Článek
Rok 1967 měl být pro jednadvacetiletou Charlotte obdobím radosti a rozletu, ale namísto toho přišla ztráta, která jediným úderem zmrazila celé její dosavadní bytí. Sarah Ramplingová, Charlottina milovaná sestra, odešla ze světa nečekaně a tragicky.
Teprve o několik let později se Charlotte dozvěděla celou pravdu: Sarah si v zoufalství sama vzala život. Po porodu vytouženého syna, který přišel na svět předčasně a o jehož přežití se bojovalo v nemocnici, se Sarahina psychika zhroutila. Ve svém domě na argentinské pampě stiskla spoušť a ukončila trápení, o němž nikdo z rodiny netušil.
Otec to Charlottě prozradil až po dvou letech a zapřísáhl ji, aby o skutečné příčině smrti nikdy nemluvila. Matka by tu hrůzu neunesla, varoval. A tak vzniklo bolestné rodinné tajemství – spiklenectví mlčení, které mělo trvat více než tři desetiletí.
Charlotte tehdy mlčky přikývla a pokusila se uposlechnout otcova naléhání: „Žij svůj život. Jsi mladá. Já se postarám o maminku.“ Jenže jak se dá žít s takovou ranou v srdci? Mladá herečka se uzavřela do sebe. Zatímco navenek pokračovala v kariéře, uvnitř v ní narůstal smutek, který nemohla sdílet ani s vlastní matkou.
Anne Ramplingová, kdysi okouzlující bohémka ze zámožné rodiny, prodělala krátce po dceřině smrti těžkou mrtvici. Zbytek života strávila upoutaná na lůžko – a až do své smrti v roce 2001 žila v milosrdné lži, že Sarah skosila náhlá nemoc.
Charlotte denně viděla matčiny prázdné oči a věděla, že nesmí prozradit skutečnost. Co by to s ní udělalo? Někdy sama sebe trýznila otázkou, jestli ji jejich lež skutečně chrání, anebo pomalu zevnitř otravuje. Tak či tak, pravda musela zůstat navždy pohřbena. A bolest také.
Dětství Charlotte Ramplingové se přitom zpočátku zdálo téměř idylické, byť poznamenané neustálým stěhováním. Narodila se 5. února 1946 v malebné anglické vesničce Sturmer do rodiny, kde se zvláštním způsobem mísila přísná vojenská kázeň a umělecký cit.
Otec Godfrey Rampling byl válečný veterán a hrdina: v roce 1936 vyhrál zlatou medaili na olympiádě v Hitlerově Berlíně a po válce dosáhl hodnosti plukovníka v britské armádě. Matka Anne, malířka a bývalá aristokratka, vnesla do rodiny naopak vůni terpentýnu a svobodného ducha.
Charlotte a o tři roky starší Sarah vyrůstaly střídavě v Anglii, Francii a dokonce i na britské základně v Gibraltaru – kamkoliv zrovna armáda jejich otce poslala. Vojenský dril i častá samota sblížily obě sestry hlubším poutem, než si kdokoliv uvědomoval.
byla vždy krásná žena
Když neměly kamarády, hrály si spolu. V lesích u Fontainebleau, kde rodina nějaký čas žila, trávily hodiny na imaginárních výpravách: Sarah byla bledá princezna, Charlotte její neohrožená rytířka. Nikdy ji nezradí, opakovala si.
Ve škole vynikala Charlotte ve francouzštině a díky přísné výchově také v sebekázni. Studovala na dívčí akademii nedaleko Paříže a pak na anglické internátní škole, ale víc než učebnice ji lákal svět reflektorů. Byla neobyčejně krásná – štíhlá a charismatická, s pronikavýma šedomodrýma očima, kterým později kolega Dirk Bogarde přezdíval „The Look“ – Pohled.
Po maturitě zkusila práci v reklamní agentuře, ale brzy se na ni usmálo štěstí: objevili ji módní fotografové a Charlotte se začátkem 60. let stala vyhledávanou modelkou. Léta „swingujícího Londýna“ byla v plném proudu a mladičká Ramplingová se ocitla přímo uprostřed bujarého víru. Večer sedávala v klubu Ad Lib po boku Beatles a Rolling Stones, nad ránem běhala bosa po Soho za úsvitu.
