Článek
Město arcibiskupské s mnohasetletou bohatou a barvitou historií. Místo a město, jež nemá v širokém dalekém okolí obdoby. Město, jež bylo po staletí kulturním a hospodářským centrem Moravy a nejenom jí. Město, které má na relativně malém půdorysu tolik historických památek, jako málokteré jiné. Knížecí arcibiskupský zámek je památkou největší.
Je to každodenní kulisa, kolem níž jsme prošli již stokrát a stokrát ještě projdeme. Bereme ji za nedílnou a přirozenou součást našich životů, aniž bychom přemýšleli, co to všechno obnáší. Silueta zámku a především zámecké věže je viditelná z mnoha míst našeho města i okresu. Obrovská impozantní a dominantní stavba zaujímající plochu zhruba půl hektaru zčásti stojící na skalním ostrohu (směrem k městu) a zčásti na říčních naplaveninách (směrem k řece).
Budova zámku, včetně Mlýnské brány, to je ten hardware, který každodenně můžeme vidět a jehož kontury nám již připadají více než samozřejmé. Je zde však i další rozměr, a to je software, interiéry a poklady, které se skrývají uvnitř. A o tom, i my místní, již víme daleko méně. Většina z nás zámek navštívila, určitě minimálně v rámci výuky na některé z našich škol. To však je již dávno. Teď je tedy vhodná doba k návštěvě aktuální, osvěžující.
Stará knihovna
Co je tedy tak výjimečné na zámku, na městě, na arcibiskupství? Stručně řečeno, všechno. Biskupové, a od roku 1777 arcibiskupové, z Kroměříže v průběhu staletí udělali centrum své kulturní a hospodářské moci. Oni totiž nebyli jen církevní velmožové, oni byli na druhou stranu a zároveň světská knížata. V jakékoli říši, která byla na našem území, byli ve společenském žebříčku vždycky dvojky. Hned za panovnickým rodem. Ať to byli Přemyslovci na počátku, posléze Lucemburkové či Jagellonci a ve finále Habsburkové.
Jejich hospodářská, společenská, církevní a politická moc spočívala na několika pilířích:
· Knížetství, panství. Zaručovalo více méně stabilní příjmy a bylo hospodářskou základnou pro většinu investic. Jejich knížectví pokrývalo zhruba 1/5 území současné Moravy ve své západní, střední a severní části. A to včetně menšího území ve Slezsku, v okolí města Kietř.
· Lenní systém. Část majetku, typicky několik vesnic, či celá města pronajímali tzv. leníkům, neboli manům. To bylo 67 níže postavených šlechtických rodů a k tomu 3 města. Osoblaha, Olomouc a Kroměříž. Kroměříž si od arcibiskupství pronajímala 3 vesnice: Oskol, Těšnovice a Bařice. Za to jim manové platili nájem a měli ještě celou řadu dalších povinností.
· Mincovnictví. Měli po dlouhou dobu právo razit si své vlastní oběživo, vlastní peníze. Mincovny měli dvě, v Kroměříži a krátkou dobu i ve Vyškově. Emise mincí byl jinak státní monopol vykonávaný státními mincovnami. Naši biskupové měli mimořádnou vyjímku.
· Vlastní vojenská jednotka.Arcibiskupská garda byla dříve něco mezi vojskem a posléze osobní ochrankou arcibiskupovou. Něco jako švýcarská garda papežova.
· Zemský sněm. Ze své pozice a funkce byli arcibiskupové hlavními představiteli moravského zemského sněmu v Brně.
· Olomoucké arcibiskupství: v jejich církevní kompetenci bylo celé území současné Moravy.
Tento politicko-mocensko-církevně-hospodářský konstrukt neměl v rámci zemí koruny české žádný ekvivalent. Něco podobného můžeme spatřit až tak daleko, jako je Salzburk, Kolín n/Rýnem, Mohuč či Trevír.
Mnoho z vás pozorných čtenářů a krásných čtenářek se může ptát, proč olomoučtí arcibiskupové nezůstali v Olomouci, ale svoji hospodářskou a kulturní základnu budovali v Kroměříži? Odpověď je jednoduchá, byť více méně neznámá. Olomouc bylo totiž město královské a naši arcibiskupové tam byli tak říkajíc v podnájmu. Kdežto Kroměříž byl jejich majetek a tady mohli budovat jak chtěli, co chtěli a kde chtěli. Tady mohli ukazovat svůj status, svoje postavení, svoji moc politickou, hospodářskou a kulturní. Tady byli suveréni na svém majetku.
