Anděl smrti z Havlíčkova Brodu: Petr Zelenka vraždil z nudy

Bylo léto 2006 a na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) havlíčkobrodské nemocnice se odehrávaly podivné události. Několik pacientů v kritickém stavu zde nečekaně zemřelo na silná vnitřní krvácení. Tyto případy zpočátku nepřitahovaly větší pozornost – na ARO bohužel nejsou úmrtí ničím výjimečným.

Přesto se zkušeným lékařům cosi nezdálo. Počty nevysvětlitelných krvácení vzrostly nad obvyklou mez a připomínaly temnou sérii, již si nikdo neuměl logicky vysvětlit. Na oddělení ARO vládlo napětí a šířily se dohady o možných příčinách.

Primář Pavel Longin postupně se svým týmem vylučoval jedno možné vysvětlení za druhým. Porucha přístrojů? Nepravděpodobné. Špatná série léků či transfuzí? Neobstálo. Nakažlivá porucha srážlivosti? Zní to bizarně.

Děsivá myšlenka, která se zprvu zdála zcela absurdní, se nicméně začala vkrádat do myslí: nemůže za těmito tragédiemi stát člověk? Někdo zevnitř nemocnice? Bylo těžké tomu uvěřit, ale všechno nasvědčovalo tomu, že na ARO řádí vrah.

Primář Longin se rozhodl jednat. Ve dnech a nocích strávených nad záznamy služeb a chorobopisy sestavil jednoduchou, leč mrazivou tabulku: do sloupců si vypsal data a časy všech nevysvětlitelných krvácivých příhod. Vedle toho jména zdravotníků, kteří měli v tu dobu službu. Výsledek?

V čtyřiceti případech záhadného krvácení zjistili, že ve 23 případech dostal pacient injekci heparinu – léku na ředění krve, který však těmto pacientům nikdo oficiálně nepředepsal. A co bylo nejzásadnější: pokaždé, když byl neoprávněně podán heparin, byl ve službě jediný konkrétní zdravotník. Nenápadný muž, kterému do té doby všichni důvěřovali.

Petr Zelenka, třicetiletý zdravotní bratr, byl do té doby považován za svědomitého a ochotného člena týmu. Když primář Longin později informoval policii, nebyl v šoku jen zdravotnický personál. Celá země se vzápětí dozvěděla, že oním tichým zaměstnancem, který měl léčit, a místo toho posílal pacienty na onen svět, je právě Petr Zelenka.

Média ho záhy překřtila na „heparinového vraha“ – podle látky, kterou obětem píchal do žil. Kriminalisté Petra Zelenku téhož dne zatkli. Tak vyšlo najevo, že od května do září 2006 úmyslně podával nevinným lidem smrtící dávky heparinu a rozséval smrt tam, kde se druzí snažili zachraňovat životy.

Kdo byl Petr Zelenka? A jak je možné, že právě on – bezúhonný zdravotník, jemuž by nikdo nehádal zlé úmysly – se stal sériovým vrahem pacientů? Odpovědi na tyto otázky hledali jak vyšetřovatelé, tak soudní znalci z oboru psychiatrie, novináři i široká veřejnost. Příběh Petra Zelenky totiž zdaleka není černobílý. Jde o příběh dvojí tváře člověka, který navenek působil mile a spolehlivě, zatímco v nitru se v něm mísily temné impulzy a frustrace.

Petr Zelenka se narodil v roce 1976 v Jihlavě do obyčejné rodiny středoškolsky vzdělaných rodičů. Měl mladší sestru a podle všeho prožil vcelku normální dětství. Původně vůbec nesměřoval do medicíny – vystudoval střední zemědělskou školu. Teprve poté se rozhodl pro dráhu zdravotníka: absolvoval nástavbové studium zdravotnického záchranáře.

Svou kariéru v nemocnici v Havlíčkově Brodě začal v roce 1998 jako sanitář či ošetřovatel na ARO. Práce u pacientů ho naplňovala, a přestože měl v počátcích problém s dochvilností a byl z předchozích zaměstnání několikrát propuštěn pro nespolehlivost, zde na oddělení si vedl relativně dobře. Dokonce si dálkově dodělával maturitu v oboru všeobecná zdravotní sestra.

