„Chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul.“ Otakar Vávra, muž, který sloužil třem režimům

Bylo mu padesát sedm. Zažil nacistickou okupaci, poválečnou euforii i nastupující diktaturu proletariátu. Teď čelil jedné z největších morálních zkoušek svého života: přidat se na stranu režimu, nebo se postavit proti a riskovat vše.

Narodil se roku 1911 v Hradci Králové, v čase, kdy staré impérium končilo a nová republika byla na obzoru. Původně studoval architekturu v Brně a Praze, ale mnohem víc ho lákal film. Ještě jako student psal první scénáře a točil krátké experimentální dokumenty.

Kinematografie té doby byla mladé řemeslo – a Vávra se rozhodl stát jedním z těch, kdo mu vtisknou tvář. Roku 1937 debutoval jako režisér celovečerním filmem Filosofská historie, na který navázal úspěšnou kostýmní komedií Cech panen kutnohorských (1938).

Byl ambiciózní a cílevědomý. Od počátku spolupracoval s nejlepšími herci své doby a jeho filmy si rychle získaly pověst výjimečných děl plných imaginace a řemeslné jistoty.

Pak ale přišla válka – a s ní temná nejistota. V březnu 1939 vpadla do Československa německá armáda. Mnozí umělci emigrovali nebo svou tvorbu přerušili; Vávra však točit nepřestal. Po celých sedm let nacistické okupace pokračoval v natáčení, ročně dokázal dokončit i dva filmy.

Soustředil se na psychologická dramata a historické příběhy, které okupantům nevadily: třeba lyrická Humoreska podle Čapka nebo elegantní adaptace Balzacova románu Maskovaná milenka. Jeho dvorní herečkou se stala Lída Baarová – kdysi okouzlující filmová hvězda a v té době milenka Goebbelse, Hitlerova ministra propagandy.

Spolu natočili několik apolitických melodramat, která byla dostatečně neškodná, aby prošla protektorátní cenzurou. Vávra balancoval na ostří nože: točil filmy v jazyce okupované země, obratně se vyhýbal otevřené nacistické propagandě a přitom nepřekročil neviditelnou hranici tolerance. I tak ale přišel moment, kdy byl donucen k ponižujícímu ústupku.

Protektorát mu udělil vyznamenání. Vávra za svou činnost obdržel Čestný štít s orlicí svatého Václava – vysoké ocenění, které kolaborantská vláda dávala loajálním umělcům. Přijetí toho vyznamenání mu po válce mnozí nemohli odpustit.

Když se ho později spisovatel Arnošt Lustig zeptal, proč přijal medaili od okupačního režimu, Vávra mu odpověděl mrazivě: „Myslel jsem, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.“

Byla to slova člověka, který navenek klidně převzal vyznamenání s hákovým křížem, zatímco uvnitř něj hlodal strach o holý život. Kolik takových ústupků už tehdy musel udělat? Co se mu honilo hlavou v oné chvíli pokřivené slávy? Vávra nikdy otevřeně nevystoupil proti nacistům – ale možná právě díky tomu unikl gestapu i koncentráku. Místo toho dál točil filmy, byť za cenu vlastního svědomí.

Rok 1945 přinesl svobodu, ale jen nakrátko. Vávra se nového začátku aktivně chopil: okamžitě vstoupil do komunistické strany a patřil k prvním, kdo volali po znárodnění filmu. V květnu 1946 spolu s dalšími podepsal manifest oslavující „nové pořádky“ – kulturní apel, který měl pomoci komunistům k vítězství ve volbách.

Po převratu v únoru 1948 stanul po boku mocných: stal se členem akčního výboru, veřejně podpořil nastupující totalitu a odsouhlasil známé provolání Kupředu, zpátky ni krok!. Z mladého režiséra se stal prominent nového režimu.

Odměna na sebe nenechala čekat – měl zajištěny vynikající podmínky k práci, stal se členem schvalovacích komisí a jednou z hlavních osobností státem řízené kinematografie.

Ještě téhož roku 1948 natočil výpravné drama Krakatit podle Karla Čapka, vizionářský příběh o vynálezu ničivé výbušniny. Film byl temný a působivý, plný poválečné úzkosti z atomové hrozby. O pár let později následovala Němá barikáda (1949), tentokrát již oslavující hrdinství Sovětů při osvobození Prahy. Jasně tím stvrdil loajalitu novému režimu.

