Článek
Ležel na studené dlaždicové podlaze a lapal po dechu. Krev z prostřeleného boku se mu rozlévala pod tělem a mísila se s rozlitou whisky. Zbytky neonového nápisu nočního klubu mihotavě osvětlovaly výjev – jako z pekla. Marek klečel vedle svého nejlepšího přítele a tiskl dlaně na krvácející ránu.
„Vydrž, prosím…“ jeho hlas se láme zoufalstvím. Nikdy předtím Petra neviděl plakat. Teď mu po tváři stéká slza smíšená s krůpějemi potu. Někde v dálce se ozývá tlumené houkání sirén. Už jsou na cestě. Pozdě.
Marek cítí, jak mu Petr křečovitě stiskne zápěstí – a pak stisk povolí. „Petře…!“ vydechne. Ale z přítelových pootevřených úst už nevyjde ani hláska. V prázdném klubu se rozhostí mrazivé ticho. Jen z dálky doléhá ozvěna noční Prahy, nezúčastněná a lhostejná.
Marek slyší svůj vlastní dech. Krátký, trhaný. Rukávy drahého italského saka má nasáklé krví. V té tmavé kaluži se vedle postřeleného muže povalovalo několik pomačkaných bankovek – v matném světle se lesknou potřísněné portréty T. G. Masaryka. Tisícikoruny, promočené a rudé. Je konec.
1988: Vůně dolarů a všudypřítomný strach
O rok a pár měsíců dříve byl Marek obyčejný mladík z Prahy, kterého byste přehlédli. Dvacet dva let, žádné velké vzdělání, žádné slavné jméno. Za to jedno tajemství: uměl sehnat věci, o jakých se jiným ani nesnilo. Západní džíny, voňavky, zahraniční alkohol – stačilo vědět, kde se ptát.
A především měl valuty. Marek se pohyboval v šedé zóně socialistické ekonomiky. Vekslák. Slovo odvozené z německého wechseln – směnit. Přesně to dělal. Kupoval, prodával, vydělával. Za železnou oponou panoval nedostatek a on byl jedním z těch, kdo na tom tiše profitovali.
Nebyl sám. Měl svého učitele – o pár let staršího Petra. Právě on Marka do světa veksláků zasvětil. Scházeli se pod sochou svatého Václava nebo ve frontách před Tuzexem. Marek s obdivem sledoval, s jakou lehkostí Petr pošeptá kolemjdoucímu tajemné „Měním bony, marky…“ a o chvíli později si potřese rukou s cizincem v hotelové hale.
Transakce probíhala rychle, nenápadně – sto marek výměnou za balíček bonů. Bony byly poukázky, za které se dalo nakupovat v síti prodejen Tuzex západní zboží. Pro většinu lidí nedostupné. Pro veksláky zdroj obživy i adrenalinu.
Všichni chtěli džíny nebo vůni z Paříže. A tak poptávka rostla a spolu s ní i drzost veksláků. Marek s Petrem se naučili triky, jak udržet náskok před Veřejnou bezpečností. Nikdy nevěděli, kdo je může sledovat. Setkávali se na nádražích, v zapadlých uličkách za hotelem Jalta, v pasáži u Koruny.
Kšeft byl domluvený kývnutím hlavy, rychle se předaly peníze i poukázky – a zmizet. V zimě schovávali dolary v rukavicích, v létě si pro ně našli skrýše v podšívkách bund. Nosili kožené sako s ohrnutými rukávy, mokasíny a zlatý řetěz na krku – uniforma tehdejšího podsvětí. A vždycky ten pohled přes rameno. Nedůvěřivý, rychlý.
Žili si líp než většina rodin okolo. Marek doma nic neprozradil, ale matka si všimla, že najednou nosí značkové džíny a boty, o jakých se běžně mohlo jen číst v Mladém světě. Vymlouval se, že to „sehnal od kamaráda z Německa“. Pravda byla taková, že měl kapsy plné bankovek a pod matrací pomalu rostoucí hromádku stodolarovek.
