Článek
Ztichlé hlediště festivalového paláce v Cannes upíralo pohled na drobnou ženu s ostýchavým úsměvem. Stála na pódiu zalitém ostrým světlem reflektorů. V prstech svírala okraj mikrofonu, aby zakryla, že se jí třesou ruce. „Je pro mě největší ctí vás tu dnes večer přivítat…,“ pronesla tlumeným hlasem do ticha sálu.
Audrey Tautou, navždy spjatá s kouzelnou hrdinkou Amélie z Montmartru, musela překonat samu sebe. Srdce jí bušilo v hrudi – stála tváří v tvář zaplněnému sálu a bojovala s nutkáním utéct do úkrytu stínů. Bála se vždycky být středem pozornosti; teď ale nemohla couvnout.
Bylo to v květnu 2013 a herečce bylo šestatřicet let. Jako hostitelka otevíracího ceremoniálu Festivalu v Cannes působila sebejistě, uvnitř však sváděla boj se svými obavami. Pro plachou a diskrétní duši jejího ražení to byla zkouška ohněm – zkouška, kterou by si před lety ani nedovedla představit.
Vždyť Audrey bývala raději nenápadná. Měla ráda svůj klid, ticho, obyčejnost. Zář velkých světel pro ni nikdy nebyla přirozeným prostředím. Přesto právě světla ramp jí kdysi převrátila život vzhůru nohama.
Auvergne, střední Francie, konec osmdesátých let. Drobná černovlasá dívka leze vysoko do koruny stromu. Slyší zdola hlas rodičů, ale ještě nepoleví – natahuje se za posledním jablekm na tenké větvi. Malá Audrey miluje dobrodružství. Odjakživa šplhá po stromech, honí se přes louky a večer pod peřinou sní o dalekých zemích. „Byla jsem garçon manqué – klučičí holka,“ vzpomínala po letech.
„Pořád jsem někde lezla, hrála fotbal, pozorovala zvířata“. Narodila se roku 1976 v Beaumontu jako nejstarší ze čtyř dětí. Rodiče – učitelka a zubař – ji symbolicky pojmenovali Audrey po slavné filmové ikoně Audrey Hepburn. Tehdy nikdo netušil, jak herecké proroctví toho jména naplní.
Vyrůstala obklopená přírodou, s fotoaparátem na krku a hlavou plnou snů. Milovala opice a džungli – dokonce toužila stát se primatoložkou jako Dian Fossey. Fotografovala už od dětství vše, co ji okouzlovalo: motýla na louce, tváře sourozenců i vlastní odraz ve vodě.
Když jí bylo dvanáct, dostala první opravdový fotoaparát a od té doby prakticky nepustila spoušť. V objektivu hledala dobrodružství a možná i sama sebe. Její snímky ji učily vidět svět jinak – a jednou jí pomohou také zbořit obraz, který si o ní vytvoří celý svět.
Tehdy ještě neměla tušení, že místo v džungli rovníkové Afriky skončí ve zvláštní džungli filmové slávy. Herectví přišlo do jejího života pozvolna a nenápadně. Kvůli dobrým známkám ve škole ji rodiče odměnili dvoutýdenním hereckým kurzem v Paříži.
Sedmnáctiletá venkovská dívka se ocitla ve velkoměstě a připadala si ztracená mezi všemi těmi krásnými, sebevědomými lidmi. „Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem jen samé nádherné ženy. Říkala jsem si, že v tomhle městě nikdy nemůžu být herečkou,“ přiznala později.
Jenže talent, který v sobě skrývala, se nedal přehlédnout. Učitelé herectví si jí všimli a nabídli jí místo ve škole na plný úvazek. Audrey to zkusila. Zapsala se na pařížskou Sorbonnu ke studiu literatury, ale stanovila si jasný limit: dá si jeden rok, aby prorazila jako herečka, „ani o den víc“.
A prorazila. Ve dvaceti dvou letech získala svou první větší filmovou roli ve Venuše, salon krásy (Venus Beauty Institute, 1999) – a hned za ni dostala francouzskou cenu César pro objev roku. Právě díky tomuto debutu si jí všiml režisér Jean-Pierre Jeunet, který na poslední chvíli hledal představitelku do svého nového filmu.
Původně zamýšlená britská herečka odřekla, a tak Jeunet zběsile pátral po náhradě. Když pak spatřil usměvavou tvář neznámé Tautou na plakátu v pařížském metru, něco ho zaujalo. Pozval ji na zkoušku – a bylo rozhodnuto.
Dvaadvacetiletá dívka získala titulní roli v pohádce o plaché číšnici z Montmartru, která potají pomáhá druhým. Netušila, že tím vstupuje do téže řeky osudu jako kdysi její jmenovkyně Hepburn: díky jedinému filmu se z ní stane hvězda.
Amélie z Montmartru přišla do kin v roce 2001 a okamžitě okouzlila celý svět. Z neznámé francouzské herečky se doslova přes noc stala mezinárodní senzace. Audrey bylo pouhých čtyřiadvacet, když se její dojemný filmový příběh dotkl milionů diváků. Jedni v něm viděli laskavý lék na skepsi přelomu tisíciletí.
Druzí prostě podlehli kouzlu jejího bezelstného úsměvu a hlubokých očí, v nichž bylo tolik melancholie i naděje najednou. Tautou si vysloužila přirovnání k největším ikonám francouzského filmu.
Její tvář s krátkou ofinkou a naivním výrazem se stala symbolem celé jedné éry evropské kinematografie – symbolem něhy a nostalgie, kterou Amélie vnesla na plátna. Film vydělal mnohonásobně víc, než stál, a dodnes patří k nejúspěšnějším francouzským snímkům všech dob.