Padesátá léta se nesla ve znamení budovatelského nadšení i stalinského teroru. Vávra v té době vytvořil svou monumentální Husitskou trilogii – filmy Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). Byly to barevné historické velkofilmy plné bitevních scén a vlastenecké hudby; oslavná rekonstrukce slavné éry husitství.

Avšak stejně jako dříve Vávra citlivě vycítil, co se od něj čeká: historie byla v těchto filmech překroucena dle ideologických šablon komunistické propagandy. Mistr Jan Hus se na plátně proměnil téměř v komunistu bojujícího proti zlým církevním „kapitalistům“ a husitské války dostaly nádech třídního boje.

Kritici s odstupem uznávají filmařské kvality trilogie – velkolepou výpravu, davové scény a vynikající herce – zároveň však poukazují na schematičnost a účelovou deformaci dějin. Otakar Vávra, kdysi novátor okouzlený avantgardou, se stal dvorním režisérem oficiální státní propagandy.

Paradoxní je, že současně s těmito agitačními eposy dokázal Vávra rozvíjet i upřímnější polohy své tvorby. Jako profesor na nově založené FAMU (Filmové fakultě AMU) od roku 1950 vychovával nastupující generaci filmařů.

Ve svých seminářích vedl budoucí hvězdy československého filmu: Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věru Chytilovou, Ivana Passera a desítky dalších. Mnozí z nich se stali ikonami tzv. Nové vlny 60. let a později prosluli po celém světě. Ke svým studentům byl Vávra náročný, ale zároveň i otcovský mentor – učil je řemeslu, podporoval talent, předával zkušenosti.

Šedesátá léta přinesla uvolnění. Cenzura polevila, umělci začali dýchat volněji a Vávrovi se otevřel prostor k novým experimentům. Režisér, který většinu kariéry strávil pod diktáty různých ideologií, náhle mohl točit filmy intimnější, poetické, prosté propagandy.

Vznikla Zlatá reneta (1965), lyrický příběh stárnoucího muže oživujícího vzpomínku na první lásku. Následovala melancholická balada Romance pro křídlovku (1966) o tragické lásce mladého básníka. Tyto filmy, prodchnuté nostalgií a jemností, získaly uznání doma i v zahraničí – Zlatá reneta dokonce vyhrála hlavní cenu na festivalu v San Sebastiánu.

Na sklonku toho desetiletí natočil Vávra své vrcholné dílo. Kladivo na čarodějnice (1969) – temný film o krutých moravských inkvizičních procesech ze 17. století – bývá považován za alegorii zrůdných politických procesů 50. let. Detailní rekonstrukce čarodějnických soudů, fanatická posedlost hledáním viníků, mučení a popravování nevinných – to vše nápadně připomínalo praktiky stalinistického režimu.

Vávra tady odvážně nastavoval zrcadlo nedávné minulosti, a přece film prošel cenzurou. Možná proto, že byl zasazen do dávné historie, možná proto, že režisér měl stále dostatečné renomé a mocné ochránce. Snímek je dodnes mrazivý svou autentičností a beznadějí – a mnozí kritici ho označují za nejlepší počin Vávrovy kariéry. Sám režisér později hořce poznamenal, že to byl jeho „poslední opravdu dobrý film“. Jako by tušil, že před ním stojí opět neúprosná volba, která ovlivní vše, co přijde dál.

A pak přišel osudový 21. srpen 1968. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ skončil pod pásy tanků Varšavské smlouvy. Vávra se probudil do dne, kdy jeho vlast podruhé za jeho života okupovala cizí armáda. Na rozdíl od roku 1939 tentokrát mnozí kolegové otevřeně protestovali – režiséři, spisovatelé, intelektuálové.

Někteří, jako Miloš Forman či Ivan Passer, raději zvolili emigraci na Západ. Jiní zůstali a stali se disidenty, nebo byli donuceni k mlčení. Otakar Vávra ale zvolil opačnou cestu. Podepsal veřejné prohlášení souhlasící se „vstupem vojsk“ – dokument, jímž nová normalizační moc potřebovala krýt svou zradu a zastrašit národ.

Tento podpis, učiněný možná se sebezapřením a studem, se mu přilepil na paty jako stín. Mnoho lidí mu nikdy neodpustilo, že dal souhlas okupantům a kolaborantskému režimu. On sám to ve svých pamětech hájil tím, že vždy dělal jen to „nejnutnější minimum“, aby mohl dál točit a sloužit svým divákům. Práce pro něj byla vším – a kvůli ní byl ochoten „občas uhnout“, jak sám říkal.

