Článek
Milan Rastislav Štefánik přišel na svět 21. července 1880 v malých Košariskách na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět sourozenců přežilo do dospělosti; ostatní zemřeli v útlém věku.
Rodina žila skromně, mezi rolnickou chudinou, ale otec – vlastenec a vzdělanec – ji zásobil knihami a časopisy v rodném jazyce. Malý Milan tak od dětství hltal slovenské příběhy, básně i vědecké objevy. Měl zvídavé oči a neuhasitelnou touhu po poznání.
Ve škole vynikal. Byl nejlepší žák ve vesnické jednotřídce a později i na bratislavském lyceu. Aby mohl studovat, musel se naučit perfektně maďarsky – rodný kraj byl tehdy součástí Uherska.
Díky stipendiu od maďarského hraběte Telekiho úspěšně odmaturoval v Šarvaši. Tam také poprvé zakusil hořkosladkou příchuť lásky. Zamiloval se do spolužačky, půvabné Emílie Chovanové. Ačkoliv jeho city nebyly plně opětovány, zůstali v dlouholetém písemném kontaktu.
Psali si dopisy plné něhy a snů. V jednom z nich mu dívka pohrdavě spílala za jeho posedlost astronomií: „Keby som bola Vašou mamou, za takéto konanie by som Vás zbila,“ pokárala Milana v žertu a svěřila se mu se zlým snem, který se jí zdál.
Viděla v něm veliký černý náhrobek s jeho jménem a pomyslela si, že vykoná něco nesmrtelného, než umře. Milan se té noční můře smál. Netušil, jak osudově se naplní.
Bouřlivá léta studia a vzdoru
S vynikajícím prospěchem se Štefánik roku 1898 dostal na techniku v Praze. Byl plný elánu, impulzivní mladík s ohnivýma očima a tvrdohlavou hlavou. Brzy se zapojil mezi slovenské studenty vlastence, stal se předsedou spolku Detvan. Otevřeně podporoval myšlenky profesora Masaryka, volal po česko-slovanské jednotě a brojil proti maďarizaci.
Tyto vlastenecké aktivity vedly až k prudké roztržce s otcem. Jedné noci roku 1900 po ostré hádce farář vykázal syna z domu. Devatenáctiletý Milan, rozervaný smutkem i vzdorem, opustil rodný práh. Od té doby jej rodina uviděla jen zřídka.
V Praze se nakonec našel – nikoli však jako inženýr. Poslechl hlas srdce a přešel na studium milované astronomie. Přes den sedával v univerzitní observatoři a v noci chodil pozorovat hvězdy na petřínskou hvězdárnu. Žil nuzně. Často neměl na jídlo a spoléhával na štědrost přátel.
„Vyhladovaný študent Milan mal radšej Lidunku, alebo koláče jej mamy?“ glosoval později historik Musil s úsměvem příhodu, kdy Štefánik docházel na návštěvy k rodině BílýchDcera domu Ludmila – něžně přezdívaná Lidunka – si mladého Slováka oblíbila a on ji. Schylovalo se k zásnubám, ale Štefánik odkládal svatbu, dokud nedokončí doktorát. Čekal příliš dlouho – rodina mezitím Lidunku provdala za jiného. Byla to pro něj bolestná lekce.
Nebyla to však jeho jediná láska z pražských let. Už dříve ho okouzlila drobná Eva Vrchlická, dcera slavného básníka. Choval k ní něžné city, vodil ji na procházky po nábřeží, ale odmítla ho chladnou rezervovaností – bylo jí teprve patnáct.
Mladý Štefánik poznal i afektovanou lásku starší ženy: zamilovala se do něj bohatá vdova Marie Neumannová, která mu psala vášnivé listy a finančně ho podporovala v těžkých chvílích. Přesto se Milan cítil osamělý. Pod povrchem milostných avantýr se skrývala duše romantického idealisty, který jako by stále něco či někoho postrádal.
Za hvězdami – a stále dál
V říjnu 1904, po obhájení disertace o hvězdách v souhvězdí Kasiopeji, odjíždí Štefánik z Prahy, poháněn snem stát se velkým astronomem. Míří do Paříže – samotného srdce vědy a kultury té doby. Začátky v cizině jsou však kruté. Cizí velkoměsto mladého doktora astronomie nevítá s otevřenou náručí: spí v levných podnájmech, marně obchází observatoře, v kapsách má jen drobné.
Přesto neztrácí optimismus. V kavárnách Montmartru se seznamuje s bohémskou komunitou krajanů – sochařem Bohumilem Kafkou, malířem Hugo Boettingerem a dalšími. Jeho živé historky a srdečný smích z něj činí oblíbeného společníka.
