Zdeněk Toman: šéf československé rozvědky, obchodník bez zábran a muž, který pomohl vzniku Izraele

Ve slabém světle lamp leželo u paty domu nehybné tělo mladé ženy v elegantních lodičkách. Vedle ní se povalovala kabelka se zapečetěným dopisem. Byla noc 8. května 1948 a Pavla Tomanová – rozená Pesla Gutman – právě ukončila svůj život skokem ze čtvrtého patra.

V dopise na rozloučenou adresovaném vysokému důstojníkovi státní bezpečnosti Jindřichu Veselému zoufale prosila, aby se ujal jejího ani ne ročního syna Ivana: „Vím, jak velice si Tvoje žena přála mít dítě… Jsi dobrý komunista, vychováš z něho dobrého komunistu… Vyřiďte mému muži, že jsem s ním byla do poslední chvíle,“ napsala ve svých posledních řádcích

Tomanová byla odhodlaná obětovat vše, jen aby její dítě přežilo a vyrůstalo v (zdánlivě) lepším světě. Nikdo netušil, že právě toto dítě se záhy stane tajným rukojmím rozjíždějícího se komunistického režimu – a že jeho otec navždy přijde o rodinu.

Ještě o dvě desetiletí dříve byl svět Pavly Tomanové plný naděje. Její manžel Zdeněk Toman patřil k mladé generaci intelektuálů první republiky, zapálený pro rudé ideály. Narodil se roku 1909 jako Asher Zelig Goldberger v chudé ortodoxní židovské rodině ve východoslovenských Sobrancích.

Měl sedm sourozenců; jeho otec vlastnil malý obchod a matka pocházela z rabínského rodu. Už od mládí pociťoval, že nikam nepatří – maďarsky mluvící židovský kluk z Podkarpatské Rusi to v pražských kavárnách neměl snadné.

Ve snaze zapadnout odložil nejen své rodné jméno, ale postupně i svou víru a národnost. V 18 letech odešel do Prahy studovat práva na Karlovu univerzitu. Tam vstoupil do Komunistické strany Československa a aktivně působil v levičáckém studentském hnutí – deset let pracoval pod krycím jménem „Vasil“ pro kominternu.

Svůj židovský původ tajil. Roku 1935 se v polské Lodži oženil s Peslou (Pavlou) Gutmanovou, budoucí farmaceutkou, do níž se zamiloval při studiích. Aby splynul s prostředím, změnil si krátce nato příjmení z Goldberger na Thoman.

Nakonec přijal ryze české křestní jméno Zdeněk. S manželkou toužili po kariéře i rodině – společnou budoucnost jim ale záhy překazila válka.

Na jaře 1939, krátce po okupaci zbytku Československa nacisty, prchají Tomanovi přes Polsko do Anglie. Pesla v Londýně pracuje jako dobrovolnice Červeného kříže. Zdeněk se díky levicovým kontaktům uplatní v exilové československé vládě. Od roku 1941 působí na Ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník a pomáhá organizovat návraty českých občanů z válečného exilu.

Již tehdy dokáže využít známosti sahající až do vysokých politických kruhů. Netají se svým přesvědčením – ke komunistům se hlásí, jen když je to bezpečné, jindy se vydává za umírněného socialistu.

Doma v Čechách mezitím běsní holokaust. Většina Tomanovy rodiny zahyne roku 1944 v koncentračních táborech – rodiče a tři ze sester byli deportováni do Osvětimi, odkud se už nevrátili. Toman o tom ví a v skrytu duše ho tato tragédie poznamenává, přesto o svém původu stále mlčí.

Po válce se Tomanovi v roce 1945 vracejí do osvobozeného Československa. Vláda Národní fronty se snaží repatriovat uprchlíky a zajistit nové hranice státu. Zdeněk je jako „skalní komunista“ okamžitě povolán do služeb poválečné obnovy.

