Článek
Bylo mu pouhých šestatřicet let, když se jedno listopadové ráno roku 1959 probudil v pařížské klinice s nečekaným pocitem úlevy. Před pár dny podstoupil náročnou operaci břicha a teď věřil, že nejhorší má za sebou. V nemocničním pokoji panovalo ticho, tlumené jen vzdálenými zvuky probouzející se Paříže.
Mladý muž se opatrně nadzvedl na lůžku a zjistil, že bolest polevila. Cítil se, jako by dostal druhou šanci. Hlavou se mu už honily plány na příští divadelní sezónu – za pár měsíců měl konečně hrát vysněného Hamleta na prknech pařížského divadla.
V duchu si opakoval slavné monology a představoval si, jak se v plné síle vrátí na jeviště. Netušil, že zatímco on sní o dalších rolích, osud neúprosně spřádá úplně jiný závěr jeho životního příběhu.
Teprve o něco později se dozvěděl, že jeho tělo zachvátila zákeřná nemoc. Lékaři při operaci objevili zhoubný nádor na játrech. Tu strašnou diagnózu mu však zamlčeli – jeho milující manželka Anne se s doktory dohodla, že mu pravdu raději neprozradí.
Nechtěli mu brát naději. Řekli mu tedy, že odstranili pouhý absces. On jim uvěřil. S typickou vůlí a optimismem plánoval budoucnost, aniž by tušil, že mu zbývají jen týdny života. Tím pacientem, který se s úsměvem upínal k příštím dnům, nebyl nikdo jiný než Gérard Philipe, největší filmový idol poválečné Francie.
Za dvě desetiletí na jevišti a plátně si Gérard Philipe vydobyl postavení miláčka národa. Zářil v rolích romantických hrdinů i rozervaných duší – vždy s intenzitou, která publiku brala dech. Žil naplno, jako by tušil, že má vyměřen jen krátký čas. Narodil se 4. prosince 1922 v jihofrancouzském Cannes do zámožné rodiny advokáta a hoteliera.
Dětství prožil obklopen komfortem Azurového pobřeží – přesto ho více než otcovy peníze a prestižní školy lákal svět divadla. Jeho matka Marie, přezdívaná Minou, v něm herecké sklony podporovala, zatímco otec Marcel doufal, že z něj vyroste právník a převezme rodinný podnik.
V žilách malého Gérarda kolovala také krev z Čech. Jeho babička z matčiny strany byla Češka pocházející z Prahy a Gérard ji miloval stejně něžně jako svou matku. Právě po ní zdědil vřelost a možná i trochu středoevropské umělecké duše. Matka v něm viděla talent a neváhala ho bránit před otcovým pragmatismem.
Jako chlapec Gérard okouzloval své okolí recitací a improvizovanými scénkami. Vypráví se, že na jedné rodinné oslavě tak nadšeně přednášel bajku, až hostům se hosté dusili smíchy. Už tehdy zářil jeho herecký dar. Přesto po maturitě zkusil poslechnout otce a zapsal se roku 1941 na práva.
Nebylo to nic pro něj – před paragrafy dával přednost Shakespearovým veršům. Svěřil se zoufalý matce, že advokacii opustí a musí se stát hercem. Ta to přijala s pochopením. Dokonce oslovila známou herečku z Comédie-Française, aby posoudila chlapcův talent. Když zkušená divadelní dáma slyšela Gérardův procítěný přednes, ujistila paní Philipovou, že její syn má před sebou slibnou uměleckou dráhu.
Jako by zasáhl sám osud, právě v té době se v rodinném hotelu setkala Gérardova matka s filmovým režisérem Marcem Allégretem. Ten charismatického mladíka doporučil na konzervatoř a brzy ho obsadil do jeho první malé filmové role. Veškeré pochybnosti šly stranou – z budoucího právníka byl rázem herec.
