Článek
„Pokojská, pojďte sem! Moje sestra je vážně nemocná. Sežeňte doktora, myslím, že umírá,“ volala téměř neslyšným hlasem devadesátitříletá žena na chodbu. Tou ženou byla Ida Woodová, kdysi bohatá prominentka newyorské smetánky, která se však už před desetiletími stáhla z očí veřejnosti.
Teď zoufale volala o pomoc pro svou sestru Mary. Když zaměstnanci hotelu vstoupili do apartmá, naskytla se jim děsivá scéna: na divanu leželo nehybné tělo Mary přikryté prostěradlem a všude okolo se vršily hromady zažloutlých novin, prázdných krabic od sušenek, klubka použitého provázku a stohy starého balicího papíru.
V zatuchlém vzduchu přeplněné místnosti stála postava Idy Woodové – drobná, vyhublá dáma se strhaným výrazem. Nikdo z hotelového personálu ji za celých sedm let služby nezahlédl jinak než jako přízrak za pootevřenými dveřmi. Teprve teď, tváří v tvář smrti své sestry, poustevnice z Herald Square dobrovolně odemkla svůj tajemný úkryt.
Šokovaní zaměstnanci okamžitě zavolali lékaře a také manažera hotelu. Mary E. Mayfieldová, Idina jediná společnice v izolaci, však už nejevila známky života – v dusivém pokoji zemřela dříve, než stihla dorazit pomoc. Po čtvrtstoletí uzavřenosti tak do apartmá pronikl okolní svět, a to doslova i obrazně.
Záhadná paní Woodová náhle stála obklopena cizími lidmi: lékař, pohřebák a posléze právníci a zvědaví úředníci zaplnili její doupě a nestačili se divit. Ve zpustošeném dvoupokojovém apartmá nenašli žádný nábytek hodný bohaté dámy – jen nepořádek a harampádí, jako by tam roky bydlel nějaký chudý podivín. Usazený prach prozrazoval, že pokoj neviděl uklízečku celé roky.
Ida a její sestra nikoho dovnitř nepouštěly; uklízečka jen výjimečně vymohla, aby jí alespoň pootevřenými dveřmi podaly špinavé prádlo a převzaly čisté. Teď, za tragických okolností, měli návštěvníci konečně možnost pohlédnout do nitra městského brlohu poustevnice, o jehož existenci neměl nikdo ani tušení.
Toho odpoledne roku 1931 vyšly najevo první střípky neuvěřitelného příběhu Idy Woodové. Bezradný hotelový manažer musel právníkům vysvětlit, co věděl: podle knih hostů obývala paní Woodová apartmá č. 552 už od roku 1907, a to spolu se svou sestrou Mary a údajnou dcerou Emmou.
Všechny účty za ubytování platily vždy v hotovosti a personál s nimi měl jen minimální kontakt. Nikdy nevycházely ven a pokoj opustily jen ve výjimečných případech. Poslíček později vypověděl, že každý den zaklepal na dveře a zeptal se, zda dámy něco nepotřebují.
Obvykle se zpoza dveří ozval tichý hlas nebo se na prahu objevil lístek se seznamem: kondenzované mléko, sušenky, káva, slanina a vejce. Vše si vařily samy na provizorním vařiči v koupelně. Občas si poručily kousek ryby – tu ovšem jedly syrovou. Na účet hotelové restaurace si nikdy neobjednaly jediné teplé jídlo.
Místo toho měly dámy i další překvapivé libůstky: předplatily si kubánské doutníky a tabák a denně jim poslíček nosil také skleničky s vazelínou. Tou si Ida celé hodiny mastila tvář ve víře, že si tak uchová mladistvou pleť, a skutečně – i v devadesáti letech měla kůže překvapivě hladkou strukturu a narůžovělý nádech.
Vana v koupelně však zela prázdnotou: podle personálu se paní Woodová roky pořádně neumyla. Přesto na ní bylo cosi zvláštního – pod vráskami a nánosy prachu jako by dosud prosvítaly rysy někdejší krásky. „Na první pohled bylo vidět, že kdysi to bývala nesmírně půvabná žena,“ poznamenal ohromeně jeden z právníků, když se rozhlížel po žalostném příbytku.
Právě přivolaní právníci začali pomalu skládat skládačku záhady jménem Ida Woodová. Zjišťovali, kdo vlastně tato excentrická stařena je. Samotná Ida, otřesená smrtí sestry, se najednou překvapivě rozhovořila. Prohlásila, že bývala slavnou jižanskou kráskou a prominentkou newyorské smetánky. Přítomným líčila, že její zesnulý manžel nebyl nikdo menší než Benjamin Wood, někdejší majitel deníku New York Daily News a bratr proslulého newyorského starosty Fernanda Wooda.
