Aleš Valenta: Svým skokem přepsal dějiny a získal zlato, dnes září jako moderátor

Aleš Valenta se narodil 6. února 1973 v Šumperku na úpatí Jeseníků. Od malička miloval pohyb – už v sedmi letech začal trénovat sportovní gymnastiku. Brzy se naučil salta a přemety, fascinovala ho možnost létat vzduchem. Dosahoval úspěchů, ale ve čtrnácti letech ho zasáhl odchod oblíbeného trenéra.

Ztratil motivaci a s gymnastikou skončil. Chvíli zkoušel atletiku (dokonce skok o tyči), přesto ho to táhlo k akrobacii. Ve stejném období se v Česku začal objevovat nový sport – akrobatické lyžování. Valenta neváhal a v 15 letech poprvé zkusil skloubit gymnastické dovednosti s lyžemi na nohou.

Bylo to poměrně pozdě na začátek kariéry v tomto oboru, ale díky pevnému základu z gymnastiky do toho vlétl po hlavě. „Vzestup pro mě byl raketový. Od začátku jsem měl úspěchy,“ vzpomínal. Během pár let se vypracoval mezi domácí špičku a snil o velkých závodech.

V roce 1993 už se probojoval do Světového poháru a sbíral první zkušenosti mezi elitou. Tehdy ještě akrobatické skoky nepatřily k tradičním českým disciplínám. Nebyly tu specializované areály, chyběli profesionální trenéři i zázemí. Valenta a jeho kolegové byli průkopníci – učili se metodou pokusu a omylu, často v provizorních podmínkách.

Přesto talent z Jeseníků rychle stoupal vzhůru. Do mezinárodní konkurence ho vedl trenér Pavel Landa, pod jehož vedením se Aleš brzy zabydlel mezi světovou elitou akrobatického lyžování. V roce 1995 už patřil do top 10 na světě.

Když byl akrobatický skok poprvé zařazen jako medailová disciplína na zimní olympiádu (Nagano 1998), nemohl u toho chybět. Pětadvacetiletý Valenta odjížděl do Nagana s vírou, že by mohl bojovat o medaili. Ve skrytu duše si přál překvapit svět – a málem se to podařilo.

Po nepříliš povedené kvalifikaci (byl až jedenáctý) se ve finále výrazně zlepšil a dolétl na čtvrté místo. Bylo to těsně pod stupni vítězů, takzvaná „bramborová medaile“. Smíšené pocity se mu zračily ve tváři – na jednu stranu životní úspěch, na druhou stranu bolest z promarněné medaile. Právě tahle hořkosladká zkušenost ho však nakopla k dalšímu posunu.

Krátce po návratu z Nagana si Aleš sedl s trenérem Landou a řekl mu odhodlaně: „Chci to posunout o level výš.“ Trenér nechápal: Co tím myslíš? Aleš se nadechl a pronesl slova, která tehdy zněla bláznivě: „Chci skákat pět vrutů.“.

V akrobatickém lyžování té doby byly standardem čtyři vruty při trojitém saltu – něco navíc se dlouho nikomu nedařilo. Pátý vrut visel ve vzduchu jako výzva a čekalo se, kdo to dokáže. A Valenta se to rozhodl zkusit.

Následovaly čtyři roky tvrdé dřiny, hledání fyzických i psychických limitů. „Tenhle skok jsem trénoval celý život,“ řekl s nadsázkou, když se ho ptali, jak dlouho pět vrutů nacvičoval.

Nejprve musel vymyslet, jak to vůbec provést – zvýšit rychlost nájezdu, vyladit úhel odrazu, trajektorii letu. Věděl, že půjde o abnormálně obtížný skok, možná nejtěžší na světě.

Začal trénovat v létě do vody, kde jsou pády měkčí. Jednoho dne v roce 2000, kdy se cítil ve formě, to risknul: bez varování přidal ve vzduchu pátý vrut navíc. Žbluňk! Ponořil se do bazénu a už lezl na břeh s tušením triumfu. Trenéři na něj nevěřícně volali: „To bylo pět?“ Postavil je před hotovou věc.

Poprvé to dokázal do vody – a teď zbývalo přenést revoluční skok na sníh. V zimě 2001 piloval trojité salto s pěti vruty na rampách v Lillehammeru a Whistleru. Soupeřům nic oficiálně neprozrazoval, ale v tréninku nešlo tak náročný prvek utajit nadlouho.

Před závodem ho totiž musíte rozhodčím předvést, jinak by vás s ním do soutěže nepustili. „Všichni to věděli a už se jen klepali,“ popisoval Aleš s úsměvem reakce konkurence.

