Claretta Petacciová: od dětství fanaticky milovala Mussoliniho. Mimo lože s ním sdílela i popraviště

V italském jarním jitru roku 1945 se mezi hloučkem na milánském náměstí Piazzale Loreto prodírala mladá žena. Partyzánka Carla Voltolina. Oči upřené k ocelovému háku, na němž viselo hlavou dolů tělo ženy, kterou znala celé Itálie - Claretty Petacciové.

Viděla vyhrnutou sukni na mrtvém těle i to, že kalhotky už někdo strhl. Přišla blíž, nahmátla pruh látky a jemně sepnula sukni mezi nohama mrtvé. Jediným gestem jí vrátila trochu důstojnost.

Claretta Petacciová pocházela z bohaté římské rodiny. Otec byl úspěšný lékař, který sloužil vysokým církevním hodnostářům a dokonce i papeži. Matka, ambiciózní Giuseppina, vštěpovala dětem, že úspěch se získává oddaností k moci. Claretta odmala hrála na housle, uměla kreslit a psala básně; snila o filmové či malířské kariéře.

Když byl na Benita Mussoliniho v roce 1926 spáchán atentát, čtrnáctiletá dívka zaplavila svůj deník psanými monology. Do jednoho z nich zaznamenala: „Och Duce, proč jsem tam nemohla být s vámi? Zaškrtila bych tu vražedkyni,“. Dívčí chování bylo směsicí náboženské oddanosti a pubertálního vzplanutí. V rodině vládlo přesvědčení, že uctívat vůdce je ctností i povinností.

Na jaře 1932 odjížděla rodina Petacciových k moři do Ostie. Na úzké okresce je minula červená Alfa Romeo jedoucí v protisměru. Claretta v záchvatu nadšení vykřikla „Duce! Duce!“ a přiměla řidiče, aby automobil pronásledoval. Když vůdce zastavil, dvacetiletá dívka přiběhla a chrlila směrem k vůdci slova chvály a obdivu.

Mussolini, o devětadvacet let starší muž s vyholenou hlavou a přísným pohledem, byl jejím obdivem okouzlen. Tři dny nato jí zavolal a pozval ji na audienci do Palazzo Venezia, kde mu předčítala poezii.

V následujících měsících vznikal vztah, který osciloval mezi mileneckým vzplanutím a služebnickou oddaností. Mussolini jí někdy volal i tucetkrát denně, ale Claretta trpěla úzkostí pokaždé, kdy se telefon odmlčel; třásla se strachem, že její „Ben“ tráví čas s jinou.

Ve stejném období se provdala za pilota Riccarda Federiciho, muže, který ji bil a ponižoval. Po krátkém manželství napsala Mussolinimu, aby jejího muže poslal na zahraniční vojenskou misi; diktátor skutečně Federiciho „převelel do Afriky“.

Tímto gestem se otevřela cesta k novému uspořádání: Mussolini se stal jejím milencem a ona jeho nejvěrnější obdivovatelkou.

Claretta nebyla jedinou ženou v diktátorově životě. Sám se chlubil, že v určitém období měl „14 žen a někdy i tři nebo čtyři za jeden večer“. Do deníku si prý zapsal: „Myšlenka spát jen s jednou ženou je pro mě nepředstavitelná“. S Clarettou však udržoval zvláštní pouto. Umístil ji do luxusního bytu v Palazzo Venezia a dal jí k dispozici osobní stráž i řidiče.

Rodina Petacciových využila jejího postavení k obohacení. Matka koupila vilu poblíž Mussoliniho rezidence a založila charitativní nadaci, která sloužila k přelévání peněz; bratr Marcello jako její správce hromadil majetek. Diktátor se o tomto zneužívání dozvěděl až v roce 1943; rozhněvaný vztah ukončil, ale po krachu režimu ho Claretta znovu vyhledala.

Tito parazité v jejím okolí neviděli v Clarettě ženu, ale prostředek jak se dostat k moci a penězům. Ona sama po ničem z toho netoužila. Svůj život měřila množstvím telefonátů s milovaným vůdcem.

Deníky Claretty Petacciové, které italský stát po válce zkonfiskoval a v roce 2009 poprvé zpřístupnil, jsou jedinečným pohledem do intimního světa diktátora. Zaznamenávají žárlivé výstupy, erotické praktiky i politické rozmluvy.

Mussolini v nich předvádí svou patologickou žárlivost i vlastní nevěru. Když ho přistihla s bývalou přítelkyní Alice de Fonseca Pallottelli, omlouval se: „Dobře, udělal jsem to… byl jsem s ní 24 minut, byl to rychlý akt…“ Jindy se změnil v básníka: „Tvé tělo mě má ve své moci – od teď jsem otrokem tvého masa… Třesu se, když ti to říkám, ale mám horečnou touhu po tvém lahodném tělíčku, které chci celé políbit“. V únoru 1938 jí připomínal: „Boj se mé lásky. Je to jako cyklón. Musíš se třást“.

Deníky však ukazují i temnější tvář. Diktátor, který veřejně propagoval antisemitismus, se netajil cílem „dát Italům smysl pro rasu“. „Jsem rasista od roku 1921… musíme dát Italům pocit rasy, aby nevytvářeli míšence a nezkazili to, co je v nás krásné,“ prohlásil. V další pasáži se rozčiloval nad Židy: „Ty odporné Židy musíme zničit… vytvořím krvavou lázeň, jakou jednou provedli Turci“.

V prostředí ložnice se jeho politické úvahy mísily se sexem a hudbou. Po milování poslouchal Beethovenovu sedmou symfonii a vykládal o rodinných problémech. V denících se přiznal, že Hitler mu připadal „velmi sympatický, emocionální člověk“ se „slzami v očích“, ale zároveň ho dráždily Führerovy záchvaty vzteku.

