Článek
Byl rok 1978 a pětadvacetiletá herečka právě na vlastní kůži pocítila podivnou daň televizní slávy. Neznámá žena právě bez ostychu urážela Andreu – vlastně ani ne ji, ale postavu, kterou ztvárnila. Mlčenlivou zdravotní sestru Inu ze seriálu Nemocnice na kraji města. Postavu, jež jí změnila život jedním směrem, a davy diváků ji přesto soudily směrem druhým.
Tehdy by ji nenapadlo, že vůbec někdy bude podobné situace řešit. Andrea Čunderlíková se totiž herečkou stát neplánovala. Narodila se v květnu 1952 v Praze a dětství s ní nebylo laskavé. Otec, původem Slovák, zemřel, když Andree bylo pouhých šest let.
Vyrůstala pak jen s maminkou a dvěma sourozenci. Maminka se snažila rodinu uživit a vštěpovala dětem, že poctivá práce a „normální“ zaměstnání jsou v životě jistota. Malá Andrea zatím snila o lecčem; chvíli chtěla být lékařkou, jindy zase učitelkou.
Svět filmu si ji našel náhodou. Ve dvanácti letech ji maminka přihlásila do dětského komparzu pro film Vysoká zeď. Ta krásná tmavooká dívenka režiséry okamžitě zaujala. Další nabídky na sebe nenechaly čekat. Už ve čtrnácti dostala Andrea svou první velkou příležitost – hlavní roli školačky Nataši ve filmu Pět holek na krku (1967) režiséra Evalda Schorma.
„Bylo mi 14 let a hrála jsem dívku vlastně stejně starou, jak jsem byla já, takže to ani nebylo hraní,“ vzpomínala po letech. Před kamerou tehdy snadno ztvárnila samu sebe – puberťačku s první láskou a školními trápeními. Film slavil úspěch.
Přesto po základní škole mladinká Čunderlíková udělala něco, co nikdo nečekal. Ač jí všichni doporučovali jasnou cestu na konzervatoř či DAMU, ona se rozhodla jinak. Nebylo to ale z nedostatku vášně pro herectví. Bylo to z lásky. Její maminka, která po smrti manžela sama těžce živila tři děti, v ní viděla příslib jistoty, kterou sama neměla. Její přání, aby dcera měla „slušné civilní povolání“, nebylo rozkazem, ale prosbou pramenící ze strachu a životních zkušeností. A Andrea, navzdory svým snům, poslechla.
Jenže osud to rozhodl za ni. Andrea se herectví dál věnovala při škole, jednu roli střídala druhou. Už jako náctiletá poznala, že sláva je dvojsečná. Zatímco natáčení ji lákalo a těšila se na každý filmový projekt, ve škole i mezi kamarádkami pocítila odstup a možná i závist.
Byla známá, a to v kolektivu dospívajících nebývá snadné. Navzdory pochybnostem ale pokračovala v herecké dráze. I bez herecké průpravy z konzervatoře se přirozeným talentem vypracovala mezi nejobsazovanější mladé herečky konce 60. a celých 70. let.
Hrála ve filmech, televizních inscenacích i pohádkách. Jako dvacetiletá dokonce stanula před objektivem slavného fotografa Tarase Kuščynského – a nebylo to před kamerou, nýbrž zcela nahá. Psal se rok 1972 a Kuščynskyj pořídil sérii uměleckých aktů s ní, zasněnou kráskou v poli.
Fotografie skončily zapomenuté na chalupě a teprve po letech je objevila rodina fotografa. Když se tyto odvážné snímky objevily v novinách o mnoho desetiletí později, nejednoho pamětníka zarazily: vždyť Andrea Čunderlíková bývala v očích národa ztělesněním cudné a tiché Iny! Ale právě v tom tkvěl paradox celé její kariéry. Ve skutečnosti byla pravým opakem své slavné role.
„Nejsem tichá mrkací panenka, ale spíš hysterka. Nejsem plachá, nerozhodná a už vůbec ne nemluvná,“ prohlásila o sobě bez obalu. Tyhle vlastnosti jí později pomohly uspět i mimo herectví. Zatím ale mladičká Andrea stála na prahu rozhodnutí, které ji mělo v očích veřejnosti navždy ztotožnit s úplně jinou ženou, než jakou skutečně byla.
