Článek
Byla středa 19. dubna 1967, Den vlastenců v Massachusetts. Ve městě Hopkinton se v dešti, větru a chladu seřadily stovky běžců připravených na start Bostonského maratonu. V oficiálním programu bylo uvedeno 741 účastníků. Téměř všichni byli muži.
Boston byl nejstarším každoročně pořádaným maratonem na světě a od svého vzniku v roce 1897 fungoval jako oficiálně mužská soutěž. Ženy se na trať v předchozích letech dostaly jen neoficiálně bez čísel a bez uznání pořadatelů.
Mezi běžci tentokrát stála dvacetiletá studentka žurnalistiky ze Syracuské univerzity. Měla šedivou teplákovou soupravu s kapucí a na hrudi i zádech startovní číslo 261. Na přihlášce bylo napsáno jméno „K. V. Switzer“. Organizátoři však iniciály automaticky považovali za mužské jméno. Kdyby na formuláři stálo „Kathrine“, pravděpodobně by startovní číslo nikdy nedostala.
Na bostonské přihlášce ani v závodních materiálech nebyla výslovná otázka na pohlaví. Nad závodem ale stála pravidla americké Amatérské atletické unie, která tehdy ženám povolovala pouze krátké tratě a se společnými dlouhými závody mužů a žen prakticky nepočítala. Switzer a Briggs se přesto domnívali, že její účast neporušuje žádné přímo uvedené pravidlo Bostonského maratonu. Navíc už věděli, že dokáže celou trať uběhnout.
Chtěla, aby jednou fandili jí
Kathrine Switzer se narodila roku 1947 v Ambergu v americké okupační zóně Německa. Její otec tam sloužil v americké armádě a rodina se do Spojených států vrátila, když byly Kathrine dva roky. Vyrůstala ve Virginii.
K běhání ji nasměroval právě otec. Když jako dvanáctiletá přemýšlela o roztleskávání a chtěla se dostat do školního sportovního prostředí, řekl jí něco, co si zapamatovala na celý život. Roztleskávačky podle něj povzbuzují ostatní. Ona by měla dělat něco, při čem budou lidé jednou povzbuzovat ji.
Doporučil jí, aby každý den uběhla jednu míli. Běh jí měl pomoci také s kondicí pro pozemní hokej, který chtěla hrát ve škole. Kathrine začala běhat kolem domu. Jedna míle se změnila ve dvě a později v další kilometry. Na Syracuské univerzitě neexistoval ženský běžecký tým. Switzer se proto přidala k tréninkům mužského přespolního týmu.
Nebyla jeho oficiální závodnicí, ale běhala s muži a postupně si získávala jejich respekt. Tam poznala také Arnieho Briggse, univerzitního pošťáka, zkušeného maratonce a dobrovolného správce týmu, který se stal jejím neformálním trenérem.
Briggs absolvoval Bostonský maraton patnáctkrát a o závodu dokázal vyprávět celé hodiny. Když mu Switzer řekla, že ho chce běžet také, nejprve její plán odmítl. Podle tehdejších představ byly ženy příliš slabé, příliš křehké a fyziologicky nezpůsobilé k překonání vzdálenosti 26,2 míle.
Briggs jí tvrdil, že žádná žena Boston oficiálně neběžela a že tak dlouhou trať nezvládne. V prosinci se o tom pohádali během šestimilového tréninku ve vánici. Switzer mu připomněla, že rok předtím trať dokončila Roberta „Bobbi“ Gibbová.
Briggs odpověděl, že tomu nevěří. Pokud se to opravdu stalo, musela to být jen slabá žena, která se do cíle nějak dovlekla. Kathrine ho vyzvala, aby jí dal šanci. Dohodli se, že pokud při tréninku uběhne celou maratonskou vzdálenost, Briggs ji do Bostonu vezme. Tři týdny před závodem vyrazili na dlouhý běh.
Když společně překonali 26 mil, Switzer nechtěla skončit. Pokračovala, dokud neměli za sebou přibližně 31 mil, tedy téměř padesát kilometrů. Briggs se po doběhu vyčerpaně zhroutil do sněhu.