Někde tam v něm ale hlodal strach. Bylo mu jasné, že stačí málo – nastražený agent StB, opilý turista, který začne křičet – a všechno se sesype. Bál se, že jednou zazvoní u dveří muž v koženém kabátě a odvede ho rovnou do cely. A tak raději investoval i do vlastní ochrany.
Jednoho mlhavého večera roku 1988 se ten strach málem naplnil. V podloubí u Národního muzea Marek právě přepočítával tlustý svazek korunových bankovek, které dostal za prodané bony, když vtom ucítil na rameni pevný stisk.
Za ním stál muž s kamennou tváří – příslušník Státní bezpečnosti. Marek ztuhl. Nezmohl se na slovo. Věděl, že trest za „nedovolené spekulace“ může být tvrdý – roky vězení a propadnutí majetku. Hrdlo se mu sevřelo. Teď mě dostali.
Ale estébák ho nepřišel zatknout. Místo toho tiše promluvil: „Máš pro mě ty whisky, co jsi slíbil?“ Marek dychtivě přikývl a z batohu vylovil dvě lahve Johnnie Walker. Tajná policie měla své koně mezi překupníky – a on teď pochopil, že patří mezi ně.
Nezbývalo než spolupracovat. Někteří veksláci donášeli na jiné výměnou za ochranu. On sám sice nikdy nikoho přímo neudal, ale věděl, komu nosit „všimné“, aby se mohl dál volně pohybovat. Byla to špinavá hra. A režim tahal za nitky obou stran.
Marek oficiálně pracoval jako pomocný skladník v polorozpadlém družstvu na kraji města. Ve skutečnosti tam nikdy nenastoupil. Pouze jednou za měsíc zašel za mistrem pro razítko do občanky, aby měl papírově splněnou povinnost pracovat. Bez práce by byl totiž považovaný za příživníka a mohl skončit ve vězení jen za to, že „se fláká“.
Takhle byl krytý. Někteří jeho kumpáni to dotáhli ještě dál – podplatili lékaře a stali se invalidními důchodci, aby se už nemuseli vůbec nikde hlásit. Nejvyšší meta. Marek s Petrem se tomu smáli. Představovali si, jak jednou budou taky v předčasném důchodu a přitom dál vydělávat majlant ve víru velkoměsta.
Listopad 1989: Konec jedné hry, začátek jiné
Pak ale přišel listopad 1989. Celá země se obrátila vzhůru nohama. V ulicích Prahy duněla revoluce – davy lidí cinkaly klíči, volaly po svobodě a konci vlády jedné strany. Marek se demonstrací neúčastnil. V té době stál opodál Václavského náměstí, opřený o zeď pasáže.
Přes rameno měl napěchovanou koženou brašnu. Uvnitř – jeho poklad: tisíce západoněmeckých marek, amerických dolarů a bony navrch. S Petrem slyšeli skandování z Národní třídy, ale místo nadšených ideálů svobody měli v hlavě jediné: Co teď bude s námi?
Komunistický režim se hroutil. Byl to konec strachu z policie, konec nekonečných front. Ovšem pro veksláky to znamenalo i konec jejich světa. Najednou, ze dne na den, mohl mít svobodu podnikat každý. A valutové obchody? Ty během pár měsíců ztratily smysl.
Tuzex končí, bony nikdo nepotřebuje – zahraniční měna se stává volně směnitelnou. To, co Marek s Petrem léta dělali potají a s rizikem, se stalo legálním. Přišla euforie z nově nabyté svobody, ale oni v ní cítili i závan nejistoty. Dokážeme se uživit poctivě?
