Bez šachu se mozek Bobbyho Fischera rozbil. Prázdno po hře zaplnila nenávist a paranoia

Na vrcholu slávy působil nezničitelně. Bobby Fischer – hubený mladík s pronikavým pohledem – se v roce 1972 stal prvním (a dodnes jediným) americkým mistrem světa v šachu. Ve finálovém „zápase století“ v Reykjavíku porazil obhájce titulu Borise Spasského ze Sovětského svazu a celý svět to vnímal jako symbolické vítězství Západu nad Východem.

V prostředí vrcholící studené války se z introvertního šachisty stal národní hrdina. Američané slavili – na okamžik měli svého vlastního šachového krále, který pokořil neporazitelnou sovětskou šachovou školu.

Jenže Fischerova genialita šla ruku v ruce s excentričností. Už v Reykjavíku málem svou životní šanci zahodil. Vadily mu televizní kamery a sebemenší hluk v sále; po prohrané první partii zuřil, že ho rozptyluje zvuk fotoaparátů, a odmítl nastoupit k druhé hře. U zeleného plátna na chvíli zůstala jen prázdná židle – úřadující mistr světa Spasskij seděl připraven, zatímco vyzyvatel Fischer trucoval na hotelu.

Zápas byl skoro ztracen. Teprve když mu zavolal samotný americký ministr zahraničí Henry Kissinger se vzkazem „Bobby, jeď tam“, nechal se Fischer přesvědčit. Vrátil se k zápasu s neústupnou vůlí a nevídanou silou. Zbytek utkání už patřil jemu – soupeře deklasoval a získal titul mistra světa. Ve 29 letech stanul na absolutním vrcholu.

Jeho triumf však provázely zvláštní scény, které naznačovaly, jak komplikovanou osobností Bobby Fischer byl. Před každou partií si tvrdě diktoval podmínky. Vyhrožoval odstoupením, pokud nedostane vyšší honorář, pokud nebude absolutní ticho v hracím sále, pokud nebudou kamery přesunuty dál od stolů. Byl posedlý kontrolou – chtěl rozhodovat o každém detailu.

Organizátoři mu často ustoupili, protože věděli, že bez něj by šampionát ztratil smysl. „Mám rád ten moment, když někomu pošramotím ego,“ přiznal bez okolků v jedné z televizních talk-show v době, kdy stoupal na výsluní. Fischer drtil protivníky na šachovnici a zároveň si upevňoval pověst neřízené střely.

Po zisku titulu však přišel šok. Místo aby kraloval šachovému světu dál, Bobby zmizel ze scény. V roce 1975 odmítl nastoupit k obhajobě titulu, protože mu mezinárodní federace nesplnila přemrštěné podmínky zápasu – požadoval například změnu formátu na deset vítězných partií místo obvyklých 24 her.

Když neuspěl, raději nechal titul propadnout bez boje. Světový šach tak zůstal bez krále: Fischer se stáhl do ústraní a dvě desetiletí nehrál žádné turnaje. Z výsluní se propadl do samoty, obklopen jen svými myšlenkami – a ty začaly nabírat stále temnější podobu.

Nikdo tehdy přesně nevěděl, co se s ním děje. Žil střídavě v Kalifornii a v odloučení studoval podivné knihy. Ještě koncem 60. let, na prahu svých největších úspěchů, údajně hltal antisemitskou literaturu jako Mein Kampf, obdivoval Hitlerovu „sílu ovládat svět“ a dokonce sbíral nacistické suvenýry.

Byla to bizarní záliba – zvláště u někoho, kdo vyrostl v Brooklynu mezi židovskými přáteli a kdo sám měl židovské kořeny po matce. Fischer jako by se už tehdy potýkal s démony paranoie a nenávisti, které v něm hlodaly pod povrchem geniality.

Bez šachu, který by ho zaměstnával, se jeho vnitřní svět roztříštil. Jeden z kolegů velmistrů, Lev Alburt, později prohlásil, že ve chvíli, kdy Fischer přestal hrát, skončila jeho racionální existence – prázdno po šachu zaplnily iracionální myšlenky a obsese. Fischer se stal zajatcem vlastních fixních představ.

Veřejnosti se vyhýbal a když už promluvil, bylo to znepokojivé. Počátkem 90. let poskytl pár telefonických rozhovorů zapadlým rozhlasovým stanicím. Místo šachů v nich ale často spustil tirádu o židovském světovém spiknutí, o tom, že ho okradli vydavatelé a zkorumpovaly filmové společnosti.

Bez uzardění vykládal, že holocaust je výmysl – prý si ho Židé „vymysleli kvůli penězům“. Z úst šachového génia zněla taková slova mrazivě a nepochopitelně. Jeho vlastní matka Regina přitom přežila hrůzy druhé světové války a mnoho příbuzných Fischera zahynulo v nacistických táborech.

Přesto Bobby upřímně věřil svým fantasmagoriím. Uzavřel se do paranoie, v níž byli Židé „špinaví, prolhaní bastardi“ a kdysi obdivovaní američtí vůdci (včetně obou prezidentů Bushů) podle něj tajnými Židy spolčenými proti němu.

Na veřejnosti se Fischer objevil až roku 1992 – a opět šokoval celý svět. Z ničehonic přijal nabídku k odvetnému zápasu se svým dávným rivalem Spasským. Utkání se konalo v září 1992 v beleagrodském Sportovním centru ve válkou zmítané Jugoslávii, navzdory sankcím OSN.

