Od divadla, k béčkovým filmům až po nejslavnější film všech dob: Tim Robbins

Konečně se nad ním otevřelo noční nebe a na ramena mu začaly dopadat těžké kapky deště. Zastavil se uprostřed té špíny, zvrátil tvář k nebi a nechal ledový liják smýt pot i krev ze svého vyčerpaného těla. V tu chvíli jako by sám prošel očistcem beznaděje. Teprve když se ozval hlas režiséra: „Střih!“, nadechl se Tim Robbins znovu – tentokrát už sám za sebe.

Co se mu asi honilo hlavou, když tam tak stál promoklý a promrzlý? Jako Andy Dufresne, hrdina filmu Vykoupení z věznice Shawshank, právě symbolicky vykoupil svůj život z pekla. Možná cítil zvláštní úlevu a euforii – katarzi, která propojila jeho vlastní osud s příběhem fiktivního vězně.

Bylo mu pětatřicet let a právě prožíval jednu z nejintenzivnějších scén své herecké kariéry. Těžko tehdy mohl tušit, že tahle scéna – útěk vězně v provazech deště – se jednou stane ikonickým momentem filmové historie.

A že příběh o naději a svobodě, do něhož vložil kus sebe, bude jednou inspirovat miliony lidí po celém světě. Aby ale Tim Robbins dospěl až sem, musel nejprve ujít dlouhou cestu plnou hledání, vzletů i pádů, osobních lásek i zklamání.

Timothy Francis Robbins se narodil 16. října 1958 v Kalifornii, ale vyrůstal v newyorské čtvrti Greenwich Village – v samém srdci bohémských šedesátých let. Jeho otec Gilbert „Gil“ Robbins byl folkový hudebník a člen populární skupiny Highwaymen; matka Mary byla herečka.

Domovem malého Tima byly zakouřené hudební kluby a kavárny, kde se zpívaly protestsongy a vášnivě diskutovalo o spravedlnosti ve světě. Atmosféra beatnického Greenwich Village formovala jeho duši od dětství.

Od rodičů si odnesl nejen lásku k umění, ale i mravní kompas a přesvědčení o tom, „co obnáší život ve svobodné společnosti,“ jak později vzpomínal. Už jako kluk působil vážnějším dojmem, než by se na jeho věk slušelo – otec o něm s nadsázkou říkával, že Tim byl „nejvážnější mimino, jaké kdy viděl.“

Ve dvanácti letech poprvé stanul na divadelních prknech a okamžitě propadl jejich kouzlu. Přidal se k avantgardnímu souboru Theatre for the New City, s nímž o prázdninách hrával pouliční divadlo po newyorských parcích. Nebál se improvizace před hlučným publikem; v ruchu velkoměsta se učil, jak si získat pozornost lidí a vyprávět příběhy s nasazením a pravdou.

Na střední škole (proslulé Stuyvesant High School) byl hvězdou dramatického kroužku a bylo jasné, že herectví a umění jsou jeho životní osud. Po maturitě zamířil na univerzitu SUNY v Plattsburghu, ale po dvou letech ho volala Kalifornie – centrum filmového průmyslu i nových divadelních možností.

Přestoupil na UCLA, kde vystudoval film a divadlo. Právě v Los Angeles si ještě jako student roku 1981 založil s partou stejně smýšlejících přátel vlastní divadelní soubor The Actors’ Gang. Byla to parta mladých rebelů, která toužila po neotřelém, politicky provokativním divadle – a Tim Robbins se stal jejím uměleckým vůdcem na další desetiletí.

Počátky v Los Angeles nebyly snadné. Aby uživil sebe i své malé experimentální divadlo, bral Tim zpočátku každou nabídku, která se naskytla. Objevil se v několika televizních seriálech a laciných filmech 80. let – hrál epizodky například v nemocničním dramatu St. Elsewhere nebo v populárním seriálu The Love Boat.

Jeden z jeho prvních filmových štěků byl až absurdně symbolický: v béčkovém akčním filmu Toy Soldiers (1984) si zahrál mladíka bojujícího proti skupině teroristů, kteří obsadili chlapeckou školu – Tim tam vlastně ještě coby neznámý herec „zachraňoval svět“, i když jen ve filmu, který upadl do zapomnění.

