Herberts Cukurs: z národního lotyšského hrdiny se stal sadistický masový vrah židů. Mosadu neutekl

Montevideo, únor 1965. Slunce se odráží na okně prázdného plážového domku v uruguayském letovisku Shangrilá. Uvnitř se čtyřiašedesátiletý muž pečlivě chystá na domluvenou schůzku – Herberts Cukurs, kdysi slavný lotyšský letec.

Když odpoledne otevře dveře příchozímu cizinci, netuší, že právě vítá svoji smrt. Za několik minut bude na podlaze téhle nenápadné vily ležet krvavé tělo a vedle něj vzkaz oznamující „popravu toho, který byl spoluzodpovědný za vraždy více než 30 000 mužů, žen a dětí“. Přízrak minulosti si našel „řezníka z Rigy“ i na druhém konci světa.

Cukursovi bylo 41 let, když se z národního hrdiny proměnil v bestii. Ještě pár roků předtím na něj Lotyši pěli ódy. Jako průkopnický pilot podnikal odvážné dálkové lety a svými riskantními sólovými přelety si ve 30. letech získal srdce celé země.

V roce 1933 dokázal na vlastnoručně postaveném letadle doletět z Rigy až do Gambie a zpět – a stal se národním symbolem technického umu a hrdinství. Získal přezdívku „lotyšský Lindbergh“, obdržel prestižní Harmonovu trofej a nechybělo mnoho, aby o něm děti recitovaly oslavné básně. S chladnou ironií osudu ale právě jeho technické dovednosti a disciplinovaná povaha později posloužily nejtemnějšímu účelu.

V roce 1940 bylo Lotyšsko pohlceno Stalinovým Sovětským svazem. Cukurs, jako známá osobnost, byl dokonce pozván do Moskvy – lákali ho, aby stavěl letadla pro Rudou armádu. On ale nabídku nepřijal.

Krátce nato se převalila přes Pobaltí další totalitní lavina: nacistická vojska při svém tažení na východ obsadila v létě 1941 Rigu. A právě tehdy Herberts Cukurs odložil leteckou uniformu a oblékl proklínanou kápi kolaboranta.

Přidal se ke nechvalně proslulému komandu Viktorse Arājse, jednotce lotyšské domobrany, která se po boku německých SS podílela na vyhlazení Židů v Lotyšsku. Cukurs, do té doby tvář herecké hvězdy, se rázem stal tváří teroru.

Začalo to téměř hned po německé invazi. 4. července 1941 ho očití svědci viděli, jak nařizuje nahnat stovky Židů do Velké chorální synagogy v Rize a pak ji zamknout. Ven pronikaly tlumené prosby o pomoc, ale Cukurs zůstal chladný. Zapálená budova se během chvíle proměnila v ohnivé peklo.

Když se lidé uvnitř v panice pokusili dostat ven a rozbíjeli okna – Cukurs je na místě chladnokrevně střílel revolverem. O pár týdnů později se podobná scéna odehrála u městečka Kuldīga: kolem 1 200 židovských mužů, žen i dětí bylo pod Cukursovým dohledem postříleno na břehu jezera, až mrtvá těla padala přímo do vody. Tam, kde dřív bývaly malebné břehy, plavala nyní jen karmínová hladina zbarvená krví.

Vyvrcholením krvavého běsnění byl 30. listopad 1941, kdy jednotky SS za pomoci Arājsova komanda zlikvidovaly většinu zbývajících Židů z Rižského ghetta v lese u Rumbuly. V jediném mrazivém dni tam bylo povražděno přes 10 000 nevinných lidí – mužů, žen, starých lidí i dětí.

Herberts Cukurs osobně dohlížel na průběh masakru: projížděl v autě podél kolony vyděšených obětí a s pistolí u pasu rozděloval strážím instrukce. Podle přeživších sám střílel do zástupů rodin hnaných na popravu.

Mnozí svědci ho popsali jako mimořádně krutého – viděli ho vyrvávat kojence z náručí matek a na místě je zastřelit. V řádění si liboval.

V budově bývalého židovského komunitního centra v Rize, kde sídlilo velitelství Arājsova komanda, si zřídil osobní doupě násilí – opakovaně tam přivlečené židovské dívky znásilňoval, ponižoval a nakonec je nechal odvést na smrt.

V Lotyšsku té doby zkrátka nebylo děsivějšího jména, než Herberts Cukurs. Jeho pověst vraždícího monstra se roznesla i mezi vězně, kteří ho nikdy nespatřili. Strach měl podobu vysokého, charismatického muže s kamennýma očima.

