Americký mladík v Brně vyvraždil celou rodinu, potom utekl zpět do USA. Trestu však neunikl

Do jednoho z rodinných domků právě před pár týdny dorazil mladý Američan – zdánlivě milý a tichý host, který měl v Česku najít klid a útěchu od svých vnitřních démonů. Místo toho se však dům jeho příbuzných promění v dějiště krvavého masakru, jenž šokoval celou zemi.

Kevin Dahlgren, 20letý mladík ze Sacramenta v Kalifornii, přicestoval na jaře 2013 do Brna za příbuznými. Rodina Harokových – sestřenice Veronika s manželem Martinem a jejich syny Filipem a Davidem – jej pozvala, aby u nich nějaký čas pobyl. Důvodem nebyla jen rodinná návštěva: Kevin se potýkal s psychickými problémy a depresemi a změna prostředí mu měla pomoci najít ztracenou rovnováhu.

V Brně působil nenápadně. Sousedé ho vídali, jak dochází do nedaleké restaurace na jídlo – vždy slušný, zdvořilý, objednával si často to samé. Dokonce nabízel lekce angličtiny místním zájemcům a snažil se zapojit do běžného života na předměstí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v sobě skrýval temné úmysly. Přesto v něm něco nepojmenovatelného tikalo jako časovaná bomba.

Rodina svého amerického příbuzného přijala s otevřenou náručí. Byl to bratranec paní Veroniky, a tak nebylo divu, že mu nabídli dočasný azyl pod svou střechou. Prvních pár týdnů soužití probíhalo poklidně a nic nenarušovalo harmonii domu. Kevin trávil čas s rodinou, poznával okolí Brna a působil spokojeně.

Jen občasné zmínky o psychických potížích naznačovaly, že mladík možná neprožívá uvnitř stejný klid jako navenek. Dodnes nikdo přesně neví, co se mu honilo hlavou a co ho nakonec dohnalo k hrůznému rozhodnutí. Jisté je, že zhruba po dvou týdnech pobytu v hostitelské rodině se cosi zlomilo – a Kevin Dahlgren dospěl k závěru, že jeho blízcí musejí zemřít.

Bylo středeční ráno 22. května 2013. V domě Harokových začínal den jako každý jiný, avšak brzy se proměnil v krvavé peklo. Kevin Dahlgren se ozbrojil, čím mohl – do rukou vzal nůž a sekeru – a zaútočil na nic netušící členy rodiny. Podle vyšetřovatelů se první výkřiky a rány ozvaly krátce před osmou hodinou ranní. Během několika chvil padli k zemi tři lidé. Jedna z obětí se zřejmě pokoušela utéct či bránit, ale marně; mladý Američan vraždil nelítostně. Masakr přežil jen nejmladší syn David prostě proto, že v tu dobu nebyl doma – odešel ráno do školy.

Dahlgren v domě zůstal celé dopoledne a čekal. Čekal na návrat posledního člena rodiny, aby svůj hrůzný čin „dokončil“. Když nebohý teenager odpoledne vešel nic netušíc do dveří, vrah zaútočil i na něj. Čtyřčlenná rodina byla vyhlazena.

Způsob zabití šokoval i zkušené kriminalisty – útoky byly mimořádně brutální, obětem bylo zasazeno velké množství bodných a sečných ran. U nejmladší oběti použil vrah dokonce i těžký kámen, kterým dokončil svůj krutý útok. Krev se řinula po podlaze rodinného domu a nikdo z blízkých neměl šanci přežít.

Kevin Dahlgren však tímto řáděním neskončil. Ve zbytcích lidskosti či spíše v chladnokrevné snaze zahladit stopy se pustil do uklízení následků. Těla svých příbuzných zabalil do dek a prostěradel a postupně je odtáhl do garáže. Tam se pokusil alespoň některé z nich zapálit, snad ve víře, že požár zničí důkazy jeho viny.