V roce 1986 se mihnul v blockbusteru Top Gun po boku Toma Cruise (Robbins tam jako mladý poručík „Merlin“ sotva pár minut seděl v kokpitu stíhačky) a tentýž rok si zahrál i laboranta v legendárním propadáku Howard the Duck.

Nebyly to žádné slavné role – ale každá zkušenost a výplata se počítala. Robbins později přiznal, že tyhle drobné kšefty bral zejména proto, aby finančně udržel při životě svůj milovaný soubor Actors’ Gang.

Všechny ty bezvýznamné role však směřovaly k jednomu zásadnímu průlomu. Přišel v roce 1988, kdy si dvaatřicetiletý Robbins zahrál jednu z hlavních postav ve sportovní romantické komedii Bull Durham (u nás uváděno jako Durhamští Býci). Role trochu natvrdlého, ale talentovaného baseballového nadhazovače Ebbyho „Nuka“ LaLooshe mu sedla dokonale – jednak proto, že sám miloval baseball už od dětství, a také díky komediálnímu timingu, který zúročil po letech improvizací na jevišti.

Snímek se stal hitem. Pro Tima však Bull Durham znamenal něco víc než jen průlom v Hollywoodu. Na natáčení se seznámil se svou osudovou ženou – hereckou kolegyní Susan Sarandonovou, jež ve filmu hrála svůdnou Annie. Ve filmu si Annie nakonec vybrala staršího zkušeného catchera (Costnera), ale v reálném životě Sarandonovou okouzlil spíš vysoký modrooký „zelenáč“ Robbins.

Mezi Timem a Susan přeskočila jiskra, které nevadil ani dvanáctiletý věkový rozdíl, ani fakt, že Sarandonová byla hvězdou první velikosti, zatímco on byl teprve na začátku. Byla to láska tak trochu proti hollywoodským konvencím – starší, životem protřelá herečka a o dekádu mladší nadějný herec – ale právě tahle dvojice se záhy stala jedním z nejharmoničtějších párů filmového světa.

Susan Sarandonová měla už z dřívějška dceru z předchozího vztahu, a Tim se tak rovnýma nohama ocitl i v roli otce. Tu přijal s empatií a humorem sobě vlastním – malá Eva Amurri prý brzy považovala „strejdu Tima“ za člena rodiny. Sarandonová a Robbins spolu navzdory zvyklostem nikdy nevstoupili do manželství, ale jejich soužití bylo o to pevnější.

Brzy po seznámení se jim narodili dva synové – v roce 1989 Jack Henry a roku 1992 Miles Guthrie. Z Tima a Susan se stali oddaní rodiče, kteří vyznávali liberální a otevřenou výchovu: Hollywood je tehdy vnímal jako nezávislé volnomyšlenkáře, kteří kašlou na formality a raději se soustředí na skutečné hodnoty.

Sarandonová později s úsměvem podotkla, že Tim vždy zůstal tak trochu velkým klukem – miloval hokej a baseball, doma dětem pouštěl rockové desky svého otce a dovedl odbourat napjatou atmosféru vtipem. Ona naopak dodávala vztahu řád a hloubku.

Na počátku 90. let tak měl Tim Robbins vedle šťastného osobního života konečně nakročeno i k velké herecké kariéře. Po úspěchu Bull Durham se objevil v několika dalších filmech a rychle si vydobyl pověst mimořádně všestranného herce. Uměl zahrát komedii, drama i thriller – a měl charisma na hlavní role.

V mrazivém psychologickém snímku Jacobs’s Ladder (Jacobův žebřík, 1990) ztvárnil hlavní postavu Vietnamem traumatizovaného válečného veterána pronásledovaného děsivými halucinacemi; jeho výkon vyděsil i dojal kritiky. V satirické komedii Bob Roberts (1992), kterou si sám napsal a zrežíroval, si vystřihl hlavní roli cynického pravicového politika – a přidal tak do svého portfolia i režisérskou a scenáristickou polohu.