V roce 2005 úspěšně složil zkoušky a počátkem roku 2006 byl povýšen na vedoucího směny. Z pohledu kolegů šlo o pečlivého a pracovitého člověka, kterému by svěřili vlastní život. A právě v tom tkví onen děsivý paradox – „vzorný zaměstnanec“ Petr Zelenka v sobě ve stejné době nosil zárodek monstra.

Jeho soukromý život se totiž v téže době začal komplikovat. Zelenka prožíval osobní krizi, o které se v práci příliš nevědělo. V dlouholetém partnerském vztahu nastaly třenice – jeho partner (Petr byl homosexuál) si našel novou práci a trávil mimo domov stále více času. Zároveň Zelenka dospěl k rozhodnutí, že se svěří rodičům se svou sexuální orientací, kterou před nimi dosud tajil.

Odhalení, že jejich syn je gay, přijali jeho rodiče – zvláště otec – těžce. „Myslel jsem, že je bisexuál a pak se to takhle zvrtlo,“ vzpomínal po letech Zelenkův otec. Když mu syn oznámil, že je na muže, odpověděl mu tehdy chladně: „Radost z toho nemám… nechci, aby mi vodil nějaký chlapy do baráku.“ Tím rozhovor skončil a víc se o tom spolu nebavili. Pro mladého Petra to znamenalo hluboké zklamání. Místo podpory cítil odmítnutí.

Hromadící se stres z osobního života se začal odrážet v jeho psychice. Trpěl vnitřním napětím, pocitem tísně a vyhoření. Situaci nezvládal a úlevu hledal v alkoholu. Začal nadměrně pít – a s alkoholem se u něj střídaly nálady. Jednou byl plačtivý a sklíčený, jindy výbušně agresivní. Při jedné hádce rozbíjel vybavení bytu.

Kolegové na oddělení si tehdy všimli, že někdejší pohodář Zelenka je podrážděnější, uzavřenější. Nikdo tomu však nepřikládal větší význam. Koneckonců, v práci dál fungoval spolehlivě – pacienty měl na starosti, staral se svědomitě o jejich komfort, dbal na lékařské pokyny. Žádný pacient by do něj neřekl, že v něm vře osobní krize. Žádný kolega by neřekl, že ten pečlivý zdravotník nosí pod úsměvem chlad.

Co se Petr Zelenka rozhodl udělat dál, zní jako zlý sen. V květnu 2006 nastoupil do služby na noční směně s myšlenkou na destrukci. Sám později vypověděl, že v něm narůstala potřeba „něco zkusit“. Něco zlého. Kráčel mezi postelemi pacientů, z nichž mnozí byli v umělém spánku napojeni na přístroje. U jednoho lůžka se zastavil. Ležel tam starší muž, v bezvědomí po těžké operaci.

Nikdo další z personálu u něj v tu chvíli nebyl. Zelenka věděl, že pacient nebude klást odpor – nemohl. S rozvahou člověka, který ztratil zábrany, vytáhl připravenou injekční stříkačku a vstříkl do intravenózní linky 5 ml čiré tekutiny. Tou tekutinou byl heparin, lék zabraňující srážení krve. V malých dávkách život zachraňuje, ale ve velkých dávkách zabíjí tím, že způsobí nezastavitelné krvácení uvnitř těla.

Onen první pokus o vraždu Zelenkovi nevyšel. Muž dostal heparin během té noci celkem třikrát – a kupodivu přežil. Zelenka nepanikařil. Trpělivě čekal na další příležitost. Vnitřní zábrany jako by v něm odumřely. Později kriminalistům řekl, že první neúspěšný pokus ho jen utvrdil v tom, aby pokračoval.

Že ho nikdo neodhalil, že ráno po službě normálně odešel domů a nikdo nic nepoznal – to v něm probudilo zvláštní sebejistotu. „Nepřestal jsem s tím, protože mi to procházelo,“ prohlásil později cynicky. Jinými slovy: pokračoval, protože mohl.

Během následujících měsíců se z Petra Zelenky stal sériový vrah. Útočil výhradně tam, kde se cítil bezpečně – na oddělení ARO mezi svými pacienty. Dávky heparinu aplikoval potají a nejčastěji na konci svých směn, těsně před vystřídáním. Tušil, že jakmile odjede domů, kolegové nastupující na šichtu už nestihnou přijít na spojitost s ním.