Životní role, kterou nechtěla hrát
Bylo jí pouhých 23 let, když před ni v roce 1975 položili scénář k televiznímu seriálu Nemocnice na kraji města. Měla v něm hrát zdravotní sestru Inu, nesmělou a věčně mlčící krásku po boku charismatického doktora Blažeje. Pro začínající herečku nabídka snů – a přece dlouho váhala.
„Nevěděla jsem, jak ji pojmout, a bylo to pro mě velice těžké. Vůbec jsem nechápala tu filozofii tiché nemluvné dívky,“ vzpomínala, jak jí role zpočátku nebyla po chuti. A neměla být jen po chuti – měla doslova překazit osobní plány. Andrea i její manžel Ladislav, kterého si brala v té době, měli tehdy zaplacený dlouholetý sen: studijní pobyt a kurz angličtiny v Londýně.
Kývnout na nabídku seriálu by znamenalo kurz oželet. Andrea zaváhala. Nakonec zapůsobilo osobní kouzlo režiséra Jaroslava Dudka. Ten se s mladou herečkou sešel a přemluvil ji: Inu prostě musí hrát ona. „Nakonec mě pan režisér přesvědčil a odjel jen můj muž,“ popisovala Andrea, jak do Anglie nakonec vycestoval sám manžel, zatímco ona zůstala kvůli natáčení.
Seriál se začal točit a mladičká Čunderlíková stála před výzvou zahrát ženu, jíž si zpočátku nevěděla rady. „Kvůli té její tupé mlčenlivosti jsem jí opravdu dlouho nemohla přijít na chuť,“ přiznala, že postavu Iny zprvu neměla ráda. Časem se ale do role vpravila. Přes svůj temperament a upovídanost se učila dívat místo mluvení, mlčet místo výbuchů emocí.
„Dělalo mi problémy zklidnit se a plně se koncentrovat… abych Inu zvládla,“ vzpomínala. Ina byla jejím pravým opakem. Submisivní, věčně čekající dívka, která oddaně miluje lékaře, jenž kolem ní zprvu prochází nevšímavě. A pak – v jednom z památných momentů seriálu – se právě tento lékař, primář Blažej v podání Josefa Abrháma, nečekaně stane jejím milencem.
Scéna, v níž se Blažej v noci vrací do nemocnice a najde vystrašenou Inu za sklem sesterny, aby ji poté v prudké vzájemné vášni objal, patří k nezapomenutelným okamžikům české televizní historie. Milostná zápletka ženatého primáře s plaše se usmívající mladou sestřičkou v roce 1977 doslova zvedla ze židlí celý národ.
Obdivovaná i nenáviděná
Nemocnice na kraji města se stala fenoménem. Miliony diváků v tehdejším Československu hltaly každý díl a prožívaly osudy svých hrdinů, jako by byli skuteční. Nenápadná Andrea se přes noc proměnila ve známou tvář, kamkoli se hnula. „Na ulici mě oslovují Ino,“ říkávala s úsměvem.
Sláva jí ovšem nepřinesla jen obdiv. Stejně silné jako nadšení byly i reakce opačné. Diváci jí psali rozhořčené dopisy, v nichž odsuzovali charakter Iny a kritizovali její „nemorální“ vztah s ženatým doktorem. Někteří jí dokonce spílali na veřejnosti – tak jako ona rozhořčená žena v obchodě. Muži postavu Iny milovali, ženy ji nenáviděly.
Byla to zvláštní doba: televizní diváci tehdy nedokázali oddělit fikci od reality a obraz tiché svůdkyně jim zastínil skutečnou herečku. Čunderlíková to těžce nesla. Přiznala, že v době největší slávy se skoro bála vyjít mezi lidi.
Posted by Zdeněk Šimáček on Monday, May 5, 2025
Přesto nikdy nelitovala, že roli přijala. „Za tu roli jsem nakonec moc ráda. Zaplaťpánbůh za Nemocnici!“ vyznala se s odstupem. Ina se stala její životní rolí, jakkoli náročnou. Byla hereckým oříškem a zároveň požehnáním. Andrea Čunderlíková si díky ní získala obrovskou popularitu a uznání.