V Košicích vede repatriační komisi, která vystavuje československé dokumenty obyvatelům odtržené Podkarpatské Rusi, pokud se v předválečném sčítání přihlásili k české nebo slovenské národnosti. Právě zde Toman naplno objeví „kouzlo peněz“ – zjišťuje, že za protekci a pasy jsou zoufalí lidé ochotni platit. Využívá chaosu: v okolí operují tisíce Rusínů a Maďarů, kteří nechtějí zůstat pod sovětskou nadvládou.

Toman jim za úplatek nabízí útěk na Západ vybavením československých dokladů. Tyto machinace však neujdou pozornosti obávané sovětské NKVD. Aby se udržel, musí mladý úředník odvádět část zisků svým sovětským „přátelům“ a nadřízeným – zřejmě první lekce, že loajalita má svou cenu. Přesto v Košicích stoupá vzhůru: osvědčil se jako schopný organizátor i bezohledný hráč. Krátce poté se stěhuje do Prahy, přímo do centra dění.

V hlavním městě čeká na Tomana raketový vzestup. Díky podpoře ministra vnitra Václava Noska a generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského získává v roce 1945 významný post na ministerstvu vnitra. Z nenápadného úředníka se během pár měsíců stává zástupce šéfa zahraničního zpravodajského odboru (Z/VIII).

Po odvolání předchozího ředitele (generála Bartíka) Toman fakticky přebírá vedení celé politické rozvědky, kterou řídí z pozice sekčního šéfa. V letech 1946–1948 tak patří mezi několik málo poválečných úředníků s bezprecedentní mocí a takřka neomezenými pravomocemi.

Je mu pouhých 37 let. Zakládá si na nenápadnosti – široké veřejnosti jméno Zdeněk Toman nic neříká – ale v pozadí ovlivňuje klíčové události. Věrně slouží komunistické straně, která se snaží ovládnout celý stát. A pro tuto věc Toman neváhá využít všech prostředků, ať legálních či nikoli.

„Každá strana, která chce získat moc, potřebuje obrovské černé fondy – na úplatky a tajné operace. Když máte schopného pašeráka a kšeftaře, musíte ho využít,“ vysvětloval historik Martin Šmok.

Přesně takovou postavou byl Toman – bystrý, bezskrupulózní, ochotný „za provizi zařídit cokoli pro kohokoli“. Jako šéf rozvědky organizuje tajné výjezdy spolehlivých agentů na Západ i vysílání špionů mezi exulanty.

Zároveň rozvíjí nebývalé podzemní impérium: jeho lidé pašují přes hranice zlato, šperky a drahokamy, které pak v Londýně proměňují za tvrdou měnu. Diplomatickou poštou – v zásilkách označených nevinně jako „bižuterie“ – proudí zpět do Prahy kufry plné liber a dolarů, ale také nedostatkové západní zboží: whisky, cigarety, hedvábné látky a luxusní koberce.

Toman z těchto operací buduje tajné fondy v rozporu se zákony, avšak s tichým souhlasem svých mocných ochránců. Získané peníze pomáhají financovat volební kampaň komunistů i tajné akce rozvědky, část však končí také na Tomanových soukromých kontech doma i v cizině. Během pár let si přijde na malé jmění.

Získanými prostředky Toman neváhá „podmazat“ kohokoli, kdo může být ku prospěchu. O jeho služby stojí nejen komunisté, ale i demokratičtí politici. Ministerstvo vnitra i bezpečnostní složky Tomanovi důvěřují – má šarm a umí si zavázat lidi napříč spektrem.

S oblibou obdarovává prominenty nedostatkovým luxusem. Jeho perské koberce zdobí byty vysokých funkcionářů, jeho drahé koňaky ochutnává i ministr zahraničí Jan Masaryk. Toman se stal nepostradatelným „šedým zakulisním hráčem“ – mužem mnoha tváří, kterému každý něco dluží.

Zdeněk Toman se však do historie nezapsal jen jako kšeftař a korupčník. Osud mu přihrál příležitost, kdy mohl uplatnit své schopnosti i v humanitárním rozměru – a on neváhal. V poválečném chaosu se české území stává tranzitní křižovatkou pro statisíce zbědovaných lidí. Zejména přeživší Židé z východní Evropy, kteří po válce zjišťují, že ani mír jim nepřinesl bezpečí, se snaží dostat pryč.