1968
Cítila tu elektrizující svobodu 60. let – všechno bylo možné. Sama později vzpomínala, že neměla čas uvědomit si, jak výjimečnou epochu žije: prostě tančila, smála se a užívala života, který voněl revoltou a mládím.
Drogám se spíš vyhýbala – LSD ji vyděsilo, raději se spoléhala na vlastní pud sebezáchovy. V koutku duše totiž Charlotte věděla, že musí přežít. Po tragédii, která ji potkala, se potřebovala upnout k práci, aby se nezbláznila.
Herecký talent v sobě Charlotte objevila téměř mimoděk. Se sestrou kdysi zpívaly kabaretní písně pro známé, ale skutečný debut přišel náhle: v devatenácti letech dostala drobnou roli ve filmu Fortel a jak ho získat (1965). O rok později přišla první výrazná příležitost – komedie Dívka Georgy, kde si zahrála půvabnou meredith, dívku z vyšší vrstvy.
Film slavil úspěch a Charlotte si získala pozornost: rázem se stala symbolem mladé, moderní Británie. Upoutala svým půvabem, ale i přirozeností, která se lišila od staromódního stylu hvězd předchozí generace. Najednou byla „to sexy děvče z plakátu“, přestože sama se tak nevnímala.
V nitru byla pořád nesmělou pozorovatelkou, „renegátkou, která vtrhla do filmu bez herecké akademie“, jak jednou řekla. Možná právě proto hrála už od počátku své role tak, jako by ani nehrála – role se stávaly jí samotnou.
Po úspěchu v rodné Anglii se Charlotte začala rozhlížet po širším světě. Díky plynné francouzštině i slušné italštině nemusela zůstávat jen v britských ateliérech. Legendární režisér Luchino Visconti po ní sáhl pro svůj provokativní epos Soumrak bohů (1969) o rozkladu jedné nacistické rodiny – Charlotte v něm ztvárnila tragickou aristokratku Elisabeth, kterou semelou děsivé dějiny.
v roce 1968
Při natáčení se poprvé setkala s hercem Dirkem Bogardem a vzniklo mezi nimi zvláštní pouto: v jeho očích měla mladičká Angličanka tajemnou hloubku. O pár let později, když ji italská režisérka Liliana Cavani obsadila do kontroverzního dramatu Noční vrátný (1974), stál Bogarde po jejím boku znovu.
Charlotte jako Lucia – bývalá vězeňkyně z koncentráku, která naváže zvrácený milostný vztah se svým někdejším nacistickým trýznitelem – šokovala svět. Film plný erotiky a temných traumat byl ve své době skandální. Z Charlotte udělal ikonu evropského art filmu, herečku odvážnou až na hranu sebezničení. Její hypnotický pohled a chladná krása jako by k podobným rolím předurčovaly.
Diváci v socialistickém Československu se k těmto snímkům dostali až o mnoho let později, často potajmu. Jméno Charlotte Ramplingové se tak za železnou oponou šířilo spíš šeptandou filmových klubů než oficiální distribucí. O to větší mýtus kolem ní vznikal: kráska s temnýma očima, jež se nebojí žádného tabu.
Zatímco její hvězda na plátně stoupala, v soukromí Charlotte hledala lásku a oporu. Koncem 60. let se seznámila s charismatickým novozélandským hercem a podnikavcem Bryanem Southcombem. Připadalo jí, že vedle něj alespoň na chvíli zapomíná na vnitřní smutek.
Bryan byl o devět let starší, zkušený světák – a jejich vztah rychle nabral nečekané obrátky. Než se nadála, bydlela s Bryanem a ještě jedním pohledným přítelem v jednom londýnském bytě. Tato trojice sdílející domácnost působila v puritánské Británii 70. let jako červený hadr. „Život ve třech“ zaměstnával bulvární plátky takřka denně a mladá Charlotte se stala středem nespolehlivých drbů.
Vším tím halasem proplouvala s tichým úsměvem – odmítala vysvětlovat, jak to doopravdy je. O mnoho let později jen poznamenala, že měla zkrátka dva blízké muže naráz, což v tehdejší době působilo jako vzpoura proti konvencím. „Měla jsem dva milence, což tehdy bylo odvážné… Byli jsme mladí a zkoušeli jsme, jak žít.“
Skutečnost byla možná méně pikantní, než si novináři malovali: Charlotte jednoduše potřebovala kolem sebe lidi, aby necítila prázdnotu. A tak vedla navenek bohémský život, který byl ale uvnitř poznamenaný stínem staré bolesti.