Krátce před olympiádou 2002 si dokonce tenhle extrémní kousek poprvé zkusil přímo v závodě – na Světovém poháru v Norsku dva týdny před hrami. Dokázal, že to jde, a získal potřebné sebevědomí.

Zimní olympijské hry 2002 v Salt Lake City měly být pro české fanoušky hlavně ve znamení hokeje a běžkařky Kateřiny Neumannové. Akrobatické skoky? Ty téměř nikdo nesledoval. Čeští sportovní nadšenci objevili tenhle adrenalinový obor teprve ve chvíli, kdy komentátoři začali vysvětlovat, co znamená double-full, double-full, full a jak že se dá udělat pět vrutů během tří salt za necelé čtyři vteřiny letu.

Aleš Valenta přijel do Utahu v životní formě – byl čerstvě druhý muž celkového pořadí Světového poháru, patřil tedy k favoritům, i když širší veřejnost o tom neměla ponětí. Kvalifikaci zvládl s přehledem, vsadil na jistotu a bezpečné skoky ho dostaly do finále na 8. místě.

Finálový večer 19. února 2002 měl neopakovatelnou atmosféru. Půl roku po traumatickém 11. září panovala v USA posílená bezpečnostní opatření, ale zároveň ještě doznívala optimistická nálada přelomu tisíciletí.

V akrobatickém lyžování se tehdy neustále posouvaly limity – světoví borci předváděli nevídané kousky a diváci žasli. Byl to věk odvahy, pestrobarevných kombinéz a obrovských ambicí.

První finálové kolo odstartoval Valenta „běžným“ skokem – zvolil variantu se čtyřmi vruty, čistě provedenou, aby se udržel ve hře. Po první sérii byl na průběžném čtvrtém místě, v kontaktu s medailovými pozicemi. Před druhým, rozhodujícím skokem zavládlo napětí. Tohle byla ta chvíle.

Aleš věděl, že pokud kdy riskovat všechno, tak právě teď. Na krátkou modlitbu však nebyl čas – jen rychlá kontrola větru a jde se na to. „Už ráno jsem věděl, že do toho půjdu,“ říkal později. Počasí bylo totiž perfektní, klidné – jediná věc, která mohla překazit pět vrutů, se nedostavila.

Rozjel se z můstku a v rychlosti přes 60 km/h se odrazil vstříc osudu. To, co následovalo, se vešlo do tří vteřin, ale v rytmu dopadu srdce se ten okamžik rozprostřel do nekonečna. Tři salta a pět vrutů – double-full, double-full, full – nikdy předtím nikdo něco takového na závodě nedokončil. Valenta letěl vzhůru nohama proti šedé obloze a svět jako by se zastavil.

Dopadá! Lehce se boří do sněhu, ale ustává skok na lyžích! Okamžitě zvedá paže – signál pro rozhodčí i fanoušky, že trik dokončil na stojáka. Stadion exploduje nadšením. Komentátor Petr Svěcený v přímém přenosu nejprve skoro oněměl a pak křičel do mikrofonu památnou větu, která proběhla celou republikou: „Je to tam! Aleš Valenta to skočil!“

Češi u televizí vyskakovali radostí z gaučů – mnozí z nich ještě před týdnem netušili, co je to vrut, ale teď plakali štěstím.

Aleš Valenta mezitím stál pod můstkem a snažil se popadnout dech. Dokázal to. Připsal si od rozhodčích skóre 129,98 bodu – neuvěřitelně vysoké, i když on sám věděl, že skok nebyl úplně dokonalý. „Tušil jsem, že budu trochu krátký, musel jsem přitáhnout konec,“ hodnotil sebekriticky později.

Jenže díky mimořádné obtížnosti se i drobné chyby ztratily. Jeho známka byla o dva body vyšší než cokoliv, co na olympiádě předvedli soupeři. Ani favorizovaný Američan Eric Bergoust už ho nemohl přeskočit – jedině pokud by skočil „něco opravdu excelentního a perfektního, na co podle mě nebyl stavěný,“ glosoval Aleš.

Bergoust nakonec riskoval a neustál svůj pokus. Místo zlata neměl nic. To už však Valenta nevnímal – on měl splněno. „Věděl jsem hned, že bude medaile. Zbytek mi byl šumák,“ přiznal upřímně.

Za pár minut bylo oficiálně jasno: Česká republika získává jediné zlato z her v Salt Lake City. A postaral se o něj nenápadný akrobatický lyžař, od kterého to nikdo nečekal. Pro Česko to bylo teprve třetí zimní olympijské zlato v historii (po hokejovém Naganu a skoku Jiřího Rašky v roce 1968). Valenta rázem vstoupil mezi sportovní legendy. Navždy zůstane prvním člověkem, který skočil trojité salto s pěti vruty na závodě.