V Polsku propuká v létě 1946 antisemitistické běsnění (pogrom v Kielcích zanechal desítky mrtvých včetně žen a malých dětí). Tisíce židovských uprchlíků prchají přes hranice do českých zemí – často tajně a bez dokladů. Zpočátku jsou pochytáni a vraceni zpět, československé úřady si s nimi nevědí rady.

Situaci však bedlivě sleduje americký Židovský distribuční výbor (JDC) a podzemní organizace Bricha, které chtějí tyto lidi dostat do Palestiny, kde se rodí nový židovský stát. Ředitel pražské pobočky JDC Gaynor Jacobson přijíždí v roce 1946 do Prahy a hledá, kdo by dokázal otevřít cestu pro masový exodus pronásledovaných Židů. Jan Masaryk ho opatrně odkazuje na jedno jméno: Zdeněk Toman.

Toman chápe, že jde o historickou příležitost – a také tuší, že z ní lze vytěžit značný kapitál. Uzavírá s Jacobsonem tichou dohodu: československé hranice se „otevřou“ a uprchlíci budou moci projet, ovšem za každého emigranta zaplatí JDC předem dohodnutou částku.

Peníze předává Jacobson v hotovosti a Toman je inkasuje mimo oficiální evidenci. Humanitární akce s vydatnou pomocí korupce nabírá rychlý spád. Od léta 1946 do konce roku 1947 projde československým územím zhruba 200 000 židovských uprchlíků z Polska, SSSR, Maďarska, Rumunska a dalších zemí.

Denně jde zprvu o několik stovek osob; po pogromu v Kielcích v červenci 1946 se tempo zvyšuje až na 12 000 lidí za den. Uprchlíci překračují hranici nejčastěji v oblasti Náchoda a pokračují v uzavřených vlacích do amerických okupačních zón v Německu či Rakousku. Odtud putují do táborů pro vysídlené osoby v Itálii a posléze lodí do Palestiny.

Mezinárodní dohody sice takové přesuny neumožňují, ale v poválečné střední Evropě ještě platí jiná pravidla – a Toman dokáže využít každé skuliny. Když západní diplomaté protestují proti masové migraci, Toman občas „pro jistotu“ přikáže hranice na pár dní uzavřít.

Okamžitě tím ovšem signalizuje, že za opětovné otevření bude třeba zaplatit víc. Jacobson platí. Peníze – eufemisticky nazývané „tranzitní poplatky“ – proudí do Tomanovy pokladny. Je pravděpodobné, že z nich Toman částečně financuje rozvoj vlastní zpravodajské služby, část odevzdává do stranické kasy KSČ a nezanedbatelný díl si ponechává pro sebe. Osobní prospěch a „vyšší dobro“ se v jeho osobě protnuly způsobem, který dodnes jitří morální emoce.

Dodnes se vedou spory, jak vnímat roli Zdeňka Tomana v této operaci s krycím názvem Bricha. Jedni ho označují za cynického obchodníka s lidmi. Druzí za hrdinu, který jako jediný z československých papalášů riskoval kariéru pro záchranu Židů prchajících před novým nebezpečím. Faktem zůstává, že nebýt této tiché dohody, většina uprchlíků by zřejmě uvázla v poválečné Evropě.

„Jsem přesvědčen, že bez Tomanovy pomoci by tranzit čtvrt milionu Židů přes Československo vůbec nebyl možný,“ říká historik Martin Šmok. Za svou ochotu si Toman nechal královsky zaplatit – ale desetitisíce lidských životů byly díky tomu uchráněny před možnou zkázou.

Pozdější izraelský premiér David Ben Gurion ostatně prohlásil, že bez československých zbraní by stát Izrael nevznikl. A právě i na dodávkách zbraní pro nově se rodící židovský stát se Toman aktivně podílel. Už v roce 1947 pomáhá zprostředkovat tajné dodávky československých zbraní do Palestiny.

