Článek
Dvanáctiletá Taťjana Savičevová do svého malého zápisníku pod dnešní datum úhledně napsala: „Savičevovi umřeli. Všichni umřeli. Zůstala jenom Táňa.“ Byl květen 1942 a z celé sedmičlenné rodiny téhle leningradské školačky už nezůstával nikdo kromě ní samotné.
Matka, sourozenci, strýcové i babička – všichni zemřeli hladem během prvního roku obléhání Leningradu. Taťjana zůstala v prázdném bytě, zesláblá hladem a otřesená ztrátou blízkých. Několik dalších měsíců ještě sama přežívala ve zničeném, vyhladovělém městě.
V srpnu 1942 ji v opuštěném domě našli sovětští zdravotníci a evakuovali spolu s dalšími podvyživenými sirotky přes Ladožské jezero do zázemí. Malou Táňu se však lékařům už zachránit nepodařilo – zemřela 1. července 1944 v nemocnici, vyčerpána tuberkulózou a dlouhodobým strádáním.
Deník, v němž jen několika lakonickými slovy zaznamenala zánik své rodiny, se později stal jedním z důkazních materiálů u norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci.
Savičevovy nezničily bomby ani pouliční boje – Leningrad nacisté nikdy nedobyli přímým útokem. Místo toho německé velení od podzimu 1941 město svíralo blokádou a hodlalo ho nechat vyhladovět. Adolf Hitler osobně nařídil, že civilní obyvatelstvo má zahynout hlady a město být následně srovnáno se zemí.
Dne 8. září 1941, jen pár týdnů po napadení Sovětského svazu, uzavřela německá armáda společně s finskými jednotkami obkličovací kruh kolem města. Strategicky významný Leningrad s více než dvěma a půl miliony obyvatel tak zůstal odříznutý od okolního světa.
Hned během prvních dnů obklíčení postihl Leningrad katastrofální požár potravinových skladů. Německé letectvo zasáhlo 8. září rozlehlé Badajevské sklady na jihu města a v plamenech tam zmizely zásoby mouky, cukru a dalších potravin – oficiálně téměř na tři měsíce obživy pro celé město.
Brzy se ukázalo, že ve skladech bylo jídla méně, než úřady tvrdily. Co neshořelo, to v nastalé panice rozebrali vyděšení obyvatelé. Leningradská populace rázem neměla ani na několik týdnů dopředu co jíst. Už v září 1941 tak lidé v obleženém městě pochopili, co je čeká: pokud brzy nedorazí pomoc, začnou umírat hlady.
125 gramů chleba na den
Zásobování Leningradu se po uzavření všech pozemních cest omezilo na nepatrné objemy potravin dovážené provizorně přes Ladožské jezero. Už během podzimu 1941 začaly potravinové příděly klesat a před příchodem zimy se scvrkly na zlomek minima potřebného k přežití.
Od konce listopadu 1941 dostávali dospělí lidé v nevýrobních profesích a všechny děti jen 125 gramů chleba na den. Těžce pracující dělníci měli o něco vyšší příděl – 250 gramů – ale i to představovalo asi čtvrtinu kalorií nutných k udržení základních životních funkcí.
Příděly se vydávaly na potravinové lístky a před leningradskými pekárnami se tvořily dlouhé fronty. V třeskutém mrazu čekali lidé celé hodiny, někdy až dvanáct hodin, na svůj drobný příděl tmavého chleba – a ne vždy se na všechny dostalo.
Chléb navíc zdaleka nebyl opravdový chléb: pekárny ve městě míchaly do těsta ledasco, od otrub a pilin po celulózu, aby vzácnou mouku nastavily a bochníky vůbec držely pohromadě. Výsledkem byl mazlavý, skoro černý kus hmoty, v němž skutečné obilí tvořilo jen malý podíl.
Zima na přelomu let 1941 a 1942 byla mimořádně krutá. Teploty v Leningradu klesaly k minus 30 či 40 stupňům Celsia. Zamrzla voda v městských potrubích a přestalo fungovat ústřední topení i elektřina. Lidé spali oblečení v kabátech a dalších vrstvách i doma.