1972
Bouřlivý milenecký trojúhelník ale netrval věčně. Charlotte otěhotněla a v únoru 1972 přivedla na svět syna Barnabyho. V té chvíli se rozhodla pro klidnější rodinný život – Bryana Southcombea si vzala za manžela a on se zdál být šťastný, že zkrotil „divošku z plakátů“.
Usadili se v útulném domku a Charlotte se pár měsíců věnovala jen malému Barnabymu. Ale monotónní štěstí na předměstí s kočárkem ji dlouho nevábilo. Brzy se objevily další filmové nabídky a Charlotte znovu točila, cestovala, zářila na premiérách. Veřejnost ji začala vnímat jako zosobnění vzdálené elegance: byla krásná, ale nedostupná, vždy trochu stranou.
Její přátelé z 60. let, rockové hvězdy, zatím postupně odpadali vlivem drog a skandálů. Ona se držela – i když uvnitř sebe cítila, že jednou přijde chvíle, kdy nezadržitelně vyhoří.
Útěk z rutiny – to bylo celoživotní motto Charlotte Ramplingové. V manželství s Bryanem se začala po čase dusit. Když počátkem roku 1976 přijela do Francie na filmový festival, potkala na večírku pohledného skladatele elektronické hudby Jean-Michela Jarreho. Byl to doslova blesk z čistého nebe: Jarre ji okouzlil svou inteligencí a magnetickou energií, on zase obdivoval její hereckou auru.
Následovalo pár utajených schůzek v Paříži a Charlotte pochopila, že před ní stojí osudová volba. Jednoho dne se vrátila domů do Anglie a její muž Bryan okamžitě poznal, že se něco stalo. Pohádali se. Charlotte tu noc sbalila kufr, políbila malého Barnabyho a nasedla na první letadlo do Paříže. U Jarreho v náručí pak strávila dlouhý víkend v hotelu Lancaster – a už věděla, že zpátky se vrátit nemůže. Starý život skončil a nový začal.
Rozvod s Bryanem Southcombem proběhl v tichosti. Charlotte si sice vysloužila pověst té, která rozbila rodinu, ale ve skutečnosti jejich vztah už delší dobu nefungoval. Malý Barnaby zůstal chvíli s otcem, zatímco ona se v Paříži snažila vytvořit nový domov. Jarre procházel vlastním rozvodem – z prvního manželství měl malou dcerku Émilie, a i tu Charlotte přijala pod svá ochranná křídla.
V roce 1977 se Charlottě a Jean-Michelovi narodil syn David a o rok později, na podzim 1978, se vzali. Ramplingová se natrvalo usadila ve Francii, v zemi, kterou milovala už od dětství. S Jarrem je spojovala vášeň pro umění i svobodomyslný pohled na život. Vyhýbali se konvencím.
„Routine is a killer of romance,“ tvrdila Charlotte – rutina zabíjí lásku. Jarre s ní souhlasil a jejich soužití tomu odpovídalo: nekonečné koncertní turné, filmové štáby, recepce, stěhování mezi venkovským domem a pařížským bytem. Mladá rodina fungovala v chaosu, ale fungovala šťastně.
Charlotte později s úsměvem vzpomínala, jak dva roky bydleli v poloprázdném bytě, protože Jarreova exmanželka si odnesla i záclony a žárovky. Nevadilo jim to. Byli bohatí láskou a vizemi. A tak vypadali jako dokonalý pár 80. let: on průkopník elektronické hudby, ona mezinárodní filmová hvězda, spolu ruku v ruce na červených kobercích.
Nikdo však nevidí do cizího manželství. Idyla měla své trhliny – Charlotte byla citlivá, zranitelná duše a roky přetvářky okolo sestřiny smrti ji postupně doháněly. V hloubi čtyřicátých let života ji dostihla temnota, před níž utíkala od mládí. A možná se k tomu přidal i stín pochybností o věrnosti jejího muže. Jisté je, že zhruba v polovině 80. let Charlotte náhle zpomalila pracovní tempo.