Skutečný průlom na vrchol však přišel s filmem Hráč (The Player, 1992) v režii Roberta Altmana. Robbins v něm ztvárnil nemilosrdného hollywoodského producenta a předvedl výkon, který kritikové označili za strhující. Na festivalu v Cannes za něj získal cenu pro nejlepšího herce a doma si vysloužil svůj první Zlatý glóbus. Altmanův Hráč udělal z Robbinse definitivně člena herecké elity – potvrdil, že pod šarmem a klukovským úsměvem se skrývá i schopnost zahrát temné, složité charaktery s maximální věrohodností.

Roku 1993 dostal Tim Robbins do rukou scénář, který ho okamžitě pohltil. Frank Darabont, mladý režisér maďarského původu, mu nabídl hlavní roli v připravovaném dramatu na motivy povídky Stephena Kinga. Postava nespravedlivě odsouzeného bankéře Andyho Dufresnea, který si i v krutém žaláři udrží naději na vykoupení, Robbinse hluboce zasáhla.

„It was the best script I’ve ever read. Ever,“ prohlásil o scénáři po letech – byl to prý jednoduše nejlepší scénář, jaký kdy četl. Darabontovu nabídku přijal bez váhání, přestože šlo o nelehký projekt: film z prostředí věznice bez velkých akčních scén či milostné zápletky, založený na síle přátelství dvou vězňů a pomalém budování naděje.

Studio původně uvažovalo o známějších jménech – roli Andyho prý dostali na stůl Tom Hanks i Kevin Costner. Ale Morgan Freeman, který měl hrát Andyho věrného přítele Reda, údajně sám prosazoval právě Robbinse, se kterým si dovedl představit to správné herecké souznění. A měl pravdu: dvojice Freeman–Robbins na plátně vytvořila neobyčejně silné a uvěřitelné přátelství dvou úplně odlišných mužů, spojných společnou touhou po svobodě.

Natáčení Vykoupení z věznice Shawshank probíhalo v létě 1993 ve staré, již uzavřené věznici v Mansfieldu v Ohiu. Kulisy byly tak autentické, že herci i štáb občas zapomínali, že nejsou skutečnými vězni.

Mnohé scény byly fyzicky i psychicky náročné: celý den zavřený v malé cele na samotce, nekonečné dialogy o naději v prostředí beznaděje, a nakonec onen ikonický útěk tunelem splašků natáčený v chladné noci. „Bylo to samozřejmě bezpečnější, než jak to vypadá – nepříjemná tekutina nebyla skutečná stoka, ale směs bláta a čokoládové hmoty,“ vzpomínal Robbins s úsměvem na to, jak filmový štáb připravil čistou špínu pro účely záběru.

Přesto si při záběrech, kdy se plazil úzkou trubkou a lapal po dechu, prožil své. Finále v dešti – Andy s rozpaženýma rukama pod vodopádem z nebes – však vnímal jako satisfakci. „I love this film because it really earns this moment,“ řekl jednou o Shawshanku – miluje ten film, protože si své vyvrcholení po dlouhé cestě trpělivosti a víry poctivě zaslouží. A právě proto podle něj příběh vydržel tak dlouho rezonovat s publikem.

Když šel film v říjnu 1994 do kin, samotný Tim Robbins byl plný očekávání – věřil, že hluboké poselství o naději, které s Morganem Freemanem předali na plátno, si najde cestu k divákům. Jenže Hollywood dokáže být stejně krutý jako vězeňský dozor z filmu. Vykoupení z věznice Shawshank se při své premiéře setkalo s chladnou odezvou.

V tržbách film zcela propadl – první víkend vydělal méně než milion dolarů a z kin ho brzy vytlačily atraktivnější tituly té doby (Forrest Gump či Pulp Fiction). Někteří vinili tajuplný, krkolomný název, který si diváci nedokázali zapamatovat; jiní měli za to, že ponurý vězeňský epos zkrátka není látka pro masy.

„Lidé mi tehdy říkali: ‚Viděl jsem tě v tom filmu Shinkshank Reduction, bylo to skvělé!‘ – každý to jméno komolil po svém,“ glosoval Robbins pobaveně, jak si publikum nedokázalo vybavit slovo Shawshank. Tvůrci i herci byli zklamaní – po vší té dřině a nasazení zjistili, že jejich dílo upadá do zapomnění. Snímek sice obdržel sedm oscarových nominací, ale proměnil jedinou z nich. Na slavnostním ceremoniálu 1995 se nakonec radoval Tom Hanks a jeho Forrest Gump, zatímco Shawshank odešel s prázdnou.

