Článek
Narodil se roku 1877 v malém městečku Sobotka jako syn berního úředníka, jeho dětství však poznamenalo časté stěhování po českých městečkách. Než dospěl, naučil se opouštět domovy i přátele. Jako student gymnázia v Písku bydlel na podnájmu daleko od rodiny a útěchu hledal v básních.
Ve školní lavici se cítil cize – profesoři byli přísní pedanti, kterým nerozuměl. Místo biflování latiny se ponořil do vlastních představ a tajně na okraj sešitů skládal své první verše o vlažných letních nocích a tichu jihočeských řek. Už tehdy v něm klíčil vzdor ke všemu autoritativnímu, co dusilo svobodného ducha.
Po maturitě zkusil v Praze studovat práva, ale paragrafy ho neoslovily. V roce 1903 praštil do stolu, sebral své rukopisy a odešel ze školy s rozhodnutím stát se básníkem na plný úvazek.
Útočiště našel na periferii Prahy v Olšanské vile spisovatele S. K. Neumanna, kde žila komunita mladých anarchistů. Šrámek tam mezi volnomyšlenkáři našel spřízněné duše – bohému bouřící proti starému řádu, hladovou po životě beze strachu a útlaku.
Brzy začal přispívat do časopisů Nový kult a Práce, stal se součástí literární generace „buřičů“, která svými texty provokovala konzervativní společnost. Jeho básně byly plné vzdoru proti maloměšťácké morálce a rakouské militaristické mašinérii.
V tom bouřlivém čase přišla i láska. Roku 1905 potkal Miloslavu Hrdličkovou – Milku, jak jí říkal – a ona se stala jeho družkou na celý život. Byla to moderní žena, jakých tehdy nebylo mnoho: vystudovaná, samostatná, hovořila třemi jazyky a uživila se vlastní prací.
Svatbu nikdy neuspořádali - nepotřebovali to. „Už se na nás nehněvejte, že jste při tom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili…“ napsal Šrámek v jedné ze svých raných básní. Milka stála po jeho boku v dobrém i zlém, a že toho zlého nemělo být málo.
Dne 28. května 1905 se Fráňa ocitl uprostřed demonstrace anarchistických studentů v pražském hostinci U Skalního vrabce. Lokál byl přeplněn cigaretovým dýmem a hlasy nadšených mladíků zpívajících revoluční píseň Rudý prapor. „Ať žije anarchie!“ neslo se sborem. Šrámek, stržen atmosférou vzdoru, stál na lavici a zpíval z plných plic.
Když vtrhla policie, odmítl utéct oknem jako jiní. Z očí do očí hleděl na dozorce pořádku a jeho krev vřela vzdorem. „Zhyň, otroku, zhyň, pse!“ vmetl do tváře jednomu ze strážníků.
Nato přišla tupá rána obuškem a cvaknutí pout – Fráňa Šrámek putoval do cely předběžného zadržení. Dostal šest dní vězení za urážku úřední osoby, jeho kolega Michael Kácha osm dní za nesení rudého praporu. Bylo mu osmadvacet let a za mřížemi se ocitl poprvé v životě.
Nebyl to však poslední střet s mocí. Ještě téhož roku byl Šrámek vězněn znovu – za účast na další demonstraci a za svou protiválečnou báseň „Píšou mi psaní“. Jeho verše byly pro rakouské oficíry jako rudý hadr pro býka: dráždily k zuřivosti.
Sbírka Modrý a rudý, plná výsměchu militarismu, byla dokonce úředně zabavena a stala se předmětem jednání říšského sněmu, když 17 poslanců protestovalo proti jejímu zákazu.
Mladý buřič se tím mimoděk proslavil – jeho básně začala odvážná mládež recitovat po hospodách a Šrámek se stal idolem rebelující generace. Popularita ho však neuchránila před další perzekucí. V létě 1905 obdržel povolávací rozkaz k čtyřtýdennímu vojenskému cvičení.