Úspěch byl ohromující. A přece měl svou odvrácenou tvář. Audrey Tautou se přes noc ocitla ve zlaté kleci celosvětové popularity – kleci, o jejíž mříže se brzy začala zraňovat její křehká duše. „Bylo velmi těžké přejít z relativní anonymity k tak obrovskému úspěchu během tak krátké doby,“ přiznala upřímně.
Jeden den se procházela Paříží jako každá jiná mladá studentka; druhý den už nemohla vyjít z domu, aniž by ji lidé okamžitě poznávali. Zkoušela se vmísit do davu, jet metrem jako dřív – marně. „Už jsem nemohla chodit kam chci a kdy chci; nemohla jsem jet metrem. Bylo to trochu drama,“ povzdechla si tiše.
Sláva, která ji objala, začala postupně tížit. Novinové články ji líčily jako rozkošnou sličnou tvářičku z plakátu, ale skutečnou Audrey viděl málokdo. „Po Amélii jsem měla pocit, že lidé přestali vidět mě – místo toho všude viděli jen tu známou tvář z filmu,“ popisovala herečka pocity odcizení.
Její závratná popularita neušla pozornosti Hollywoodu. Po Amélii se hrnuly nabídky ze zahraničí. Audrey Tautou se objevila v anglicky mluvených filmech jako Špína Londýna (Dirty Pretty Things, 2002) či po boku Toma Hankse ve velkolepém thrilleru Šifra mistra Leonarda (The Da Vinci Code, 2006).
Nahlédla tak zblízka do světa americké filmové továrny na sny. Poznala jeho tempo i lesk – šestnáctihodinové pracovní dny, neúprosné promo akce, všudypřítomné kamerové blesky. „Tvrdě jsme dřeli, většinou 12 až 16 hodin denně… Na nic jiného nebyl čas,“ vzpomínala na natáčení s Hollywoodem.
Zkusila si, co obnáší být součástí obří filmové mašinérie, která chrlí jeden blockbuster za druhým. A uvědomila si něco zásadního: tohle není život pro ni. „Miluji své povolání, ale nelíbí se mi být až v takovém záři reflektorů.
Raději zůstávám ve stínu,“ prohlásila otevřeně, když se jí ptali, proč se nestěhuje do Ameriky za kariérou. V Hollywoodu, jak říká, musí člověk umět prodat sám sebe – a to jí bylo cizí.
Audrey proto udělala něco, co mnoho jiných hvězd nedokázalo: vědomě ustoupila ze světel ramp zpět do šera hlediště. Vrátila se domů do Francie a pečlivě si vybírala další role. Místo aby kapitalizovala na momentální slávě v zámoří, přijala raději hlubší a náročnější úkoly ve své mateřštině.
Zahrála si například legendární módní návrhářku Coco Chanel, hlavní hrdinku melodramatu Pěna dní nebo tragickou Terezu v adaptaci románu Françoise Mauriaca. Její herecký rejstřík se rozšířil o postavy temnější, složitější, daleké naivním pohádkám.
Paradoxně se stala ještě uznávanější – získala pověst herečky, která se nezalekne výzvy a dokáže zahrát křehkou dívku i chladnou ženu s tajemstvím. A přitom si uchovala, co je pro ni nejcennější: svou svobodu a obyčejnost.
S odstupem času přiznala, že zvolila správně. Role v rodné zemi jí přinesly naplnění, které by hon za hollywoodskou slávou dát nemohl. Stala se sice tváří parfému Chanel No. 5 a občas se objevila na velkých módních akcích, ale jen když opravdu chtěla.
Mnohem raději trávila dny tak, jak byla zvyklá od dětství – tiše pozorovala svět skrze objektiv svého fotoaparátu. Když ji nějaký novinář žádal o rozhovor, Audrey souhlasila, ale sama si pak vyžádala malou zvláštnost: na oplátku vyfotila ona jeho. Každého jednoho.
V roce 2017 dokonce uspořádala první výstavu svých fotografií – sérii experimentálních autoportrétů, jimiž se snažila „rozbít klišé filmové hvězdy“ a osvobodit se od jednostranného obrazu, který o ní publikum mělo.
Po čase se stáhla do ústraní téměř úplně. Neznamenalo to však konec kariéry. Audrey Tautou nikdy oficiálně herectví neopustila – jen přestala spěchat. Odmítala scénáře, které ji ničím neoslovily, a čekala na projekty, kvůli nimž by znovu pocítila vášeň jako kdysi. Mezitím si užívala života mimo kamery. Žila tiše v Paříži, hodně četla, věnovala se fotografii a cestovala do míst, která si kdysi vysnila.
Přátelům prý říkala, že by nejraději vůbec nezůstávala ve městě. „Paříž je krásná, ale není to místo, kde chci být. Žiju tu dvaadvacet let, přitom tohle město nemiluji. Vše, co si přeji, je žít tam, odkud uvidím až na obzor,“ svěřila se jednou. V jejích představách se znovu vynořila ta dávná touha po dálkách: volaly ji širé planiny a nekonečné moře.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Audrey_Tautou
https://www.thelist.com/852087/the-stunning-transformation-of-audrey-tautou/
https://www.theguardian.com/film/2013/apr/14/audrey-tautou-french-love-amelie
https://the-talks.com/interview/audrey-tautou/
https://www.thetimes.com/travel/destinations/europe-travel/france/paris/audrey-tautou-flirty-pretty-thing-sszg3qpcd33
https://www.bbc.com/news/newsbeat-10000620
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/films/features/audrey-tautou-interview-i-haven-t-refused-america-i-just-feel-very-french-9492203.html