Přebytečná výzbroj české armády i kořistní německé zbraně putují přes zprostředkovatelské firmy na Blízký východ – oficiálně do Afriky, ve skutečnosti vyzbrojuje jednotky v izraelské válce za nezávislost.

Toman si za tuto operaci směr Sion připisuje další nemalé částky na konto a později ji prezentuje jako projev svého „vnitřního přesvědčení“. O faktu, že na ní osobně vydělal, taktně pomlčí.

Na sklonku roku 1947 stojí Zdeněk Toman na vrcholu moci. Vypadá to, že dokázal nemožné: z nemajetného židovského studenta se během dvaceti let stal bohatý, obávaný muž v srdci Evropy.

Ze zákulisí potichu řídí toky peněz, ovlivňuje politiku a zároveň si získává vděčnost tisíců zachráněných. Toman sám sebe rád vidí jako nepostradatelného kmotra nové republiky. Jenže kola dějin se zanedlouho obrátí proti němu. To, co ho vyneslo vzhůru – všetečná zvídavost, bezohledná chytrost a spojenectví s kdekým – se mu nakonec stane osudným.

Únor 1948: komunistický převrat. Strana, které Toman tolik let sloužil, uchopila neomezenou moc. A právě tehdy nastává obrat – Toman se stává nepohodlným. Byl komunistou, ale věděl příliš mnoho o příliš mnoha vlivných lidech, poznamenal historik Igor Lukeš.

Toman udržoval úzké styky se západními diplomaty (zejména s Američany z UNRRA a JDC) a scházelo se u něj příliš mnoho kompromitujících informací. Mnozí papaláši si od něj nechali opatřit valuty či zakázané zboží a teď cítili, že by je to mohlo ohrozit.

Navíc po konsolidaci moci již Sověti a jejich čeští stoupenci nehodlali trpět žádná „centra odporu“ – a Toman se svými vazbami na Západ a rostoucí sebestředností začal být trnem v oku i svým dosavadním patronům.

V lednu 1948 dává Rudolf Slánský ruce pryč od svého bývalého chráněnce. 12. ledna 1948 je na Zdeňka Tomana vydán zatykač. Zprvu je vše tajné: ministr Nosek pošle Tomana na „nucenou zdravotní dovolenou“ mimo Prahu, kde je fakticky držen v domácím vězení a odstřižen od kontaktů.

Tomanova žena Pesla se sice vydává za Noskem, aby zjistila, co se děje – dostane ale pouze vágní ujištění, že „se nemá čeho bát“. Ve skutečnosti se kolem jejího muže pomalu stahuje smyčka.

27. dubna 1948 vtrhne do bytu Tomanových v pražské Wilhelmově ulici ozbrojené komando StB a Tomana zatýká. Při prohlídce v jeho domácí pracovně agenti nacházejí ukryté poklady: zlaté pruty, bedny perských koberců, dvě vzácné malby a další cennosti, jejichž legální původ nelze doložit.

To bohatě stačí k obvinění. Šéf rozvědky je obžalován ze zneužití funkce a ze spekulací s valutami na černém trhu za účelem vlastního obohacení. Vyšetřovatelé mu jasně sdělují, že ho s největší pravděpodobností čeká trest smrti.

Zdeněk Toman, kdysi všemocný muž zákulisí, se ocitá v rolích, které znal dosud jen z druhé strany – je bezmocným vězněm a budoucím obžalovaným v politickém procesu.

Výslechy jsou tvrdé, ale Toman od samého počátku odmítá spolupracovat. Mlčí, zapírá, dokonce hrozí sebevraždou. Možná věří, že má ještě nějaké eso v rukávu, možná jen blafuje. Každopádně StB mění taktiku: rozhodne se na Tomana zatlačit skrze jeho nejbližší.

8. května 1948 je zatčena i Tomanova manželka Pavla a podrobena opakovaným výslechům. Když se dozvídá o manželově žalostné situaci, hroutí se. Téhož dne večer – jak už víme z úvodu – skáče z okna a končí svůj život.