Vybrala si jen pár rolí – například po boku Paula Newmana v soudním dramatu Rozsudek (1982) či hlavní roli v derivaci noiru Umřít se dá jen dvakrát (1985), za kterou získala svou první nominaci na francouzského Césara. Jinak se ale stáhla do ústraní. Přátelé o ní říkali, že upadá do zvláštních melancholií. Občas nebyla schopná ráno vstát z postele.
„Nemohla jsem zvládnout, že musím zvládat… To je deprese. Ztratíte vše. Doslova. Všechno se zastaví,“ popsala později tu neviditelnou krizi. Znovu se jí vynořily nezodpovězené otázky: Proč Sarah nic neřekla? Mohla jsem jí pomoci? Co teď vlastně mám ze života já? Vedle Jarreho, který trávil celé dny ponořený ve svém hudebním studiu, se Charlotte cítila čím dál osamělejší.
Pak ale přišla další rána, tentokrát zvenčí a nemilosrdně veřejná. Na jaře 1997 Charlotte procházela v Paříži kolem stánku s novinami a koutkem oka zahlédla povědomou tvář na titulní straně. Zastavila se. Z obálky bulvárního magazínu se na ni šklebila fotografie jejího manžela Jean-Michela Jarreho – v náručí držel mladičkou ženu. Titulek křičel cosi o tajné milence hudebního mága.
Charlotte si časopis roztřesenými prsty koupila a na nejbližší lavičce začala hltat každé slovo. Nemohla uvěřit vlastním očím: Jarre, její Jarre, měl dlouhodobě podvádět ji, matku svého syna, s nějakou krásnou herečkou. A ona se to teď dozvídá z novinového škváru? Cítila, jak se v ní střídá stud s ponížením a zároveň zlost.
Ten večer se manžela na nic neptala – místo toho potichu zabalila nejnutnější věci, vzala jejich dospívajícího Davida a odstěhovala se z domu. Jarreho zrada ji zasáhla o to víc, že přišla po letech, kdy kvůli němu obětovala tolik.
„Není neobvyklé, že muž má aféru. Ale ten způsob, jakým jsem se to dozvěděla já – z bulváru – to bylo ponižující,“ řekla později hořce. Jarre sice její odchod nesl těžce, ale vztah s milenkou nepřerušil. Charlotte tedy už v sobě nenašla žádné odpuštění. Po dvaceti společných letech se s ním rozvedla (oficiálně v roce 2002) a nad jejich kapitolou života udělala definitivní tečku.
Zůstala sama – ovšem tentokrát neupadla do beznaděje. Paradoxně ji veřejné ponížení posílilo. Jako by po dlouhé době našla svou hrdost. Uvědomila si, že se nesmí vzdát. Ano, na pár měsíců zmizela ze společnosti i z filmového plátna, aby se v ústraní vyplakala z posledních iluzí. Ale pak se zhluboka nadechla a vydala se znovu do práce.
Přišel rok 2000 a s ním pozoruhodný návrat Charlotte Ramplingové na výsluní. Francouzský režisér François Ozon ji obsadil do komorního dramatu Pod pískem – Charlotte v něm excelovala jako žena, které beze stopy zmizí manžel a ona balancuje na hraně popření a šílenství. Ta role se jí hluboko dotýkala a výkon, který předvedla, kritici označili za životní.
Charlotte najednou chápala, že trápení lze přetavit ve vynikající umění, a cítila se po dlouhé době naplněná. Okamžitě navázala další spoluprací s Ozonem – thriller Bazén (2003) znamenal další triumf a Charlotte za něj dostala Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku.
Právě na tomto filmu se odhodlala k tichému smíření s minulostí: přijala pro svou postavu spisovatelky jméno Sarah – jméno zesnulé sestry, jehož zvuk ji tolik let bolel. „Myslela jsem, že po tak dlouhé době, co není se mnou, bude hezké přivést ji zpět do mého života,“ vysvětlila herečka emotivní poctu sestře. Bylo to poprvé, co veřejně promluvila o Sarahině památce. Matka už nežila a Charlotte konečně mohla pustit ten starý bol ven.