Tvrdila dokonce, že je stále bohatá – prý má v ložnici schovanou hotovost. Tomu ovšem zpočátku nikdo nevěřil; stařenka v zanedbaném oblečení, která zjevně žila z krekrů, přece nemohla být milionářkou. Podezření, že realita může být opačná, se potvrdilo vzápětí: jakmile právníci začali nahlížet do finančních záznamů a účtů, nestačili se divit.
Ida Woodová ve skutečnosti disponovala obrovským jměním – ale většinu pečlivě ukrývala a nečerpala. Zástupce Union Pacific Railroad potvrdil, že Ida a Mary vlastní akcie v hodnotě 175 000 $ a dividendové šeky si nevyzvedly už přes dvanáct let. Další objev ukázal, že Ida v roce 1901 prodala svůj deník Daily News za více než čtvrt milionu dolarů.
A u bankéře se právníci dozvěděli o podivné scéně: v roce 1907, na vrcholu finanční paniky, si paní Woodová nechala vyplatit veškeré své vklady – bezmála jeden milion dolarů v hotovosti – a nacpala bankovky do velké tašky. Tehdy údajně prohlásila, že je „všeho unavená“, a téhož dne se natrvalo ubytovala v hotelu Herald Square. Úplně zmizela světu z očí, jako by vymazala svou dosavadní existenci.
Co přimělo ženu, která očividně měla k dispozici pohádkové bohatství, aby se dobrovolně uvěznila v laciném hotelovém pokoji a žila téměř jako žebrák? Nad tím si lámali hlavu jak právníci, tak zanedlouho i novináři a veřejnost. Příběh „podivínské milionářky“ rychle pronikl na titulní strany poté, co se rozkřiklo, jaké sumy a tajemství obestírají její jméno.
Zprvu vznikaly divoké spekulace. Někteří si mysleli, že Ida Woodová přišla o rozum vlivem stáří či sklonu k paranoie – už před rokem 1907 totiž byla pověstná jako chorobně šetrná a nedůvěřivá vůči bankám a investicím. Finanční otřesy roku 1907 v ní probudily panický strach ze ztráty majetku, a tak jednoduše vybrala všechny peníze a schovala se s nimi v ústraní.
Jiní zase kroutili hlavou nad tím, proč by se známá společenská lvice najednou vyhýbala lidem – šeptalo se, zda neuniká před nějakým skandálem či tajemstvím z minulosti. Ida sama však na takové otázky neodpovídala. Od chvíle, kdy byla nucena vpustit cizí do svého světa, se stáhla zpět do mlčenlivé ulity a jakýkoli kontakt s okolím nesla nelibě.
Dokonce i poté, co jí soud v září 1931 kvůli pokročilému věku a duševnímu stavu ustanovil opatrovníka a nechal ji přestěhovat o patro níže do čistých místností, Ida protestovala v slzách: „Proč? Já se o sebe umím postarat sama!“ naříkala, když ji vyváděli z jejího milovaného doupěte. Ve starém apartmá č. 552 pak konečně přišla ke slovu důkladná prohlídka – a to, co v něm úředníci objevili, předčilo i ty nejdivočejší dohady.
Za zašlými tapetami a haldami krabic se skrýval skutečný poklad. V zaprášené staré krabici od bot objevili právní zástupci hotovost 247 200 $ v bankovkách vysokých nominálních hodnot. Další jmění měla Ida doslova přišité u sebe: všimla si toho ošetřovatelka, která se starala o Idino zdraví po přestěhování.
Jedné noci, když stará dáma spala, nahmatal personál pod záhyby její noční košile cosi podivného. Ukázalo se, že Ida má na těle připevněný kožený váček plný bankovek – musela ho nosit léta, snad jako pojistku, že o peníze nepřijde ani v nejhorším. V onom váčku se skrývalo dalších 500 000 $ v hotovosti!
Tím ale katalog překvapení nekončil. V hotelovém sklepě a v pronajatém skladišti na druhém konci města stály desítky velkých truhel a kufrů patřících paní Woodové. Po jejich otevření vyšlo najevo, že ačkoli Ida poslední roky žila ve špíně, kdysi si potrpěla na přepych.
Kufry přetékaly nádhernými věcmi: svitky nejjemnější krajky z Irska, Benátek a Španělska, hromady luxusních plesových rób, krabice plné šperků posázených drahokamy, zlaté hodinky, perlové náhrdelníky, diamantové náramky i tiáry hodné královny. Nechyběly ani vysoké bankovky z 19. století v hodnotě 1 000, 5 000 a 10 000 $, pečlivě uložené v obálkách.
