Jedna malá lžíce konzervy tuňáka na den a voda s olejem. Horníci v zasypaném dole hladověli 17 dní

V improvizovaném úkrytu hluboko v dole sedí třiatřicet vyčerpaných mužů a před nimi leží hromádka skromných zásob. Několik konzerv tuňáka a lososa, pár sušenek, trochu mléka a jediná plechovka broskví. Stačilo by to stěží na pár dní, pokud by jedli normálně. Jenže normálnost definitivně skončila 5. srpna 2010, kdy odpolední zával zatarasil všechny únikové cesty z dolu San José na okraji pouště Atacama.

Horníci uvěznění v podzemí si rychle uvědomují, že venku možná ani netuší, zda jsou naživu. Okamžitě po nehodě se několik z nich pokusilo najít cestu ven vedlejšími štolami. Dokonce naskočili do důlního vozíku a opatrně popojížděli vzhůru po hlavní rampě, ale v oblacích prachu nebylo vidět na krok a cesta byla zavalená. Další možnost, únik větrací šachtou, selhala – k východu chyběl žebřík, který měl být podle předpisů nainstalován.

Po prvních hodinách marných pokusů bylo jasné, že skupina zůstane uvězněná na delší dobu. Štola sloužící jako nouzový úkryt sice poskytla útočiště, ale zásoby byly žalostně omezené. Luis Urzúa, čtyřiapadesátiletý směnový předák s dvacetiletou zkušeností v dolech, se proto chopil organizace přežití. Společně s ostatními sepsal potraviny, které mají k dispozici, a navrhl drastickou strategii: rozdělit jídlo na miniaturní příděly.

Každý muž dostane jen symbolickou porci – zhruba jednu lžíci konzervovaného tuňáka každých 48 hodin, což odpovídá asi půl lžíci denně. K tomu trochu mléka a kousek sušenky jednou za dva dny. Jednu konzervu broskví si všech 33 mužů rozdělilo na stejně skromné díly.

Vodu pili z podzemních zdrojů, nádrží a chladicích systémů důlních strojů, i když byla zakalená a obsahovala olej. Jinou možnost neměli. „Museli jsme si vystačit,“ vzpomínal později jeden z horníků na dohodu, k níž dospěli hned na prvním společném mítinku po zavalení. Každý souhlasil, že své skromné jídlo bude bez výjimky sdílet s ostatními a že se pokusí vydržet o hladu tak dlouho, jak bude třeba.

Prvních několik dnů panovalo v podzemí tísnivé čekání. Někteří mladší horníci navrhovali prokopat se sami napovrch, ale brzy pochopili, že bez těžké techniky je to nereálné. Tělesné síly rychle ubývaly. Urzúa a další služebně starší havíři proto dbali na to, aby nikdo nejedl zásoby tajně ani neupadal do apatie. Přes omezenou energii se snažili udržet určitý režim.

Společně pravidelně kontrolovali stanoviště, vynášeli odpad a šetřili baterkami do přileb. Psychická zátěž však byla obrovská. V naprosté tmě a izolaci se těžko rozpoznával běh času. Uběhl týden, pak dva, a záchrana v nedohlednu. Pod zemí začaly přicházet i chvíle hluboké sklíčenosti. Několik mužů upadlo do apatie, celé hodiny jen leželi na provizorních lůžkách a odmítali vstát. Nikdo nevěděl, jestli a kdy se podaří navázat kontakt s povrchem.

„Čekali jsme na smrt,“ popsal prostě jeden z nich později těch sedmnáct dnů nejistoty. Mnozí zhubli přes deset kilo a cítili, jak se jejich vlastní těla začínají stravovat zevnitř. V temných koutech mysli se objevovaly i nevyřčené obavy, kam až budou muset zajít, pokud horečné pátrání na povrchu selže úplně.