Štěstí se na něj usměje, když ohromí slavného astronoma Julesa Janssena. Starý pán rozpozná Milanův talent a vezme ho pod svá křídla. Náhle má Štefánik přístup k observatoři v Meudonu, vyráží s expedicemi na Mont Blanc stavět vysokohorskou hvězdárnu, v říjnu 1905 pozoruje zatmění Slunce ve Španělsku.
Publikuje vědecké studie ve francouzštině a získává si respekt. V roce 1907 dostane dokonce prestižní Janssenovu cenu za přínos astronomii. Ten nesmělý studentík z Košarisk teď září v pařížských salonech, kde vypráví o hvězdách i exotických cestách.
Štefánik miloval nejen hvězdy, ale i dobrodružství. Putuje světem za astronomickými úkazy: v severní Africe putuje Saharou, v Tunisu se dotýká ruin Kartága, v Rusku navštěvuje Tolstého v Jasné Poljaně – velikán literatury o něm s úžasem pronese, že je „úžasně srdečný, milý člověk“.
Nezapomenutelnou kapitolou je výprava na tichomořské Tahiti, kam ho francouzská Akademie vysílá roku 1910 pozorovat Halleyovu kometu. Na polynéském ostrově stráví deset měsíců, okouzlen tropickým rájem. Skutečně uvažuje, že by tam zůstal navždy – tak svobodně a zdravě se pod jižním křížem cítí. Je unaven dosavadním shonem a nemoci ho trápí čím dál víc: tropická horečka, malárie, žaludeční vředy.
Nakonec ho ale povinnost volá zpět. Francouzská vláda ho pověří zbudováním meteorologických a telegrafních stanic v Jižní Americe a Tichomoří. Milan se vrací do práce – a úkol splní znamenitě. Za odměnu obdrží Řád čestné legie.
Avšak vítězství má pachuť: zdánlivě nezničitelný muž opět padá vyčerpáním. V březnu 1914 podstupuje akutní operaci žaludku v sanatoriu u Paříže. Když se probírá z narkózy, čeká na něj zpráva, že v Evropě vypukla válka.
Válečný hrdina s křehkým tělem
První světová válka zastihla Štefánika připraveného duchem, ale oslabeného fyzicky. Velký konflikt předvídal a viděl v něm šanci vybojovat konečně svobodu pro svůj národ. Jenže v uniformě nemůže hned na frontu – lékaři mu pro chatrné zdraví boje nedoporučují.
On však nedbá. Už v srpnu 1914 se hlásí do francouzské armády jako dobrovolník. Stává se průkopníkem mezi letci: absolvuje leteckou školu v Chartres, získá pilotní diplom. V květnu 1915 již jako podporučík startuje nad krvavými zákopy v oblasti Artois, kde provádí nebezpečné průzkumné lety.
Riskuje život v křehkém letounu, který krouží nad dělostřeleckou palbou. Mezi nálety ještě experimentuje – jako první zavádí meteorologický průzkum z paluby letadla, aby pomohl dělostřelcům a pilotům.
Za statečnost ve vzduchu i novátorství mu Francouzi udělují válečný kříž Croix de Guerre. Když mu nabídnou pohodlnou kancelářskou funkci šéfa meteorologické služby, odmítne. Chce bojovat – a pomáhat osvobodit Čechy a Slováky se zbraní v ruce.
Koncem roku 1915 odchází na balkánskou frontu, do Srbska. Tam se jeho osud málem naplní poprvé. Při evakuaci letiště v Niši se jeho letadlo zřítí. Štefánik havárii přežije, ale vážně nemocný a vysílený bloudí ve zmatku ustupující srbské armády.
Zachrání ho až přátelé – francouzští důstojníci Labry a Bourdon – kteří ho najdou zuboženého a dopraví do vojenské nemocnice v Římě. Tam o Milana pečuje paní Claire de Jouvenel, vlivná žena z diplomatických kruhů.
Sedává u jeho lůžka, drží ho za ruku při bolestech a pomáhá mu i později v politických jednáních. Štefánik se v jejích očích stává hrdinou – a vděčný Milan nachází v Claire oddanou spřízněnou duši.
Po zotavení se Štefánik vrací do Paříže. Teď už nejen jako voják, ale jako politický vyslanec československého odboje. Claire ho uvádí do salonů ministerského předsedy Aristida Brianda a dalších státníků.
Charismatický legionář okouzluje dámy i pány svými příběhy a rozhledem. V prosinci 1915 se poprvé setkává s Edvardem Benešem a společně s profesorem Tomášem G. Masarykem krystalizují plán na vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků. Štefánik prosazuje zformování nezávislého československého vojska ze zajatců a krajanů – a u francouzských spojenců uspěje.