Jenže příběh Andyho Dufresnea jako by byl předurčen k tomu, aby vytrval, překonal nepřízeň a nakonec zvítězil. Shawshank si ke svým divákům našel cestu postupně. V druhé polovině 90. let se začal hojně vysílat v televizi a vyšel na videokazetách – a lidé ho objevovali jedni od druhých, šeptandou, jako ztracený poklad. Z filmu se pomalu stala kultovní záležitost.

Diváci byli dojati jeho poselstvím naděje, které nekončí ani v těch nejbezvýchodnějších situacích. Začátkem nového tisíciletí už Vykoupení z věznice Shawshank nechybělo v žádné anketě o nejoblíbenější film. K údivu samotného Robbinse se drama, které kdysi nikdo nechtěl vidět, vyšplhalo na absolutní vrchol – dodnes mu v žebříčku IMDb patří první místo jako nejlépe hodnocenému filmu všech dob. A i na českém ČSFD je to stejné.

Obrovský úspěch Shawshanku nebyl pro Tima Robbinse důvodem usnout na vavřínech. Naopak – dodal mu odvahu pouštět se do dalších náročných projektů. Už v předchozích letech koketoval s režií, ale teď měl konečně jméno a respekt, aby mohl uskutečnit svůj vysněný filmový projekt. Tím byla adaptace skutečného příběhu katolické jeptišky a odsouzence na smrt – téma velmi vzdálené lehčím komerčním žánrům, ale naprosto blízké Robbinsovu sociálnímu cítění.

V roce 1995 natočil film Mrtvý muž přichází (Dead Man Walking), drásavé drama o vině, trestu a milosti, inspirované knihou sestry Helen Prejeanové. Obsadil do něj svou partnerku Susan Sarandonovou a svého přítele z divadla Seana Penna

Sám řekl, že tak silné téma chtěl natočit s pokorou a pravdivostí. „Umělci musí držet oheň svobody. Děkuji za takový festival, jako jsou Karlovy Vary, že se o něco takového snaží,“ prohlásil později na našem filmovém festivalu, kde přebíral cenu.

Mrtvý muž přichází se setkal s nadšením kritiků i publika. Susan Sarandonová za svůj strhující herecký výkon získala Oscara a Tim Robbins obdržel nominaci za nejlepší režii.

Po režijním úspěchu s Mrtvým mužem se Tim Robbins dál věnoval herectví, ale na svou další osudovou roli si musel počkat až do roku 2003. Přišla s mrazivým dramatem Clinta Eastwooda Tajemná řeka (Mystic River) a byla v každém ohledu pravým opakem Andyho Dufresnea.

Robbins ztvárnil Davea Boylea, muže navždy poznamenaného traumatem z dětství, jehož duše je plná stínů a nejistoty. Pryč byl nezlomný optimista ze Shawshanku; tady byl zlomený člověk, pohlcený svými vnitřními démony. Robbinsův výkon byl tichý, úsporný, ale o to drásavější. Dokázal bez velkých gest ukázat celoživotní bolest, kterou si jeho postava nese v sobě.

Jeho zranitelnost a mistrovské ztvárnění vnitřně rozervaného člověka byly tak přesvědčivé, že mu vynesly to nejvyšší ocenění, o jakém herec sní – Oscara za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. Byl to vrchol a definitivní potvrzení jeho statusu.

Dlouho to vypadalo, že v osobním životě se Timu Robbinsovi podařilo něco, o čem většina hollywoodských celebrit jen sní – žít šťastně až do smrti po boku jediné životní lásky.

Dvaadvacet let po boku Susan Sarandonové uběhlo jako voda. Společně vychovali tři děti (Sarandonina dcera Eva už byla dospělá, synové Jack a Miles dospívali) a zdálo se, že je nemůže nic překvapit. O to větší šok přišel koncem roku 2009, kdy pár nečekaně oznámil rozchod.

