Článek
Za mlada chtěl Václav Binovec být slavný a mocný. Pocházel ze zajištěné rodiny pražského drogisty, narodil se roku 1892, mluvil několika jazyky a už před první světovou válkou se rozjel do světa sbírat zkušenosti s novým uměním – filmem.
Bojoval na frontě a utrpěl zranění, které ho poslalo do civilu jako invalidu. Z frontových zákopů si tak odnesl nejen jizvu, ale i zvláštní směs smělosti a zklamání. Když válka skončila, vrhl se do podnikání v kinematografii. Pod pseudonymem Willy Bronx založil vlastní produkční firmu Wetebfilm a začal v malé pražské dílně natáčet němé filmy.
Dřel bez oddechu – jako režisér, scenárista, producent v jednom – a ročně stihl uvést i půltucet různých příběhů. Riskoval vše: do filmové společnosti vložil celé rodinné jmění. Jeho mladické nadšení přinášelo první ovoce. Dvacátá léta patřila Binovcovi.
Objevil a stvořil hereckou hvězdu Suzanne Marwille, s níž ho pojilo i soukromé pouto; svými romantickými a dobrodružnými snímky si získal publikum. Ve dvaceti šesti letech prohlašoval, že vybuduje v Praze druhý Hollywood, a skoro to vypadalo, že se mu to podaří.
Jenže rodinný majetek postupně mizel a hvězdy štěstěny vrtkavě pohasínaly. Filmový svět byl dražší a dravější, než mladý idealista čekal. Konkurence rostla, peníze docházely. Binovec nakonec musel prodat rodinný obchod a i tak jeho milovaný Wetebfilm kolem roku 1925 zkrachoval.
Z mladého filmového krále se rázem stal muž bez prostředků, kterému zůstalo jen jméno a pověst. Hrdost mu ale nedovolila odejít z branže. Ctižádost ho neopouštěla – naopak. Věřil, že se dokáže vrátit na výsluní, a rozhodl se získat vliv jinak, mimo kameru.
Začal se pohybovat ve filmových radách, komisích a spolcích. Pár let točil pro jiné produkce nevýrazné melodramy, ale mnohem víc energie vložil do organizační práce. Roku 1933 se stal předsedou Československé filmové unie a v této roli okusil moc.
Zvykal si rozhodovat o druhých. A stárnoucí režisér s pocitem křivdy a nedocenění v sobě živil přesvědčení, že pokud ho filmařská branže nevynesla nahoru pro jeho talent, pak ji přinutí, aby ho respektovala pro jeho postavení.
Ve třicátých letech se v Evropě rozdmýchával neklid a Binovec nebyl imunní vůči hlasům krajní pravice. Už v roce 1926 vstoupil do Národní obce fašistické a otevřeně sympatizoval s fašismem, který obdivoval v Itálii. Později tvrdil, že nebyl antisemitou, ale činy svědčily o opaku.
V říjnu 1938, krátce po Mnichovu, zastavil Binovec práci na place jen proto, že do ateliéru vešel kolega režisér židovského původu Jiří Weiss. Přede všemi zvolal: „Dokud ten Žid bude v ateliéru, nebudu točit.“
Ostatní členové štábu jen zaraženě mlčeli, Weiss raději odešel a Binovec se cítil jako vítěz. V té době také spoluzaložil Československý árijský svaz a pomáhal vydávat fašistický časopis Štít národa, v němž dostával prostor jedovatý nacionalismus a protižidovská propaganda.
Když 15. března 1939 obsadila nacistická armáda zbytek českých zemí, našli se čeští kolaboranti, kteří se horlivě snažili dokázat oddanost Říši. Hned 16. března se skupinka českých fašistů pokusila zabrat filmové ateliéry na Barrandově a vyhnat z nich „neárijce“.
Generál Radola Gajda pověřil touto akcí své stoupence – a jako doprovod jednoho z nich, radikála Zdeňka Zástěry, vyrazil i známý režisér Václav Binovec. Vtrhli s pistolemi do studií a požadovali propuštění zaměstnanců židovského původu a odstoupení šéfa studia Miloše Havla. Jenže narazili.