Palivo na topení došlo velmi brzy. Obyvatelé začali kácet stromy v městských parcích a rozebírat dřevěné kůlny, aby získali alespoň trochu dřeva. Přesto v nevyhřátých bytech dál panoval mráz a nemocnice také neměly čím topit – pacienti na lůžkách leželi v promrzlých sálech pod několika přikrývkami.
Každodenní nutnosti, jako třeba obstarat vodu, se změnily v boj o přežití. Některé ulice měly provizorní studny vysekané do ledu na zamrzlé řece Něvě. Kdo měl ještě dost sil tam dojít s vědrem, nabral vodu z ledové řeky – ale cestou domů mu už nikdo nepomohl, protože každý se sotva držel na nohou sám. „Lidé nebyli krutí. Jen přežívali,“ vzpomínala po letech jedna z žen, která obléhání zažila jako dítě.
Během první válečné zimy začali Leningraďané masově umírat hlady. S postupujícím strádáním člověk vytrvale slábne. Tělo odbourává vlastní tuk i svaly, aby z nich získalo energii, a postupně se samo požírá. Obyvatelé města trpěli vyčerpáním a nemocemi, například kurdějemi z chronické podvýživy.
Pamětníci později popisovali, že po leningradských ulicích se potáceli shrbení „chodící kostlivci“. Leningradské deníky z přelomu let 1941–42 jsou plné podobného zoufalství. „Už se ze mě stává zvíře. Není horší pocit, než když všechny tvé myšlenky patří jídlu,“ přiznala ve svém bloku dospívající Berta Zlotnikovová.
Vyhladovělí lidé upadali do apatie a letargie. Mnozí celé dny jen tiše seděli, šetřili pohybem a čekali, až seženou něco k jídlu – nebo až zemřou. Na přelomu roku 1941 a 1942 byly ulice plné bezvládně ležících či pomalu bloudících postav. V lednu a únoru 1942 umíralo v Leningradu denně tři až pět tisíc lidí.
Měsíční počet obětí zimy a hladu přesahoval 100 000. Zesláblí obyvatelé často kolabovali přímo na ulici. Pohřební služby nestíhaly odvážet mrtvé a těla nebožtíků leckdy zůstávala ležet venku ve sněhu, dokud je někdo neodklidil ke společnému hrobu.
Svědkové z té doby vyprávějí i mrazivé příběhy o dětech, které nepřežily. Jedna ruská zdravotnice vzpomínala, jak v zimě našla na chodníku sedět zmrzlého malého chlapce – v jedné ruce svíral kus ztvrdlého chleba a druhou měl strčenou v ústech. „Došlo mi, že umřel hlady a snažil se sníst vlastní prsty,“ popsala pevným hlasem tuto scénu po letech.
Kanibalové v obleženém městě
V obleženém Leningradu se i za těchto hrůzných podmínek našli lidé, kteří si dokázali uchovat solidaritu a lidskou důstojnost. Jiní však v zoufalství překročili i poslední myslitelné hranice. Na přelomu let 1941–42 se objevily první zprávy o kanibalismu.
Vyhladovělí obyvatelé města samozřejmě nejprve jedli vše, co se dalo najít: seškrabávali tapety, aby získali klih ze škrobu, vařili si polévku z kožených řemenů či bot, jedli technickou vazelínu. Domácí zvířata i potkani z ulic záhy zmizeli. Brzy tak došlo i na lidská těla – zoufalí hladoví lidé začali konzumovat maso zemřelých, v krajních případech dokonce docházelo k vraždám pro potravu.
Sovětské úřady všechny známé případy kanibalismu pečlivě evidovaly a trestaly s mimořádnou tvrdostí. Jeden z přeživších později popsal, jak se ho v době hladu na ulici pokusila unést cizí žena, která mu slibovala chleba a cukroví. Sedmiletý chlapec šel k jejímu domku, protože byl zoufale hladový – žena ho však chtěla zabít a sníst.