V neděli 22. srpna kolem poledne se ozvalo slabé zaklepání. Zprvu bylo těžké uvěřit, že nejde o další zvuky pracujícího podzemí, ale brzy bylo jasno – záchranáři na povrchu vybojovali první vítězství. Průzkumný vrt široký jen několik centimetrů prorazil až k uvězněné skupině. Vyhladovělí horníci se nahrnuli k vrtací hlavě a radostně na ni bušili kladívkem, aby dali zachráncům signál.

Když technici nahoře vytáhli vrták zpět, našli na něm připevněný lístek. Na bílém papíře stálo červenými písmeny: „Estamos bien en el refugio los 33.“ V češtině: „Jsme v pořádku v úkrytu, všech 33.“ Jediná věta, kterou napsali uvěznění muži, obletěla vzápětí celý svět jako symbol nečekaného triumfu nad beznadějí. Po 17 dnech absolutní nejistoty a ticha se rodiny na povrchu poprvé dozvěděly, že všech třiatřicet horníků žije.

U dolu už předtím tábořily desítky příbuzných a záchranářů, ale s ubíhajícím časem se i největší optimisté obávali nejhoršího. Teď propuklo nadšení. Táborem Naděje – improvizovaným ležením rodin na poušti – zněl vítězný křik a chilskou vládou zmítala euforie. Prezident Sebastián Piñera držel malý lístek s oněmi slavnými slovy před kamerami nad hlavou, jako by ukazoval čerstvě vyhraný pohár.

Pro Luise Urzúu a jeho druhy v podzemí znamenal kontakt s povrchem především úlevu – věděli, že hledání pokračuje správným směrem a že k nim budou moci spustit zásoby jídla, vody, léků i světla. Ještě téhož dne začala úzkým navrtaným otvorem proudit pomoc. V plastových schránkách přezdívaných „palomas“ (holubice) posílali záchranáři dolů balíčky s minerální vodou, glukózou, léky a baterkami.

Brzy přibyla i komunikační linka. Horníci mohli poprvé mluvit s blízkými a informovat lékaře o svém stavu. Psychologové z chilského námořnictva doporučili nastavit přísný denní režim, aby muži v podzemí zůstali ve fyzické i duševní kondici. Urzúa byl od počátku přirozeným prostředníkem komunikace mezi uvězněnou skupinou a velením záchranné akce na povrchu.

Měl technické vzdělání důlního zeměměřiče a jako předák znal dokonale systém štol – díky tomu mohl záchranářům poskytovat cenné informace o situaci v zavaleném dole. Nahoře mezitím experti připravovali náročný plán: vyvrtat dostatečně široký tunel, kterým by bylo možné muže postupně evakuovat.

Vzhledem k hloubce přes 600 metrů se odhadovalo, že celá operace potrvá ještě mnoho týdnů. Horníci tedy museli vydržet pod zemí možná další měsíc či dva. Tentokrát už ale měli jídlo, světlo a spojení se světem – a vědomí, že záchrana je jen otázkou času.

Se zlepšením základních podmínek nastala další zkouška: jak udržet morálku a pořádek ve skupině, na kterou se upíraly zraky celého Chile. Urzúa už v prvních dnech zjistil, že autoritativní velení by mohlo narazit – horníci byli různorodá směsice povah od mladých nováčků po zkušené veterány a nervy měl obnažené každý.

Předák se proto rozhodl řídit podzemní „mikrospolečnost“ co nejvíce kolektivně. Kdykoli to šlo, nechal o důležitých otázkách hlasovat. „Vše jsme rozhodovali hlasováním… Bylo nás 33, takže většina byla 17,“ vysvětloval později, jak pod zemí aplikovali jednoduchou demokracii. O rozdělení potravin, o pracovních úkolech i o denním režimu – ve všem měla rozhodovat dohoda většiny, nikoli vůle jednoho člověka.

Tento přístup pomohl předejít pocitu křivdy nebo vzpourám. Navíc se osvědčila i základní zásada: Urzúa trval na naprosté otevřenosti. I nepopulární zprávy sděloval mužům na rovinu a přiměřeně situaci. „Musíte říkat pravdu a věřit v demokracii,“ prohlásil o svém receptu na udržení soudržnosti skupiny. K disciplíně přispělo také to, že se na každého dostala práce a odpovědnost.