V domě mezitím zazvonil zvonek – to přišla najatá paní na úklid, která měla ten den v domácnosti vypomáhat. Dahlgren, celý od krve a uprostřed hrůzného díla, ji však bleskově poslal pryč s nějakou výmluvou. Žena odešla netušíc, jaké štěstí právě měla, že nevstoupila dovnitř. Vrah ještě stihl sebrat doručenou poštu ze schránky, aby dům navenek působil opuštěně. Poté zamkl dveře, vyšel ven a zavolal si taxi. Ano – uprostřed bílého dne odjel pryč z místa činu klidně taxíkem, jako by se nechumelilo. V té době už pod střechou domu v Ivanovicích ležely čtyři zohavené oběti jeho běsnění.

Když se ten večer začalo smrákat, prořezával ticho v ulici Zatloukalova podezřelý zápach dýmu. Sousedé, znepokojení stoupajícím kouřem linoucím se od garáže Harokových, zavolali hasiče. Bylo kolem desáté hodiny 22. května, když hasiči vnikli na pozemek, aby zkontrolovali ohnisko požáru. To, co objevili, jim vyrazilo dech: v garáži ležela ohořelá těla čtyř členů rodiny.

Okamžitě bylo jasné, že nejde o nehodu, ale o mnohonásobnou vraždu. Rozběhlo se intenzivní pátrání po pachateli, a protože svědectví sousedů potvrdilo, že s rodinou žil mladý Američan, hlavní podezření okamžitě padlo na Kevina Dahlgrena. Jenže ten už byl dávno pryč.

Dahlgrenův útěk byl bleskový a chladnokrevně naplánovaný. Taxík ho zavezl přes hranice do Vídně. Jakmile byl v Rakousku, ztratil se českým úřadům z dosahu – ovšem ne nadlouho. Ve Vídni se zdržel sotva pár hodin. Není jasné, co tam prožil přes noc z 22. na 23. května; snad jen čekal na první možný let do Spojených států. Už 23. května dopoledne nastoupil na palubu pravidelného letu společnosti Austrian Airlines směr Washington, D.C. Možná si myslel, že doma v Americe bude v bezpečí před českou spravedlností. Mýlil se.

Česká policie mezitím ve spolupráci s Interpolem a americkými partnery rozpoutala mezinárodní hon na podezřelého. Informace o Dahlgrenovi a hrůzném činu putovaly přes oceán rychlostí blesku. Když jeho letadlo po devítihodinovém letu přistálo 23. května odpoledne na washingtonském Dullesově letišti, čekalo tam na něj nemilé překvapení: agenti FBI v doprovodu policejních složek.

Kevin Dahlgren byl přímo na letišti zadržen a putoval ihned do vazby. Jeho plán uniknout spravedlnosti jen o vlásek nevyšel. Americké úřady ho umístily do vydávací vazby – speciální cely, kde měl čekat na rozhodnutí soudu, zda bude vydán zpět do České republiky k trestnímu stíhání.

Začala tak další dramatická kapitola celého případu, tentokrát na poli diplomatickém a právním. Spojené státy své občany do zahraničí běžně nevydávají, obzvlášť ne do zemí, kde by jim hrozil krutý trest. V České republice sice není trest smrti, ale i tak se očekával dlouhý trest odnětí svobody. Dahlgren brzy prohlásil, že je nevinen – americkým vyšetřovatelům tvrdil, že když se toho osudného dne vrátil do domu, našel už prý rodinu mrtvou a zpanikařil, načež utekl pryč.

Tomu však v Česku uvěřil málokdo. Přesto se jeho rodiče postarali o to, aby dostal špičkového amerického obhájce. Případu se ujal renomovaný advokát Theodore Simon, proslulý třeba obhajobou Američanky Amandy Knoxové v kauze vraždy v Itálii.

Simon se specializoval na složité mezinárodní kauzy a hodlal zabránit vydání svého klienta za každou cenu. Argumentoval mimo jiné tím, že v USA platí zásada teritoriality – tedy že americký občan nemůže být v USA souzen za zločiny spáchané v cizině. Pokud by Dahlgrena vydali do ČR, čelil by zde výjimečnému trestu (až doživotí), zatímco v USA by možná vyvázl bez soudu.

Následovalo více než dva roky právních obstrukcí a tahanic. Dahlgren se ve vazbě v USA choval klidně a zdvořile, u soudu vystupoval spoutaný v zelené vězeňské kombinéze. Opakovaně žádal o propuštění na kauci, ale neuspěl. České úřady mezitím pilně pracovaly na extradiční žádosti – a nakonec byly úspěšné.