Když na něj při vyhlašování vítězů mířily kamery, usmíval se od ucha k uchu. Na krku se mu houpala zlatá medaile a on působil neuvěřitelně klidně. Uvnitř se ale bouřily emoce. Valenta později přiznal, že samotná euforie u něj propukla možná víc při tréninkové premiéře pětivrutového skoku před zraky soupeřů než na olympijské rampě.

„Kdykoliv o tom mluvím, mám husí kůži. Kolem mě tehdy bylo čtyřicet kluků světové špičky a polovina z nich se po dopadu rozběhla a slavila se mnou. Na olympiádě nic takového soutěživost nedovolila,“ líčil emotivně ten nezapomenutelný moment s kolegy. Olympijský triumf ale samozřejmě znamenal splnění životního snu.

Ještě večer po závodě zaplavily Aleše vlny gratulací. Oslavy v olympijské vesnici byly spontánní – kam se hnul, tam si s ním chtěl někdo připít či potřást rukou.

Už tehdy se nenápadně ukázalo, jaký Aleš je: skromný pohodář. Radoval se, ale držel si nadhled. „Oslava medaile není o tom, že si to člověk užívá sám za sebe. Kam jsem se s ní pohnul, potkával jsem lidi plné nadšení. Bylo to strašně fajn, dlouho trvající oslava výkonu – ale ne nějaké opíjení do němoty,“ vzpomínal střízlivě.

Po návratu do Česka ovšem zažil něco, na co ho snad nic nemohlo připravit: mediální smršť. Během pár dnů se z neznámého kluka stal celebritou, o kterou se prali novináři. Zájem médií vystoupal strmě vzhůru.

„Po návratu to byl masakr. Naštěstí mi bylo 29 a ne 20, takže jsem věděl, jak s pozorností pracovat, abych se z toho nezbláznil,“ popisuje Valenta. Musel se naučit říkat ne – jinak by se rozkrájel. I tak plnil titulní stránky novin a žádosti o rozhovory, besedy či reklamy nebraly konce.

Jeho zlatý skok se stal v Česku sportovní událostí roku. V tradiční anketě Sportovec roku 2002 získal Aleš Valenta suverénně první místo. Pro malou zemi bez velkých hor to byl symbolický triumf: porazil velmoci v disciplíně, která byla doménou zámoří.

Televizní studio České televize při přímém přenosu bouřilo nadšením. Moderátor Vojtěch Bernatský při zlatém ceremoniálu vtipkoval, že je to, jako kdyby česká fotbalová reprezentace vyhrála mistrovství světa ve Wembley. Zkrátka senzace.

S velkou slávou ale přišel i tlak a nepříjemné stránky popularity. Valenta se ocitl pod drobnohledem bulváru. Soukromí, na které byl zvyklý, rázem zmizelo – novináři řešili, s kým chodí, kam jde na večeři. Dokonce i jeho bolestivý rozchod s přítelkyní se propíral veřejně na stránkách deníků.

„Bulvár to hodně řešil a Aleš z toho byl fakt špatný,“ prozradil trenér Landa, který jinak svého svěřence chválil za to, že si umí s médii poradit. Valenta je totiž od přírody otevřený a srdečný člověk – a právě upřímnost mu pomohla i v těchto těžkých chvílích. Naučil se s novináři vycházet po dobrém, ale hlídat si hranice.

Po olympiádě zůstal Aleš Valenta nadále aktivním závodníkem a členem absolutní světové špičky. Mnozí olympijští vítězové mají problém najít po splnění životního cíle další motivaci – ale ne tak Valenta. „Neměl jsem nikdy problém s motivací. Cítil jsem, že svůj výkon můžu ještě zlepšovat,“ říká rozhodně.

Krátce po Salt Lake dokonce začal pracovat na nové variantě svého pětivrutového skoku – kombinaci full–triple-full–full (tedy 1 vrut, 3 vruty, 1 vrut). Lákalo ho být prvním na světě, kdo v jednom závodě předvede dvě různé kombinace trojitého salta s pěti vruty. Tento odvážný plán připravoval na olympiádu v Turíně 2006. Bohužel, tělo už začalo protestovat.

Roky neustálého dopadání z výšky a přetížení při dopadu si vybraly daň. Záda a kolena trpěla – sám Aleš později řekl, že už v pětatřiceti měl páteř starou jako důchodce. Před Turínem ho zbrzdily zdravotní trable a tréninkový výpadek. Zatnul zuby a na své třetí olympiádě ještě startoval, ale obhajoba zlata se nekonala.