Zaměstnanci je neposlechli a považovali je za smečku pomatenců. Fraška skončila fiaskem – Havel nechal vetřelce vyvést. Údajně tehdy Havlovi někdo volal Zástěru k telefonu a v sluchátku se ozval Milošův rozzuřený hlas – Binovec stál prý při tom, zesměšněn a rudý ponížením.
Musel se stáhnout. Filmoví kolegové si o něm začali šuškat. Ten den, kdy kráčel z Barrandova s nepořízenou, jako by se v něm něco zlomilo. Když ne silou, získá vliv jinak. Ještě víc přilnul k novým pánům a rozhodl se být nejužitečnějším z užitečných.
Brzy nato získal Binovec významnou funkci v oficiálních protektorátních strukturách: stal se místopředsedou nově zřízeného Českomoravského filmového ústředí. Jako zdatný organizátor s kontakty na německé kruhy postupně požíval důvěry i protektorátního ministra propagandy Emanuela Moravce.
Otevřeně prohlašoval loajalitu k říši – dochoval se dokument, v němž Binovec slavnostně zakončil dopis Moravcovi slovy: „Vůdci a vlasti zdar!“. Někdejší milovník bohémské svobody se tak zhluboka nadechl vzduchu totalitní moci. Stal se z něj kolaborant.
Temnota, která se snesla na okupované Čechy, se postupně usadila i v jeho nitru. Zatímco někteří jeho vrstevníci zvolili mlčenlivý odpor nebo emigraci, on si vybral opačnou cestu. Dál natáčel filmy – hudební komedie a vlastenecky laděná dramata – ale hlavně tiše sloužil okupačnímu režimu. Donášel.
Binovcovo jméno se začalo nenápadně objevovat v záznamech gestapa jako cenný zdroj informací z prostředí filmové branže. Říká se, že chtěl odstranit schopnější konkurenty a sám vystoupat výš. Jeho antisemitismus se propojil s touhou po moci a penězích.
Seznamy lidí nežádoucích pro nový „árijský“ filmový průmysl spoluvytvářel právě on. V roce 1940 spolupodepsal prohlášení, že členy filmové unie mohou být jen osoby árijského původu. Žádný úředník Třetí říše by to nenapsal lépe.
Čím více se stupňoval válečný tlak, tím dychtivěji Binovec dokazoval oddanost. Moravec si ho považoval, a Binovec mu ochotně donášel stížnosti a charakteristiky svých kolegů. Za zavřenými dveřmi psal elaboráty, kde jmenovitě popisoval, kdo z filmařů je nespolehlivý, kdo lajdá práci, ba dokonce, kdo utekl za hranice.
V jednom takovém dopise se s despektem otíral i o dva slavné emigranty – Jana Wericha a Jiřího Voskovce, označil je posměšně za „prvorepublikové hradní šašky“. Dobře věděl, že komika Voskovce už nacisté nenávidí a protektorátní tisk o něm píše jako o zrádci národa. Binovec se snažil zalíbit a vysloužit si vlastní postavení. Čím výš šplhal, tím hlouběji klesal.
Osudové okamžiky přišly v létě 1941. Binovcovi se podařilo dosáhnout, aby byl jmenován uměleckým vedoucím nového filmu – adaptace románu „Městečko na dlani“. Jan Drda, autor předlohy, zuřil, ale nic nezmohl; film financovali Němci a Binovec měl protekci.
Na natáčení tohoto zdánlivě idylického venkovského příběhu se potkaly dvě postavy, které nemohly být odlišnější. Václav Binovec vedl štáb, a jako odborný poradce u projektu působil populární písničkář Karel Hašler. Vlastenec tělem i duší, bohém, který se nikdy netajil odporem k fašistům.
Osudové setkání. Několik týdnů pracovali vedle sebe, v napětí. Hašler v pauzách bavil kolegy svými satirickými popěvky – i před přítomnými německými důstojníky si neodpustil rýpavé protiněmecké narážky. Binovce to dráždilo.