V srpnu 2015 padlo průlomové rozhodnutí: Kevin Dahlgren bude vydán do České republiky k trestnímu stíhání. Stal se tak prvním občanem Spojených států amerických v historii, kterého americká justice vydala ke stíhání do Česka. Koncem srpna 2015 byl mladý Američan letecky přepraven do Prahy. Na ruzyňském letišti ho přebrala eskorta české policie a za přísných bezpečnostních opatření byl převezen do vazební věznice. Česká veřejnost si mohla oddechnout – podezřelý vrah stanul na české půdě a spravedlnost mu už neměla uniknout.

Po nezbytných vyšetřovacích úkonech a vypracování obžaloby stanul Kevin Dahlgren před soudem. Hlavní líčení začalo v květnu 2016 u Krajského soudu v Brně. Do soudní síně ho přiváděla ozbrojená eskorta, přítomni byli zástupci médií i veřejnosti lační detailů.

Dahlgren během procesu působil chladně a uzavřeně. Komunikoval prostřednictvím tlumočníka, vinu však nepřiznal – nadále se držel své verze, že on nikoho nezabil a že rodinu našel mrtvou. Prokuratura ovšem předložila přesvědčivý řetězec nepřímých důkazů, který usvědčoval Dahlgrena z činu. Forenzní experti našli na kraťasech obžalovaného krev všech zavražděných, a to v takové podobě (drobných kapek), že to odpovídalo přímé přítomnosti u vražd.

V domě se našly jeho biologické stopy na místě činu a nikdo jiný v inkriminovanou dobu v objektu prokazatelně nebyl. Obhajoba sice namítala nedostatek přímých důkazů, ale množství těch nepřímých na sebe navazovalo tak pevně, že jiný pachatel než Kevin Dahlgren zkrátka nepřicházel v úvahu.

Proces odhalil mrazivé detaily o průběhu vražd. Soudní znalci popsali, jak surový a metodický útok byl. Zaznělo, že Dahlgren trpí těžkou smíšenou poruchou osobnosti s projevy agresivity, která ovlivnila jen nepatrně jeho ovládací schopnosti – v době činu však dobře věděl, co dělá. Nejednalo se o náhlé pomatení mysli či afekt; naopak, vrah prý jednal promyšleně, racionálně a bez známek duševní choroby.

To potvrdili jak znalci, tak samotný průběh událostí – například skutečnost, že po třech vraždách čekal chladnokrevně dlouhé hodiny na poslední oběť. Během líčení vyšlo najevo i to, že motivem mohla být hluboce zakořeněná frustrace a osobní selhání pachatele. Podle znalců si tímto hrůzným činem řešil vlastní problémy se svým egem a pocitem méněcennosti. Vražda nevinných lidí pro něj údajně měla být zvráceným způsobem úniku z vnitřního tlaku, který v sobě cítil.

Dne 20. července 2016 zazněl verdikt. Předseda senátu Michal Zámečník nemluvil dlouho, ale jeho slova vešla do dějin brněnské justice. Kevin Dahlgren byl uznán vinným ze čtyřnásobné vraždy a soud ho odsoudil k výjimečnému trestu – doživotnímu odnětí svobody. Soudce konstatoval, že obžalovaný zavraždil své příbuzné zvlášť zavrženíhodným způsobem a s rozmyslem.

„Napadl rodinu, která ho přijala mezi sebe, a on členy velmi brutálně zavraždil. Na čtvrtou oběť čekal celé dopoledne,“ pronesl Zámečník při čtení rozsudku. Zdůraznil také, že motivem byly malicherné osobní pohnutky – řešení vlastních problémů s egem – což činí zločin ještě zavrženíhodnějším. Rodina, která Kevinovi poskytla pomoc a domov, byla jeho rukama vyhlazena bez jakékoli milosti.

Soud detailně popsal brutalitu, bezcitnost a zákeřnost činu. Padla slova o tom, že Dahlgren jednal zcela chladnokrevně a jeho útok připomínal spíše řádění predátora než čin člověka. Doživotní trest soud zdůvodnil potřebou ochránit společnost – ač mladík nemusí působit nebezpečně nyní, pokud by se znovu ocitl ve stresu či frustraci, mohl by své jednání opakovat.