V anketách tehdejší doby se umisťovala po boku největších hvězd. Měla fanoušky i fanynky. Těm, kdo ji dokázali pochopit, imponovala její skromnost a jemnost, kterou Ině propůjčila. A tak vedle odsuzujících dopisů docházely herečce i stovky dalších – plných uznání, díky a přání. „Lidé mi neustále píší dopisy a dokonce i mé dceři Sandře. To potěší,“ řekla jednou vděčně.
Role Iny jí zkrátka přinesla úspěch i zatracení zároveň. A bylo čím dál jasnější, že publicita takového druhu Andree nevyhovuje. Přes svůj půvab a talent nestála o status celebrity. Když v roce 1981 Jaroslav Dietl a režisér Dudek dotočili volné pokračování Nemocnice a euforie kolem seriálu začala opadat, vydechla úlevou.
Život mimo kamery
Andrea Čunderlíková nikdy nepatřila k herečkám, které by toužily být středem pozornosti. Ve společnosti byla známá svou plachostí, téměř se neúčastnila večírků ani premiér.
I proto zpráva, že postupně pověsila herectví na hřebík, vlastně nepřekvapila. Ještě v 80. letech si sice z čiré radosti ze hraní odskočila do experimentálního Prozatímního divadla Františka Ringo Čecha – v naprostém protikladu k realismu Dietlovy Nemocnice tam zkoušela recesistické kusy a improvizované scénky.
Před televizní kameru se však načas stáhla. Ve druhé polovině osmdesátek už točila minimálně a velké plány do budoucna v tomto oboru nedělala. Sama říká, že původně herectví úplně opustit nechtěla.
Ale přišel rok 1989, společenské změny a nejistota, co bude dál. „Byla takzvaná revoluce a přestalo se hodně hrát, natáčet filmy, protože byly úplně jiné starosti,“ popsala, že hereckých příležitostí najednou stejně ubylo.
V té době dostala osudovou nabídku zcela jiného druhu. Ozval se jí známý z Německa, podnikatel, který se chystal rozjet byznys v Čechách a potřeboval pomoci se založením firmy. Čunderlíková kývla. Jako vystudovaná ekonomka měla přece jen teoretické základy a kamarádovi věřila. „Nejdřív jsem si zjišťovala, jak se vlastně zakládá firma, postupně se to rozjelo,“ smála se později, jak začínala úplně od nuly.
Nebylo to ale nic snadného. První měsíce v kanceláři, mezi právními listinami a účetními knihami, pro ni byly doslova peklo. „Počítač, to byl pro mě strašák, že se to nikdy nenaučím,“ přiznala otevřeně. Ale protože nikdy nechtěla být za „tu herečku, co má protekci a nic neumí“, obrnila se pílí. Vrhla se do studování ekonomických a administrativních dovedností se stejnou vášní, s jakou kdysi hrála. A uspěla.
U svého německého známého pracovala téměř deset let, než plynule přešla do jiné firmy. Na úřadech a v obchodních jednáních už v té době byla jako ryba ve vodě. Z nesmělé herečky se stala suverénní manažerka. „Čím víc se mi to dařilo, tím víc jsem získávala sebevědomí,“ pochvalovala si, jak dokázala změnit svůj život a naučit se novým věcem.
Definitivní tečku za hereckou kariérou udělala těsně po revoluci. Říká, že sama byla překvapená, že jí svět filmu neschází. Už dříve se vdala za svou velkou lásku – rockového kytaristu Ladislava Kleina z legendární kapely Olympic – a roku 1978 se jim narodila dcera Sandra. Po boku milovaného muže a dítěte našla Andrea životní štěstí, které nepotřebovalo přídavné reflektory slávy.
Mohla jí hřát i mateřská hrdost: její dcera Sandra Kleinová se stala úspěšnou profesionální tenistkou, vystoupala až na 41. místo světového žebříčku a vydělala si sportem přes 17 milionů korun. Rodiče ji v kariéře podporovali, byť sami o světě vrcholového sportu mnoho nevěděli. Andrea své jediné dítě vedla stejně skromně, jako kdysi vedla ji její maminka – k poctivé práci a pokoře.