Ve své funkci byli naši biskupové církevními hodnostáři hlavně v Olomouci. Zde měli svůj aparát v čele s generálním vikářem, kanovníky a pomocnými biskupy. Avšak odjeli-li do Kroměříže, pak svůj biskupský šat, obrazně i fakticky odložili a oblékli do šatu knížecího, a byli vysoce postavenými světskými šlechtici, knížaty. Proto byl jejich titul až do roku 1918 kníže-arcibiskup a náš zámek se nazýval kníže-arcibiskupským zámkem.
Sněmovní sál
Proč si biskup Bruno ve 13. století vybral právě Kroměříž není dodnes úplně přesně známo. Mohl si vybrat jakékoli místo ze svého rozsáhlého knížectví, ale vybral si toto místo. Hypotéz je mnoho, zcela jistě je to kompilace několika faktorů. Jako místnímu sedlákovi a pivovarníkovi se mi ovšem líbí ta hypotéza o počasí. Tak jako teď, tak i před těmi 760 lety na tomto místě, v rámci jejich panství, bylo nejvíce dnů slunečných a nejméně dnů deštivých. Biskupové trávili hodně času venku, lovem typicky, proto si vybrali místo s nejlepším počasím. A to byla Kroměříž. A to se dá dohledat.
V průběhu staletí tady mohutně budovali a stavěli až do třicetileté války. Téměř vše však bylo zničeno během jednoho jediného odpoledne, v červnu roku 1643. Švédská vojska s podporou luteránských Valachů od Vsetína dobyli, zničili, vypálili a vyvraždili město. Po tom, co bylo před touto katastrofou, není už téměř žádné památky.
Renesační, bohaté a zřejmě krásné město, bylo do základů vyvráceno a vypáleno. Na dobu téměř 20 let to byl jen zmar.
Rok 1664. Rok zlomu, rok převratný. Karel II Lichtestein-Castelcorn je zvolen olomouckými kanovníky jako jejich nový šéf, nový biskup. Vžijme se teď do jeho situace: od svých 11 let studuje a posléze pracuje v rámci církevních struktur v Salzburku. Salzburk bylo město blahobytné, luxusní a třicetiletou válkou nepoznamenané. Navíc Solnohradsko v té době byl státní útvar, v čele s arcibiskupem. Karel byl v mocenské hierarchii už kousek od vrcholu. Byl děkanem. Z tohoto luxusu byl povolán k olomouckému biskupskému stolci. Po dlouhé mnohadenní cestě dorazil sem a viděl tu hrůzu hrůz. Rozvaliny a popel. Zděsil se a zaplakal. Post biskupský odmítl. Kanovníci ho dva dny přemlouvali. Po dvou dnech podlehl a podepsal tzv. volební kapitulace, kde se zavázal, že dá celé panství za své a firemní peníze zpátky do pořádku. V tu vteřinu se mu kompletně změnil život, v tu vteřinu se kompletně změnily dějiny v naší oblasti. Jenomže Karel to do původního pořádku nedal. Karel to totiž vyzdvihl do zcela jiných výšin, do výšin barokních. Z podoby renesanční, předbělohorské, do podoby barokní, poválečné.
Biskup Karel, znaje už baroko z Itálie a ze zemí rakouských povolal do svých služeb nejprve italské císařské architekty, první byl Lucchese a po jeho brzké smrti jeho mladší firemní kolega Tencalla. Ve druhé vlně pak stavebníky a ve vlně třetí další Italy, interiérové umělce. Byly to rodinné firmy z oblasti tyrolských jezer. Jezera Luganské a Como.
Ti všichni tady, po dlouhé desetiletí, tvořili a stavěli velké monumentální stavby, typicky náš zámek, zámek v Holešove, svatý Kopeček nebo třeba klášter na Hradisku v Olomouci. Oni tady také vytvářeli krásnou, líbeznou a malebnou vesnickou strukturu krajiny. Kostelíky, kapličky, boží muka, aleje, křížové cesty. Vše to, co až do 50. let minulého století utvářelo ráz venkovské krajiny. Přišla 50. léta, kolektivizace, konec. Drobné stavby zbořeny, políčka zcelena, aleje vykáceny. Vše krásné navždy zničeno komunisty. Už nikdy to neuvidíme tak, jak to ještě viděli naši prarodiče. Nikdy.
Tomáš Váňa
průvodce na zámku Kroměříž
