Článek
Barbora Bergerhoffová, jak znělo její rodné jméno, bývala zvídavé děvče z pražského Žižkova. Narodila se 1. února 1879 jako nejmladší ze tří dětí v rodině chudého poštovního zřízence.
Od malička tíhla k divadlu – stačilo jí jediné amatérské představení v sousedství a byla ztracená. Jako dítě sedávala v koutku mezi kulisami a s rozzářenýma očima hltala každý pohyb ochotníků. Divadelní prkna jí učarovala, i když její vlastní život zpočátku směřoval docela jinam.
Po měšťance se Barbora, praktická a pokorná, vyučila švadlenou. V drobných prstech jí rychle mizely nitě a z látek vznikaly šaty, které nosily jiné ženy. Sama však myslela na úplně jiné role než jen roli švadlenky.
Ve dne se živila šitím, ale v noci nemohla spát pro představy, jaké by to bylo stát na jevišti. Ta představa hřála u srdce – a současně bolela. Co by za to dala, kdyby mohla zahodit jehlu a nit a místo toho na sebe oblékat kostým a vyslovovat repliky před publikem!
Nevzdala to. Kolem přelomu století se odhodlala udělat krok směrem ke svému snu: přijala práci divadelní nápovědy. Nebyla to herecká sláva, o jaké snila, ale byla tím aspoň o krůček blíž prknům, která znamenají svět.
Každý večer seděla skrytá v budce pod pódiem v holešovickém Lidovém divadle Uranie a šeptala zapomenuté repliky hercům nahoře. Zatímco dav tleskal hvězdám na scéně, ona v přítmí anonymně pomáhala utvářet jejich výkon. Byla neviditelná – a přece nepostradatelná.
Osud tomu chtěl, že právě v Uranii potkala spřízněnou duši. Václav Kysilka, pohledný syn zámečnického mistra ze Smíchova, pracoval v divadle jako rekvizitář. Mladý muž za kulisami nespouštěl z Barbory oči – a brzy zjistil, že je spojuje společný sen. Václav toužil opustit zákulisí a stát se hercem stejně vroucně jako ona.
Láska a ambice se propletly dohromady. Dva snílci si dodávali odvahu navzájem a slíbili si, že půjdou za svým snem ruku v ruce. Dne 23. listopadu 1908 Barbora oblékla svatební šaty (možná ty, které si sama ušila) a stala se paní Kysilkovou. O šest let mladšího Václava si brala z lásky – a také s vírou, že společně dobudou divadelní svět.
Krátce po svatbě v sobě mladí manželé sebrali veškerou odvahu a zaklepali na dveře jedné z nejvěhlasnějších pražských scén té doby – Městského divadla na Královských Vinohradech. Psal se rok 1909 a oni nastupovali jako noví zaměstnanci: on v divadle získal místo vrchního rekvizitáře, ona zatím jen drobné štěky a práci nápovědy.
Byla to prestižní scéna, přesto život manželů Kysilkových zdaleka nebyl naplněním jejich hereckých tužeb. Václav se na jeviště dostal jen výjimečně a Barbora také zůstávala většinou pod pódiem, schovaná před zraky diváků.
Výplatu si tedy nadále poctivě odsloužila v nápovědní budce, protože drobné vedlejší role, které tu a tam získala, je neuživily. Navenek se smířila s úkolem věčné zálohy, uvnitř ale nosila plamínek naděje, že její čas ještě přijde.
A opravdu přišel – i když později, než by kdo čekal. V roce 1920, to už bylo Barboře přes čtyřicet let, ji zničehonic oslovil filmový režisér Vladimír Majer. Hledal představitelku postarší paní purkmistrové do nového filmu Magdalena a vzpomněl si na tu kulaťoučkou paní z Vinohrad, co hrává ochotnická představení.
Kysilková nevěřila svým uším – konečně pořádná role! Stála poprvé před filmovou kamerou a její srdce bušilo tak hlasitě, až se bála, že to bude slyšet i na záznamu. Film Magdalena byl ještě němý, ale Betty (to umělecké jméno Barbora přijala a používala nejen na jevišti) v něm beze slov ukázala, co v ní léta dřímalo.