Sarandonové bylo 63, Robbinsovi 51 let. Dvojice odmítla svůj krok jakkoli komentovat. S typickou zdrženlivostí pouze požádali o soukromí a dál téma nerozebírali ani v mediálních rozhovorech. Tím ovšem živili bulvární spekulace – například o tom, že se prý Susan zamilovala do výrazně mladšího muže. Co bylo skutečným důvodem odloučení, vědí patrně jen oni dva.

Sarandonová později naznačila, že u ní sehrála roli krize spojená s překročením šedesátky a uvědoměním si vlastní smrtelnosti – v té době účinkovala v divadelní hře o umírání a přehodnocovala prý celý svůj život. Možná si oba partneři zkrátka uvědomili, že se jejich cesty rozdělily. Jakmile pominul počáteční smutek, dokázali k sobě zůstat maximálně ohleduplní.

Rozpad tak dlouholetého svazku samozřejmě znamenal, že si Tim musel zvyknout na samotu. Nějaký čas to vypadalo, že se snad stáhne z veřejného života – v prvních letech po odloučení sice hrál v několika filmech a seriálech, ale větší pozornost poutal jinak. Překvapivě oprášil svoji dávnou lásku k hudbě: založil si Rogues Gallery Band, kapelu složenou z přátel, a v roce 2010 vydal album vlastních písní.

Po odchodu Susan Sarandonové z Robbinsova života se zdálo, že Tim zůstane již navždy „nejžádanějším starým mládencem“ mezi hollywoodskými herci. Několik let o žádné nové známosti ani neuvažoval – plně se soustředil na svou práci, režíroval divadelní hry a cestoval. A tak mnohé překvapilo, když se roku 2018 po červeném koberci jednoho premiérového večera prošel zavěšený do půvabné mladé brunetky.

Tou ženou byla Gratiela Brancusiová, původem rumunská herečka o víc než třicet let mladší. Robbins se s ní seznámil při divadelním projektu a dlouho ji prezentoval jen jako kolegyni. Ale paparazzi fotoaparátům neuniklo, že je pojí i něco více.

S Gratielou se objevoval na veřejnosti jen střídmě, o to větší překvapení přinesla zpráva z ledna 2021: Tim Robbins podal žádost o rozvod. Nikdo přitom ani netušil, že se s Brancusiovou stačili vzít! Jejich svatba proběhla tajně a média spekulovala, že k ní došlo někdy v roce 2017 – šlo by tak o první manželství v hercově životě, uzavřené v jeho 59 letech.

Tim Robbins tak vstoupil do svých šedesátých let opět jako svobodný muž. „Chci být ten rošťácký dědeček,“ prohlásil pobaveně v jednom interview a líčil, jak hodlá vnoučatům tajně podstrkovat sladkosti, když se rodiče nedívají. Role patriarchy rodiny mu možná přísluší věkem, ale Tim Robbins v sobě má stále cosi mladistvého. Vysoký, trochu ležérní muž s věčně usměvavýma očima – na veřejnosti působí spíš jako laskavý profesor filozofie než jako hollywoodská hvězda.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Tim_Robbins

https://www.britannica.com/biography/Tim-Robbins

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/mff-karlovy-vary-2018-zahajeni-festivalu-cerveny-koberec.A180628_151754_filmovy-festival-vary_ts

https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2010/sep/26/this-much-i-know-tim-robbins-rogues-gallery-band

https://people.com/movies/tim-robbins-files-for-divorce-from-gratiela-brancusi-after-secretly-marrying/

https://www.vanityfair.com/hollywood/2014/09/shawshank-redemption-anniversary-story

https://ew.com/movies/2019/10/13/tim-robbins-shawshank-redemption-25th-anniversary-interview/

https://ew.com/movies/2019/11/22/tim-robbins-most-dangerous-part-shawshank-redemption-escape/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/sarandonova-se-po-vic-nez-dvaceti-letech-rozesla-s-robbinsem.A091228_102219_sex_nh

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/41802/tim-robbins-a-susan-sarandon-rozchod-po-23-letech.html

https://abcnews.go.com/Entertainment/susan-sarandon-opens-moving-tim-robbins/story?id=22381307