Článek
Byla téměř půlnoc, když na jednotce intenzivní péče otevřel oči. Všude tma, jen přístroje tiše pípaly do rytmu jeho srdce. Aleš Cibulka nahmatal telefon a roztřesenými prsty vytočil číslo svého partnera.
Musel mu říct, že žije. Slíbil přece, že zavolá až ráno – když se teď ozval o tolik dřív, Michal se vyděsil. Z hlasu toho jinak klidného muže je cítit panika, pak nesmírná úleva.
Aleš ve tmě šeptá do mobilu nesouvislá slova, že je po operaci v pořádku, že to přežil. Michal naslouchá a po tváři mu stéká slza, šťastný, že slyší jeho hlas.
Teprve před pár hodinami ho vezli na sál se zhoubným zánětem v těle. Hnisavý váček v jeho střevě mohl kdykoliv prasknout a otrávit ho, řekli lékaři. Měl obrovské štěstí: včasný zásah mu zachránil život. A byl to právě Michal, kdo ho k tomu zásahu dohnal.
Týden ho bolelo břicho, ale on odkládal vyšetření. Chtěl odjet na chalupu a bolesti přechodit, jako by šlo o banální chřipku. Michal však zpozoroval, že je zle – v pátek ráno doslova vtáhl tvrdohlavého moderátora do auta a odvezl do nemocnice.
Ono listopadové odpoledne už Aleš ležel na operačním stole. Kdyby váhal jen o pár hodin déle, možná by 4. prosince 2021 neslavili společné výročí, ale Michal by stál nad jeho hrobem.
Z nemocničního lůžka pak Aleš na sociálních sítích poslal vzkaz těm, kdo o něj měli strach. Poděkoval stovkám lidí za podporu a přiznal, že „ani nevíte, jakou sílu jste mi dali“.
Později s typickým humorem zveřejnil fotografii své jizvy – čtyřiadvacet stehů se táhlo přes celý podbřišek. Na videu z nemocnice se dokonce zasmál, když si kancelářskou sešívačkou předstíral, že si ránu znovu zapíná: „Malinko se mi rozjely štychy… ale držet by to mohlo, ne?“. Pod žertováním byla cítit obrovská úleva. Ještě před pár dny si nebyl jistý – teď konečně věděl, že bude žít.
Nebyla to první temná noc, kterou spolu s Michalem překonali. Pár let předtím, uprostřed rozesmátých pořadů a blyštivých reflektorů, prožil Aleš jiné peklo. Psychické a tiché. Syndrom vyhoření z něj udělal trosku – dítě uvězněné v těle dospělého.
„Můj Michal měl najednou doma tří- nebo pětileté dítě, které leželo, občas se najedlo, pak to stejně všechno vyzvrátilo a pořád se ptalo, kdy bude zase dobře, proč nemám na nic sílu,“ popsal Aleš bez obalu své zhroucení.
Z energického baviče, který zvládal několik pořadů najednou, zbyla prázdná schránka. Nemohl pracovat, nemohl spát, malé úkony jako dojít si nakoupit ho děsily. Po dvaceti letech na výsluní se najednou stáhl z veřejného života – a učil se znovu žít.
Tehdy ho Michal ani na vteřinu neopustil. Vydržel všechny Alešovy propady a slzy, převzal péči o domácnost i vydělávání peněz. „Nikdy mu nepřestanu být vděčný, že mě nezabil a měl tu trpělivost,“ říká Aleš hořce i s vděkem zároveň.
Trvalo to tři čtvrtě roku, než se z vyhoření vyhrabal. Pomalu, po krocích. Nejdřív zvládl vstát z postele, pak ujít pár metrů. Jednoho dne dokázal zase zapnout mikrofon a mluvit k posluchačům – hlas se mu přitom třásl, jako by šlo o první vysílání v životě. A vlastně tak trochu bylo. Narodil se podruhé.
Z té krize vyšel navždy poznamenaný. Rozhodl se, že už se nikdy „neuštve“ až na dno. Odmítl dál slepě honit kariéru za každou cenu. Došlo mu, že když on odpadne, svět nezastaví – rozhlas i televize vysílají klidně dál i bez něj.
V sobotu po poledni, když skončí přímý přenos jeho Toboganu, proto dnes zavírá studio, bere Michala a odjíždějí na venkovskou chalupu, kde nemají signál ani žádné plány. V tichu tam společně rozdýchávají uplynulý týden.
Někdy sedí u ohně a povídají si, jindy mlčí a jen vnímají klid, který dřív neznali. Lidé se diví, že prý klidně odmítne i velkou zakázku, ale Aleš má jasno – nic už není přednější než jejich společný čas a zdraví.