Když se v lednu 1990 otevřely hranice, vydali se společně prvním autobusem do Vídně. Chtěli vidět ten Západ na vlastní oči – a třeba i navázat nové kontakty. Marek byl uchvácený. Tolik zboží, tolik příležitostí! V Kufsteinu na tržišti nakoupili levně elektroniku a značkové džíny. O týden později to v Praze rozprodali s tučným ziskem.
Zdálo se, že divoká jízda pokračuje, jen v nových kulisách. V březnu 1990 byla dokonce legalizována směnárenská činnost – tam kde ještě nedávno šeptal „Bony, dolary!“ potají, tam dnes mohl otevřeně vyvěsit ceduli Směnárna. Petr to udělal jako jeden z prvních.
Ve vestibulu metra na Můstku si pronajal koutek a otevřel malou směnárnu. Fronty turistů se k němu jen hrnuly. Výhoda zkušeností se vyplatila. Kdo jiný uměl s valutami zacházet lépe než bývalý vekslák? Měl kapitál, měl know-how, nebál se rizika. Obyčejní lidé se teprve rozkoukávali v nových poměrech, zatímco on už vydělával první legální statisíce.
„Tenhle stát nám dal konečně zelenou!“ prohlašoval Petr večer v hospodě U Fleků, kde se sešli s Markem oslavit nové časy. Číšníkovi nechal tuzér, o jakém se dřív nikomu nesnilo. Marek se usmíval, ale někde v koutku duše cítil zvláštní neklid.
Svoboda byla nádherná – ale také znamenala, že už nebudou výjimeční. Najednou mohl podnikat kdokoli, nejen oni odvážlivci z polosvěta. Bude to stačit? Petr nadšeně plánoval, jak rozšíří směnárnu, možná otevře obchod s elektronikou. Marek mlčel.
Vzpomněl si na starého pana Nováka od nich z domu – celý život pracoval v samoobsluze a z výplaty ušetřil sotva pár tisíc. Teď i on mohl teoreticky podnikat, ale neměl s čím začít. Kdežto oni měli kufr plný bankovek. Náskok.
Uvědomil si, jak obrovskou výhodu jim ilegální činnost dala do startu. Ještě před rokem schovávali statisíce korun ve skrýších pod prkny podlahy, a dnes s nimi mohli nakráčet na aukci a koupit si třeba celý krám.
1991: Aukce svobody a špinavé peníze
Rok po revoluci nabraly události spád. Začala takzvaná malá privatizace – veřejné dražby tisíců státních obchodů, restaurací a provozoven. Pro mnohé úplná novinka. Pro Marka s Petrem životní příležitost. Měli hotovost a kontakty, skvělý sociální kapitál.
Tehdejší ministr Vladimír Dlouhý dokonce veřejně přiznal, že bez těchto „podivných peněz“ by transformace neproběhla tak rychle. A tak se nad špinavými penězi přimhouřilo oko.
Marek poprvé vstoupil do velkého sálu paláce Lucerna v únoru 1991. Prostory, kde se dřív konaly plesy komunistických papalášů, se proměnily v aukční síň. Vzduch byl těžký napětím a zvědavostí. Na pódiu se dražil jeden podnik za druhým – od malých lahůdkářství po věhlasné bary. Lidé mačkali v rukou přidělená čísla a nervózně poposedávali. Mnozí byli bývalí vedoucí těch provozoven. Jiní cizí zájemci, kteří cítili šanci. A pak tam byli oni. Dva bývalí veksláci v nažehlených oblecích, s kapsami plnými peněz.
„Číslo 187 – Vinárna Zlatý hrozen, Václavské náměstí. Vyvolávací cena 100 tisíc Kčs,“ oznámil hlasatel. Ztichlý sál sledoval, jak se hlásí o slovo první ruce. 120… 150… 200 tisíc. Částky rychle rostly. Tehdejší platy byly kolem 3 tisíc měsíčně; pro většinu lidí představovalo i sto tisíc jmění. Ale Marek s Petrem si vyměnili sotva znatelný úsměv.
