Článek
Na berlínském stadionu zavládlo hrobové ticho. Desítky tisíc diváků oněměle sledují gymnastu zavěšeného na kruzích – čekají na sebenepatrnější chybu, jediné zaváhání. Marně. Muž vysoko nad zemí jako by se vysmíval gravitaci.
Každý prvek drží s dokonalou kontrolou, dvakrát déle, než je nutné. Nakonec předvádí rozpor střemhlav, odvážný inverzní „kříž“, jaký svět dosud neviděl. Když seskočí na žíněnku, je všem jasné, že olympijské zlato míří do Československa. Píše se 11. srpen 1936.
Jmenoval se Alois Hudec. Narodil se 12. července 1908 v Račicích na Moravě. Už jako pětiletý prožil osobní peklo – prodělal záškrt, po kterém ochrnula polovina jeho tváře a levá kyčel. Zůstal mu šikmý úsměv a doživotní lehké kulhání.
Dětství tak Alois poznal z té krutější stránky: ostatní děti se malému „Lojzíkovi“ posmívaly, trestaly ho za jeho odlišnost. On ale zatnul zuby a vydržel. Právě tahle tichá houževnatost ho měla jednou vynést až na vrchol.
V deseti letech, odhodlaný dohnat své zdravé vrstevníky, cvičí Alois se staršími bratry na vlastnoručně vyrobených bradlech a hrazdě doma na zahradě. Téhož roku vstupuje do místního Sokola v Račicích. Po první světové válce se z legionářského tažení vrací nejstarší bratr Antonín – vynikající gymnasta, který se stává Aloisovým přísným trenérem i vzorem.
Pravda, Alois nemá ideální tělesné proporce pro gymnastiku: je malý, má krátké nohy i ruce. Jenže vůle a disciplína dokážou víc než vrozené dispozice. Ve dvanácti letech už Alois vyhrává svůj první závod - ve dvaceti je přeborníkem celé vyškovské župy a jako jediný ji jede reprezentovat na mistrovství do Prahy.
Od roku 1923 trénuje v Brně, kam odešel do učení ve zbrojovce. Po návratu z vojenské služby vstupuje v listopadu 1930 do elitní jednoty Sokol Brno I. Ve dne pracuje jako soustružník, večery a každou volnou chvíli tráví tvrdým tréninkem. Odříkání přináší ovoce.
V roce 1931 na svém prvním mezinárodním klání – mistrovství světa v Paříži – ohromí celý gymnastický svět. Soutěž zahrnuje čtrnáct disciplín od nářadí po lehkou atletiku a šplh.
Dvaadvacetiletý Hudec získává pět zlatých medailí a jednu stříbrnou. Jako jediný závodník splnil náročnou podmínku – dosáhl aspoň 60 % bodů v každé disciplíně.
Triumf je to ohromný, ale provázený trpkou ironií osudu. Alois si nesmí své medaile odvézt domů – ve Francii tehdy platí zákaz vývozu drahých kovů. Úředníci slíbí, že cenné kovy zašlou do Prahy později, jenže nikdy se tak nestane.
V roce 1934 se Hudec stěhuje do Prahy, přijímá místo bankovního úředníka a po večerech dál trénuje, i když ho sužují bolesti zad – následek zranění z mistrovství v Budapešti. Veškeré úsilí směřuje k olympijským hrám v Berlíně 1936. Tam, v srdci nacistické říše, před zraky Adolfa Hitlera předvede své životní vystoupení.
Na kruzích cvičí s absolutní jistotou a jeho mistrovský rozpor střemhlav vyráží rozhodčím dech. Alois Hudec se stává olympijským vítězem – získává zlato v prostředí, které mělo původně oslavovat nadvládu „árijců“.
Část Hudcovy bezchybné 85 sekund dlouhé sestavy zachytí i oficiální film Leni Riefenstahlové Olympia. Československo má z Berlína jedinou zlatou medaili a postaral se o ni skromný sokol z Vyškovska.
