Čtyři sestry v Mexiku vytvořily síť nevěstinců, které si krutostí nezadaly s koncentračními tábory

Ty po desetiletí vedly síť nevěstinců, jež byla ve skutečnosti koncentračním táborem smrti. Jejich krutost se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů a navždy poznamenala dějiny zločinu.

Zlo se nerodí z ničeho. Často má hluboké, prohnilé kořeny. Pro sestry Gonzálezovy – Delfinu, Maríu del Carmen, Maríu Luisu a Maríu de Jesús – byly tyto kořeny zasazeny v jejich vlastním domě, v půdě prosáklé strachem a násilím. Jejich otec, Isidro Torres, nebyl jen hlavou rodiny; byl jejím tyranem. Jako policista představoval zákon, ale doma jej ohýbal a lámal podle své zvrácené vůle. Byl to brutální a autoritářský muž, který vládl své ženě a dcerám železnou pěstí.

Dívky vyrůstaly v atmosféře neustálého teroru. Bylo jim zakázáno nosit make-up nebo se stýkat s chlapci. Sebemenší porušení těchto drakonických pravidel znamenalo trest, který přesahoval běžné rodičovské výchovné metody. Isidro, muž zákona, své vlastní dcery bez milosti zamykal do policejní cely, aby jim vštípil poslušnost. Tím jim však nevědomky dával první lekci v tom, jak zneužívat moc a jak se autorita může stát nástrojem útlaku. Viděly, že uniforma a postavení nechrání slabé, ale dávají sílu krutým.

Tato zvrácená výchova vyvrcholila, když Isidro během hádky zastřelil člověka. Ze strážce zákona se stal vrah na útěku. Rodina byla donucena opustit svůj domov, změnit si jméno z Torres Valenzuela na González a zmizet, aby unikla spravedlnosti a pomstě. Pro sestry to byl definitivní zlom. Jejich otec, symbol autority, jim ukázal, že násilí je řešení a že zákon je jen překážka, kterou lze obejít. Byly vychovány v přesvědčení, že svět je kruté místo, kde přežijí jen ti, kdo jsou ochotni být ještě krutější.

Jejich prvotní motivací byl útěk. Chtěly uniknout chudobě, a především tyranii svého otce. Zkusily si otevřít malý bar v naději na nezávislost a normální život. Ale legální podnikání selhalo. A tak se obrátily k jedinému řemeslu, které jim slibovalo rychlý zisk a moc – k prostituci. Zde zjistily, že model útlaku, který tak dobře znaly z domova, je děsivě efektivní. Tentokrát však nebyly oběťmi. Tentokrát to byly ony, kdo držel bič. Jejich cesta od obětí k pachatelkám začala.

To, co začalo jako zoufalý pokus o přežití, se rychle proměnilo v chladně kalkulovaný a ďábelsky efektivní byznys. Od padesátých let začaly sestry Gonzálezovy budovat své impérium. Z jednoho nevěstince se brzy stala rozsáhlá síť podniků napříč mexickými státy Guanajuato, Jalisco a Querétaro. Jejich obchodní model byl stejně geniální jako zrůdný a cílil na tu nejzranitelnější skupinu: mladé, chudé a zoufalé dívky.

Proces začínal náborem. Sestry podávaly do novin falešné inzeráty, které slibovaly dobře placenou práci služebných v bohatých rodinách. Pro dívky ve věku od 14 do 25 let, které neměly žádné jiné vyhlídky, to byla nabídka snů.

Když však dorazily na smluvené místo, sen se okamžitě změnil v noční můru. Prvním krokem k jejich zlomení bylo brutální znásilnění jedním ze zaměstnanců sester. Tím byly psychicky zničeny, „poškozeny“ a připraveny pro „tréninkový“ nevěstinec.

Aby si pojistily absolutní kontrolu, podávaly dívkám násilím drogy, nejčastěji heroin a kokain. Fyzická a psychická závislost z nich udělala poslušné otrokyně, zcela podřízené vůli svých trýznitelek. Jejich hlavní podnik, Rancho El Ángel, se stal synonymem pekla, ale byl jen špičkou ledovce jejich podnikání.

Po celá léta fungovalo jejich impérium beztrestně, a to z jediného důvodu: systémové korupce. Sestry si pěstovaly vztahy s místními policisty a vlivnými úředníky. Uplácely je hotovostí a bezplatnými sexuálními službami, čímž si kupovaly jejich mlčení a ochranu.