Z jedné krabice od sušenek – dokonce vypadl diamantový náhrdelník ceněný na 40 000 $. V další truhle se našla vzácná památka: ebenová hůl s pozlacenou rukojetí, rodinný klenot Woodových, který prý rodině kdysi daroval americký prezident James Monroe.
A mezi zapadlými listinami čekal historický skvost – osobní dopis, který Idině manželovi Benjaminu Woodovi v roce 1867 napsal spisovatel Charles Dickens. Ida Woodová sice žila poslední roky jako asketa, avšak všude kolem ní ležely důkazy o někdejším ohromném bohatství a postavení.
Novinové titulky po celé zemi měly senzaci: „Záhadná milionářka z Herald Square“. Sotva se zpráva o nalezeném pokladu rozšířila, začali se zčistajasna ozývat příbuzní a dědicové ze všech koutů. Rodina Woodových – tedy potomci zesnulého Benjamina z předchozích manželství – ihned vyslala právníky, aby se přihlásili o podíl na dědictví.
Ozvali se i synovci z rodiny starosty Fernanda Wooda. Jenže to byl teprve začátek. Jakmile se informace dostaly do novin, přihlásila se celá řada dalších údajných příbuzných, často s velmi chatrnými zkazkami o příbuzenském svazku.
Během několika let narostl počet domnělých dědiců do nevídaných rozměrů – o jmění Idy Woodové se ucházely stovky, ba dokonce přes tisíc lidí, kteří tvrdili, že s ní mají příbuzenský vztah. Soudní řízení týkající se pozůstalosti se proto protáhlo na dlouhých šest let a stalo se jedním z nejbizarnějších případů v historii newyorského dědického práva. Úkolem pověřených právníků bylo mimo jiné objasnit pravou identitu záhadné stařenky – jedině tak mohli určit, kdo jsou její skuteční zákonní dědicové. A právě tady se objevil největší zvrat celého příběhu.
Ukázalo se, že Ida Woodová celá desetiletí tajila klíčové tajemství: nebývala tím, za koho se vydávala. Zatímco bulvární tisk ji líčil jako výstřední bohatou vdovu, která zešílela žalem či hrabivostí, soudní pátrání odkrylo daleko barvitější minulost. V archivech se našly dokumenty, které odhalily, že Ida Woodová ve skutečnosti vůbec nepocházela z bohaté rodiny na americkém Jihu, jak všem tvrdila. Její pravé jméno bylo Ellen Walshová.
Narodila se roku 1838 v chudé irské přistěhovalecké rodině v Massachusetts. Jako mladičká dívka se rozhodla uniknout bídě a vytvořila si nové já – začala si říkat Ida a přijala vznešeně znějící příjmení Mayfield. Vyprávěla lidem, že jejím otcem je bohatý plantážník z Louisiany a matkou šlechtična z rodu Crawfordů. S touto legendou v zádech se v roce 1857 objevila v New Yorku odhodlaná dobýt společenské vrcholy. A podařilo se jí to způsobem, který by vydal na román: drzým dopisem oslovila o generaci staršího podnikatele a politika Benjamina Wooda.
Napsala mu bez okolků, že slyšela o jeho zálibě v „nových tvářích“ a že by s ním ráda navázala příjemné bližší seznámení – prý není tak krásná jako jeho současná milenka, ale zato „ví o něco více“. Odvážný tah vyšel: ženatý Benjamin Wood neodolal. Z mladičké Idy Mayfieldové se stala milostnice vlivného muže a po smrti jeho manželky (v roce 1867) také paní Woodová.
Tím se Ida – či spíše Ellen Walshová, skrytá pod dokonalou maskou – katapultovala do nejvyšších kruhů. Jako Woodova společnice a později manželka se pohybovala mezi elitou: chodila na bály, udržovala styky s prominentními rodinami a užívala si všeho, co k životu bohaté dámy patřilo. V roce 1860 dokonce tančila s princem z Walesu (budoucím králem Edwardem VII.) při jeho návštěvě New Yorku a o rok později si potřásla rukou s Abrahamem Lincolnem.
Noviny o ní psaly jako o „krásce z New Orleans“, která oslňuje svým půvabem a vytříbeným stylem. Každé odpoledne vyrážela ve fiakru na projížďku po Páté avenue, doprovázena dvěma sloužícími v livrejích – stavila se pro manžela v jeho pánském klubu a pak se společně ukazovali na promenádě. Nikdo netušil, že půvabná Ida s jižanským přízvukem je ve skutečnosti prosté děvče z irské komunity.