Po návratu domů čeká Aloise bouřlivé uvítání. Přátelé mu nadšeně věnují fotoaparát, ale on už druhý den je zase v práci. Dnes je něco takového nepředstavitelné – olympijský šampion, který si sotva užije oslavy a hned se vrací do zaměstnání. Tehdy to byl prostě návrat do reality všedního dne. O tu nejdrsnější realitu se však brzy postará dějinný vývoj: přichází válka.
V září 1939 se pro Aloise Hudce vše změnilo. Nacistická okupace zruší organizaci Sokol a jakékoli sportovní soutěže utichají. Slavný gymnasta, který ještě nedávno vítězil v Berlíně, náhle nemá kde cvičit.
Dokonce je později vyzván, aby trénoval mládež v okupačním Kuratoriu pro výchovu mládeže – nabídku, která znamená podřídit se nacistické ideologii. Hudec odmítá.
Okamžitá reakce okupantů na sebe nenechá čekat: Němci mu zákazem vstupu do tělocvičny znemožní jakoukoli další sportovní činnost. Po celou válku tak Alois cvičí nanejvýš doma či venku pod širým nebem, sám a v ústraní.
Když se roku 1945 republika konečně osvobodí, Alois Hudec se vrací k nářadí. Po letech nucené pauzy ho cvičení naplňuje radostí – ale také přináší tragédii. Při jedné z poválečných exhibic Hudec při doskoku míjí žíněnku. Jeho tělo dopadne přímo na tvrdou podlahu. Ozve se křupnutí a Alois zůstává ležet.
Zlámal si obě nohy, roztříštil patu, bolest vystřeluje vzhůru tělem. Muž, který se stal slavným díky své síle a rovnováze, teď bezmocně leží a svírá ho zmar. Ale příběh Aloise Hudce ještě nekončí.
Následují dlouhé měsíce na lůžku. Učí se znovu chodit. Každý krok bolí. Alois však zatne zuby – jako už tolikrát v životě. Po několika měsících skutečně dokáže nemožné: vrací se zpět k závodění. Ještě v roce 1946 odjíždí s československou reprezentací do New Yorku, kde v mezistátním utkání poráží naše výprava Američany.
Cvičí i na exhibicích v Dánsku, Kanadě a dalších zemích. Teprve roku 1947, ve svých 39 letech, se definitivně loučí se závodní kariérou. Za dvě dekády aktivní činnosti startoval asi na padesáti vrcholných soutěžích, z nichž 27 vyhrál. Stal se legendou svého sportu.
Sportovní osud Aloise Hudce byl plný závratných výšin i bolestných pádů. Přesto se dočkal uznání. V roce 1954 mu komunistický režim – který jinak sokolské tradici nepřál – udělil titul Zasloužilého mistra sportu.
Hudec působil jako trenér a cvičitel, třebaže jen amatérsky vedle svého civilního zaměstnání v bance. Po pár letech ale raději ustoupil do pozadí. Novým poměrům svou nezávislou sokolskou povahou stejně příliš nevyhovoval.
Někdejší šampion se stáhl z veřejného života a věnoval se rodině. Když mu zemřela milovaná manželka, zůstal sám v malém bytě v pražských Nuslích. Měli spolu dceru Věru. Alois Hudec umírá 23. ledna 1997 ve věku 88 let. Je pochován na pražských Malvazinkách.
I po smrti zůstává Aloisův odkaz živý – byť zčásti nenaplněný. Jeho pět zlatých medailí z Paříže 1931 stále leží někde v trezorech za hranicemi. V roce 2015 skupina nadšenců dokonce požádala francouzskou i světovou gymnastickou federaci o nápravu této staré nespravedlnosti.
Dopis podpořila i sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská. Jenže odpověď nepřišla – stejně jako nepřišly tehdy ony medaile.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Hudec
https://nasregion.cz/alois-hudec-vitez-nad-kruhy-i-nad-hakovym-krizem-148405/
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/gymnastika/medaile-pro-hudce-po-84-letech-nadsenci-zadaji-o-napravu-nespravedlnosti-96183
https://www.chlumecnc.cz/file/1075551
https://www.idnes.cz/sport/ostatni/alois-hudec-pribeh-sportovni-legenda.A161222_001547_sporty_mt2
https://www.olympijskytym.cz/athlete/alois-hudec