Tento prohnilý systém šel tak daleko, že místní úřady, včetně ministerstva zdravotnictví, vydávaly dívkám falešné zdravotní karty, aby uklidnily klienty, a policie s armádou využívaly jejich služby zcela zdarma výměnou za krytí. Příběh Las Poquianchis tak není jen příběhem čtyř zrůdných žen. Je to obžaloba celé společnosti, kde životy chudých dívek neměly žádnou cenu a kde instituce, které je měly chránit, se aktivně podílely na jejich zotročení a smrti.

Sestry řídily svůj podnik s mrazivou racionalitou. Měly jasně definovaný „životní cyklus produktu“. Když dívka onemocněla, byla příliš zničená neustálým zneužíváním, ztratila na atraktivitě nebo se začala vzpírat, byla jednoduše „odepsána“ – zavražděna.

Její místo okamžitě zaujala nová, čerstvá oběť. Své příjmy navíc diverzifikovaly vraždami bohatých zákazníků, kteří u sebe měli příliš mnoho hotovosti. Byla to dokonale promazaná mašinérie zla, kde lidský život neměl větší hodnotu než opotřebovaný nástroj.

Představit si každodenní realitu na Ranči El Ángel a v dalších nevěstincích sester Gonzálezových znamená nahlédnout do nejtemnějších zákoutí lidské krutosti. Nebylo to jen místo nucené prostituce; byl to koncentrační tábor, kde se mučení, hladovění a vraždy staly součástí denního řádu.

Dívky byly drženy v malých, špinavých celách. Jejich strava byla záměrně nedostatečná, aby byly slabé a poddajné – často sestávala jen z pěti tvrdých tortill namočených v troše fazolí. Byly nuceny obsluhovat nekonečný proud mužů, 24 hodin denně, a jakýkoli projev neposlušnosti nebo únavy byl trestán surovým bitím kovovými tyčemi.

Fyzické násilí však bylo jen jednou částí jejich utrpení. Sestry byly mistryněmi psychologického teroru. Používaly specifické metody mučení, které měly zlomit ducha. Nejznámější z nich byla takzvaná cama real (královské lůžko).

Nešlo o lůžko, ale o úzké prkno, na které byla oběť nahá přivázána. Kolem jejího těla byl omotán ostnatý drát, takže sebemenší pohyb způsoboval hluboké a bolestivé rány. Na tomto pekelném nástroji byly dívky ponechány celé dny.

Vražda byla logickým a rutinním zakončením „služby“. Když dívka onemocněla, otěhotněla nebo se stala pro zákazníky neatraktivní, byla odsouzena k smrti.

Ani novorozené děti neměly šanci. Byly okamžitě po porodu zabity a pohřbeny spolu s matkami, které porod nepřežily, nebo s dalšími „nepohodlnými“ oběťmi. Sestry dokonce vytvořily zvrácenou hierarchii zla, kdy některé ze zotročených žen přinutily, aby se staly dozorkyněmi a mučitelkami ostatních. Tímto ďábelským tahem rozbily jakoukoli možnou solidaritu mezi oběťmi a vytvořily atmosféru totálního strachu a nedůvěry, kde každá bojovala jen o vlastní přežití.

Když se jedné ze sester později zeptali, proč tolik dívek zemřelo, odpověděla s mrazivým klidem: „Nesedlo jim jídlo“. Tato věta odhaluje naprostou banalizaci zla a dehumanizaci obětí. V jejich očích nešlo o lidské bytosti, ale o věci, které se po použití prostě vyhodí. Peklo na Ranči El Ángel mělo svá pravidla, svůj řád a svou zvrácenou, smrtící logiku.

Po více než deseti letech teroru se zdánlivě neotřesitelná pevnost zla začala hroutit. A stačila k tomu odvaha jediné dívky a děsivá náhoda. V lednu 1964 vtrhly na policejní stanici ve městě León tři zoufalé, plačící matky. Přinesly informaci od mladé dívky, které se podařilo z jednoho z nevěstinců uprchnout. Tvrdila, že jejich dlouho pohřešované dcery jsou drženy v zajetí na ranči poblíž města.

Policie zpočátku možná váhala, ale informace byla příliš konkrétní, než aby ji mohli ignorovat. O dva dny později se policejní šéf vydal prozkoumat pozemek v dané oblasti. Při obchůzce ranče náhodou šlápl do podezřele měkké půdy. Když se podíval dolů, naskytl se mu pohled, na který do konce života nezapomněl. Ze země trčela rozkládající se lidská ruka.