V únoru 1916 vzniká v Paříži Československá národní rada jako ústřední orgán odboje: Masaryk se stává předsedou, Štefánik místopředsedou a Beneš generálním tajemníkem. Trojice spolupracuje, byť každý je jiný: věkově by Milan mohl být Masarykův syn – ostatně oslovuje ho žertem „otecko“, což starého profesora uvádí do rozpaků.
Štefánik mezitím znovu cestuje přes půl světa pro věc legií. Na jaře 1916 odjíždí do Ruska, kde jedná s carem Mikulášem i generály o zřízení československých jednotek z českých a slovenských zajatců. Díky jeho diplomatickému umu podepisuje v srpnu 1916 dohodu v Kyjevě o podpoře legií.
Po pádu carismu získá pro československou věc i novou prozatímní vládu v čele s Kerenským. Na podzim 1917 je už v Americe, kde spolu s Masarykem přesvědčuje krajanské organizace a získává další dobrovolníky do boje.
Konečně, 28. října 1918, je samostatné Československo realitou. Po boku Masaryka a Beneše je jmenován ministrem vojenství v nové vládě – symbolicky tak trojice přátel dovršuje svůj sen.
Ale Štefánikův vlastní boj ještě nekončí. Zatímco v Praze se slaví svoboda, on tráví závěr roku 1918 v mrazivých dálavách Sibiře. Jako generál francouzské armády je vyslán za československými legionáři roztroušenými podél Transsibiřské magistrály. Jedná s ruským admirálem Kolčakem a spojenci o evakuaci legionářů do vlasti.
V nelidských podmínkách sibiřské zimy tlumí vzpoury zdeptaných vojáků, kteří se po letech bojů cítí zrazeni a zneužiti cizími mocnostmi. Unavený a nemocný Štefánik zde vkládá poslední zbytky svých sil do toho, aby dostal své muže domů.
Lásky v čase války
Mezi dělovými salvami a politickými bitvemi se Milanův osobní život odvíjí dál – a je neméně dramatický. I v uniformě zůstává galantním milovníkem. V Paříži se setkává s fascinující Louise Weissovou, novinářkou a sufražetkou.
Diskutují spolu o umění a politice, Louise mu zcela propadne. Tahle emancipovaná žena dokonce pokorně žádá Milana o ruku v dopise: „Pokorně přicházím vás požádat, abych se stala vaší snoubenkou… Krutou existencí je nebýt vaší ženou…“ píše zoufale.
Štefánik však váhá. Je polichocen, Louise obdivuje – ale není zvyklý vázat se na jedinou lásku. Má pověst muže, který nikdy nezůstává jen s jednou ženou. Jeho srdce jako by patřilo spíše hvězdám a vlasti než pozemské nevěstě.
Stále ho obklopují obdivovatelky. V Římě ho starostlivě opečovává Madame Claire de Jouvenel. V salonu této okouzlující dámy se uzdravuje po srbské tragédii a Claire se stává jeho blízkou přítelkyní i tichou láskou.
Válečný chaos jim ale nedopřeje klidu. Štefánik za ní bude později jezdit, když to povinnosti dovolí, a Claire vždy zůstane jednou z žen, které ho milovaly až do smrti.
Louise, Claire… a ještě další jména se proplétají osudem charismatického generála. Štefánikovy měkké, srdečné oči dovedly vykřesat lásku v nejednom ženském srdci. V jeho náruči nakrátko spočine i Lidie, ruská šlechtična poznaná za revoluce, či Béatrice, francouzská herečka z okruhu Louise.
Ženy pro něj byly útěkem od stresu války i lékem na samotu, která ho uvnitř užírala. Avšak skutečnou osudovou lásku nalezl až ke konci války – a ta měla jeho jméno navždy nést.
Tou ženou byla Giuliana Benzoni, markýza z italského aristokratického rodu. Poprvé se potkali v Římě a přeskočila jiskra. Giuliana mu říkala s láskou „můj malý velký Slováček“, dobírala si jeho nevysokou postavu a ohromné činy. Milan, unavený boji, v ní našel klidný přístav.
Zasnoubili se a těšili se, že po válce spolu procestují svět a usadí se možná v Itálii. Ještě v březnu 1919 s ní Štefánik pobývá v Itálii, když ho zastihne telegram od prezidenta Masaryka: má se co nejrychleji vrátit do Prahy a pomoci řešit spor mezi francouzskou a italskou vojenskou misí.