Umírající pacienty objeví až ve chvíli, kdy Zelenka bude pryč. Jako by po sobě zametal stopy. Zároveň ho ale těšil fakt, že způsobí rozruch a chaos. Při představě, jak se lékaři marně snaží zjistit příčinu náhlého zhoršení stavu pacienta, údajně cítil zvrácené zadostiučinění. Psal poté z vazební věznice rodičům, že to prý „dělal proto, aby byla nějaká akce, aby se něco dělo, aby kolem těch lidí byla práce a frmol“.

Tvrdil, že jeho cílem nebylo pacienty zabít, ale „rozpoutat cvrkot“ – aby se něco dělo, aby lékaři byli aktivní. Jenže i kdyby tomu sám věřil, jeho slova nemění nic na hrůzné skutečnosti: sedm nemocných lidí zemřelo a deset dalších jen zázrakem přežilo, protože jim Zelenka z rozmaru podal lék, který nepotřebovali.

První skutečnou obětí Zelenkova řádění se stal v červnu 2006 pacient ve věku 68 let. Podle dostupných informací to byl muž jménem František Škvařil – starý pán, který se v nemocnici zotavoval po zákroku, ale jinak měl šanci na uzdravení. Smrt ho dostihla zcela zbytečně. Postupem léta přibývali další. Petr Zelenka si nijak zvlášť nevybíral – nešlo mu o konkrétní typ pacientů, nevyhledával například vyloženě umírající nebo naopak ty, u nichž by „hrál na milosrdenství“.

Zabíjel nahodile. Sám přiznal, že heparin vstříkl prostě tomu, kdo mu zrovna „přišel pod ruku“ a u koho měl jistotu, že ho nikdo nevidí. Jedno však měli jeho zvolení pacienti společné: vždy byli v bezvědomí nebo spánku. Na pacienty při vědomí by si netroufl. Možná se bál, že by se mu vysmekli či zalarmovali personál.

Ještě v jedné věci projevil zvrácenou „zbabělost“: jedné pacientce, která ho prý během služby „zdržovala“ neustálými požadavky, podal silné sedativum Dormicum, aby ji jednoduše uspal a měl klid. Jeho pohrdání lidským životem a utrpením se začalo stupňovat.

Na povrchu však Petr dál vystupoval jako milý kolega. Když zrovna nevraždil, žertoval se sestřičkami, pečlivě vedl dokumentaci a budil dojem, že mu na pacientech záleží. Dvojí život – jinak se to nazvat nedá. Jeho kolegové později u soudu svědčili, že Zelenka býval aktivní a přátelský, dokonce vypadal šťastně. Nikdo si o něm nemyslel nic zlého.

Když pravda vyšla najevo, zdravotní sestry a lékaři jen nevěřícně kroutili hlavou: „To přece nemohl udělat ON…“ Přesto se stalo. Onen šťastný výraz v obličeji u Petra Zelenky byl pouhou maskou. Uvnitř sebe se podle vlastních slov cítil už dlouho vyhořelý, prázdný, naštvaný na všechny kolem sebe – včetně pacientů, které měl léčit.

Co přesně Zelenku k vraždám vedlo? Odborníci se shodují, že nešlo ani tak o vraždy „z milosti“, jaké někdy páchají zdravotníci, kteří chtějí ukončit domnělé utrpení nevyléčitelně nemocných. Jeho motivace byla odlišná. Nezabíjel proto, aby někomu pomohl, ale proto, aby uškodil a získal pocit moci. Soudní psychologové a psychiatři popisují Petra Zelenku jako výjimečný případ.

Měl rysy tzv. „anděla smrti“ (angl. angel of death, označení pro zdravotníky vraždící v nemocnicích), ale zároveň i rysy vraha z touhy po moci a čiré škodolibosti. U soudu zaznělo, že Zelenku těšila představa bezradných lékařů, kteří nechápou, proč jim pacient umírá pod rukama. Líbilo se mu, že jen on zná pravdu – jen on věděl, že umírání způsobil onou injekcí.

Tento pocit tajné nadřazenosti nad kolegy ho vnitřně uspokojoval. Rád také viděl, že na oddělení najednou vypukne zběsilá snaha o záchranu: lékaři v plném nasazení, sestry v akci, pípaní alarmů a volání „sálový tým k lůžku!“ – a on přitom věděl, že je to marné. Tento zvrácený druh vzrušení byl zřejmě jeho hlavním motivem.