Otec se s tím musel smířit. Gérard dokonce na matčinu žádost upravil i své příjmení: přidal do něj písmeno „e“, aby jeho umělecké jméno Gérard Philipe mělo dohromady třináct písmen. Měl to být talisman pro štěstí – něco jako „zlom vaz“.
Ještě než stačil naplno odstartovat kariéru, zasáhly do jeho mladého života temné stíny války. Roku 1940 se Francie ocitla pod nacistickou okupací a rodina se uchýlila z Cannes do městečka Grasse. Gérardův otec Marcel, dříve vážený právník, se během války politicky nechvalně angažoval na krajní pravici. Stal se stoupencem fašistického hnutí a kolaboroval s okupanty – ve svém hotelu dokonce hostil důstojníky Mussoliniho i Hitlera.
Mladý Gérard byl postaven do nezáviděníhodné situace. Přátelé z hereckých kruhů mu později vyčítali, že se kvůli otci držel stranou od odboje. Až v srpnu 1944, na samém konci války, se jednadvacetiletý Philipe na pár dnů aktivně zapojil do osvobození Paříže se zbraní v ruce.
Jen několik měsíců poté byl jeho otec Marcel odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti za kolaboraci. Podařilo se mu uprchnout do Španělska – navždy jako vyhnanec. Gérard se s tímto rodinným stigmatem vyrovnával těžko. Nikdy veřejně nekomentoval otcovy činy, ale nesl na bedrech jejich tíhu.
Přesto svého otce zcela nezavrhl; po letech ho s manželkou a dětmi tajně navštěvoval v exilu ve Španělsku. I v tom se ukázala jeho povaha – loajální syn, který dokázal odpustit, ačkoliv sám zastával úplně opačné ideály.
Navzdory válečným zmatkům pokračoval Gérard v divadelních studiích a brzy přišla první velká šance na jevišti. V devatenácti debutoval na prknech malého divadla v Nice. Zprvu nesmělý mladík se na scéně měnil v živelnou energii.
Režisér Marc Allégret na něj dodnes vzpomínal s obdivem: „Pod křehkým výrazem byly energie a vůle na první pohled neviditelné. Když se však rozehrál, vystoupily a zastavily vám srdce. Gérard na mne mocně působil jakousi prudkostí, kterou zadržoval… Pomyslel jsem si, že tento mladík má v sobě vzácné zásoby čistoty,“ prohlásil Allégret po jejich prvním setkání. Právě on dal Gérardovi brzy roli ve svém filmu Děvčátka z květinového nábřeží (1943). Byla maličká, ale odstartovala vše.
Už roku 1945 zazářil Philipe ve hře Caligula od Alberta Camuse – a rázem se o něm začalo mluvit jako o mimořádném talentu. Měl pouhých 22 let, když v této náročné roli šíleného římského císaře doslova strhl pařížské publikum.
Byl vysoký, pohledný, s pronikavýma očima, a zároveň z něj čišela jakási vnitřní čistota. Diváci v něm spatřovali naději poválečné generace – mladého hrdinu nezatíženého traumaty okupace. Filmoví režiséři si toho všimli a začali o něj usilovat.
Krátce po válce se Gérard Philipe objevil ve svém prvním významném filmu Ďábel v těle (1947). Drama o osudové lásce studenta a vdané ženy způsobilo senzaci a Gérardův citlivý výkon učinil z neznámého herce celebritu přes noc. Následovaly filmy jako Věznice parmská (1948), Krásná a zvíře (1950) či Ráj hned teď (1950), kde všude uplatnil neobyčejný šarm a přirozenost.
Z mladíka v elegantním obleku se na plátně dokázal proměnit jednou v romantického knížete Myškina (Idiot, 1946), jindy ve stárnoucího Fausta pokoušeného Mefistem (Ďáblova krása, 1950). Na co sáhl, to se proměnilo ve zlato – kritika i diváci ho zbožňovali. Herecké kolegyně jako Micheline Presle či Gina Lollobrigida o něm později říkaly, že měl „v sobě zvláštní, mrazivé kouzlo anděla i ďábla zároveň“.
mladý Gerard v roce 1955 (vpravo)
Průlom do světové slávy ale přinesla až jedna jediná role. Roku 1952 natočil Gérard Philipe kostýmní komedii Fanfán Tulipán, kde ztvárnil lehkomyslného, ale odvážného mladého husara s proklatě rychlým kordem. V kombinaci s okouzlující italskou kráskou Ginou Lollobrigidou vytvořil pár, který si okamžitě získal srdce milionů diváků.