Znalci varovali, že riziko recidivy u něj nelze vyloučit. Kromě doživotí soud nařídil také zabezpečovací detenci v případě, že by někdy došlo k propuštění, a uložil Dahlgrenovi povinnost uhradit pozůstalým nemajetkovou újmu. Verdikt všechny přítomné uspokojil – spravedlnost byla zdánlivě naplněna. Dahlgren vyslechl rozsudek se zachmuřenou tváří a prostřednictvím obhájce se na místě odvolal.

Případ tak putoval k Vrchnímu soudu, který o necelý rok později odvolání zamítl a potvrdil doživotí. Následovalo ještě dovolání k Nejvyššímu soudu, kde se právníci pokusili argumentovat jeho duševním stavem a požadovali zmírnění trestu či umístění do psychiatrické detence. Než však stačil Nejvyšší soud rozhodnout, události nabraly nečekaný obrat.

Kevin Dahlgren nastoupil výkon trestu ve věznici Valdice – zařízení s nejpřísnější ostrahou, kam jsou umisťováni nejnebezpečnější zločinci. Tam měl podle rozsudku strávit zbytek života. Mladý Američan, jemuž ještě nebylo ani 25 let, však měl vlastní plány, jak svůj příběh ukončit. Dne 11. ledna 2018, pouhé dva roky po vynesení verdiktu, byl nalezen ve své cele oběšený na prostěradle.

Přivolaní lékaři mu již nemohli pomoci – Kevin Dahlgren spáchal sebevraždu. Zpráva o jeho smrti se ihned rozletěla médii. Šokující případ tak dostal dohru, která vzbuzovala další otázky. Jak je možné, že vězeň pod dozorem dokázal ukončit svůj život? Měl k tomu pomoc, nebo selhala ostraha? Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) začala úmrtí vyšetřovat a prověřovat, zda dozorci nepochybili.

Vyšlo najevo, že Dahlgren již dříve vykazoval sklony k sebevražednému chování. Jeho český advokát Richard Špíšek uvedl, že vězeňská služba byla na riziko upozorněna. Přesto se tomu nepodařilo zabránit. Pro některé pozůstalé a veřejnost bylo Dahlgrenovo vlastní vyhasnutí života hořkým koncem – nikdy skutečně neodpykal svůj trest a neprožil desetiletí za mřížemi, jak mu soud určil.

Jiní v tom naopak spatřovali jistou formu spravedlnosti osudu, že muž, který připravil o život čtyři nevinné lidi, sám odchází předčasně ze světa vlastní rukou.

Oficiální tečkou za celým případem tak bylo až rozhodnutí Nejvyššího soudu z konce ledna 2018. Ačkoli byl Kevin Dahlgren již po smrti, soudci museli ještě formálně uzavřít jeho dovolání. To odmítli – a v odůvodnění se znovu vrátili k extrémní brutalitě a bezcitnosti činu. Případ Kevina Dahlgrena se tak uzavřel, ovšem vzpomínka na něj zůstává vrytá hluboko v paměti české veřejnosti.

Čtyřnásobná vražda v Brně-Ivanovicích otřásla celou zemí. Nešlo „jen“ o vysoký počet obětí, ale i o charakter zločinu – vrahem byl cizinec, člen rodiny, který své blízké chladnokrevně vyvraždil v jejich vlastním domově. Příběh Kevina Dahlgrena okamžitě zaplnil titulní strany novin a stal se hlavní zprávou televizních zpravodajství.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99n%C3%A1sobn%C3%A1_vra%C5%BEda_v_Brn%C4%9B-Ivanovic%C3%ADch

https://dvojka.rozhlas.cz/kevin-dahlgren-mimoradny-pripad-brnenske-kriminalky-o-prvnim-americanovi-8343354

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dahlgren-dostal-za-vrazdu-pribuznych-dozivoti-obhajce-se-na-miste-odvolal_201607201039_dpihova

https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/kevin-dahlgren-sebevrazda-valdice-vrazda-brno.A180111_210302_krimi_hm1