V létě 1943 Mussoliniho vlastní fašistická rada sesadila a uvěznila. Během chaosu se odhalila i jeho tajná aféra; novináři popisovali, jak se diktátor ubytoval ve vile postavené pro Clarettu a zanedbával státní záležitosti. Vojáci umírali na frontě, zatímco on se oddával milenkám.

Po pádu režimu byla Claretta zatčena a držena v Novare; stěžovala si na štěnice a šváby. Po německé okupaci ji nacisté osvobodili a přesunuli k jezeru Garda, kde Mussolini založil loutkový stát. Setkávali se sporadicky, psali si žárlivé dopisy a plánovali útěk. On navrhoval, aby odjela do Španělska, ale ona odmítla.

Když se fronta přiblížila, rodiny fašistických vůdců prchaly. Claretta však prohlásila: „Kdo miluje, umírá. Znám svůj osud a mým osudem je on“. V dubnu 1945 se rozhodla doprovázet Mussoliniho na útěku na sever – ve vojenském konvoji maskovaném jako německá kolona.

Nedaleko švýcarských hranic partizáni kolonu zastavili. Nacisty nechali pokračovat, ale Italy si vyžádali zpět. Mussolini se pokusil skrýt pod německou helmou, ale brzy ho odhalili. Claretta, vyslýchaná velitelem partizánů, odmítla možnost odejít. Vyslovila přání zemřít po jeho boku; řekla, že bez něj by její život neměl smysl.

Následujícího dne, 28. dubna 1945, byla dvojice odvedena ke zdi venkovského statku a zastřelena. V některých verzích se uvádí, že kulka určená pro Mussoliniho zasáhla Clarettu omylem; jiné prameny tvrdí, že ji partizán střelil úmyslně na její žádost.

Jejich těla byla převezena do Milána a položena vedle dalších popravených fašistů na Piazzale Loreto. Dav je urážel, kopal a plival, některé zdroje popisují ženu, která pětkrát vystřelila do Mussoliniho mrtvoly za svých pět padlých synů, jiný svědek viděl, jak na Clarettu někdo močil.

Nakonec byli spolu s dalšími pověšeni hlavou dolů na kříži u polorozestavěné čerpací stanice. Americký voják, který byl v tu dobu v Miláně, popsal scénu jako „finální ponížení“ – rozzuřený dav házel na těla kameny, salámy i staré chleby. Jakmile americké jednotky měly dostatečnou kontrolu nad situací, mrtvoly odstranily, aby zabránily další eskalaci.

Po válce byly Clarettiny deníky ukryty a v roce 1950 je zabavila italská vláda. Rodina Petacciových se o zápisky soudila, nakrátko je získala, ale nakonec je znovu ztratila. V roce 2009 byly po sedmdesáti letech zveřejněny části z let 1932‑1938.

Ve veřejném prostoru vzbudily senzaci. Novinové titulky připomínaly Mussoliniho sexuální apetit a počet milenek. Ale pro historiky byly cennější pasáže, v nichž se diktátor odhaluje jako zanícený rasista, který se chlubil, že jeho antisemitismus předchází Hitlera, a jako muž, jenž obdivoval Hitlerovu moc.

Diáře též ukazují, že Mussolini se necítil v roli milence bezpečně. Předvídal, že až zemře, Claretta si najde jiného: „Je mi líto umřít, protože tě opustím. Po dvou letech budeš patřit jinému… Já budu mrtvý. To nepřežiju. Narodil jsem se pro tebe; skončím s tebou,“ řekl jí v březnu 1938. Ironií osudu se toto proroctví splnilo v opačném smyslu: to ona ho následovala do smrti.

Historikové, kteří se životem Claretty Petacciové zabývali, ji vidí jako produkt fašistické propagandy i oběť vlastní posedlosti. Biograf R. J. B. Bosworth upozorňuje, že vyrůstala v atmosféře, kdy se na školních zdech skvěly Mussoliniho portréty; dívka se učila, že ženou je jen tehdy, když má „široké boky a klidnou povahu“.

Spisovatelka Caroline Mooreheadová připomíná, že v jeho harému bylo mnoho vzdělanějších a krásnějších žen, ale právě Claretta se stala tou, která s ním sdílela konec. Čtenáři jejích deníků jsou často šokováni plochostí jejích ambicí – její život se točil kolem telefonů s jejím milovaným, výčitek a proseb.

Zároveň je v jejím příběhu dotek něhy. Když v dubnu 1945 odmítla šanci odejít, nestála před ní velkolepá smrt hrdinky, ale prázdnota ženy, která nevěděla, co si počít bez objektu své touhy.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Clara_Petacci

https://www.denik.cz/historie/benito-mussolini-poprava-konec-valky-milenka-clara-petacci.html

https://zeny.iprima.cz/clara-petacci-diktatora-mussoliniho-fanaticky-milovala-prosila-i-o-smrt-po-jeho-boku-345446

https://arlindo-correia.com/200110.html

https://overland.org.au/2013/04/the-death-party/

https://www.americanheritage.com/taking-out-mussolini

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/clara-petacciova-milenka-benita-mussoliniho-skoncila-stejne-neslavne-jako-on-47971

https://ditord.com/2009/12/sex-diaries-recall-mussolinis-understanding-of-the-armenian-genocide/

https://literaryreview.co.uk/to-the-bitter-end-2

https://maurosuttora.blogspot.com/search/label/secret%20mussolini

https://ditord.com/2009/12/sex-diaries-recall-mussolinis-understanding-of-the-armenian-genocide/

https://www.historydefined.net/clara-petacci/