Fanfán Tulipán se stal fenoménem – z Philipeho učinil nesmrtelného. Promítal se po celé Evropě i v zámoří, a dokonce i za železnou oponou v komunistických zemích. Gérard Philipe se přes noc stal princem filmového plátna. Kinosály praskaly ve švech a on sám byl překvapen, jak masovou popularitu mu tahle hravá dobrodružná komedie přinesla. Davy fanoušků ho pronásledovaly na každém kroku. Byl na vrcholu a zůstal tam až do konce života.
Na rozdíl od jiných hvězd podobného formátu ale Gérard nikdy nezpychl ani nezačal vést bouřlivý bohémský život. Byl to dříč a poctivec. I v době největší slávy hrál v divadle s plným nasazením a prý dokonce odmítal vyšší honoráře, aby nezatížil rozpočet souboru.
V Théâtre National Populaire, kde účinkoval po boku slavného režiséra Jeana Vilara, trval na tom, že jeho jméno bude na plakátech uváděno skromně v abecedním pořadí, nikoli jako hlavní tahák. Za osm let u tohoto souboru si ani jednou neřekl o zvýšení platu. Mnozí kolegové na něj vzpomínají, že zůstal obyčejný, přátelský a ochotný pomoci.
Právě v divadelním prostředí potkal Gérard i ženu svého života. Shodou šťastných náhod vedla cesta k osudové lásce přes nemoc – od roku 1941 trpěl Philipe tuberkulózou a v rámci léčby odjel do ozdravovny v Alpách, kde se seznámil s půvabnou etnografkou Nicole Fourcade.
Byla o pět let starší, sečtělá a vdaná za diplomata. Gérardovi učarovala její inteligence a klidná síla. Po válce Nicole opustila manžela a roku 1946 se za Gérarda zasnoubila. Vzali se o pár let později, v listopadu 1951. Svatbu měli v poklidu na radnici v Neuilly a nevěsta přijala nové jméno Anne Philipe – Gérard jí totiž něžně požádal, zda by nepoužívala své křestní jméno Anne, které znělo poetičtěji než Nicole.
Byla to láska spíš tichá, ale hluboká. Anne nebyla žádná rozmarná herečka – povahou byla prý velmi věcná, praktická žena bez velké fantazie, přesto mu rozuměla a celý život věrně stála po jeho boku. Někteří Gérardovi přátelé sňatek nelibě nesli; měli pocit, že po boku starší a seriózní Anne ztratil kousek své někdejší rozpustilé jiskry. On si však stabilního vztahu cenil nade vše. Domov pro něj byl posvátný.
Manželé Philipeovi brzy založili rodinu. Narodila se jim dcera Anne-Marie (1954) a syn Olivier (1956). Gérard byl z dětí nadšený – toužil po rodinném zázemí, které sám jako mladý postrádal, když otec zmizel v exilu. S Anne se rozhodli vychovávat potomky co nejdál od světa filmového pozlátka. Koupili starý dům na břehu řeky Oisy ve vesničce Cergy nedaleko Paříže, kam utíkali před ruchem velkoměra.
Dalším jejich útočištěm se stala usedlost v provensálském Ramatuelle, malebném kraji plném vinic a levandule. Tam trávili letní prázdniny. Philipe si venkovský život zamiloval. „Miluju venkovský život se vším všudy. Je to jako kdybych se vrátil do svého dětství,“ pochvaloval si spokojeně ve chvílích klidu na venkově. Ačkoli po celém světě po něm ženy šílely, on sám se honosným večírkům a milostným avantýrám vyhýbal.