V brašně u nohou měli připraveno daleko víc. „Půl milionu,“ pronesl Petr pevně, když přišla řada na něj. V sále to zašumělo. Nikdo další se už neodvážil přihodit. Za pár minut bylo rozhodnuto. Vinárna v srdci Prahy je jejich.
Marek cítil, jak se mu potí ruce, když společně odcházeli na podium podepsat protokol a zaplatit zálohu. Bylo to opojné a děsivé zároveň. Kus papíru a pár vět – a z pouličního překupníka se rázem stal spolumajitel vyhlášeného podniku.
Kde na to vzali, ptali se jich úředníci podezřívavě. Petr se jen ušklíbl: „To mám celoživotní úspory po babičce.“ Nikdo to dál neřešil. V té době se vědělo, že peníze v dražbách často pocházejí z pochybného byznysu, ale zavíraly se nad tím oči. Transformace něco stála – i morálně.
Zlatý hrozen otevřeli hned zkraje léta 1991 jako soukromou vinárnu a hudební klub. U vchodu zářil nový nápis v záplavě světel, uvnitř to vonělo čerstvě nalakovaným dřevem a drahým koňakem. Zprvu se zdálo, že sen pokračuje: podnik praskal ve švech, peníze se jen sypaly. Marek s Petrem slavili úspěch. Už nebyli veksláci – teď si říkali podnikatelé.
Byli hrdí, že se prosadili. Patřili k první vlně novodobých kapitalistů, kteří využili svého náskoku. A nebyli sami – po celé zemi bývalí překupníci otevírali směnárny, bazary nebo luxusní bary. Divoká devadesátá léta přála obchodu všeho druhu a oni si připadali na vrcholu světa.
Jenže s penězi a úspěchem přišly i stíny minulosti. V klubovém zákulisí se začali objevovat zvláštní lidé. Výběrčí výpalného, bývalí mafiáni z východu, čeští rváči, kteří chtěli svůj podíl. Podsvětí nezmizelo s komunismem – naopak zdivočelo.
Jednoho večera roku 1993 za nimi přišel známý z někdejších veksláckých part: Ruda, tvrdý chlap odněkud ze Slovenska. „Kluci, potřebujem si promluvit,“ pronesl ledově, sotva za ním zapadly dveře kanceláře. Nabídl jim „ochranu“ jejich podniku. Za pravidelnou provizi.
Marek pochopil, oč jde. Staré mafie nasávaly ex-veksláky do svých sítí, nebo je drtily. Petr se ale tehdy rozčílil: „Táhni odsud, my se nebojíme!“ křikl na Rudu a rázně ho vyprovodil ven. Marek mlčel, ale v žaludku ucítil ten starý známý chlad strachu. Udělali chybu.
1994: Krvavá daň
O pár měsíců později, v parném létě 1994, seděl Marek s Petrem v kožených křeslech svého klubu. Za chvíli měla začít živá hudba, páteční noc. Návštěvníci už popíjeli u stolů. Marek pozoroval cvrkot na place, když vtom uviděl známou tvář. Ruda.
Vstoupil dovnitř s ještě dvěma kumpány. Přímo středem sálu mířili ke dveřím „Jen pro personál“. Marek vyskočil. „Petře…“ chtěl varovat přítele, ale ten už si všiml nezvaných hostů. „Zůstaň tady,“ sykl Petr na Marka a rázným krokem šel trojici vstříc do zázemí klubu.
Marek cítil, jak mu buší srdce. Vteřiny tikaly. Zpoza dveří kanceláře slyšel tlumené hlasy, které rychle přešly do křiku. Rána! Jako by něco nebo někdo upadl. Marek se rozběhl uličkou mezi stoly. Ve stejnou chvíli se dveře rozlétly a vyřítil se z nich Petr, v obličeji bledý, ale odhodlaný.