Znalci se shodli, že Petr Zelenka netrpěl duševní chorobou. V době činů si plně uvědomoval, co dělá, jen se rozhodl ignorovat hlas svědomí. Trpěl poruchou osobnosti – byl extrémně sebestředný, emocionálně nezralý a citově chladný k okolí. Do jisté míry si možná své počínání omlouval tím, že „smrt prostě přišla sama“. U soudu totiž tvrdil: „Heparinem jsem neměl v úmyslu nikoho zabít. Zkrátka jsem to bral tak, že ta smrt přišla.“

Jedním dechem ale přiznával, že věděl, že podáním vysoké dávky ohrožuje život pacienta. Jeho logika tedy byla pokřivená: věděl, že může zabít – a bylo mu to jedno. Hédonista? Mstivý sabotér? Psychopat? Z každého trochu. Sám sebe se možná snažil vidět jen jako nástroj „osudu“, ale ve skutečnosti jednal z vlastní vůle, chladnokrevně a se zlým úmyslem.

Na konci září 2006 už bylo jasné, že počet podezřelých úmrtí na ARO nelze přičíst náhodě. Primář Pavel Longin, který celou věc systematicky zanalyzoval, stál před těžkým úkolem: obvinit vlastního podřízeného z vražd. Jakmile se důkazy v tabulce sesumírovaly, nebylo pochyb – tím podřízeným je Petr Zelenka. Longin o svých zjištěních 25. září 2006 informoval ředitele nemocnice Josefa Pejchla.

Společně spřádali plán, co dál. Byl tu strach, aby Zelenka nezmizel nebo nepokračoval v zabíjení jinde. Zároveň se zdálo neuvěřitelné, že by tak strašné podezření mohlo být pravdivé. Ředitel Pejchl se rozhodl pro rychlé ukončení pracovního poměru s podezřelým – ovšem zatím v tichosti.

Hned následující den, 26. září, byl Zelenka v kanceláři primáře požádán, aby „na vlastní žádost“ odešel z práce. Podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru a nemocnici opustil. Bez skandálu, bez vysvětlení.

Proč ho prostě nevyhodili na hodinu pro podezření z ohrožení pacientů? Vedení nemocnice později vysvětlovalo, že pracovní právo nic takového neumožňuje bez průkazných důkazů. Nemohli oficiálně říci: „propouštíme vás, myslíme si, že vraždíte pacienty“ – to by v tu chvíli bylo právně napadnutelné.

Zvolili tedy kompromis: zbavili Zelenku přístupu k pacientům tím, že ho dostali pryč, aniž by tušil pravý důvod. Jenže tahle opatrnost měla své riziko. Petr Zelenka byl na svobodě, volný a bez záznamu – dokonce si našel nové zaměstnání v nemocnici v Jihlavě. Kdyby vše zůstalo jen u interního podezření a dál se nekonalo, mohl teoreticky ve vraždách pokračovat jinde. To byla děsivá představa.

Ředitel Pejchl se proto obrátil na zřizovatele nemocnice (Kraj Vysočina) a informoval hejtmana o závažném podezření. To bylo 12. října 2006 – tedy dva týdny poté, co Zelenka odešel. Hejtmanovi údajně sdělil, že „v nemocnici došlo zřejmě k úmyslnému poškození pacienta neznámým pachatelem“.

Podle hejtmana ale Pejchl celou věc nepodal dost naléhavě. Prý to znělo skoro banálně. Každopádně ředitele následně kritizovali, že nejednal razantněji a rychleji. V polovině října nemocnice konečně podala trestní oznámení na neznámého pachatele – a odstartovalo policejní vyšetřování.

To už do sebe dílky skládačky začaly zapadat jasněji. Policisté vyslechli personál, zajistili zdravotnickou dokumentaci, nechali prověřit vzorky krve některých zemřelých pacientů na přítomnost heparinu. Kruh se stahoval.

Začátkem prosince 2006, když už byl shromážděn dostatek důkazů, naplánovala policie zatýkací akci. Petr Zelenka nic netušil. Stále v klidu docházel do své nové práce v Jihlavě. Měl za to, že mu vše prošlo. Nemilosrdné probuzení přišlo 1. prosince brzy ráno.