„S přihlédnutím k mimořádné krutosti, s níž vykonával své úkoly, odsuzuje se obviněný Herberts Cukurs k smrti. Rozsudek byl vykonán těmi, kteří nemohou nikdy zapomenout…“

Tuto větu však nebude pronášet soudce v taláru, ale anonymní mstitel o 24 let později. Cukurs, navzdory svědeckým výpovědím, po válce nikdy nestanul před tribunálem – spravedlnost tak nakonec vzali do rukou ti, kteří přežili jeho řádění.

Ale nepředbíhejme. Nejprve je třeba říct, jak je možné, že pachatel takových zvěrstev po roce 1945 zmizel a dlouho unikal trestu.

Když se fronta obrátila a Třetí říše roku 1944 ustupovala zpět na západ, Cukurs prchal společně s Němci. Tušil, že v rodné zemi by ho čekalo zajetí Sověty a pravděpodobně oprátka. Přes Polsko a Německo se dostal až do přístavu Marseille, kde se mu podařilo sehnat vízum do Brazílie (18. prosince 1945).

Využil přitom tzv. ratlines – tajné únikové trasy, jimiž po válce prchala spousta nacistů do Jižní Ameriky. A skutečně – Brazílie se stala Herbertsu Cukursovi útočištěm. Ve 46 letech se usadil v Rio de Janeiru a brzy tam začal podnikat jako pilot hydroplánu pro vyhlídkové lety nad zátokou Guanabara.

Vzal si svou dlouholetou lásku Mildu (ta do Brazílie utekla chvíli po něm) a společně vychovávali děti. Cukurs se cítil neohrožený – ani se neobtěžoval změnit si jméno či se skrývat.

Brazílie totiž tradičně nevydávala osoby, kterým hrozil trest smrti, a v 50. letech se o lotyšského kolaboranta téměř nikdo nezajímal. Později se rodina přestěhovala do São Paula, kde si Cukurs otevřel prosperující leteckou firmu.

Z fotografií té doby shlíží dobře živený spokojený muž s prošedivělými vlasy – nic nenasvědčuje tomu, že by ho tížilo svědomí. Jeho žena později vypověděla, že si nevybavuje jediné upozornění na možné nebezpečí, žádné výhrůžky či podezřelé nepřátele.

Když už se náhodou někde stočila řeč k válce, Cukurs rád líčil sebe sama jako nevinnou oběť okolností – tvrdil, že jen plnil rozkazy a že vlastně Židům neubližoval. Mnozí krajané v exilu mu to věřili. V klidu tak prožil dvě desetiletí. Pak se ale jednoho dne roku 1963 v novinovém stánku v São Paulu ozvalo tiché vyděšené zalapání po dechu.

Pozůstalá po holokaustu, která přežila běsnění v Lotyšsku, právě na obálce časopisu poznala Cukursovu tvář. Staré jizvy se okamžitě otevřely. Nešlo o omyl: oblíbený magazín totiž přinesl článek o „slavném lotyšském letci“ žijícím v Brazilíi – s jeho fotografií na titulní straně. Pro oběti nastal čas zúčtování.

Zpráva se postupně dostala přes židovské organizace až do Izraele. Píše se rok 1964 a lovci nacistů zbystřili. Navíc se blížilo 20. výročí konce války – a Spolková republika Německo se chystala promlčet zbylé nacistické zločiny, protože měla zanedlouho vypršet zákonná lhůta pro stíhání vražd z války.

Případ Herberts Cukurs tak dostal nejvyšší prioritu. Izraelská tajná služba Mossad nechtěla připustit, aby takový kriminálník unikl lidskému soudu i historické spravedlnosti – a aby německé úřady v klidu zametly minulost pod koberec.

Do Jižní Ameriky byl vyslán speciální tým agentů. Vedl ho Yaakov (Mio) Meidad, muž, který o pár let dříve pomohl unést Adolfa Eichmanna v Argentině. Tentokrát však nemělo jít o únos – Cukurse se rozhodli rovnou popravit. Stal by se tak výstražným symbolem pro ostatní nacisty v úkrytu.

Všechno proběhlo v naprostém utajení. Operace trvala několik měsíců, během nichž se izraelský agent pod falešným jménem „Anton Künzle“ postupně spřátelil s nic netušícím Cukursem.

Přesvědčil ho, že je zástupcem bohatých rakouských podnikatelů, kteří chtějí v Uruguayi rozjet letecký byznys a potřebují zkušeného pilota. Cukurs, kterému polichotilo, že se o něj někdo zajímá, ochotně souhlasil s výletem do Montevidea vstříc novým obchodním příležitostem. 19. února 1965 odletěl z Brazílie. Byla to jeho poslední cesta.