Její zoufalý čin možná nebyl úplně dobrovolný: objevují se spekulace, že mohla být k sebevraždě dohnána nebo přímo zavražděna, aby tak úřady demonstrovaly Tomanovi, že bude lépe, když se „podvolí“ a přizná.

Pravdu se už nedozvíme. Jisté je, že StB pospíchá zamést stopy – tělo Pavly Tomanové je okamžitě zpopelněno bez řádné pitvy. A Tomanovi zůstává poslední citová kotva: jeho syn. Osmiměsíční Ivan je po matčině smrti státními orgány odebrán z rodiny a mizí na neznámém místě. Zdeněk Toman, izolovaný v cele na Karlově náměstí, o tom v tu chvíli netuší zhola nic.

Vraťme se o několik týdnů zpět. Toman sedí v temné cele vazební věznice v justičním paláci na Karlově náměstí a přemýšlí o útěku. Zoufalý čin jeho ženy Pesly se před ním nepodaří utajit – tragickou zprávu se dozvídá od spoluvězňů už několik dní po jejím skonu.

To v něm zřejmě zlomí poslední zábrany. Pochopí, že pokud neuteče, čeká ho šibenice, a jeho syn možná také nepřežije. V červenci 1948 se Toman má přesouvat z relativně volnější cely v centru Prahy do obávané věznice na Pankráci. Rozhoduje se jednat – a udělat nemožné.

Režim vazby v justičním paláci je překvapivě laxní. Někteří strážní mají se zatčenými prominentními komunisty soucit – vždyť ještě včera to byli jejich šéfové. Pokud mají bachaři dobrou náladu, dovolí vězňům i pár minut telefonátu domů či s přáteli.

Toman takto několikrát po telefonu obezřetně kontaktuje známé (mluví anglicky, aby dozorce ničemu nerozuměl). Podaří se mu přemluvit jednoho ze strážných, aby nepozorovaně donesl jeho dopis přátelům venku – žádá v něm o pomoc s útěkem.

Síť starých známých v podsvětí stále funguje. 22. června 1948 nastává chvíle: strážný Tomana vyvede z cely s úkolem umýt vězeňské toalety. Na chvíli ho nechává samotného a jde si „po svých“.

Toman je vysoký a silný – postaví dva kbelíky na sebe, vyleze na ně a protáhne se malým okénkem, které na záchodě někdo zapomněl opatřit mřížemi. Podaří se mu seskočit na chodbu soudu. Má na sobě stále civilní šaty, ne vězeňský úbor, a proto klidně prochází kolem vrátnice ven.

Dokonce prý zasalutuje uniformovanému dozoru, aby budil dojem, že k nim patří. Pár minut nato už kráčí pražskými ulicemi jako svobodný muž. Když za ním stráže spustí poplach, je dávno pryč.

Za únik z přísně střežené vazby padá později trest pro jedenáct dozorců – část jich musela být podplacena. Je fakt, že mnozí kolegové Tomanovi útěk přáli. Jak suše konstatoval jeden stranický funkcionář: „Polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby zmizel, a pátrání proto sabotovala…“.

Mezitím se Toman skrývá v konspirativním bytě u známého za Prahou. Kamarádi z podsvětí ho zásobují jídlem a obstarávají převaděče. 18. července 1948 Zdeněk Toman tajně překračuje hranici u Chebu, po jedné z těch pašeráckých stezek, které kdysi sám nechal vyšlapat pro své agenty.

Přechází do americké okupační zóny v Bavorsku – a definitivně uniká z dosahu československých úřadů. Je mu 39 let, je hladový, unavený, na útěku… ale živý.

Za „železnou oponou“ mezitím probíhá zatykač na Tomana v jeho nepřítomnosti. 23. června 1949 je v Praze odsouzen ke trestu smrti a propadnutí veškerého majetku. Komunistický soud ho viní z pašování cenností a dokonce ze spoluúčasti na údajně nezákonném propuštění jistého vězně Kargula (během Tomanova působení v rozvědce).