Předvedla úžasnou škálu grimas, gest a výrazů. Neváhala si udělat legraci sama ze sebe, jen aby diváky pobavila. Její plné tváře se uměly rozjasnit dobrosrdečným úsměvem, ale stejně tak se dovedla pitvořit a tropit si šprýmy, i kdyby měla vypadat směšně. Ta drobná švadlenka z Žižkova najednou na plátně zářila.
Zdálo by se, že životní štěstí Betty Kysilkovou nakonec našlo. Během dvacátých let dostala v českém filmu desítky příležitostí. V jednom roce dokonce natočila pět, šest filmů – co na tom, že šlo často o nenáročné veselohry. Každá další role pro ni znamenala malý triumf, připomínku, že navzdory všem překážkám opravdu hraje a lidé se na ni chodí dívat.
Roku 1926 dokonce přišla velká pocta: režisér Karel Lamač ji obsadil do hlavní role adaptace slavné komedie Velbloud uchem jehly. Betty v ní ztvárnila rázovitou chudou paní Peštovou a poprvé nesla celý film na vlastních bedrech.
O rok později si zahrála bláznivou jasnovidku po boku krále komiků Vlasty Buriana ve filmu Milenky starého kriminálníka. Diváci si tu zemitou, bezprostřední herečku zamilovali. Konečně byla na plátně vidět a slyšet – a smálo se jí celé kino.
Ve zvukovém filmu se našla snad ještě víc než v němém. Její hlas byl vysoký, pronikavý, dokázala jím ječet, křičet i sekýrovat filmového manžela jako žádná jiná. Kysilková se nemusela obávat směšnosti – naopak, využívala své korpulentní postavy a prořízlé pusy, aby vykreslila dokonale zábavné hubaté báby, hašteřivé manželky a bodré selky.
Tyhle lidové ženské postavy prostě uměla. Když se na plátně rozčilovala maloměstská domovnice nebo brebentivá teta, bývala to často právě Betty. S oblibou hrála výřečné služky, bytné či hašteřivé sousedky – zkrátka figurky, které možná nebyly noblesní, ale dodávaly příběhům nezapomenutelný komický šmrnc.
Přesto nadšení publika a desítky filmů neznamenaly, že by se z Betty Kysilkové stala hvězda první velikosti. Sláva je vrtkavá a někdy také nespravedlivá. Vždy, když stála před kamerou, odváděla maximum a publikum se smálo od srdce – jenže filmový svět té doby měl své miláčky a ona mezi ně nepatřila.
Měla konkurentku, která se narodila o šest let později a zaujala velmi podobné místo na hereckém poli. Jmenovala se Antonie Nedošinská. Tahle herečka s dobráckou kulatou tváří hrála obdobné role jako Betty – laskavé tety a obětavé maminky – a osud tomu chtěl, že spojila svůj talent s kolegou Theodorem Pištěkem do ikonické dvojice.
Nedošinská a Pištěk byli nepřekonatelní, diváci je milovali jako komický pár. A ve stínu jejich úspěchu zůstávala Betty Kysilková, ať se snažila sebevíc. Zatímco hlavní role korpulentních maminek v prvorepublikových komediích připadly Nedošinské, na Betty zpravidla zbyla role kamarádky, tety nebo druhé ženy v pozadí.
Hořkost však na sobě nedala znát. Měla přece svůj humor a nadhled, kterým překonávala každé zklamání. Když jí osud nedopřál být první, spokojila se s úlohou druhé – ale o to výraznější. I v menších rolích dokázala vyniknout natolik, že si ji diváci zapamatovali. Dodnes si milovníci černobílých filmů vybaví její rozesmátou tvář a pisklavý hlas.
Nebyla u filmu zbytečně ctižádostivá, hrávala pro radost. Když se naskytla výjimečná příležitost, dokázala zazářit. Roku 1937 se třeba znovu potkala na plátně s Theodorem Pištěkem – a to hned dvakrát. V pohádkové veselohře Švanda dudák i v dramatu Rozvod paní Evy dostala tentokrát Betty tu výraznější ženskou úlohu, zatímco Antonie Nedošinská v těchto filmech nehrála.
Jako by si na okamžik mohla vychutnat pocit, že přebrala kolegyni partnera a vystoupila ze stínu. Přesto skutečný zlom nepřišel. Hrála dál svoji ligu vedlejších postav, pilně a bez hvězdných manýrů. A pak přece – jednou jedinkrát – se dočkala triumfu, jaký už nečekala.