Tento hrůzný objev spustil lavinu. Policie vtrhla do ranče a to, co našla uvnitř, potvrdilo nejhorší obavy. V malých celách a otřesných podmínkách objevili 19 zubožených, vyhladovělých a týraných dívek, včetně těch tří, které hledaly jejich matky. Delfina a María de Jesús Gonzálezovy byly na místě zatčeny.

Klíčovým momentem vyšetřování však bylo zatčení dohazovačky jménem Josefina Gutiérrez. Tváří v tvář důkazům a hrozbě dlouhého trestu se zlomila a ve své výpovědi detailně popsala celou operaci sester, čímž je definitivně usvědčila.

Následovalo to, co mexický tisk nazval sestupem do pekla. Policie začala prohledávat pozemky patřící sestrám a brzy bylo jasné, že Rancho El Ángel není jen nevěstinec, ale masový hrob. Ze země byly postupně vykopávány další a další ostatky.

Oficiální počet se nakonec zastavil na 91 obětech: 80 žen, 11 mužů (pravděpodobně zavražděných klientů) a několik plodů a novorozeňat. Impérium postavené na strachu a korupci se zhroutilo jako domeček z karet. Stačila k tomu jedna uprchlice, která se odvážila promluvit, a jedno šlápnutí na špatné místo.

Odhalení hrůz na Ranči El Ángel vyvolalo v Mexiku šok a nevídanou mediální bouři. Tisk se předháněl v barvitých a děsivých popisech. Sestry Gonzálezovy dostaly přezdívky jako „Hyeny z Guanajuata“ nebo „Sestry Ďábla“.

Jeden novinový komentář je dokonce označil za „démonické bytosti, které porušily všechny lidské i božské zákony“. Veřejná nenávist dosáhla takového bodu, že soudní proces musel probíhat ve vyklizené síni z obav, že by rozzuřený dav mohl vzít spravedlnost do vlastních rukou a sestry lynčovat.

Rozsudek byl vyneseni v roce 1964. Sestry byly shledány vinnými z mnohonásobné vraždy, otrokářství, organizované prostituce a dalších zločinů. Dostaly maximální možný trest, který tehdejší mexické zákony umožňovaly: 40 let vězení.

Ani jejich konce však nebyly normální. Osud si pro ně připravil poslední, bizarní dějství. Delfina, mozek celé operace, zemřela ve vězení již v roce 1968. Její smrt byla stejně absurdní jako její život. Jeden ze stavebních dělníků, který pracoval na opravách věznice, byl natolik zvědavý, že se pokusil nahlédnout do její cely. Při tom na ni omylem převrhl kbelík s tekutým cementem, který ji zasáhl do hlavy a způsobil smrtelné zranění.

María del Carmen zemřela na rakovinu ještě během výkonu trestu. María Luisa, přezdívaná „Eva, la Piernuda“, se ve vězení ze strachu z pomsty a lynčování pomátla. Nakonec zemřela v roce 1984 na rakovinu jater. María de Jesús, nejmladší ze sester, byla jediná, která si celý trest odpykala. Po propuštění na svobodu v polovině 90. let zmizela beze stopy. Změnila si jméno a rozplynula se v anonymitě, přičemž si s sebou odnesla poslední tajemství pekelného ranče.

Příběh sester Gonzálezových se nesmazatelně zapsal do dějin kriminalistiky. Jejich jména figurují v Guinnessově knize rekordů jako „nejplodnější vražedné partnerství“ v historii. Oficiální počet obětí je sice 91, ale odhady hovoří o více než 150, možná dokonce 200 zavražděných.

Tato čísla navíc nemusí být konečná. V roce 2002, téměř čtyřicet let po jejich odsouzení, objevili stavební dělníci poblíž jednoho z bývalých nevěstinců jámu s dalšími dvaceti kostrami.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Las_Poquianchis

https://www.clermontsun.com/2021/06/24/marc-hoover-the-deadly-sisters

https://www.agenciabalcells.com/en/authors/works/jorge-ibargueengoitia/las-muertas/

https://podcasts.apple.com/us/podcast/137-sinister-sisters-las-poquianchis/id1192864007?i=1000524729552

https://en.wikipedia.org/wiki/Las_Poquianchis_(film)