Do nemocničních šaten vstoupili kriminalisté a Zelenku zadrželi. Podle svědků byl v šoku, ale nekladl odpor.  Se spoutanými rukami opouštěl místo, kde snad doufal začít znovu s čistým štítem. Teď ho čekal výslech, kterému neunikl.

Při prvním výslechu Petr Zelenka překvapivě spolupracoval. Možná si uvědomil, že zapírat nemá smysl – důkazy byly přesvědčivé. Detailně popsal, kterým pacientům dal heparin a kdy. Dokonce sám sepsal jmenný seznam všech svých obětí a pokusů o vraždu.

Vyšetřovatelé z něj cítili jakousi morbidní otevřenost: Zelenka hovořil o svých činech bez známek lítosti, spíš jako by se svěřoval s nějakým nezbedným kouskem. Sedm mrtvých a deset těžce ohrožených životů – taková byla bilance, ke které se doznal.

Když se zpráva o jeho zatčení dostala do médií, veřejnost zůstala v šoku. Něco takového české zdravotnictví nepamatovalo. Nemocnice bývá pro většinu lidí symbolem naděje na uzdravení, bezpečným místem. Představa, že právě tam zabíjí úmyslně jeden z ošetřovatelů, otřásla důvěrou v systém.

Média na Zelenku uvalila přezdívku „heparinový vrah“ a případ se stal hlavní zprávou všech televizí a novin. Pozůstalí obětí prožívali dvojnásobnou tragédii: Nejenže přišli o své blízké, ale navíc se dodatečně dozvěděli, že jejich smrt nebyla nevyhnutelná ani přirozená. Ránu do srdce jim zasadilo oznámení, že „váš tatínek nezemřel vinou nemoci, někdo mu pomohl z tohoto světa.“

Mnozí se to přitom dozvěděli z médií – jména podezřelých úmrtí unikla do tisku dřív, než nemocnice stihla rodiny citlivě informovat. Před televizními kamerami pak zoufalí synové a dcery hromovali: „Proč nám to nikdo neřekl dřív?!“ Byla to tvrdá lekce i pro vedení nemocnice, které v krizové komunikaci selhalo.

Z nemocnice v Havlíčkově Brodě se stalo symbolické místo zrady a bolesti. Její ředitel Josef Pejchl byl v prosinci 2006 krajskými úřady odvolán z funkce – jako obětní beránek za celou kauzu. Vyčítali mu, že nebyl dost pohotový krizový manažer, že podcenil situaci, že podal trestní oznámení pozdě a příliš vágně.

On se bránil, že jednal nejlépe, jak mohl, a že postup nemocnice byl správný. Faktem ale zůstalo, že systém selhal: nikdo nedokázal včas zastavit vraždícího ošetřovatele, a když se to provalilo, nemocnice nedokázala včas informovat ty, kterých se to nejvíc týkalo – rodiny obětí.

Ministerstvo zdravotnictví pod vedením Tomáše Julínka kvůli tomu zřídilo zvláštní komisi, která měla prověřit, zda zdravotníci v Brodě nepochybili. Širší vyšetřování ovšem konstatovalo, že hlavní vinu nese jednotlivec, nikoli systém. Petr Zelenka zkrátka využil důvěry, kterou v něj všichni měli – a zneužil ji k uskutečnění svých temných choutek.

Následoval soudní proces, který patřil k nejsledovanějším v novodobé české historii. Jednací síň Krajského soudu v Hradci Králové byla každý den plná novinářů, veřejnosti i pozůstalých po obětech. Petr Zelenka stanul před soudem s kamennou tváří. Na lavici obžalovaných působil opět jako onen tichý, nenápadný muž.

Kdybychom neznali souvislosti, vypadal by spíš jako účetní než jako vrah sedmi lidí. Během hlavního líčení Zelenka částečně změnil svůj postoj – začal tvrdit, že si nepamatuje detaily všech případů a některé injekce prý dotyčným možná ani nedal. Dokonce prohlásil, že jeho původní detailní přiznání z výslechů bylo vynucené násilím ze strany policie.

Soud tomu ale neuvěřil. Přiznání bylo konzistentní a podložené důkazy. Zelenka se snažil zřejmě zmírnit svou odpovědnost, když viděl, že neunikne. Nic už mu však nepomohlo.