Musel znovu obléci nenáviděnou uniformu a nastoupit na výcvik, proti němuž celý život brojil. Nešel však pokorně: veřejně slíbil, že si z kasáren odnese munici pro své básně.
V časopise Práce otiskl drzý článek, ve kterém píše: „…slibuji, že po celé čtyři neděle budu sloužiti věrně svému přesvědčení, […] že vše, čím tam ve mně bude raněn a uražen člověk, povím potom mým kamarádům v písničkách, povídkách a propagačních článcích. To slibuji a protestuji: Pryč s militarismem!“.
Za tato slova putoval opět na několik týdnů do vojenského žaláře. Když se vrátil, čekal na něj další trest – povolání na šest dní do lehčí formy vězení. Místo nástupu na výkon trestu šel Fráňa raději na večírek. I ten však byl záhy rozehnán četníky a Šrámek skončil spoutaný znovu po boku přítele Káchy.
Bouřlivé mládí bral jako daň za svobodu. Psal básně, povídky a dramata a všechny měly jediné společné – odpor k útlaku a válce. V roce 1910 vydal svůj první román Stříbrný vítr, ve kterém zvěčnil neklidné dospívání a vzpurné mládí. Bylo to vyvrcholení jedné etapy. Šrámek netušil, že za čtyři roky přijde zážitek, který navždy pohřbí jeho mladické iluze.
Srpen 1914. Evropa se hroutí do Velké války a Fráňa Šrámek, zapřisáhlý pacifista, je odveden na frontu. Ocitá se v první linii haličského bojiště. Tehdy – jak později přiznal – skutečnost předčila i jeho bujnou fantazii.
Poprvé vidí umírat spolubojovníky, slyší křik raněných koní, cítí pach krve a střelného prachu. Je 30. srpen 1914 a sedmatřicetiletý Šrámek právě okusil hrůzy války na vlastní kůži.
Ten otřes ho málem zlomí – po pár dnech upadá do vysokých horeček. Akutní revmatismus ho vyřazuje ze služby a už v září je básník odvelen do nemocnice v zázemí. Na čas uniká jisté smrti v zákopu.
Jenže válka ho nepustí ze svých spárů. Za několik měsíců musí znovu narukovat – tentokrát na Sočskou frontu do hor na pomezí Itálie a Rakouska. Z boje mu tentokrát štěstí dopřeje úlevu: není poslán přímo na jatka zákopů, ale ke technickému praporu jako nosič materiálu.
Byla to dřina, která se zdá nekonečná. V dopisech Milce se svěřuje s vyčerpáním, ale také s úžasem nad krásou noční oblohy, kterou na pochodech pozoruje. Vyčerpané tělo si přesto uchovává duši básníka.
Na podzim 1915 je Šrámek převelen do polního lazaretu. Stará se o zraněné – i o ruské zajatce – s takovým soucitem, že to nadřízeným začne vadit. Lidskost k „nepřátelům“ je v očích důstojníků provinění. Za trest ho pošlou zpět do přední linie, vstříc kulkám.
Po čase se ho však zastane armádní lékař a Fráňa je povolán zpět do špitálu. Píše se červen 1916 a v hlubokém zátiší hor skládá jednu ze svých jemných lyrických básní inspirovaných frontou – Cesta z Rombonu. Na chvíli se zdá, že v tom pekle lze najít i špetku krásy.
Druhou polovinu války stráví na neustálých přesunech. Prošel krajinami od švýcarského Seebachu přes jižní Korutany a Maďarsko až po Rumunsko. Viděl spálená města, hladové vesnice, ztracené děti.
V Rumunsku se mu jednoho dne podařilo natrhat si do čepice pár zralých broskví a hroznů – drobný sladký zázrak v moři válečné hořkosti. Ochutnával šťávu z ovoce a uvědomil si, jak vzácné mohou být malé radosti uprostřed všeobecného nedostatku.
Když Rakousko-Uhersko kolabovalo, Šrámek sloužil od srpna 1918 v týlové tiskové službě ve Vídni. Po čtyřech letech v uniformě tak symbolicky vyměnil pušku za psací stroj.