Přitom kdysi býval pravým opakem. Živel s neukojitelnou energií, tak si ho pamatují v rodném Chodově u Karlových Varů. Už ve druhé třídě vydával vlastní školní časopis a prodával ho spolužákům před školou za korunu.
V šesté třídě proháněl učitele s kazeťákem v ruce, až se před ním učitelé schovávali ve sborovně. Když vedení školy zakázalo žákům odbíhat na toaletu během hodiny, malý Aleš nelenil: zašel za primářem urologie a udělal s ním rozhovor, „co se může stát, když člověk včas nejde na WC“. Bylo mu teprve dvanáct, ale chtěl dělat novinařinu, jak později vzpomínal. Učil se metodou pokus–omyl. Nebál se zeptat na nic a nikoho.
Ve čtrnácti se mu splnil sen, který se zdál pro venkovského kluka nedostižný: stal se moderátorem v místním rádiu Diana. Za mikrofonem stál poprvé v čtrnácti letech, ještě ve školní uniformě, a přesto mu stovky lidí v éteru naslouchaly, jako by to dělal roky.
„Čtrnáct! Představte si to!“ směje se dnes s odstupem tomu, jak brzy začal pracovat. Tehdy na něj otec musel čekat před rádiem do půlnoci a vozit ho domů do Chodova – ale Aleš byl ve svém živlu a domů se vracel s očima navzdory únavě rozzářenýma.
Byl to zázrak, který trval dodnes: přes třicet let za mikrofonem a kamerou. Cibulka moderoval ráno i večer, od Snídaně s Novou až po dobové estrády na Barrandově. S kolegyní Jiřinou Jiráskovou dvakrát uváděl slavnostní večer TýTý pro milionové publikum v přímém přenosu.
Připravoval kvízy pro děti, talkshow pro pamětníky, jeho hlas budil národ v Dobré ráno s ČT a naopak uspával v Nočním mikrofóru. V Českém rozhlase dostal (převzal v roce 2004 po smrti Tomáše Slámy) svůj vlastní pořad Tobogan – a dokázal v něm něco nevídaného.
O jeho zábavné povídání stál dokonce i Václav Havel. Posluchači dodnes vzpomínají, jak někdejší prezident přišel třikrát do Toboganu těsně před Vánoci, aby si odpočinul od politiky. „Užíval si, že je v zábavném pořadu, a byl neskutečně vtipný,“ vybavuje si Aleš.
Aleš Cibulka s Michalem Jagelkou
Posted by Aleš Cibulka on Friday, March 20, 2015
Pamatuje si dokonce drobnou epizodu s muzikou – Havel ho zapřisáhl, ať nepouští ABBu, protože když ho komunisté věznili, pouštěli mu tuhle švédskou skupinu k deptání nervů. I takové historky psal Tobogan. Za 20 let jím prošly stovky hvězd, včetně těch, kteří jinak rozhovory nedávají.
On sám zůstal fanouškem starých časů, ač narodil se až roku 1977. Obdivoval prvorepublikové hvězdy stříbrného plátna, jejich noblesu a osudy poznamenané dějinami. Jeho nejoblíbenější herečkou byla Nataša Gollová – komediální diva, která prožila pád z vrcholu na samé dno.
Když o ní Aleš začal v rozhlase vyprávět, ozvali se posluchači se vzpomínkami a dopisy: Gollová je uchvátila stejně jako jeho. Spontánně vzniklo „Okénko Nataši Gollové“ – pravidelná rubrika, kde Aleš sdílel kuriózní příběhy z hereččina života a četl příspěvky pamětníků.
Z rozhlasového okénka se brzy vyklubala kniha. A pak další. Aleš se zamiloval do role spisovatele-historika. Trávil večery v archivu, s mravenčí trpělivostí hledal neznámé fotografie a zapomenuté příbuzné, aby zrekonstruoval mozaiku cizích životů.
„Možná to nevyjde, ale s tím se smířím spíš než s tím, že jsem to vůbec nezkusil,“ opakoval si motto své pedagogické mentorky Veroniky Žilkové. Práce na dvou svazcích o Gollové a jedné knize o dětské hvězdě Zdence Sulanové mu zabrala roky – a stála ho hodně sil.
Jedno přání se mu nesplnilo: vysněnou biografii už Zdeně Sulanové nestihl předat osobně k jejím 85. narozeninám, herečka zemřela necelý rok před vydáním. Aleš tehdy tiše položil knihu na její hrob. A rozplakal se nad pomíjivostí slávy i života.
První vážné zklamání však pocítil už jako dvacetiletý. A nebylo ani tak pomíjivé, jako spíš mrazivě konkrétní. Stál před kamerou na konkurzu do pohádky Lotrando a Zubejda, v hlavě celý scénář a písničky. Prošel všemi koly až do finále – zůstali dva, poslední kolo castingu.