Dne 21. února 2008 vynesl soud rozsudek: vinný ve všech bodech obžaloby. Za sedm dokonaných vražd a deset pokusů o vraždu dostal výjimečný trest – doživotní odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Předseda senátu Jiří Vacek při odůvodnění verdiktu prohlásil, že u člověka, který měl jako zdravotník pomáhat a místo toho zákeřně zabíjel, by jakýkoli jiný trest než doživotí byl „výsměchem spravedlnosti“.

Zelenka se proti doživotí na místě odvolal, ale Vrchní soud v Praze v červnu 2008 jeho odvolání zamítl a trest potvrdil. Nepomohlo ani následné dovolání k Nejvyššímu soudu, ani ústavní stížnost – všechny instance došly k témuž závěru. Heparinový vrah zůstane do konce života za mřížemi.

K soudu přišli svědčit i rodinní příslušníci některých obětí. Jejich výpovědi patřily k nejemotivnějším momentům procesu. V soudní síni padaly slzy i slova nepochopitelného zármutku. „Nikdy mu neodpustím, zničil nám celou rodinu,“ plakala dcera jednoho ze zemřelých pacientů. Soud Zelenkovi nařídil také uhradit pozůstalým škody a nemajetkovou újmu v celkové výši přes 2,5 milionu korun.

Bylo však zřejmé, že od člověka odsouzeného na doživotí se pozůstalí peněz sotva dočkají – vymáhání by bylo spíše symbolické. Některé rodiny se později snažily domoci odškodnění po nemocnici, jíž vyčítaly, že neuhlídala své zaměstnance a nezabránila tragédiím.

Soudy však rozhodly, že nemocnice nenese za Zelenkovy činy právní odpovědnost a žádné pochybení v péči ani prevenci jí neprokázaly. Pro pozůstalé to bylo možná další trpké sousto, ale z hlediska práva vina skutečně ležela výhradně na pachateli.

Z odborného hlediska případ Petr Zelenka otřásl i lékařskou komunitou. Někteří specialisté zpochybňovali, zda je vůbec možné prokázat, že oněch sedm pacientů zemřelo kvůli heparinu. Argumentovali, že u těžce nemocných by 5ml dávka nemusela být fatální.

Jeden z primářů dokonce nabízel, že si nechá v soudní síni píchnout stejnou dávku, aby dokázal její neškodnost. Šlo však spíše o výkřiky zpochybňující důkazy – znalci jasně doložili, že hodnoty srážlivosti u postižených pacientů byly neměřitelně nízké, což jinak než úmyslným předávkováním heparinem nastat nemohlo.

Zelenka navíc opakovaně přiznal, co udělal, byť se snažil bagatelizovat následky. S postupem času dokonce sám naznačil i jakési prozření: v dopisech z vězení rodičům napsal, že s odstupem hledí na své skutky s hrůzou a občas prý má i výčitky svědomí. Pozdě ale přece si uvědomil, že zradil vše, co přísahal jako zdravotník chránit.

Jeho příběh se stal námětem knihy i filmu. Psychiatr Miroslav Skačáni sepsal román Vraždy ze závisti, který vyšel v roce 2009 a byl inspirován Zelenkovým případem. Téhož roku přišel do kin film Hodinu nevíš…, jenž se volně drží událostí v Havlíčkově Brodě a klade si otázku: „Jak se z inteligentního, milého mladíka může stát vrah?“ Tu samou otázku si kladli i mnozí Zelenkovi kolegové a známí. Odpověď na ni zůstává znepokojivá: zlo může růst i v člověku, od kterého byste to nikdy nečekali.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Zelenka_(s%C3%A9riov%C3%BD_vrah)

https://refresher.cz/98178-Heparinovy-vrah-bral-pacienty-kus-od-kusu-Neprestal-jsem-s-tim-protoze-mi-to-prochazelo-rekl

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/nemocnice-nemusi-platit-skoro-devitimilionove-odskodne-rodine-obeti-heparinoveho_1710111954_jgr

https://havlickobrodsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/20071219_hb_udajny_hep_vrah.html

https://hradecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/zelenka-soud20110531.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zelenka-odsouzeny-heparinovy-vrah-se-odvola-160095

https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/vyroci-heparinovych-vrazd-petra-zelenky.A160510_142911_krimi_cen

https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/byvaly-reditel-nemocnice-dostal-podminku-v-kauze-vrazd-heparinem.A080731_104019_krimi_cen