenční krizi, která vyžaduje okamžitou a rozhodnou reakci nejen odborníků, ale i všech politiků, kteří ještě nesou aspoň nějakou odpovědnost za zachování kulturní identity národa.