Dnes je Sandra Kleinová v tenisovém důchodu, ale slavné jméno rodiny dál nese: i ona se stala maminkou. A tak je Andrea Čunderlíková dvojnásobnou babičkou vnuček Julie a Sofie. „Vnučky jsou pro mě velkou vzpruhou a strašně moc je miluju,“ svěřuje se s dojetím. Rodina je jejím světem a společenskému životu se vyhýbá. Spolu s několika herečkami-kolegyněmi (Jana Švandová či Veronika Freimanová) si občas udělají soukromý „babinec“, ale na veřejných akcích ji téměř nepotkáte.
K filmu si nakonec ještě jednou odskočila, ale spíš z nostalgie: v roce 2003, po dvaceti letech od první série, se rozhodla znovu obléknout sesterskou uniformu Iny ve volném pokračování Nemocnice na kraji města. Režisér Hynek Bočan tehdy vrátil na obrazovky většinu původních postav a Andrea u toho nemohla chybět.
Před kamerou stanula po dlouhé pauze a zjistila, že je to trochu jako návrat domů. Roli zvládla „levou zadní“, i když po natáčení s úsměvem poznamenala: „Byla bych raději za více textu. Ono je naopak těžší hrát bez textu než s textem,“ řekla s narážkou na to, že Ina i v pokračování zůstala onou zamlklou postavou.
Po této epizodě už ale další herecké ambice neměla. Když ji v následujících letech oslovili s několika novými rolemi, dokonce i hlavní, slušně je odmítla. Když před pár lety dosáhla důchodového věku, všichni se ptali, zda už toho nenechá. Ona se jen usmála: „Jsem sice už v důchodovém věku, ale pracuji. Než bych šla do důchodu, to byste mě museli zabít,“ prohlásila rázně. Na odpočinek se necítí. Život v pohybu jí svědčí.
Zůstala taková, jakou ji její přátelé znali vždycky: činorodá, upřímná a lidská. Možná i proto má jedno tajné přání, které se v ní znovu probudilo na prahu sedmdesátky. Ačkoli se dávno straní televizní kamery, přece jen ji láká ještě jednou před ni předstoupit – ale už ne jako tichá Ina. Tentokrát by si ráda zahrála pravý opak: pořádnou nesympatickou potvoru. „Lákalo by mě hrát mrchu. A možná už se něco rýsuje,“ prozradila tiše při svých 70. narozeninách.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrea_%C4%8Cunderl%C3%ADkov%C3%A1
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/muzi-me-meli-radi-a-zeny-nenavidely-vzpomina-na-roli-iny-cunderlikova.A110415_120901_lidicky_nh
https://radiozurnal.rozhlas.cz/rozhovor-s-hereckou-andreou-cunderlikovou-6260364
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/132031/krasna-ina-z-nemocnice-na-kraji-mesta-zeny-me-nenavidely.html
https://www.extra.cz/nemluvna-ina-z-nemocnice-na-kraji-mesta-jak-dnes-vypada-andrea-cunderlikova-70–5af70
https://www.krajskelisty.cz/praha/17379-zlomila-srdce-krali-ceske-country-a-zazarila-v-roli-na-kterou-si-brousila-zuby-safrankova-pak-se-ale-nekam-ztratila-tajnosti-slavnych.htm
https://www.kinotip2.cz/clanky/andrea-cunderlikova-role-20231001-9044.html
https://strednicechy.rozhlas.cz/andrea-cunderlikova-nemluvne-ine-jsem-nerozumela-chtela-bych-si-zahrat-mrchu-8697942
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/andrea-cunderlikova-sestricka-ina-nemocnice-na-kraji-mesta-serial.A170412_120547_lidicky_zar
https://zeny.iprima.cz/andrea-cunderlikova-alias-ina-z-nemocnice-na-kraji-mesta-slavi-70-co-dnes-dela-106935
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/193818/sestricka-ina-z-nemocnice-na-kraji-mesta-co-uz-s-abrhamem-nestihla.html