Ačkoliv byl idolem milionů žen a neustále čelil pokušení filmového světa, své soukromí a rodinný klid si střežil s úzkostlivou pečlivostí. Věděl, že štěstí, které našel s Anne, je cennější než jakýkoli letmý románek.
Přelom 40. a 50. let znamenal pro Gérarda Philipeho mimořádně plodné období. Na filmovém plátně vytvářel jednu nezapomenutelnou postavu za druhou. Ztvárnil aristokratického Juliána Sorela ve Červeném a černém (1954), cynického Valmonta v moderní adaptaci Nebezpečných známostí (1959), ale také třeba idealistického studenta ve Velkých manévrech (1955).
Diváci ho milovali v rolích kladných hrdinů, a přesto se nebál proměnit v postavy rozporuplné či záporné – vždy jim vtiskl lidskost a půvab. Kamera ho zbožňovala a kritikové obdivovali jeho univerzálnost. Měl navíc dar hlasu: jeho sametově znějící francouzština dokázala být něžná i hrozivá, podle potřeby role.
S přehledem hrál v historických dramatech, moderních psychologických filmech i ve fraškách. Ve volných chvílích recitoval poezii a namlouval komentáře k literárním dílům – dokonce propůjčil hlas textům Karla Marxe v jakémsi levicovém vzdělávacím cyklu. Angažoval se společensky a netajil se svými politickými názory, které mu ale ve Francii nikdo za zlé neměl – naopak přispěly k jeho obrazu jako herce s ideály.
byl to velice pohledný muž
Tento celoživotní příklon k levicovým ideálům a angažovanost ve prospěch míru mnozí vnímali jako snahu aktivně se vymezit vůči temnému stínu otcovy minulosti a očistit jméno rodiny.
V roce 1955 přijal pozvání do komunistického Československa. Tehdejší režim s oblibou hostil spřátelené umělce ze Západu, a Gérard Philipe byl ideální kandidát: nejen že byl v socialistických zemích díky svým filmům nesmírně populární, ale netajil se levicovým smýšlením a navíc – jak rádi zdůrazňovali – měl české předky.
V březnu 1955 přijel s Vilarovým souborem TNP na několik představení do Prahy, Brna a Bratislavy. Byla to událost roku. Divadla praskala ve švech, když na jevišti Karlínského hudebního divadla exceloval jako romantický Ruy Blas. Českým divákům se také představil na zvláštním kulturním večeru v parku Julia Fučíka, kde společně s naším Miroslavem Horníčkem recitoval – Gérard francouzsky, Horníček česky.
Přihlížející dívky byly okouzlené, i když nerozuměly ani slovo. Philipe se v Praze setkal se studenty FAMU, s chutí zašel i na fotbalový zápas do Brna. Užíval si Prahu všemi smysly. Kdekdo tehdy žasl, jak skromně a přátelsky se ten slavný Fanfán Tulipán chová. Žádné hvězdné manýry – večer prý místo bujaré pitky raději seděl v hotelu a četl si knihu.
Jak roky plynuly, začal Gérard uvažovat i o režii a produkci. Měl spoustu plánů, které by vydaly na další celý život. Koncem padesátých let se těšil výbornému zdraví – zdálo se, že křehký vzhled z mládí proměnil v mužnou sílu. Drobná choroba z mládí, tuberkulóza, byla dávno pryč a on natáčel jeden film za druhým. V létě 1959 odjel do Mexika, kde pod vedením slavného režiséra Luise Buñuela filmoval politické drama Horečka stoupá v El Pao.
Práce v horkém klimatu byla úmorná, ale Gérard jako vždy makal naplno. V září se vrátil do Francie vyčerpaný a pohublý. Zpočátku se lékaři domnívali, že si z Mexika přivezl nějakou tropickou nemoc, parazity či améby, které mu napadly játra. Podstoupil sérii testů a nakonec operaci, při níž doktoři odhalili krutou pravdu – rakovinový nádor v pokročilém stadiu.