Na poslední chvíli zakročila jeho teta s policistou. Strážník ženu na místě zastřelil a v jejím bytě pak našli uskladněné části lidských ostatků připravené ke konzumaci. Takto otevřeně se o kanibalismu začalo mluvit až po válce, ale v době blokády zůstávaly podobné incidenty z pochopitelných důvodů spíš tabuizované.
Dochované záznamy sovětské policie uvádějí, že jen během února 1942 bylo v Leningradu zatčeno 612 osob za kanibalismus. Do jara 1943 už počet registrovaných případů přesáhl dva tisíce. Zpočátku byli usvědčení kanibalové popravováni. Později úřady začaly rozlišovat, zda šlo o vraždy, nebo „jen“ o pojídání nalezených mrtvol – za kanibalismus bez prokázané vraždy pak hrozilo deset let vězení.
Koncert během blokády
Asi rok po nejhorší hladové zimě zažil zbídačený Leningrad také událost, která se stala symbolem nezdolného ducha obleženého města. V srpnu 1942 se v Leningradu pod palbou stále dunících německých děl konal velký orchestrální koncert – premiéra nové symfonie, kterou složil skladatel Dmitrij Šostakovič na počest svého rodného města.
Šostakovič sám už v té době v Leningradě nebyl (ještě v roce 1941 byl evakuován do Kujbyševa), ale Sedmou „Leningradskou“ symfonii začal komponovat během prvních měsíců blokády. Notový zápis dokončené skladby se podařilo dopravit do obleženého města letecky přes frontovou linii a rozhlasový Orchestr rádia Leningrad dostal za úkol dílo nastudovat.
Sehnat dostatek hráčů ale nebylo vůbec snadné – mnoho členů orchestru buď padlo na frontě, nebo zemřelo během zimy hladem. Dirigent Karl Iljič Eliasberg musel v létě 1942 vyhlásit pátrání po hudebnících po celém městě i v záložních jednotkách. Postupně se mu podařilo shromáždit alespoň minimální obsazení orchestru; někteří hráči byli staženi přímo z armády.
Mnozí z těch, kteří se znovu sešli v leningradské koncertní síni, byli stále vyčerpaní a podvyživení. Při prvních zkouškách hudebníci odpadávali únavou a orchestr se musel několikrát doplňovat. Nácvik symfonie se vlekl dlouhé měsíce a teprve na generální zkoušce, tři dny před koncertem, dokázal soubor poprvé skladbu přehrát od začátku do konce.
Dne 9. srpna 1942 – v den, kdy chtěli nacisté původně slavit dobytí Leningradu – se městem místo toho rozezněla Šostakovičova hudba. Koncert začal navečer v zaplněné Velké filharmonické síni. Pro tento den byly předem utichlé i zbraně: sovětská armáda v noci podnikla silnou dělostřeleckou palbu, aby umlčela německé baterie a německé dělostřelectvo během představení nerušilo.
Po městě byly rozmístěny ampliony a přenos koncertu se nesl až k nepřátelským zákopům – hudba měla zaznít nejen pro Leningraďany, ale i na zastrašení obléhatelů.
Diváci v sále seděli navlečení v kabátech, uniformách a rukavicích, přestože panoval letní den. Mnozí byli stále velice pohublí. Přesto dokázali zaplnit celé hlediště – na koncert přišli vojáci přímo z fronty i civilisté, kteří jen o vlásek přežili hladomor. Po dlouhé době se ve městě rozzářily lustry na stropě koncertní síně. Hudebníci nastoupili na pódium v několika vrstvách oblečení a měli obavy, zda budou mít dost sil skladbu úspěšně dohrát.