Hašlerovy písně byly v protektorátu zakázané a on přesto riskoval. V září 1941 ho gestapo přímo při natáčení zatklo a odvedlo. Všichni oněměli šokem. „Tohle je vrah Karla Hašlera,“ křičela prý později jedna rozhněvaná herečka směrem k Binovcovi.
Mezi filmaři se totiž okamžitě roznesla zlá zvěst: Hašlera udal Binovec. Nebylo by divu – motiv by měl. Hašlera jako uměleckého vedoucího filmu nerespektoval a navíc si myslel, že byl Hašler Žid po svém otci. Pro Binovce to byl dvojí hřích. Není známo, co přesně se tehdy odehrálo.
Jisté je, že Karel Hašler skončil v Mauthausenu, kde ho nacisté ubili k smrti, a Binovcovo jméno už navždy spojilo stigma zrádce. On sám se zoufale bránil. Věděl, že pomluva udavače může zničit jméno i kariéru.
Dokonce prý zašel tak daleko, že osobně navštívil centrálu gestapa v Petschkově paláci a sepsal tam prohlášení, kterým se obvinění z udání Hašlera zříkal. Listinu si uložil u právníka s instrukcí použít ji po válce při očistě svého jména. Celý zbytek života Binovec tvrdil, že s Hašlerovou smrtí neměl nic společného.
Pravdou je, že přímé důkazy o udání neexistují, alespoň ne v archivu. Stejně tak je pravdou, že Binovec byl udavačem v jiných případech zcela určitě – třeba na Emila Sirotka, předsedu filmového ústředí. V roce 1942 Binovec adresoval Moravcovi dopis, v němž si výslovně stěžoval na Sirotkovo chování a označil ho za neloajálního.
Je paradox, že sám Binovec později tvrdil, že tak činil na Moravcův příkaz a pouze „upravil“ cizí předlohu. Očistil se však jen ve svých očích – pro ostatní už byl konfident. Jeden ze současných historiků jej dokonce bez obalu nazval „prachsprostým udavačem, který poslal na smrt mj. i Karla Hašlera“. Tuhle nálepku ze sebe Binovec nikdy nesmyje.
Válka pomalu spěla ke konci a Binovec, který si mezitím od nacistů vysloužil ocenění za oddanost, ještě v roce 1944 rozehrál poslední profesní kapitolu. Natočil film s příznačným názvem Bludná pouť.
Melodrama o bloudění a marném hledání štěstí sice už nedokončil – do práce zasáhl blížící se front a rychlý pád protektorátního režimu – ale možná v tom titulu bylo víc symboliky, než tušil. Jeho vlastní pouť se totiž stočila do slepé uličky. Květen 1945 ho zastihl v Praze a on se stal lovnou zvěří pro ty, kterým sloužil.
Sovětská vojenská kontrarozvědka NKVD ho hned 11. května zatkla jako kolaboranta a odvezla do jakéhosi provizorního internačního tábora v Polsku. Několik měsíců v izolaci – netušil, zda ho nečeká krutý trest. Později se proslýchalo, že Sověti zkoumali, zda neměl Binovec spojení na jejich předválečné agenty (je fakt, že ve dvacátých letech kupoval filmy i ze Sovětského svazu a ve svých pamětech tvrdil, že v Moskvě jednal s tajným zmocněncem).
Ale spíš šlo o běžný osud mnoha prominentních kolaborantů: Sověti ho sbalili dřív než české úřady, a když s ním skončili výslechy, předali ho na podzim 1945 československé Bezpečnosti.
Po válce čekalo Václava Binovce zúčtování. Vyšetřovatelé ho přiměli k výpovědi, ale starý praktik se snažil zapírat a zlehčovat, co se dalo. Nad leckterými vazbami mávl rukou a něco se mu skutečně podařilo ututlat. Jedna komisní zpráva suše konstatovala, že „Binovec během výslechů zamlčel mnoho skutečností“, nicméně už tehdy bylo jasné, že jeho provinění jsou velká.