Odvolání je zamítnuto v dubnu 1950 s tím, že „uložený trest je přiměřený“. V Tomanově vlasti zanechal útěk spoušť: režim tvrdě trestá členy jeho rodiny. Sestra Aurelie (Aranka) je zatčena, brutálně vyslýchána a odsouzena na 15 let těžkého žaláře za velezradu.

Ve vězení stráví přes deset let – propouštějí ji až počátkem šedesátých let a vzápětí odchází za další sestrou do emigrace v Americe. Nikdy nepřestane pátrat po zmizelém synovci Ivánkovi, ale marně.

Chlapec pro státní bezpečnost představuje trumf, který zůstane utajen po desítky let. Zdeněk Toman oficiálně „zmizel beze stopy“ – a jakékoli dotazy jeho příbuzných úřady ignorují nebo úmyslně odvádějí do prázdna.

Co se v té době skutečně děje s Tomanovým synem? Malý Ivan Toman je zpočátku umístěn do kojeneckého ústavu v Praze na Štvanici, poté ho StB několikrát tajně přemístí do různých dětských domovů, aby unikl pozornosti rodiny.

Nakonec je v září 1948 zinscenována legenda o „nalezeném sirotkovi“ v Jihlavě. Kojence se ujímají prověření členové KSČ – manželé Ludmila a Jiří Rohanovi, přičemž pan Jiří je řidičem StB. Rohanovi dostanou od údajné matky odměnu deset tisíc korun a podvržený dopis na rozloučenou, který tvrdí, že matka odchází na Západ a syna (Michala) nemůže vzít s sebou.

Chlapec dostane nové jméno Michal Rohan, s datem narození 2. listopadu 1947 (místo skutečného října). Jeho pravou identitu znají jen tři muži: řídící důstojník StB Jindřich Veselý (kterého Pesla Tomanová v dopise prosila o pomoc s výchovou syna), kapitán Alois Samec (jenž celou akci řídí a dítěti obstarává nový domov) a ministr vnitra Václav Nosek.

Michal alias Ivan nikdy nepozná své biologické rodiče. Roste v úplné nevědomosti ve vzorné komunistické rodině po boku vlastních dětí manželů Rohanových. 7. března 1961 však jeho mladý život tragicky končí – třináctiletý chlapec umírá v pražské Vojenské nemocnici po padesátidenním kómatu, poté co utrpěl úraz hlavy při nešťastném pádu v parku Stromovka.

Cizí zavinění se neprokáže. Je pohřben v urnařském háji motolského hřbitova pod falešným jménem, nad nímž truchlí jen náhradní rodiče a dvě tety – Aurelie a Lenka, které po letech zjistí, co se stalo. Zdeněk Toman se o smrti svého jediného syna dozví až o tři desetiletí později.

Jakmile se Tomanovi podaří v létě 1948 uprchnout na Západ, nezahálí. Rychle se nabízí do služeb americké rozvědky. Podle dochovaných zpráv ho vyslýchá vojenská kontrarozvědka CIC, které Toman ochotně poskytuje cenné informace. Prozradí například kompletní síť československých agentů operujících v Bavorsku – Američané ji obratem zlikvidují.

Zmiňuje se údajně i o jistém Arturu Londonovi, což je francouzský komunista českého původu: západní noviny jej záhy označí za agenta Kominterny a francouzské úřady mu zakážou návrat do Paříže. Pro nové pány na Západě však Toman představuje jen jednoho z mnoha přeběhlíků.

Československá vojenská rozvědka (OBZ) dokonce zvažuje jeho fyzickou likvidaci v Německu, ale i to je nakonec vyhodnoceno jako zbytečné riziko. Toman má peníze a kontakty – nepotřebuje se vydávat všanc.

Po krátkém pobytu v Německu a ve Francii se natrvalo usazuje za oceánem. Od roku 1949 žije ve Venezuele, kde už od války působí jeho starší bratr Ármin. V Caracasu se Zdeněk Toman vrací ke jménu Zoltán a nastupuje do rodinné firmy Gexim, která obchoduje s průmyslovými stroji.