Verdikt zněl neúprosně: zbývá mu jen pár měsíců života, v nejlepším případě. Anne se rozhodla manžela ušetřit zdrcující jistoty a souhlasila s humánní lží. Když se Gérard po zákroku probral, konejšila ho, že vše dobře dopadlo. On té milosrdné iluzi uvěřil.
Následující týdny rekonvalescence prožil překvapivě v dobré kondici a náladě. Byl plný elánu – diktoval manželce nápady na nové divadelní projekty, dokonce začal studovat roli Hamleta, která ho tolik lákala. Na jaře ji měl hrát v divadle a nesmírně se těšil.
Zvrat přišel náhle a nečekaně. V polovině listopadu 1959 se Gérardovi prudce přitížilo. Ještě pár dnů se snažil držet při síle, ale rakovina postupovala rychlým tempem. Dne 25. listopadu 1959 v ranních hodinách Gérard Philipe ve svém bytě na Rue de Tournon v Paříži naposledy vydechl – pouhých osm dní před svými sedmatřicátými narozeninami.
Zpráva o jeho smrti zasáhla Francii jako úder blesku. Nikdo to nečekal. Večer se bulvární deník France Soir prodával s palcovým titulkem „Gérard Philipe est mort!“. Šokovaní lidé v Paříži vycházeli do ulic; spontánně se shromáždili před hercovým domem v Saint-Germain-des-Prés, zapalovali svíčky a stáli tam v tichém smutečním bdění.
Ačkoliv Anne někteří mohli vnímat jako ženu stojící v pozadí oslnivé hvězdy, její vnitřní síla a hloubka citu se naplno ukázaly až po Gérardově smrti. Právě Anne se stala kronikářkou jejich lásky a jeho posledních dnů.
Ve dvou niterných a kritikou ceněných knihách, Le Temps d'un soupir (Čas jednoho vzdechu) a Spirale, s dojemnou upřímností popsala nejen zdrcující bolest ze ztráty, ale především tíhu oné milosrdné lži, kdy musela před svým manželem až do konce hrát, že je vše v pořádku.
Jeho blízký přítel, režisér Jean Vilar, mu za tři dny poté vzdal veřejný hold na jevišti Théâtre de Chaillot, kde Gérard tolikrát exceloval. Mnozí plakali. Jeho žena Anne splnila jeho poslední přání: nechala ho pochovat v kostýmu Don Rodriga, hrdiny Corneilleovy tragédie Cid, kterého kdysi hrával s vášnivým zaujetím.
jeho milovaný kostým z role Cida
Gérard Philipe tak spočinul tam, kde byl nejšťastnější – v milovaném Ramatuelle na francouzském Azurovém pobřeží, kousek od moře a vinic, pod středomořským nebem. Na vesnickém hřbitůvku mezi kvetoucími keři levandule se leskne jednoduchý náhrobek s jeho jménem. Pod ním odpočívá herec, jemuž se říkalo „princ Avignonský“ – mladík s andělskou tváří, který život miloval a umění zasvětil duši.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/G%C3%A9rard_Philipe
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-herec-gerard-philipe-miloval-rodinny-zivot-na-venkove-na-romanky-s-hereckami-si-nepotrpel-40158463
https://stagescreensong.wordpress.com/gerard-philipe-le-grand-prince/
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-herec-gerard-philipe-miloval-rodinny-zivot-na-venkove-na-romanky-s-hereckami-si-nepotrpel-40158463
https://dvojka.rozhlas.cz/gerard-philipe-babicka-fanfana-tulipana-byla-ceska-9350331
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/gerard-philipe-fanfan-tulipan-francouzsky-herec.A221123_113630_filmvideo_dyn
https://zlinsky.denik.cz/spolecnost/gerard-philipe-portret-100-let.html
https://www.dotyk.cz/magazin/gerard-philipe/
https://www.csfd.cz/tvurce/2252-gerard-philipe/biografie/