Nebyla první
Switzer nebyla první ženou, která trať Bostonského maratonu absolvovala. Tento primát patřil zmiňované Bobbi Gibbové. V roce 1966 poslala pořadatelům přihlášku, ale ředitel závodu Will Cloney ji odmítl. Tvrdil, že pravidla ženám start neumožňují a že ženy navíc nejsou fyziologicky schopné uběhnout maraton. Gibbová se přesto vydala na start.
Měla bratrovy šortky, mikinu a příliš velké běžecké boty. Ukryla se poblíž startovní čáry a po výstřelu počkala, až hlavní pole běžců vyrazí.
Potom se přidala. Když muži poznali, že vedle nich běží žena, nesnažili se ji z trati vyhodit. Naopak ji povzbuzovali a chránili. Gibbová dokončila trať v čase přibližně 3 hodiny a 21 minut a doběhla před většinou startovního pole. Bostonská atletická asociace ji později zpětně uznala jako vítězku ženské kategorie za roky 1966, 1967 a 1968. V roce 1967 běžela znovu a do cíle dorazila téměř o hodinu dříve než Switzer.
Na start se Switzer nepostavila sama. Běžel s ní Arnie Briggs, člen univerzitního týmu John Leonard a její přítel Tom Miller, mohutný vrhač kladivem a bývalý hráč amerického fotbalu. Miller vážil přes sto kilogramů a na start se původně vydal spíš proto, že nechtěl nechat svou přítelkyni běžet obklopenou stovkami mužů.
První míle probíhaly překvapivě uvolněně. Ostatní běžci si Switzer všimli, žertovali s ní a povzbuzovali ji. „Všichni byli šťastní, smáli se a ostatní kluci byli skvělí,“ vzpomínala později. Switzer měla kapuci, ale nesnažila se skrývat. Líčila se, měla rtěnku a otevřeně mluvila s lidmi kolem sebe.
Přibližně kolem čtvrté míle je dojel tiskový vůz s fotografy. Ti byli nejprve nadšení. Mávali, fotografovali ženu se startovním číslem a skupina běžců se smála. Za tiskovým vozem jel autobus s funkcionáři závodu. Na jeho palubě byl i Jock Semple.
Muž s koženými botami
Jock Semple byl skotský přistěhovalec, bývalý běžec, trenér, masér a dlouholetý manažer Bostonského maratonu. Závodu zasvětil velkou část života. Současně měl pověst výbušného muže, který nesnášel lidi, o nichž si myslel, že si z maratonu dělají reklamní show. V minulosti se pokoušel z trati vyhazovat běžce v kostýmech nebo lidi, které nepovažoval za skutečné závodníky.
Když spatřil ženu s oficiálním číslem, rozzuřil se. Seskočil z autobusu a rozběhl se za ní. Switzer uslyšela kroky. „Byl to zvuk kožených bot. Ten zvuk se dá poznat,“ popsala později. Otočila se. Semple ji popadl za rameno a prudce s ní smýkl dozadu. Pokusil se strhnout číslo z její hrudi a zezadu tahal za teplákovou soupravu.
„Vypadni z mého závodu a dej mi ta čísla!“ křičel. Switzer se na okamžik zastavila téměř v šoku. Později říkala, že nikdy neviděla zuřivější obličej. Arnie Briggs se pokusil Semplea odstrčit. Funkcionář ho odhodil stranou a znovu se vrhl po Switzer. Pak zasáhl Tom Miller.
Rozběhl se proti Semplovi, narazil do něj ramenem a poslal ho do vzduchu mimo skupinu běžců. Fotograf Harry Trask stál na zadní části tiskového vozu a mačkal spoušť. Na první fotografii je Semple natahující se po Switzer. Na další zasahuje Miller. Potom Semple odlétá k okraji silnice. Nikdo z nich v tu chvíli netušil, že právě vzniká jeden z nejslavnějších obrazových příběhů sportovní historie.
Bezprostředně po útoku byla Switzer vyděšená. Bála se, že Miller Semplea vážně zranil. Napadlo ji, že všichni skončí ve vězení. Cítila se ponížená a přála si, aby její přítel ani ona na místě vůbec nebyli. Fotografové je po chvíli znovu dojeli. Teprve nyní začali pokřikovat otázky: „Co se snažíte dokázat?“ „Kdy odstoupíte?“ „Jste bojovnice za ženská práva?“
Switzer na nic z toho nebyla připravená. Přihlásila se, protože jen chtěla běžet. Tom Miller byl vzteklý. Vyčetl jí, že ho přivedla do potíží, strhl si svá startovní čísla a rozběhl se dopředu. Kathrine zůstala s Briggsem a Leonardem.