Milan poslechne volání povinnosti naposledy. Giulianě v posledním dopise píše: „Láska moja, ak mi chceš byť verná, ostaň taká, aká si“, a loučí se s ní s vírou, že brzy budou spolu.
Návrat, který se nekonal
Duben 1919. Štefánik si v italském Udine prohlíží vojenský dvouplošník, který mu přidělili. Nechce cestovat zdlouhavě vlakem – domů poletí jako pravý letec. Je netrpělivý, cítí stesk po rodné zemi, kterou neviděl od roku 1913. Spolu s ním do stroje nastupují tři italští letci. Odstartují ještě za ranního rozbřesku 4. května 1919. Slovenský generál míří vstříc své vlasti – a vstříc osudu.
Letadlo dorazí k Bratislavě kolem poledne. Pro přistání vybrali provizorní travnaté letiště u Vajnor. První pokus o dosednutí se ale nezdaří. Stroj se otřásá, piloti se rozhodnou to zkusit znovu. Letí širokým obloukem a hledají jiné místo.
V té chvíli z blízkých kasáren vybíhají vojáci. Situace v pohraničí je napjatá, probíhají střety s Maďary, a tak jsou hlídky nervózní. Nejspíš padne několik výstřelů. Dvouplošník se právě sklání k zemi, když se náhle zlomí a nekontrolovatelně padá. Ozve se praskot dřeva, výkřik a výbuch. K zemi se snášejí útržky plátna a černý kouř.
Štefánik a celá italská posádka jsou na místě mrtvi. Jejich ohořelá těla leží v rozbitém stroji na poli nedaleko Ivanky pri Dunaji. Okolo stojí zděšení vojáci – až příliš pozdě si uvědomili, kdo v troskách letadla zahynul. Nehoda? Sabotáž?
Tragédie vyvolá mnoho otázek. Oficiální vyšetřování dospěje k závěru, že šlo zřejmě o nešťastnou souhru náhlého poryvu větru či chyby pilota při manévru. Drby však vzkvétají: někdo tvrdí, že letadlo bylo omylem zaměněno za nepřátelské a Čechoslováci ho omylem sestřelili.
Jiní jdou dál a šeptají o atentátu na nepohodlného hrdinu. V pozadí prý mohla být rivalita mezi Štefánikem a Benešem – jejich vztahy se krátce předtím prudce zhoršily. Štefánik se údajně dozvěděl o Benešově tajné dohodě s Francouzi, uzavřené bez vědomí Italů, a obvinil ho ze zrady důvěry.
Také chtěl vysvětlení, kam zmizely velké finanční dary od krajanů v Americe – mělo dojít ke zpronevěře a Beneš neuměl účty doložit. To vše zaselo mezi spojence nepřátelství. Skeptici proto věřili, že snad někdo využil chaosu a nechal letadlo záměrně sestřelit.
Žádný důkaz se však nikdy nenašel a konspirační teorie zůstaly neprokázané.
Pohřeb se konal 10. května 1919 v Bratislavě za účasti zdrcených zástupů. V rakvi ležel generál v uniformě, na prsou vyznamenání. Jeho tvář musela být zakryta – zohavily ji rány z pádu. Masaryk se na pohřeb nedostavil a Beneš také ne (zdržel se v Paříži).
Hlavní smuteční řeč přednesl ministr Václav Klofáč a národ plakal nad ztrátou milovaného syna. Čtyři italští letci byli pochováni po jeho boku – padli spolu, tak odpočívají spolu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Rastislav_%C5%A0tef%C3%A1nik
https://kultura.pravda.sk/kniha/clanok/648625-stefanik-a-louise-cim-zaujal-emancipovanu-francuzku-neznamy-letec-dobrodruh-a-rojko/
https://hnonline.sk/history/nove-dejiny/2067314-ziadna-naivna-dievcina-ale-emancipovana-bojovnicka-zuliana-stefanikov-posledny-odkaz-dodrzala
https://dennikn.sk/4085567/kto-bola-stefanikova-tajna-madarska-laska-ktora-slovenskemu-hrdinovi-predpovedala-tragicky-osud/
https://casjenprome.cz/rubrika/o-cem-se-mluvi/milan-rastislav-stefanik-38-zenami-milovany-potencialni-prezident-byl-pry-zavrazden/
https://www.youtube.com/watch?v=kpEwNaand28
https://www.reflex.cz/clanek/causy/94946/pribeh-m-r-stefanika-vedce-vojaka-hrdiny-proc-mel-konflikty-s-benesem-proc-zemrel-a-co-mu-cesi-dluzi.html
https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2019/05/milan-rastislav-stefanik-vedec-cestovatel.html
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/milan-rastislav-stefanik-smrt-historik_1905041515_pj