V normalizačních 70. letech Vávra okamžitě využil novou přízeň mocných. Už na počátku dekády dostal povolení natočit další válečnou trilogii: Dny zrady (1973) o mnichovské zradě roku 1938, Sokolovo (1974) o hrdinné bitvě československých vojáků po boku Rudé armády a Osvobození Prahy (1976) o triumfálním konci války.

Tyto snímky byly řemeslně profesionální, plné velkých historických událostí – a zcela v souladu s oficiálním výkladem dějin, který zdůrazňoval klíčovou roli komunistů na vítězství ve druhé světové válce. Vávra opět dodal režimu, co potřeboval: monumentální oslavu jeho pravd a hrdinů.

Získal za to tituly a pocty – už roku 1968 mu byl udělen čestný titul národní umělec a později se stal předsedou Filmového a televizního svazu. Když v roce 1977 režim svolal tzv. Antichartu – hromadné odsouzení disidentského Prohlášení Charty 77 – nechyběl mezi podpisy ani Vávra. Byl zkrátka vždy tam, kde vládl silnější pes.

V hlubině noci, po dlouhých dekádách práce, se možná přece jen někdy trápil pochybnostmi. Anebo ne? Někteří pamětníci tvrdí, že si se svým svědomím příliš starostí nedělal. Režisér Vít Olmer po jeho smrti prohlásil, že snad právě proto, že Vávra „se netrápil svým charakterem, mohl – na rozdíl od jiných – nepřerušovaně natáčet a dožil se požehnaného věku“.

Jisté je, že Otakar Vávra přežil všechny historické bouře, které 20. století přineslo. Roku 1989, když padl komunismus, mu bylo 78 let. Svůj poslední celovečerní film Evropa tančila valčík dokončil právě v roce sametové revoluce – symbolicky ve chvíli, kdy končila jedna éra.

Poté už téměř netočil. Jeho svět, v němž se pohyboval s takovou jistotou, zmizel. Filmový průmysl se proměnil, staré struktury se rozpadly. Vávra působil trochu jako relikt dávných časů, pamětník, kterého mnozí veřejně kritizovali a zatracovali jako kolaboranta a oportunistu.

Zároveň ale nikdo nemohl popřít jeho hluboký vliv na českou kinematografii a zásluhy o výchovu nové generace filmařů. Sám obdržel v nové svobodné době ta nejvyšší ocenění: v roce 2001 Českého lva za celoživotní dílo a roku 2004 medaili Za zásluhy od prezidenta republiky. Tím byl oceněn všemi režimy, kterými prošel – nacistickým, komunistickým i demokratickým. Osud snad nemůže být ironičtější.

Dne 15. září 2011 se uzavřela i tato poslední kapitola. Otakar Vávra zemřel ve věku rovných sta let, dvě hodiny před půlnocí, na komplikace po zlomenině krčku. Po boku mu až do konce stála jeho druhá manželka, režisérka Jitka Němcová – o čtyřicet let mladší žena, která s ním sdílela život a lásku k filmu.

Odešel tiše, tak jako tiše dlouhá léta přihlížel běsům i triumfům kolem sebe. V pokoji zůstaly na stěně viset zarámované plakáty k jeho filmům a ve vitríně se leskly medaile od vladařů tří různých režimů. Staletý režisér sám sebe kdysi označil prostě za filmového řemeslníka.

Pracoval do posledních sil – protože práce pro něj byla vždycky to nejdůležitější. A tak někdy ohnul záda, jen aby mohl dál vyprávět příběhy. Zanechal po sobě padesát hraných filmů, stovky žáků a rozporuplný odkaz muže, který miloval film tak vášnivě, že kvůli němu dokázal žít i ve stínu různých ideologií.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cestn%C3%BD_%C5%A1t%C3%ADt_protektor%C3%A1tu_%C4%8Cechy_a_Morava_s_orlic%C3%AD_sv._V%C3%A1clava

https://www.lidovky.cz/relax/lide/chtel-jsem-tocit-a-tak-jsem-obcas-uhnul-rika-stolety-reziser-vavra.A110227_185445_lide_spa

https://kafkadeskdotorg.wordpress.com/2022/02/20/who-was-otakar-vavra-the-controversial-father-of-czech-cinema/

https://www.theguardian.com/film/2011/nov/06/otaka-vavra

https://www.csfd.cz/tvurce/3319-otakar-vavra/zajimavosti/

https://www.super.cz/clanek/celebrity-slavny-reziser-100-mel-slabost-pro-zeny-pomer-s-vdanou-damou-sex-s-adinou-mandlovou-i-o-40-let-mladsi-manzelka-777139