Právě v následujících minutách se její myšlení změnilo. Došlo jí, že pokud odstoupí, lidé budou tvrdit, že ženy maraton nezvládají. Její účast označí za reklamní trik a fotografie útoku se promění v důkaz, že na trati neměla co dělat. Rozhodla se, že musí dojít do cíle, i kdyby se měla poslední kilometry plazit.
„Dokončím to, i kdybych měla po čtyřech“
Otočila se k Briggsovi a řekla mu: „Dokončím ten závod, i kdybych měla do cíle dojít po čtyřech.“
Počasí bylo mizerné. Pršelo, foukal ostrý vítr a teplota se držela jen několik stupňů nad nulou. Switzer ale trénovala v zimě na severu státu New York. Chlad jí vadil méně než události, které se právě odehrály. Briggs ji doprovázel dál, ačkoli mu postupně docházely síly.
Běželi přes města lemující slavnou trasu, přes kopce v Newtonu a kolem Wellesley College, kde studentky tradičně vítaly závodníky hlasitým křikem. Kathrine měla mokré oblečení, bolavé nohy a v hlavě stále slyšela Sempleův hlas. Přesto pokračovala.
Její výsledný čas se nejčastěji uvádí jako přibližně 4 hodiny a 20 minut. Nebyl tehdy oficiálně zaznamenán. Přesto se stala první ženou, která dokončila Bostonský maraton s číslem, jež jí vydali samotní pořadatelé. Bobbi Gibbová byla toho dne rychlejší a znovu doběhla jako první žena. Switzerin běh ale díky číslu 261 a útoku před objektivy získal mnohem větší slávu.
Po závodě Switzer ani její přátelé netušili, jak velký rozruch incident vyvolal. Netušila, že se snímky během několika hodin rozšíří po Spojených státech.
Skupina se po závodě vracela autem do Syracuse. Přibližně v jednu hodinu ráno zastavili u benzínové stanice poblíž Albany. Teprve tam uviděli první noviny. Na titulních stranách byly fotografie Semplea, Switzer a Millera. Snímky otiskla média po celé zemi a později i v zahraničí.
O pět let později, v roce 1972, vytvořil Bostonský maraton první oficiální ženskou kategorii. Na start se postavilo osm žen. Kathrine Switzer byla mezi nimi a doběhla na třetím místě. Právě tehdy jí Jock Semple předal trofej. Byl to však první krok k podivnému smíření.
Následující rok ji před startem objal a políbil. Postupně začal ženy v závodě podporovat a pomáhal jim stejně jako mužským běžcům. V roce 1975 se Switzer do Bostonu vrátila ve výborné formě. Zaběhla osobní rekord 2 hodiny, 51 minut a 37 sekund a skončila druhá.
Vztah Kathrine Switzer a Jocka Sempla se postupně změnil natolik, že ho později sama označovala za jednoho ze svých nejlepších přátel. Navštěvovala ho i v nemocnici před jeho smrtí v roce 1988. Semple trpěl rakovinou jater a slinivky.
Switzer pokračovala v závodění a zlepšovala se. V roce 1974 vyhrála Newyorský maraton. Později získala příležitost vytvořit a vést mezinárodní ženský běžecký závod financovaný kosmetickou společností Avon. Avon International Running Circuit odstartoval roku 1977 a postupně přivedl ženské dálkové běhy do řady zemí.
V roce 1984 se ženský maraton poprvé běžel na olympijských hrách v Los Angeles. Switzer závod komentovala pro televizi. Časopis Runner’s World ji později označil za jednu z nejvýznamnějších běžkyň své éry a udělil jí titul běžkyně desetiletí za období přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Zdroje:
https://kathrineswitzer.com/1967-boston-marathon-the-real-story/
https://kathrineswitzer.com/photos/
https://www.baa.org/races/boston-marathon/history/
https://www.nyrr.org/about/hall-of-fame/kathrine-switzer
https://www.261fearless.org/about-261/
https://www.bostonmagazine.com/health/2017/04/18/bib-261-kathrine-switzer/
https://www.britannica.com/biography/Kathrine-Switzer
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kathrine_Switzerová