Svědkové vypovídali, dokumenty se našly. Přesto to zpočátku vypadalo, že zdaleka nedostane nejvyšší možný trest. Po osvobození se česká kinematografie zmítala mezi touhou po spravedlnosti a potřebou se nadechnout do nových časů. Zářné hvězdy jako Lída Baarová či Adina Mandlová stanuly před soudem, jiní – jako Jan Sviták – byli zlynčováni davem ještě dřív, než jim někdo vyměřil trest.
Václav Binovec se překvapivě dočkal mírnějšího zacházení. Nějaký čas strávil ve vazbě, pak byl vyšetřován na svobodě. Soud s ním proběhl skončil (začal v roce 1946) až v září 1948, tedy už za nové komunistické moci, a stejně neměl po ruce přímé důkazy jeho nejhorších údajných činů.
Všeobecně se mělo za to, že byl strůjcem udání Karla Hašlera. To se ale nikdy nepotvrdilo. Soud proto odsoudil Binovce „jen“ za členství ve fašistických organizacích a obecnou kolaboraci – vyfasoval tři roky vězení a propadnutí jedné třetiny majetku.
Za svou vinu zaplatil. Většinu trestu si odseděl už během vyšetřovací vazby, a tak byl na sklonku roku 1949 propuštěn jako volný muž.
Dokázal se nadechnout ke svobodě – a hned ho čekala další zkouška charakteru. Ocitl se v komunistickém Československu, zbavený cti i milované profese. Jako bývalý kolaborant nesměl už nikdy režírovat ani psát pro film. Živil se prací rukama: dělal skladníka, jezdil s náklaďákem, montoval kovové trubky.
Žil skromně, téměř na okraji chudoby. Jen vzpomínky mu zůstaly – a možná i hořké přesvědčení, že svět se k němu otočil zády. Mýlil se ale v tom, že by už o něj tajná policie nestála. Státní bezpečnost ho sledovala a několikrát vyslýchala. Věděli dobře, kdo je zač – a tušili, že by se jim mohl hodit.
Pro StB to nebyl jen vysloužilý průkopník kinematografie, ale také člověk, kterého kdysi považovali za gestapáckého důvěrníka. A tak krátce po padesátém roce přišel za Binovcem důstojník a nabídl mu spolupráci. Možná stačilo jen naznačit a Binovec pochopil, že odmítnout by se mu nevyplatilo. Podepsal. A rázem se ocitl ve staronové roli – stal se informátorem, teď ovšem ve službách komunistické policie.
Jestli v tom hledal jakési zvrácené zadostiučinění či výhody, těžko říct. Jisté je, že očekávání důvěry svých řídících důstojníků nenaplnil. Padesátiletý Binovec už neměl reálný vliv ani přístup do uměleckých kruhů a jeho hlášení StB označila za bezcenná.
Tři roky donesl pár zpráv „o ničem“, jak praví archivní hodnocení. „Spolupráci s ním pro neaktivitu ukončili,“ poznamenal si úředník v roce 1954. Stárnoucí konfident zklamal i nové pány. Možná jen chtěl mít pokoj a myslel si, že podepsaná spolupráce ho ochrání. Neochránila.
Ani tím ale tahanice s policií úplně neskončily. Na začátku padesátých let se objevil svědek, že Binovec v hospodě utrousil pár prostořekých řečí – vytahoval se prý, že on je přece „zakladatel československého filmu“ a nebude se nikomu doprošovat, že oni („oni“ – myšleno komunisté) jednou sami přijdou škemrat, aby se vrátil.
Za tyhle řeči sice do vězení nešel, ale StB ho znovu sledovala. S jistou dávkou ironie se dá říct, že i nové moci byl Binovec podezřelý snad ze všeho možného, jen ne z mravní bezúhonnosti. Život ho naučil mlčet a ohýbat hřbet, jen občas z něj vypadl nějaký vzdorovitý povzdech. V polovině padesátých let byl dokonce podmínečně odsouzen, protože neoznámil, že jistý jeho známý lékař chce s rodinou uprchnout na Západ.
Žil tiše. Oženil se, měl syna, který se mu narodil až v roce 1948, na prahu jeho stáří. Ke konci šedesátých let se v něm ale znovu probudil starý neklid. Začalo mu být v Československu těsno. Možná spřádal nový plán, jak ještě jednou změnit svůj osud.