Jeden z uvězněných, přezdívaný „doktor“, převzal péči o zdravotní stav skupiny a komunikaci s lékaři na povrchu. Jiný fungoval jako kaplan a vedl pravidelné modlitby. Další organizovali volný čas, cvičení nebo úklid. Díky rozdělení rolí a kolektivním poradám prošli horníci druhou fází uvěznění – čekáním na vyproštění – v relativním klidu a s řádem.

Idyla jednoty však měla i své trhliny. Ve stísněných prostorách dolu, kde se muselo 33 lidí dělit o omezený prostor, se občas objevily hádky. Čas od času vznikaly spory o to, kdo má větší díl práce nebo prostoru na spaní. Jeden z horníků později přiznal, že mezi muži se utvořilo několik skupinek a některé třenice přerostly i ve fyzické potyčky.

V kritických chvílích pomohl paradoxně společný protivník – surové podmínky a hrozba smrti – které nakonec kolektiv znovu stmelily. Jakmile se objevila naděje na brzkou záchranu, byli horníci odhodlaní držet při sobě navenek i uvnitř. Když si uvědomili, že jejich příběh bude mít šťastný konec a celosvětovou pozornost, uzavřeli mezi sebou dohodu o mlčenlivosti.

Dohodli se, že některé detaily ponorkové nemoci a mezilidských střetů zůstanou navždy jen mezi nimi. „Co se stalo v dole, zůstane v dole,“ vzkázal lakonicky rodinám přes videohovor jeden z uvězněných, poté co záchranný tým oznámil, že během několika dní začne evakuace.

Dne 13. října 2010 kolem půlnoci se dole San José rozezněly sirény. Po více než dvou měsících usilovné práce pronikl z povrchu na dno rozšířený záchranný vrt. Nadešla nejočekávanější fáze: jednotliví horníci měli být v ocelové kapsli Fénix vytahováni na povrch. Na místě čekaly desítky televizních štábů z celého světa, rodiny, lékařské týmy i nejvyšší představitelé státu.

Všichni chtěli být svědky zázraku, jaký neměl v dějinách hornictví obdoby. Krátce po půlnoci byl v kapsli vyzdvižen první muž – třicetjednaletý Florencio Ávalos – a po něm další a další. Ocelový výtah musel překonat téměř sedm set metrů skály, každá cesta nahoru trvala dlouhé desítky minut. Navzdory riziku šlo vše hladce. Za necelých 24 hodin spatřili znovu oblohu i poslední členové zavalené směny.

Luis Urzúa trval na tom, že vyjede jako poslední. Stejně jako kapitán lodi chtěl opustit nebezpečné místo až poté, co všichni jeho svěřenci budou v bezpečí. Když se vynořil v záchranné kapsli na povrchu, bylo 21:55 místního času. Chile v tu chvíli slavilo jako při vítězství národního týmu – v dělnících z odlehlé pouště národ našel nečekané hrdiny.

Unavený Urzúa pak disciplinovaně hlásil, že pod zemí nezůstal ani jeden člověk a „směna tímto končí“. Po 69 dnech mohlo konečně začít vyšetřování příčin havárie.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2010/oct/14/chile-miner-luis-urzua-interview

https://www.theguardian.com/world/2010/sep/05/luis-urzua-chile-trapped-miners

https://www.theguardian.com/world/2010/aug/24/trapped-chilean-miners-food-water

https://time.com/archive/6950769/how-the-chilean-miners-survived-the-first-17-days/

https://www.britannica.com/event/Chile-mine-rescue-of-2010

https://www.pbs.org/newshour/world/rescue-of-chilean-miners-to-take-months

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2024/11/polkjd-5-27-11.pdf

https://www.smithsonianmag.com/innovation/the-capsule-that-saved-the-chilean-miners-5620851/