Během let v exilu znovu dokáže zbohatnout – vede si výborně jako obchodník a postupně se propracuje mezi tamní podnikatelskou elitu. Podruhé se žení: jeho vyvolenou se stává Maria Marinadi, která už má z dřívějška tři dcery. Zdeněk se zdánlivě změnil: z bývalého šéfa rozvědky a nezákonného kšeftaře se stává vážený člen krajanské komunity.

Nadále ho však pronásleduje neklid – snad výčitky svědomí, snad nikdy nekončící hledání smyslu života. Štědře rozdává peníze na dobročinné účely. Milióny dolarů posílá do Izraele různým kulturním a vzdělávacím institucím, zřejmě aby si vykoupil pověst.

Ben Gurionova univerzita v Negevu mu uděluje čestný doktorát a pojmenovává po něm novou budovu – přesně tu, na jejíž stavbu Toman věnoval 5 milionů dolarů. V Izraeli i USA přebírá Toman několik ocenění za charitativní aktivity. Pro tamní veřejnost je to zámožný filantrop – o jeho temné minulosti vědí jen nemnozí.

Pravdu o osudu svého syna Ivana se Zdeněk Toman dozvídá až počátkem 90. let po pádu komunismu, kdy v Praze vzniká Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB. Ten mu teprve odhalí, že Ivan nesl jiné jméno, že vyrůstal v náhradní rodině a že v roce 1961 tragicky zemřel.

Toman tu zprávu přijme, ale nikdy jí úplně neuvěří – někde uvnitř v něm doutná naděje, že by jeho syn mohl být naživu. Ostatně do konce svého života odmítne navštívit synův hrob v Praze, údajně i ze strachu o vlastní bezpečnost.

Po Sametové revoluci 1989 dochází v Československu k Tomanově rehabilitaci. Soud ruší nespravedlivý rozsudek smrti z roku 1949 a oficiálně ho zprošťuje všech obvinění. Zdeněk Toman je sice právně očištěn, přesto do vlasti nepřijíždí. Vymlouvá se na nemoc, ale spíše jde o pocit křivdy – a možná i o vědomí, že by doma na něj čekala spíše hanba než uznání. Zůstává tedy v zahraničí. Nejblíže k rodné zemi se dostane jen jednou, když v 90. letech navštíví Vídeň. Do Prahy se nepodívá už nikdy.

Zdeněk Toman umírá 20. prosince 1997 v mexickém letovisku Cabo San Lucas, kam se uchýlil na sklonku života. Je mu 88 let. Pohřben je zpočátku v kalifornské Santa Barbaře, později jsou jeho ostatky převezeny do Caracasu ve Venezuele – tedy do země, která mu poskytla druhý domov.

Většinu svého majetku odkazuje Toman druhé manželce Marii a jejím dcerám. Část bohatství rozdal ještě před smrtí: vzácné obrazy daroval Izraelskému muzeu v Jeruzalémě a už zmíněných 5 milionů dolarů odkázal Ben Gurionově univerzitě. Myslel však i na syna Ivana – v poslední vůli mu vyhradil 10 tisíc dolarů, přestože tušil, že se jich už nikdo neujme.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Toman

https://www.novinky.cz/clanek/historie-zdenek-toman-kseftar-v-rudych-barvach-k-nejmocnejsim-v-csr-patril-tri-roky-40067330

https://www.tresbohemes.com/2023/09/toman-the-czech-schindler/

https://english.radio.cz/zdenek-toman-intelligence-chief-and-black-market-kingpin-instrumental-saving-8140225

https://www.filmcenter.cz/en/news/toman-the-story-of-a-ruthless-communist

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/pripad-zdenek-toman.A180907_130545_vojenstvi_kuz

https://www.novinky.cz/clanek/historie-zdenek-toman-kseftar-v-rudych-barvach-k-nejmocnejsim-v-csr-patril-tri-roky-40067330

https://magazin.aktualne.cz/kazdy-rezim-ma-sve-hrabive-sebestredne-bestie-rika-historik/r~2da582d4c71011e8a4d90cc47ab5f122/

https://www.expres.cz/zpravy/zdenek-toman-film-toman.A181004_163923_dx-zpravy_stes