V Turíně 2006 skončil až na 21. místě, vypadl už v kvalifikaci. Byl u toho i trenér Landa, který přiznal, že při Alešových skocích už viděl před očima spíš rentgenové snímky jeho páteře než sportovní show. Šlo o zdraví.

Valenta po Turínu pochopil, že nastal čas odejít. V květnu 2007, ve 34 letech, oficiálně ukončil kariéru. Loučil se nerad, ale cítil úlevu. „Dlouholeté zdravotní problémy se na mně podepsaly. Přestal jsem tenhle sport mít rád. A člověk by měl skončit, když ho to přestane bavit,“ řekl upřímně.

Končil jako legenda – za léta 1999–2006 stál dvanáctkrát na stupních vítězů ve Světovém poháru (z toho třikrát vyhrál), získal olympijské zlato, posunul hranice sportu. Jeho trojité salto s pěti vruty zůstalo dlouho nepřekonané. Trvalo celých pět let, než se někdo další odvážil něco podobného skočit – Američan Jeret Peterson přidal pět vrutů do svého skoku v roce 2007.

A konkrétně Valentovu přesnou kombinaci (double-full, double-full, full) nikdo nezopakoval neuvěřitelných 17 let. Tím spíš vyniká, jak výjimečný počin Aleš dokázal.

Když opustil závodní můstek, nevrhl se do prázdna. Už během kariéry myslel na zadní vrátka a budoval svůj sen doma na Šumpersku. Jen pár měsíců po olympijském triumfu otevřel ve svém rodišti sportovní areál Acrobat Park ve Štítech.

Unikátní komplex s vodní rampou a tréninkovými můstky vznikl proto, aby další generace akrobatických lyžařů a snowboardistů měly kde trénovat a posouvat hranice tak, jako on. Valenta do projektu vložil spoustu energie i vydělané peníze – a park dodnes úspěšně provozuje.

Zároveň se plynule vrhl i do zcela nové kapitoly života: stal se moderátorem a bavičem. Už v roce 2008 uváděl galavečer Sportovec roku, tedy anketu, kterou sám předtím vyhrál. Brzy nato dostal nabídku z rádia Frekvence 1 na vlastní sportovní talk show – a přijal ji.

V rádiu i v televizi se našel. Díky své povaze neztrémovaného extroverta a smyslu pro humor se stal populární tváří obrazovky. Několik let moderoval motoristický magazín a pořad pro děti o sportu (Lvíčata v České televizi). Nejenže zvládal tuhle roli, on si ji vyloženě užíval.

„Nikdy jsem nemusel být proaktivní, nabídky ke mně přicházely samy,“ říká o období po konci kariéry. Zkusil i netradiční výzvy – na podzim 2007 se zúčastnil taneční soutěže StarDance… a k úžasu všech ji se svou partnerkou vyhrál! Olympijský šampion ukázal, že umí zabodovat i na parketu.

V osobním životě našel štěstí po boku moderátorky a modelky Elen Černé, s níž se oženil v roce 2003. Společně vychovávají dvě děti a vedou je ke sportu. Valenta si život bez pohybu nedovede představit – dodnes rekreačně hraje hokej, tenis, občas si pro radost skočí nějaké to salto do vody. Klidný rodinný život na venkově a práce s dětmi v televizi ho naplňují.

Často také předává zkušenosti dál – působí v mezinárodních komisích akrobatického lyžování, občas jako rozhodčí či poradce mladým sportovcům. V roce 2022 byl uveden do Síně slávy českého lyžování, čímž se symbolicky zařadil po bok největších legend zimních sportů.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ale%C5%A1_Valenta

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/10306-jedine-ceske-zlato-na-zimnich-olympijskych-hrach-v-salt-lake-city-ziskal-akrobaticky-lyzar-ales-valenta/

https://cnn.iprima.cz/kava-a-pak-tri-salta-s-peti-vruty-muj-skok-predbehl-dobu-rika-valenta-20-let-pote-81099

https://tn.nova.cz/sport/clanek/409528-o-legendarnim-zlatem-skoku-valenty-rozhodlo-pocasi-priznal-po-18-letech

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/double-full-double-full-full-valenta-vzpomina-na-zlaty-skok-15-let-ho-neprekonali-27891

https://www.prahain.cz/sport/pet-vrutu-do-historie-pred-dvaceti-lety-se-podarilo-cemu-nikdo-neveril-3324.html

https://dvojka.rozhlas.cz/trener-mi-rikal-ze-si-lidi-nebudou-pamatovat-co-jsem-skocil-rika-ales-valenta-7505741

https://www.abczech.cz/Ales-Valenta-P7034381.html