Využil vzácné příležitosti: v létě 1966 dostal povolení vycestovat na návštěvu příbuzného do západního Německa a už se rozhodl nevrátit. Vzal s sebou tehdy osmnáctiletého syna Viktora a i za cenu, že v rodné zemi nechává nemocnou manželku, odjel. Uprchl do exilu.
Osud tomu chtěl, že při svém útěku narazil na člověka, který hrál v jeho minulosti význačnou roli. V Mnichově narazil na Miloše Havla, svého někdejšího soka z barrandovských studií. Havel – kdysi mocný filmový magnát – sám před lety utekl z Československa a v západním Německu se živil jako restauratér.
Nyní podal Binovcovi ruku. Nabídl mu ve své restauraci práci, zázemí, možná i smíření. Před dvaceti lety stál Binovec v čele bandy, která se pokusila Havla připravit o ateliéry. Teď ho Havel zachránil. Ta ironie osudu neunikla nikomu, kdo je znal.
Václav Binovec se přesto ve svém exilovém mezidobí pokusil ještě o poslední restart. Chtěl se přidat k rádiu Svobodná Evropa, stanici, která z Mnichova vysílala do vlasti. Doufal, že právě tam zúročí své zkušenosti a dostane příležitost. Ve starém režimu sloužil propagandě – co kdyby mohl na stará kolena sloužit propagandě nové, protikomunistické?
Ale byl už moc unavený a svět se změnil k nepoznání. Za hranicemi začínal od nuly a brzy pochopil, že to nezvládne. Nebyl na to dost silný, dost zdravý, dost mladý. Naděje ho opustila. Po necelých dvou letech exilu rezignovaně nasedl do vlaku zpátky do Prahy.
Uváděl jako důvody stesk po domově, chatrné zdraví a těžkou práci v cizině, ale neoficiálně sehrála roli i vyhlášená amnestie – využil toho, že jeho někdejší provinění komunistický stát prominul. Vrátil se do vlasti přesně měsíc před srpnovou invazí 1968.
Čekal ho podivný epilog. Doma ho už nikdo nepotřeboval ani nepronásledoval. StB s ním po návratu vedla pouze „přátelský rozhovor“, při němž se znovu nezdržel a pomluvil všechny, které mohl. Vyřídil si účty aspoň slovy: svého dobrodince Miloše Havla nazval v hovoru s StB „morálně pokleslým deviantem“ a špinil i další někdejší přátele. Zemřel 29. února 1976 ve věku 83 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Binovec
https://www.krajskelisty.cz/praha/27174-chtel-v-praze-vybudovat-druhy-hollywood-jenze-o-uspech-a-slavu-tak-moc-stal-ze-si-zadal-i-s-nacisty-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.krajskelisty.cz/praha/27184-fanousci-netusili-co-se-deje-v-zakulisi-bat-se-ho-bylo-namiste-zavinil-i-smrt-milovaneho-karla-haslera-tajnosti-slavnych.htm
https://www.csfd.cz/tvurce/3150-vaclav-binovec/biografie/
https://zivotopis.osobnosti.cz/vaclav-binovec.php
https://www.fdb.cz/osobnost/13795-vaclav-binovec
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/37467/vaclav-binovec
https://old.muo.cz/dzko/2012/13.html
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BINOVEC_V%C3%A1clav_1892%E2%80%931976
https://iluminace.cz/pdfs/ilu/1996/04/08.pdf
https://iluminace.cz/pdfs/ilu/1996/04/09.pdf
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/konec-valky-provazelo-lyncovani-nevyhlo-se-ani-slavnym-osobnostem-305171
https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/ronov-tremosnice-mestecko-na-dlani-vyroci-bourky-hasler.A220624_123125_pardubice-zpravy_mvo
https://dvojka.rozhlas.cz/co-v-boheme-nebylo-rezisera-prednosty-stanice-zlyncoval-dav-na-ulici-podle-motla-7464872
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/plameny-zivota-2
https://www.kinobox.cz/osobnosti/32534-vaclav-binovec
