Tizian: náš kroměřížský Benátčan

Část 1. – génius na scéně

Není v republice většího a hodnotnějšího díla malířského, než je Apollo a Marsyas od benátského umělce Tiziana Vecellia. Je to obraz, o kterém se napsaly desítky, možná i stovky pojednání, obraz, který vzbuzuje tolik emocí a vášní, obraz, který je obestřen množstvím tajemství. Obraz, před kterým bez dechu stojíte a jste fascinováni nepochopitelnou kombinací nadpozemské krásy malby a nevýslovné krutosti námětu. Obraz, jehož interpretace je prakticky nemožná, i když mnozí badatelé mnohé interpretace vyslovili. Obraz, o kterém v zásadě víme tolik, kolik o něm nevíme. Obraz, který svou technikou předbíhá dobu o tři století.

Už jen rok narození, a tudíž i věk Tiziana je obestřen tajemstvím. Neví se totiž, zda-li se narodil v roce 1488 či 1490. Zemřel v roce 1576. Buď jako buď se dožil vysokého věku, a to i na dnešní poměry.

Pochází z movité a vážené notářské rodiny Vecelliů z podhůří Alp, z města Pieve di Cadore, tři dny cesty povozem na sever od Benátek. Rád se do tyrolského podhůří vrací a je mu inspirací pro pozadí několika jeho obrazů. Nicméně celoživotním domovem se mu stává kouzelné město postavené v laguně, kam byl již v jinošských letech poslán do malířského učení.

Musí býti žákem pilným, talentovaným, ctižádostivým a cílevědomým, neboť se již v mladém věku okolo 25 let stává váženým benátským občanem, bohatým aristokratem s velkým talentem pro obchod. Kromě svých děl obchoduje se dřevem, obilím či nemovitostmi. Stýká se s nejmocnějšími v benátské republice, stýká se s nejmocnějšími v církvi, stýká se s nejmocnějšími panovníky své doby. Na samém vrcholu jeho kontaktů stojí římský císař Karel V., král španělský. Ten jmenuje umělce svým dvorním portrétistou a povyšuje ho do šlechtického stavu.

Jako člověk je oblíbeným, chytrým společníkem a partnerem. Jeho dům, postavený v severní části města, naproti ostrovu Murano je nejen obydlím rodiny a malířskou dílnou, on je zároveň i společenským salonem pro nejvyšší vrstvy. Bývá dobrým zvykem, snad i téměř povinností ohlásit se a navštívit mistra, pokud jste urozeným cizincem ve městě na laguně. Tizian není tichý ateliérový introvert. Je to benátský aristokrat, který miluje společnost mocných a je jimi vyhledáván.

A tento vážený umělec získává nesčetné veřejné a soukromé zakázky, které v průběhu časů zkrášlují a obohacují paláce, kostely, kláštery. Množství realizací je výsledkem jeho styků, kontaktů a talentu. Talent je však zcela jistě tím faktorem určujícím. Benátské malířství té doby nemá malíře většího, než je Tizian. Malířem a mistrem světla a barev ho nazývají.

Jeho tvorba se vyvíjí a prochází různými fázemi. Od typického stylu renesančního, plného barev a s jasnými konturami až po styl v zásadě impresionistický, kterým předběhl dobu o více než tři staletí.

Je však také uznávaným a poptávaným portrétistou, jehož nejvýznamnějším zákazníkem byl nejmocnější muž Evropy té doby, římský císař Karel V, z rodu španělských Habsburků.

Ikonický obraz Venuše urbinské se stává etalonem a vzorem pro mnoho dalších umělců pracujících s motivem z nejvznešenějších. Motivem-aktem.

Žije, pracuje a maluje v době, kdy severoitalská vrcholná a pozdní renesance dala světu své největší syny. Doba, kdy končí éra florentského Leonarda, doba paralelního působení Michelagnelova. Doba nesmírného vzepětí malířského a sochařského umění renesanční Itálie. Doba Tiziánova.

Část 2. – pýcha a pád

Proč si Tizian vybírá tento krutý a nelítostný motiv není dodnes známo a patrně nebude známo už nikdy. Musí ho však nějakým způsobem zajímat, fascinovat, přitáhnout, neboť obraz maluje, doplňuje, přemalovává a mění po dobu více než šesti let. Pravděpodobně až do své smrti v roce 1576. Je to zcela jistě jeho nejvýznamnější obraz pozdní éry, někteří dokonce říkají nejvýznamnější obraz vůbec. Jeho Opus Magnum.

Výběr tématu z Ovidiových Proměn není v té době ničím vyjímečným. Staré řecké a římské pověsti jsou oblíbeným námětem mnoha uměleckých děl. Nicméně toto kruté téma a jeho děsivé zobrazení je nevšední.