Od té doby jako by Charlotte Ramplingová rozkvetla do nové umělecké etapy. Stala se múzou evropských režisérů, každý chtěl pracovat s onou pozoruhodnou dámou s tajemnýma očima. Začala točit více filmů než kdy dřív – zdaleka se neomezovala jen na Francii či Británii. Objevila se v odvážných severských dramatech, nezávislých amerických snímcích, dokonce i v televizi.
Diváci ji mohli vidět v populárním seriálu Dexter (2013) jako neuroložku Evelyn, nebo v krimi Broadchurch (2015) v roli prokurátorky, která skrývá vlastní trauma. Vždy dokázala své postavě vtisknout kus své duše. „Nemůžu být nikým jiným než sama sebou, i když vás přesvědčím, že ta role nejsem já,“ říkávala s úsměvem.
V roce 2015 přišel zasloužený vrchol: Charlotte zářila v komorním filmu 45 let jako žena čelící dávnému tajemství svého manžela. Její soustředěný výkon byl oceněn Stříbrným medvědem na festivalu v Berlíně i nominací na Oscara.
2011
Ve svých 69 letech stála poprvé na prahu možného oscarového triumfu – a aniž by cokoli předstírala, dojatě přiznala, že i pro ni je to nový pocit zadostiučinění. Po půl století na plátně ji svět doopravdy docenil. Už to nepotřebovala, ale přesto ji to zahřálo.
Mezitím, co se jí kariéra znovu rozběhla, musela Charlotte opět čelit smutku v osobním životě. Její životní druh Jean-Noël Tassez, francouzský novinář a podnikatel, s nímž sdílela poklidný vztah od rozvodu s Jarrem, onemocněl rakovinou. Charlotte ho do poslední chvíle oddaně opatrovala – konečně mohla být někomu oporou v neštěstí, ne jen obětí.
Když Jean-Noël v roce 2015 zemřel, Charlotte už věděla, jak se se ztrátou vyrovnat. Dala mu poslední sbohem na krásném pohřbu plném hudby a vzpomínek. „Bylo to zvláštní – mrtví přátelé a lásky nás doprovázejí velmi dlouho,“ řekla tiše. Tentokrát už se nebála truchlit otevřeně. Smutek se stal součástí jejího života, ale nezastavil ho.
Dnes, ve svých 79 letech, žije Charlotte Ramplingová střídavě v Paříži a na venkově. Vyhýbá se blikání fotoaparátů, pokud zrovna nepracuje. Stále přijímá jen takové role, které ji něčím vnitřně osloví – ať už je to vedlejší postava ve velkém sci-fi eposu (Duna, 2021) anebo niterné drama o stárnutí (Hannah, 2017), za nějž získala Volpiho pohár na festivalu v Benátkách.
V roce 2017 vydala memoáry Who I Am (Kdo jsem), kde se vůbec poprvé zcela otevřeně vypsala z dávných traumat. Po více než třiceti letech mlčení odhalila světu tajemství Sarahiny sebevraždy – a ulevilo se jí. Konečně mohla se svým osudem naložit po svém, bez ohledu na to, co by tomu řekli rodiče či někdejší milenci.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Charlotte_Rampling
https://www.csfd.cz/tvurce/7676-charlotte-rampling/biografie/
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2017/jun/09/charlotte-rampling-i-cannot-explain-it-but-i-have-never-visited-the-cemetery-where-my-sister-is-buried
https://www.bigissue.com/culture/tv/charlotte-rampling-im-now-wise-woman/
https://www.theguardian.com/film/2021/mar/27/charlotte-rampling-i-am-prickly-people-who-are-prickly-cant-be-hurt-any-more
https://www.e15.cz/magazin/charlotte-ramplingova-v-rutine-bych-se-utopila-1268457
https://zivotopis.osobnosti.cz/charlotte-rampling.php
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/how-we-met-jeanmichel-jarre-and-charlotte-rampling-1459832.html
https://www.theguardian.com/film/2019/mar/01/charlotte-rampling-ive-got-a-very-restless-character-its-a-beast
https://www.bbc.com/culture/article/20170810-arthouse-movie-star-charlotte-rampling-talks-about-her-life
https://suitcasemag.com/la-legende-charlotte-rampling-on-her-past-present-and-future/
https://www.publishersweekly.com/pw/by-topic/authors/profiles/article/73649-charlotte-rampling-looks-at-her-life.html