Koncem roku 1918 se vrátil domů jako jeden z mála přeživších ze své jednotky. Na těle měl řády a vyznamenání, o které nestál – a v duši jizvy, které se nikdy zcela nezahojí.
Velká válka v něm nezabila duši básníka – snad právě naopak, prohloubila jeho vnímavost k přírodě, k lidskému citu a kráse všedních maličkostí. Z Fráni Šrámka se stal tichý zralý muž, který už nehřímá na náměstích, ale o to usilovněji píše.
Po roce 1918 se na čas stáhl z veřejného života: odešel z politických polemik a živil se hlavně literaturou. Jeho někdejší anarchističtí druhové možná kroutili hlavou nad tím, že „rebel z povolání“ se usadil do ústraní. On ale jen našel jinou cestu, jak bojovat za pravdu – intimnější a pokornější.
Místo pamfletů začal psát o nitru člověka. Jeho verše a příběhy teď hledají smíření, harmonii člověka se světem, přírodou a životem. V divadelní hře Měsíc nad řekou (1922) například nechá po letech setkat staré spolužáky a nechá je bilancovat zmařené ideály mládí – střetává se v ní stará a mladá generace v tichém zamyšlení nad tím, co z našich snů přežije čas. Šrámkovy postavy už nekřičí „Pryč s tyrany!“ – místo toho tiše přemítají nad osudem a snaží se porozumět sobě navzájem.
Samotářským životem však nezahořkl. K politickému dění nezůstal zcela lhostejný. Když Evropu zachvátil fašismus, Šrámek zůstal věrný svému přesvědčení – na protest proti nacismu nevycházel za okupace ze svého smíchovského bytu.
Po celé druhé světové válce jej pražští sousedé vídali jen v okně; ven neudělal ani krok. O jeho tiché osobní vzpouře vědělo jen pár přátel, veřejně své gesto nevytruboval. Nejspíš mu nešlo o slávu – jen nedokázal žít ve světě, kde pochodují hákové kříže, jinak než tak, že se před ním uzavře do svého světa.
Když válka skončila, přišlo pozdní zadostiučinění. V roce 1946 byl Fráňa Šrámek jmenován národním umělcem – oficiálně tak vlast přiznala význam jeho díla a postojů. On sám o tituly nikdy nestál, ale přijal jej s pokorou. Stáří trávil střídavě v Praze a rodném kraji.
Jeho milovaná Milka, celoživotní opora, byla stále po jeho boku. Oba zůstali bezdětní, jejich dítětem byly knihy, které spolu redigovali a vydávali. Šrámek pořád psal – třebaže s přibývajícími lety do jeho veršů vstoupila smířená melancholie a stesk. V pozdní sbírce Ještě zní (1933) se už loučí s mládím a smiřuje se s hořkostí stáří.
A když po druhé válce vydal sbírku Rány, růže (1945), byly to básně vlastenecké, plné bolesti z prožité okupace, ale i naděje z osvobození. Fráňa Šrámek nikdy nepřestal věřit v člověka – i po všech těch ranách dokázal najít růže.
Prvního července 1952 nad ránem Fráňa Šrámek potichu vydechl naposledy. Zemřel v pražském sanatoriu na Smíchově, ve věku 75 let. Jeho plíce selhaly po letech těžkého kouření – snad jediného zlozvyku, který si celý život dopřával.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fr%C3%A1%C5%88a_%C5%A0r%C3%A1mek
https://www.rozhlas.cz/frana-sramek-basnik-zivota-moucnym-cervem-8110238
https://franasramek.cz/zivotopis.html
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/frana-sramek-proc-nejsem-komunistou/
https://vltava.rozhlas.cz/frana-sramek-klavir-a-housle-oklamal-dva-pribehy-o-lasce-v-podani-josefa-9523267
https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare/frana-sramek-buric-obdivovatel-idealu-mladi
https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99%C3%ADbrn%C3%BD_v%C3%ADtr