Co je tedy námětem, co se tedy stalo?

Děj se odehrává ve Frýgii, v království uprostřed Malé Asie, na panství krále Midase. Dnes je to součást Turecka.

Prvotní, jedinou a základní příčinou všeho utrpení je flétna. Ano, ta flétna, která visí ze stromu v levé horní části obrazu. Původně si flétnu pořizuje a hrát se na ní učí bohyně Pallas Athena, jinak také dcera Diova. Hraje krásně, ale všichni olympští bohové a hlavně bohyně, rivalky se jí smějí, snad až posmívají. Ona neví proč, až do okamžiku, kdy spatří svoji tvář v odraze vodní hladiny. Tvář nafouknutou, tvář odulou, tvář nehezkou, a to velice velmi. Flétnu odhazuje a proklíná. Nástroj náhodou nachází satyr Marsyas, poločlověk, polozvíře. Naučí se na ni hrát tak dobře, že ve své pýše vyzývá boha Apollona, nejlepšího umělce té doby, na hudební souboj. Poražený bude potrestán a ponížen dle vítězova úsudku. Rozhodnout mají múzy a král Midas. V prvním kole je souboj vyrovnaný, a tak se Apollon uchyluje k podlému podvodu a ke hře na lyru začíná i zpívat. Účel světí prostředky.

Marsyas hrající na nástroj dechový totiž zpívat nemůže a souboj prohrává, byť jej král Midas za vítěze označí. Múzy však mají převahu a Apollo vyhrává.

Olympští bohové nejsou žádné dobročinné bytosti. Týrají, využívají, zneužívají a trestají lidi tak, jak se jim zamane. A to se zjevným potěšením. Prometheus či Sysifos by mohli vyprávět. Apollo nebyl v této praxi žádnou vyjímkou, a proto s ledovým klidem a morbidním zaujetím zaživa stahuje Marsya z kůže.

Ze satyrovy krve a slz lesních nymf, jeho kamarádek, tryská pramen řeky Marsyas, která v Turecku teče dodnes.

Tolik tedy k základní kontuře antického příběhu.

Proč si však Tizian vybral tento motiv? Nevíme.

Co tím chtěl říci? Nevíme.

Interpretací je několik, jsou to však jen hypotézy, teorie, které však více vypovídají o svých autorech než o malíři samotném.

Víme vše o všech postavách na obraze? Ani zdaleka ne! Naprosto jistě poznáváme tragického hrdinu, smutnou oběť celé té kruté hry, Marsyase. Kat, který ho stahuje z kůže, a to se zjevným zalíbením je nám také znám. Pomstychtivý Apollo. Král Midas, sedící s hlavou ve dlani je také zřejmý. I satyr nesoucí chladnou vodu ve džberu k úlevě trestaného je jistý. Ale co ti ostatní? Kdo je malý satyrek na nás hledící? Proč je u tak kruté popravy vůbec přítomen? Proč drží velkého psa? Proč malý roztomilý palácový psík dychtivě ale zároveň lhostejně líže krev oběti? Kdo je hráč na violu obracející oči k nebi?

Nevíme, nevíme, nevíme, nevíme, nevíme. Můžeme se domnívat, můžeme si myslet, můžeme dedukovat. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím souhlasit i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.

Toto tajemství už tajemstvím zůstane zřejmě navždy.

Část 3. – nejasná cesta z Benátek do Kroměříže

Jak se dostal, jeden ze světově nejcennějších obrazů, z Benátek do Kroměříže? Velká část dlouhé mnoholeté cesty je poměrně dobře zmapována, nicméně její začátek je naprosto v mlžném renesančním oparu, a to po dobu dlouhých téměř 80 let.

Dodnes se neví, a zřejmě se už nikdy vědět nebude, co se stalo s obrazem po mistrově smrti v srpnu 1576. Byl malován pro kupce? A pro koho? Byl prodán? Zůstal v ateliéru? Nevíme. Nic z toho nevíme.

Střih: rok 1655, 79 let od dokončení, Amsterdam. Malba se objevuje v seznamu sbírky anglického šlechtice, který emigroval na kontinent před občanskou válkou v Anglii tehdy zuřící. Hrabě Howard, lord z Arundelu.

Jeho dědicové sbírku rozprodávají. Tiziana spolu s mnoha dalšími plátny kupují obchodníci z Kolína na Rýnem, bratři Imstenraedové. Po mnoho let akvizici kompletují a doplňují, než ji nabídnou ke koupi Leopoldovi I, císaři svaté říše římské, bezpochyby nejmocnějšímu muži tehdejší Evropy.