Za ním Ruda – v ruce svíral pistoli. Ozvaly se výstřely, tři za sebou. Lidé v sále začali ječet a vrhat se pod stoly. Prásk! Prásk! Marek ztuhl v půli pohybu. Viděl, jak se Petr zapotácel a klesá na kolena. Rudo a jeho muži už utíkali pryč, zmizeli ve tmě za vchodem, jak rychle přišli.
„Ne! Petře!“ vykřikl Marek. Klesl na zem vedle přítele, který se svalil vedle převržené židle. Petr lapal po dechu. Tmavá krev se mu valila zpod ruky tisknoucí bok. Marek mu instinktivně přitiskl dlaň na ránu, jako by tou zoufalou snahou mohl zastavit nevyhnutelné…
Sirény přijely až za dlouhých deset minut. Pro Petra už nemohly nic udělat. Bývalý vekslák, později podnikatel, zemřel na podlaze vlastního klubu – zabit jinými exponenty divoké doby. Zaplatil krutou daň za někdejší náskok a odvahu jít do rizika.
Marek seděl na schodech sanitky, na ramenou přikrývku, a zíral prázdnýma očima do prázdna. Co teď? Ještě včera měl všechno: peníze, podnik, budoucnost. Dnes v noci pochopil, že svoboda může mít i temnou stránku. Divoká léta po revoluci přála rychlým a dravým – ale stejně rychle je mohla semlít.
Epilog
Marek ten klub po smrti nejlepšího kamaráda prodal. Nechtěl už s nočním životem nic mít. Stáhl se. Koupil si malý obchod s elektronikou na periferii. Viděl kolem sebe mnoho známých z dřívějška: někteří bývalí veksláci to dotáhli daleko – stali se z nich milionáři, ba i politické šedé eminence. Jiní skončili bídně, bez koruny na ulici, protože neuměli nic jiného než kšeftovat v dobách nedostatku, a ty byly pryč. Každý se s novou érou popral po svém. Marek přežil. Zvítězil?
Občas chodíval do centra Prahy kolem míst, kde kdysi s Petrem postávali s kapsami plnými bonů. Už tam nestála žádná fronta, žádný šeptající dealer. Všechny ty obchody byly teď volně přístupné, zářící výlohami luxusu. Přesně to jsme chtěli, řekl si hořce.
V kapse kabátu nosil na památku jeden poslední bon – lístek s dávno ztracenou hodnotou. Když ho mezi prsty promnul, vybavily se mu tváře z mládí: drobný kluk, kterému sehnal vytoužené tenisky Adidas; postarší pán, jenž k němu chodil měnit úspory, aby mohl synovi koupit počítač; a vedle nich Petr, jak se potutelně usmívá s cigaretou v koutku úst.
Marek zavřel oči. Viděl před sebou kamarádovu tvář jasně, jako by tam stál. „Stálo nám to za to?“ chtěl by se ho zeptat. Ale odpověď už znal.
Příběh je smyšlený, ale inspirován skutečnými osudy českých veksláků a podsvětí 80. a 90. let. Historik Adam Havlík (článek na irozhlas.cz) potvrzuje, že mnozí někdejší překupníci využili po roce 1989 svého kapitálu a kontaktů k podnikání. Řada z nich však pokračovala v kriminálních praktikách a část doplatila na konflikty v „divokých devadesátkách“. V roce 1989 tak skutečně měli lepší startovací pozici – ale jak ukázal osud nejednoho z nich, ani peníze ani náskok nezaručily klidný konec.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Veksl%C3%A1k
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11454740577-pribehy-20-stoleti/216562261760013/
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vekslaci-bony-valuty-tuzex-privatizace_2307180010_pj
https://www.svetzeny.cz/zabava/vekslaci-za-socialismu-dokazali-sehnat-vse-nakupovali-od-nich-i-estebaci-jejich-zivot-se
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-veklsaci-tuzex-bony-269109