Vedle něj Barbora Seidlová coby budoucí Zubejda, režisér nadšený. Ale nakonec přišel nějaký pán z produkce a oznámil oběma klukům, že roli loupežníka Lotranda dostane jakýsi Strach. Oním „jakýmsi“ nebyl nikdo jiný než Jiří Strach – talentovaný mladý herec, kterého si tvůrci vyhlédli mimo konkurz.
Aleš s kamarádem šli domů s prázdnou. Pro ambiciózního kluka z maloměsta to byla tvrdá rána. „To je moje Achillova pata. To je moje třináctá komnata,“ přiznal po letech v rozhlase, když vzpomínal, jak ho vysněná role minula o vlásek. Ta křivda ho pálila dlouho. Snad i proto se nakonec našel jinde než v hraní.
Za mikrofonem měl větší volnost – alespoň zpočátku. Jenže i v novinařině poznal, jak chutná nespravedlnost. V roce 2006 přišel vyhazov. Ne za chybu, ale za loajalitu k hostu.
Tehdejší premiér Jiří Paroubek neměl smysl pro humor – a když v Alešově pořadu Host do domu zaznělo, že se chová jako Mussolini, vedení rozhlasu ztrestalo moderátora. Mladý Cibulka dostal okamžitě padáka, šéfové mu vytkli, že měl hosta okamžitě umlčet.
„Do očí bijící cenzura,“ zlobil se tehdy komentář v tisku. Ale Aleš veřejně žádné vlny nedělal. Možná se bál, možná nechtěl působit potíže. Sklonil hlavu a stáhl se. Rozhlasoví posluchači ho rázem slyšeli už jen jednou týdně – v Toboganu.
Mohlo ho to zlomit. On však nepolevil a proměnil sobotní Tobogan v malý zázrak. Při přímém přenosu z pražského Divadla U Hasičů dokázal pokaždé zaplnit sál smíchem a potleskem. Pořad běží nepřetržitě už skoro 35 let, nejdéle ze všech zábavných show u nás.
Tisícím vydáním Toboganu oslavil Aleš Cibulka svůj 396. díl a 11 let v roli moderátora. Když se vyprodaný sál zvedl k ovacím, měl slzy v očích. „Být součástí pořadu, který funguje bez přestávky čtvrtstoletí, je splněný moderátorský sen,“ řekl tehdy tiše do mikrofonu.
Splnil si mnoho snů, ale život mu zároveň mnohokrát nastavil krutou tvář. Každá z těch jizev – ať už na duši nebo na těle – v něm zanechala pokoru. V roce 2024 se na okamžik vrátil do víru televizní zábavy, když na Barrandově vzkřísil legendární pořad Sejdeme se na Cibulce.
Po deseti letech se znovu posadil do křesla s cibulovým motivem a rozjel show plnou nostalgie. Ale doba se změnila – diváci už nestáli o laskavé retro. Po pár měsících sledovanost klesla a televize pořad stáhla z vysílání. Aleš přijal zprávu o konci pořadu s úsměvem a nadhledem.
„Divák je král,“ pokrčil rameny nad rozhodnutím stanice. Mrzelo ho to – „je obrovský profesionál a dělal pro ten pořad první poslední,“ hájili ho dokonce šéfové Barrandova.
On však dobře věděl, že tentokrát ho to nesežere. Nestal se z něj cynik, jen pochopil, že v životě jsou důležitější věci než pracovní úspěch. Měl přece svůj klid, své knihy, svou lásku – a svůj druhý dech.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ale%C5%A1_Cibulka
https://zivotopis.osobnosti.cz/ales-cibulka.php
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ales-cibulka-3160
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/787681/moderator-ales-cibulka-po-kolapsu-vyhoreni-je-lepsi-varianta-nez-infarkt.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/815252/moderator-cibulka-priznal-boj-o-zivot-operace-a-24-stehu-zachranil-ho-partner-jagelka.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/786477/cibulka-s-toboganem-ma-rekord-dostal-za-nej-cenu-v-senatu.html
https://dvojka.rozhlas.cz/se-nepovede-kazdemu-vyprodana-lucerna-oslavila-1000-dil-toboganu-7503364
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/222562210800022/
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/223843/takove-ponizeni-cibulka-do-smrti-nerozdycha-to-je-ma-13-komnata.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/216386/ales-cibulka-prevratna-udalost-v-soukromi.html
https://www.extra.cz/ales-cibulka-si-prosel-peklem-syndrom-vyhoreni-z-nej-udelal-petilete-decko-fcf70