S nemalými obtížemi ji po nebezpečné trase z Kolína dovezou do Vídně. Díla vystaví, císaře na vizitaci pozvou, ale ten sbírku neakceptuje. Zdá se mu drahá. Co teď? Několik marných pokusů soubor prodat. Celý nebo po částech. Nakonec posílají pár menších obrazů do Olomouce biskupovi Karlovi, který je ve fázi kompletní obnovy svého panství. Jeho knížectví je po 30-leté válce dosti zničeno a je potřeba značných investic do obnovy biskupských rezidencí, Kroměříže a Olomouce především. O sbírku zájem jeví, byť peníze na ni nemá. Kompromisní cena za 227 obrazů je 30 tisíc zlatých, část v penězích, část v naturáliích a ještě na splátky. Tato suma je celou třetinou ročního výnosu biskupského panství. Je leden 1674 a sbírka, jakou Morava ještě nikdy neviděla, přijíždí do Olomouce, neboť kroměřížský zámek byl ještě prakticky v ruinách po třicetileté válce. Až teprve po přestavbě trůnního sálu v roce 1780 je obraz, spolu s jinými, převezen do Kroměříže. V trůnním sále zůstává součástí francouzské paneláže jako jeden z mnoha téměř dvě dlouhá století. Žádné extra zvláštní zboží. Byť se na zámku patrně ví, že se jedná o dílo Tiziánovo, odborná ani laická veřejnost o tom nemá ani potuchy. Tři klíčové milníky: 1909 první ztotožnění díla a autora – Theodor von Frimmel, 1925 druhé ztotožnění díla a autora – Eugen Dostál. 1960 objevení podpisu – TIZIANO P, a v ten moment už není o čem diskutovat. 1961-1968 průzkum a restaurace – František Sysel, přenos do galerie ve 2. patře zámku. Habemus thesaurum . Máme poklad.

Část 4. – dva géniové

Nikdy se neviděli, nikdy se nepotkali, přesto jsou spolu na věky v Kroměříži spojeni. Tiziano Vecellio a František Sysel. Geniální malíř a geniální restaurátor. Dílo prvního je osudem druhého. Genialitu obou můžeme spatřit v naší kroměřížské galerii, ve druhém patře arcibiskupského zámku.

Píše se rok 1961. Mladý akademický malíř a restaurátor z Kroměříže dostává nelehký úkol prozkoumat plátno a obnovit jeho zašlou krásu. Obraz je po hříchu ve velmi žalostném stavu, byť prošel několika restauracemi (možná i právě proto). V průběhu staletí je ořezán, nadstaven, poškozen, proděravěn a nepatřičně restaurován. Jeho umístění v trůnním sále zámku také není úplně ideální, vzhledem k mikroklimatu.

Mladý umělec tráví dlouhé roky jenom průzkumem. Pomocí rentgenu zjišťuje například, že původní kompozice postav je odlišná od té finální. Postava hrající na violu hraje původně na lyru a její pohled směřuje k divákovi. Malý satyrek vpravo dole na obrazu původně není vůbec. Posléze přimalován spolu s laní, kterou držel. Následně je laň přemalována na velkého psa. Co vede Tiziana k těmto změnám zůstává pro nás tajemstvím na věky.

Další léta věnuje František Sysel samotné restauraci. Odstraňuje nánosy, staré zašlé laky a lazury, obnovuje místa poškozená. Po staletích málo odborně opečovávaný obraz pomalu ztrácí svoji temnotu, nejasnost, ponurost a objevuje se v jasných barvách a odstínech, které tak dobře vidíme dnes. Svoje dílo končí v roce 1968, po sedmi letech extrémně náročné, odborné a pečlivé práce. Co geniální Tizian namaloval, to geniální Sysel opravil. Budiž oběma věčná sláva na nebesích.

Tizian obraz maluje snad více než 6 let a možná i déle. Mnohokrát se k němu vrací, opravuje, doplňuje, předělává. Na některých místech je až 36 vrstev!!!!! Maluje štětci, špachtlí, prsty, dlaněmi.

Někteří říkají, aniž by však obrazu upírali hodnotu, že jde o dílo nedokončené. Otázka dokončení je nezodpověditelná. Tizian může kdykoli přestat nebo může kdykoli pokračovat, protože neexistuje žádná předem určená představa o tom, jak má konec vypadat. Obraz byl hotový tehdy, když Tizian malovat přestal.

Nyní jsme poměrně dostatečně informačně vybaveni, a proto je nejvyšší čas do Kroměříže přijet, zámek navštívit a před slavný obraz se posadit. A v němém údivu se nechat fascinovat děsivou kombinací nadpozemské krásy malby a nevýslovné krutosti příběhu.

Tomáš Váňa, průvodce na arcibiskupském zámku Kroměříž

Zdroje: zámecká knihovna, zámecký archiv, zámecká galerie