V úterý 23. února 1965 zamířil Herberts Cukurs podle domluvy do pronajatého domku na odlehlém předměstí uruguayské metropole. Uvítal ho „Künzle“ a spolu s ním údajný společník – ve skutečnosti další agent Mosadu.

Cukurs vešel dovnitř, dveře se zavřely a na nic netušícího Lotyše se vrhlo několik mužů. Strhla se krátká zuřivá rvačka. Bývalý letec se překvapivě dravě bránil – jednoho z útočníků kousl do prstu tak silně, že ho málem ukousl.

Měl neuvěřitelnou sílu díky zoufalství, ale přesilu protivníků zlomit nedokázal. Někdo ho zezadu omráčil úderem kladiva do hlavy. Cukurs se zhroutil na podlahu mezi převržené židle. Krev mu tekla do očí a po spánku stékala na chladivé dlaždice.

V záchvatu hrůzy prý začal německy křičet: „Lasst mich sprechen!“ – „Nechte mě promluvit!“. Jeho hlas se odrážel od stěn prázdného pokoje, ale nikdo neodpověděl. Za okamžik se ozval tlumený hvizd: dvě kulky z pistole s tlumičem pronikly Cukursovou hlavou. Bylo po všem.

Agenti naložili bezvládné tělo do velkého dřevěného kufru. K němu přiložili dokumenty a fotografie svědčící o Cukursových válečných zločinech – a také odsuzující dopis s přesným udáním místa, kde se „odsouzenec“ nachází.

Dům zamkli a nenápadně zmizeli do noci. Když pak několik dní poté obdržely světové tiskové agentury v Německu onen anonymní dopis o vykonané popravě, znělo to tak fantasticky, že zprávě nikdo nechtěl věřit.

Až 6. března 1965 – necelé dva týdny po činu – upozornil někdo uruguayskou policii. Strážníci dorazili na uvedenou adresu, vstoupili dovnitř a doslova oněměli. Na podlaze byly dvě velké kaluže zaschlé krve a stěny pokryté krvavými šmouhami. Těžké stopy se táhly do vedlejší místnosti, kde stál žlutý zamčený cestovní kufr.

Uvnitř leželo dobité tělo muže s roztříštěnou lebkou – identifikovali ho podle pasu a otisků prstů jako Herbertse Cukurse (65). Otřesení kriminalisté si všimli i odloženého prohlášení podepsaného „těmi, kteří nikdy nemohou zapomenout“. Spravedlnost právě dosáhla i na jednoho z nejhorších vrahů holokaustu.

Cukursova poprava vzbudila ve světě ohromný ohlas. Nacisté po celé Jižní Americe dostali jasné varování. Západoněmecká vláda nakonec ve světle událostí ustoupila tlaku a prodloužila promlčecí lhůtu válečných zločinů (namísto původního května 1965 ji posunuli až na rok 1979, načež ji zrušili úplně).

Lotyšsko jako takové ale o této epizodě dlouho mlčelo – a dalo tím prostor postupnému překrucování historie. Cukurs nikdy nebyl soudně usvědčen, což po letech začali zneužívat krajně pravicoví nacionalisté v Lotyšsku k jeho účelové „očistě“.

Rodina celý život tvrdila, že byl nevinný. V roce 2004 dokonce jistá strana vydala pamětní obálky s jeho podobiznou. Tyto snahy ovšem tvrdě odsoudili jak Izraelci, tak oficiálně i lotyšské úřady. Ministerstvo zahraničí Rigy tehdy prohlásilo, že Herberts Cukurs je válečný zločinec spoluzodpovědný za holokaust na nevinných civilistech.

Generální prokuratura Lotyšska dvakrát zamítla žádost o rehabilitaci tohoto muže. A třebaže v dubnu 2025 lotyšské orgány kvůli nedostatku důkazů případ definitivně uzavřely bez verdiktu, na historickém rozsudku to nic nemění. „Řezník z Rigy“ zůstává navždy synonymem krutosti, před níž nelze zavírat oči.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Herberts_Cukurs

https://content.time.com/time/subscriber/article/0,33009,833564,00.html

https://www.kvety.cz/lide/herbert-cukurs-reznik-z-rigy-likvidace-zidu-mosad/

https://www.stream.cz/world-history-cz/brutalni-pribeh-kata-z-rigy-mrazive-svedectvi-o-cinech-herberta-cukurse-65241638

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73285/herberts-cukurs-sadisticky-reznik-z-rigy-se-pri-vrazdeni-lotysskych-zidu-predhanel-s-nacisty.html

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CUKURS,%20HERBERTS_0012.pdf