Když Eliasberg zvedl taktovku a zazněly první tóny symfonie, v sále zavládlo hluboké soustředěné ticho. Hudba všechny přítomné pohltila. Když orchestr dohrál poslední větu, v zaplněné síni zůstal okamžik naprostý klid. Teprve po krátké pauze se ozval potlesk – nejprve nesměle, potom bouřlivě. Mnozí lidé v hledišti plakali.
Po koncertě uspořádal předseda městského výboru Andrej Ždanov pro orchestr malé pohoštění. Na stole se objevilo jídlo a delikatesy – pro hudebníky první opravdová hostina od začátku blokády. Jejich těla na ni ale nebyla připravená.
„Nabrali jsme si na talíře a za chvíli jsme to museli vyzvracet,“ vybavovala si hořce flétnistka Matusová. Přesto byl ten večer vnímán jako morální vítězství. Uprostřed trosek a každodenního boje o život zaznělo monumentální umělecké dílo, které mělo všem dodat naději, že jednou přijde i skutečné osvobození.
27. leden 1944
V lednu 1943 dokázala sovětská vojska poprvé prolomit obklíčení alespoň úzkým koridorem. Po dobytí přístavu na břehu Ladožského jezera se podařilo obnovit suchozemské spojení a do města začaly proudit větší dodávky potravin. Železniční trať položená přes zamrzlé jezero výrazně ulevila nejhoršímu hladu.
Obležení však pokračovalo ještě další rok, než se fronta definitivně posunula pryč. Teprve 27. ledna 1944 byla blokáda Leningradu prohlášena za zcela ukončenou.
Ztráty civilního obyvatelstva Leningradu během obléhání byly obrovské. Přesné číslo není známo; odhaduje se, že ze zhruba tří milionů lidí uvězněných ve městě nejméně jeden milion nepřežil. Většina zemřela vyhladověním, menší část při bombardování a ostřelování.
Další statisíce obyvatel zahynuly jako vojáci v bojích na okolní frontě, která se celou dobu odehrávala v těsném sousedství města. Některé odhady celkového počtu obětí blokády (včetně vojáků) se blíží až 1,5 milionu. Jde tak o jednu z nejtragičtějších kapitol druhé světové války a zároveň o jedno z nejdelších obležení velkého města v lidské historii.
V poválečném Sovětském svazu se z utrpení Leningradu stal symbol hrdinství a kolektivní odolnosti. Oficiální propaganda zdůrazňovala hrdinný odpor obyvatel a velikost oběti, která vedla k vítězství. Mnoho nepohodlných detailů však zůstalo dlouho zamlčeno.
O kanibalismu nebo chaosu první zimy se nemluvilo – takové věci se nehodily do legendy o nezlomné vlastenecké morálce. Skutečné individuální příběhy lidí v obleženém městě, v celé své syrovosti, se začaly odkrývat až po desetiletích. Díky uchovaným deníkům a vzpomínkám přeživších dnes víme mnohem přesněji, jak strašnou daň si blokáda vybrala na tělech i myslích těch, kteří ji museli prožít.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Leningrad
https://www.britannica.com/event/Siege-of-Leningrad
https://avalon.law.yale.edu/imt/02-22-46.asp
https://www.encspb.ru/object/2855725234?lc=en
https://www.encspb.ru/object/2855719781?dv=2853931022&lc=en
https://www.encspb.ru/object/2855695539?dv=2853931022&lc=en
https://eng.navalmuseum.ru/main_exposition/blockade
https://www.encspb.ru/object/2855695578?dv=2853931022&lc=en
https://www.encspb.ru/object/2855719790?lc=en
https://www.philharmonia.spb.ru/en/about/history/memory/
https://www.theguardian.com/world/2016/dec/24/siege-of-leningrad-diaries-only-skeletons-not-people-second-world-war
https://www.historyworkshop.org.uk/communism-socialism/bread-in-those-days-was-like-gold-a-survivors-account-of-the-siege-of-leningrad/
https://www.theguardian.com/theobserver/2001/nov/25/features.magazine57
https://www.encspb.ru/object/2804035318?dv=2853951676&lc=en
https://tass.ru/obschestvo/2617110