Ida byla nejen krásná, ale také mimořádně chytrá a vypočítavá. Brzy pochopila, že její bohatý muž má jednu neřest – hazard. Benjamin Wood proslul jako vášnivý hráč, který neváhal sázet astronomické částky, ba jednou v kartách málem prohrál i svůj milovaný deník Daily News. Jeho mladá žena se však s rolí pokorné přihlížející nespokojila.
Dohodla se s manželem na unikátní úmluvě: nikdy mu nebude bránit v hazardu, pokud jí dá polovinu všech svých výher – a veškeré prohry si ponese sám. Benjamin kupodivu souhlasil a Ida tak během let sklízela polovinu každého jeho úspěchu, zatímco jeho nezdary nechávala plně na něm. Pečlivě šetřila peníze a budovala si tajné konto, zatímco manžel opojený ruletou se znovu a znovu ocital na mizině.
Nakonec to došlo tak daleko, že veškerý majetek i nemovitosti Woodových byly převedeny na Idu – Benjamin to sám odsouhlasil, prý aby manželku zajistil. Když pak roku 1900 zemřel, noviny psaly, že po panu Woodovi nezbylo takřka nic. Ve skutečnosti jen splnil, co slíbil: vše cenné bylo dávno v držení jeho manželky. Z nenápadné Ida Woodové se tak stala bohatá vdova, která mohla o osudu svého jmění rozhodovat sama.
Právě v této době začíná poslední kapitola jejího podivuhodného života. V roce 1907, kdy jí bylo 69 let, se Ida náhle rozhodla vzdát světského života. Prodala, co se dalo – obrazy, nábytek, šperky ze svých salonů – a vybrala z bank všechny peníze. Newyorská burza zrovna postihla panika a Ida zřejmě přestala věřit bankám i lidem.
S kufry plnými hotovosti potom společně se sestrou Mary a tehdy padesátiletou „dcerou“ Emmou zamířila do nenápadného hotelu na rohu 34. ulice a Broadwaye. Herald Square Hotel nebyl žádný luxusní palác – spíše obyčejná rezidence pro cestující – a trojice dam v letech se tam ubytovala zcela inkognito. Personálu se představily jako paní a slečny Woodovy a bez okázalostí se nastěhovaly do dvoupokojového apartmá v pátém patře.
Od té chvíle jako by přestaly existovat. Ida přestala chodit do společnosti, neobjevovala se už v rubrikách společenské kroniky. Známí ji postupně přestali postrádat – kdo by si také pomyslel, že bohatá vdova neodjela na cestu kolem světa, nýbrž že se dobrovolně zavřela v zaprášeném pokoji uprostřed New Yorku? Nikdo netušil, že za zataženými záclonami na Herald Square se z někdejší královny bálů stala tajemná poustevnice.
Za 24 let izolace se Ida Woodová téměř neukázala na denním světle. Čas trávila čtením starých novin, vzpomínáním na minulost a úzkostlivým střežením svého pokladu. Když v roce 1928 zemřela „dcera“ Emma, nechala ji Ida převézt do nemocnice, kde „oficiálně“ skončil její život – možná aby se vyhnula úřednímu zkoumání příčiny smrti přímo v hotelu. Po Emmině odchodu zůstaly v zamčeném apartmá jen Ida a Mary.
Dvě stárnoucí sestry, odkázané jedna na druhou, sdílely své bizarní útočiště až do osudného dne roku 1931, kdy Mary vážně onemocněla a Ida byla přinucena otevřít dveře. Zbytek už známe: odhalené bohatství, publicita a nápor údajných příbuzných. Sama Ida se toho všeho účastnila už jen zpovzdálí. Po nuceném vystěhování z milovaného pokoje a ztrátě sestry jako by v ní vyhasla poslední jiskra. Stáhla se do sebe, odmítala se převlékat z noční košile, nekomunikovala a čekala na konec. Zemřela o rok později, 12. března 1932, ve věku 94 let.
Až po její smrti mohl soud rozplést celý podvod, který Ida celý život skrývala. Vyšlo najevo vše – od jejího pravého jména a původu až po skutečnost, že Emma nebyla její dcera, nýbrž mladší sestra, kterou Ida v mládí „adoptovala“ do role dcery. Odhodlání, s nímž tato žena kdysi unikla chudobě a vystoupala mezi smetánku, vzbuzovalo úžas i po letech.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Ida_Wood
https://www.smithsonianmag.com/history/everything-was-fake-but-her-wealth-4621153/
https://ephemeralnewyork.wordpress.com/2013/01/09/the-story-behind-the-recluse-of-herald-square/
https://www.boweryboyshistory.com/2024/09/podcast-the-recluse-of-herald-square-the-mystery-of-ida-wood.html
https://www.ranker.com/list/ida-wood-socialite-recluse/melissa-sartore