Fischer, kterému bylo 49 let a působil zanedbaně a obtloustle, tam před novináři demonstrativně plivl na dopis z amerického ministerstva zahraničí, který ho varoval, aby v Jugoslávii nehrál. Na turnaji zvítězil a odnesl si astronomickou výhru 3,65 milionu dolarů. Z hledaného ex-mistra světa se tím rázem stal zločinec – americké úřady na něj vydaly zatykač pro porušení embarga.

Fischer po odvetě opět zmizel, tentokrát jako mezinárodní uprchlík. Z mistra světa se stal psanec bez státní příslušnosti. Žil střídavě v Maďarsku, na Filipínách či v Japonsku pod falešnými identitami. Zatímco se skrýval, jeho nenávistné výlevy dosáhly nového vrcholu.

11. září 2001 zažila Amerika teroristický útok, po němž celý civilizovaný svět oněměl zděšením. Bobby Fischer však v přímém přenosu malého filipínského rádia zavýskl nadšením. „To je skvělá zpráva! Tomuto činu tleskám. Chci vidět Ameriku srovnanou se zemí,“ křičel do éteru několik hodin po zřícení dvojčat.

Vybízel dokonce k zavření všech synagog v USA a k hromadným popravám Židů. I nejvěrnějším fanouškům v tu chvíli došla trpělivost. Fischer definitivně ztratil zbytek sympatií, které k němu šachový svět ještě choval. Naprostá většina lidí ho odepsala jako nepříčetného antisemitského fanatika.

O pár let později ho dostihla spravedlnost. V červenci 2004 byl Bobby Fischer zatčen na tokijském letišti Narita při pokusu odletět do Manily – cestoval totiž na propadlý pas. Americké úřady okamžitě požádaly o jeho vydání. Fischer, tehdy 61letý, se ocitl v japonské cele pro cizinecké delikventy.

Zuřil, hrozil žalobami, dokonce požádal o azyl v zemi „svých předků“ Německu (marně). Po osmiměsíční právní bitvě přišlo vysvobození z nečekané strany. Island – maličký severský stát, kde Fischer kdysi zažil svou největší slávu – nabídl zatvrzelému exmistrovi občanství a azyl.

Tokio souhlasilo a Fischer odletěl do Reykjavíku jako volný člověk. Svého rodného USA se veřejně zřekl a nazval ho „vražednou impériální mocností“. Islandským novinářům pak děkoval za záchranu slovy: „Tady na Islandu se cítím jako doma, konečně svobodný.“

Naděje, že by ještě někdy hrál šachy, se však nenaplnily. Bobby Fischer do svého posledního dne už žádnou partii nesehrál. Usadil se v Reykjavíku, chvíli pobýval v hotelu a pak v pronajatém domku na okraji města. Společnost mu dělala jen o mnoho let mladší japonská přítelkyně (později manželka) a několik islandských šachistů, kteří ho čas od času navštěvovali.

Fischer působil jako stín sebe sama. Vlasy i vousy mu zešedly a splývaly do neupravené změti, výraz měl pohaslý. Trpěl fyzickými bolestmi – dlouhodobě ho sužovalo onemocnění ledvin. V říjnu 2007 jej museli hospitalizovat s těžkou infekcí močových cest. Lékaři ho přemlouvali k dialýze, jenže paličatý pacient odmítl „západní medicínu“.

Raději se v polovině listopadu 2007 nechal propustit do domácí péče, smířen s osudem. O necelé dva měsíce později, 17. ledna 2008, Robert James Fischer zemřel. Oficiální příčinou bylo selhání ledvin.

Jeho odchod byl stejně tichý jako roky, které mu předcházely. Žádné veřejné rozloučení se nekonalo. Fischer si výslovně přál soukromý pohřeb bez pozornosti médií. A tak se i stalo. Na zasněženém hřbitově v Laugardæliru se v den pohřbu sešla jen hrstka nejbližších. Do hrobu v zemi, kterou miloval, uložili rakev přátelé vlastníma rukama.

Bobby Fischer zemřel ve věku 64 let – symbolicky právě tolik polí má šachovnice, které zasvětil celý svůj život. Jeho jméno se navždy zapsalo do dějin, ale zůstane spojeno s tragickým příběhem člověka, který nedokázal unést vlastní genialitu.

Krátce po Fischerově skonu přicestoval na Island i Boris Spasskij, jeho někdejší soupeř a přítel. V březnu 2008 stanul u Fischerova hrobu, sehnul se a očistil sníh ze jména vytesaného do náhrobního kamene. Z očí mu přitom stékaly slzy – rivalita obou šachových velikánů dávno ustoupila lidskému soucitu.

Spasskij pak novinářům s hořkým humorem položil otázku: „Myslíte, že místo vedle něj je volné?“. Chtěl tím naznačit, že by jednou rád odpočíval po boku svého druha. Nikdo mu tehdy neodpověděl. Jen studený vítr tiše rozechvěl holé větve na islandském hřbitově.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bobby_Fischer

https://www.chess.com/blog/anikolay/the-tragic-downfall-of-bobby-fischer

https://www.reddit.com/r/chess/comments/1b5ks8q/what_did_bobby_fischer_do_for_aliving_when_he/

https://www.theguardian.com/world/2004/jul/17/sport.justinmccurry

https://www.chess.com/blog/Gaya_2005/the-story-of-bobby-fischer

https://www.economist.com/obituary/2008/01/24/bobby-fischer