V roce 1939, na prahu šedesátky, ji režisér Karel Špelina obsadil do titulní role komedie Paní Kačka zasahuje. Betty se stala hlavní hrdinkou zvukového filmu a její filmovou dceru hrála slavná Hana Vítová. Příběh o rázné venkovské hospodyni Kateřině, která bojuje za pole svých sousedů proti stavbě nové silnice, byl šitý na míru právě Kysilkové – opět postava rázné ženy z lidu se srdcem na dlani.
Film sice nevstoupil do dějin tak jako jiné prvorepublikové komedie, ale pro Betty mnoho znamenal. Poprvé a naposledy stála uprostřed plakátu jen ona, její jméno zářilo nahoře a ostatní až pod ním. Musela čekat takřka čtyřicet let herecké dřiny, aby ten okamžik nastal. Bylo to štěstí? Možná spíš sladkobolná odměna na sklonku jedné dlouhé kariéry.
Ještě téhož roku, kdy film přišel do kin, zachvátil Evropu požár války. Zatímco mladší kolegové řešili, jak se změněnými poměry protlouci dál, Betty Kysilková už pomalu cítila, že přišel čas odejít. V osobním životě už ji nepotkávalo nic dobrého – neměla děti a v roce 1932 pochovala milovaného manžela Václava, který zemřel nečekaně v pouhých 47 letech.
Po jeho smrti se definitivně rozloučila s divadelní šatnou ve Vinohradském divadle, kde léta působila, a spoléhávala už jen na práci u filmu. Nyní však i té začalo ubývat. Naposledy stála před kamerou v roce 1941, kdy si zahrála domovnici Šťastnou v lidové komedii Pantáta Bezoušek.
Byla to symbolická tečka – film o dobrosrdečném staříkovi Bezouškovi patřil k posledním prvorepublikovým klenotům. Po jeho natočení převzali barrandovská studia Němci a atmosféra pod okupační kontrolou Betty zcela odradila.
Tlak okupační moci na české herce a omezování tvůrčí svobody byly pro ni nepřijatelné. Řekla dost. Ve svých šedesáti dvou letech odešla do ústraní s pocitem, že je to tak správné. Mladším herečkám mohla snadno zdůvodnit, proč končí – s „šesti křížky na krku“ už si prý zasloužila klidný důchod.
Ještě párkrát se ozvala do tmy éteru jejímu srdci blízká nápovědní budka – rozhlas. Pro rádio občas něco namluvila, ale jinak se stáhla do soukromí. Svět, který ji znal z filmů, se změnil. Přešla válka a přišel nový režim, zestátněná kinematografie evidovala starou paní Kysilkovou na seznamech herců ještě v roce 1947, ale marně čekala, že ji někdo znovu osloví. Nikdo už nezavolal. Betty Kysilková zestárla v tichosti a takřka zapomenuta.
A tak uběhla celá dlouhá dekáda a ocitáme se zpátky v tom ledovém ránu roku 1951. V mělnickém sanatoriu je slyšet jen kroky sestřičky na chodbě. Betty otevře oči a chvíli je nehybně upírá ke stropu. Naslouchá – snad čeká, že se odněkud ozve byť jediný potlesk, jen maličká připomínka někdejší slávy.
Ale je slyšet jen ticho. Dýchá z něj smutek i smíření. 21. října 1951 Betty Kysilková vydechla naposledy. O více než rok dříve, 17. července 1950, zemřela její slavnější vrstevnice Antonie Nedošinská – národ jí vypravil velkolepé poslední rozloučení. Betty odešla bez fanfár, jako zapomenutý herec po derniéře.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Betty_Kysilkov%C3%A1
https://www.krajskelisty.cz/praha/29047-kulatoucka-svadlenka-nevahala-dat-svoji-dustojnost-vsanc-aneb-zivot-ve-stinu-hvezdy-tajnosti-slavnych.htm
https://www.vlasta.cz/celebrity/betty-kysilkova-antonie-nedosinska-role-manzel/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/26103-betty-kysilkova
https://www.vlasta.cz/galerie-betty-kysilkova-antonie-nedosinska-role-manzel/?photo=1
https://zivotopis.osobnosti.cz/betty-kysilkova.php
