Jaroslav Vojta: strašlivý loupežník Sarka Farka byl ve skutečnosti velký dobrák

Kostýmní zkouška v ateliéru působila všedně, dokud se vysoký starý muž náhle nezastavil. Svlékl z hlavy venkovský klobouk a mírně se pousmál. Jeho mladší kolega, herec Radoslav Brzobohatý, ho právě nadšeně vítal do společného natáčení nového seriálu.

On však místo odpovědi tiše pronesl svým nezaměnitelně drsným hlasem: „Radečku, nebudu točit, umřu. Přestaly se mi líbit ženský.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Brzobohatý zůstal stát jako přimražený – měl před sebou legendu českého herectví Jaroslava Vojtu, muže s pověstí dobráckého obra, který právě s děsivým klidem předpověděl svoji vlastní smrt.

Na tuto scénu vzpomínal Radoslav Brzobohatý v dokumentárním cyklu Příběhy slavných (ČT); Vojta skutečně zemřel 20. dubna 1970, krátce před zahájením natáčení F. L. Věka, kde měl hrát Žalmana.

Jaroslav Vojta přišel na svět 27. prosince 1888 doslova na cestách – narodil se během štace v Kutné Hoře uprostřed kočovného hereckého zájezdu. Pocházel z hereckého rodu.

Oba rodiče, Alois Vojta-Jurný a Amálie Vojtová, byli divadelníci kočujících společností, stejně jako prarodiče. Malý Jaroslav ale vyrůstal v tvrdých podmínkách. Vyrůstal v chudobě, a proto si vážil hmotných statků, nikdy nevyhodil ani drobeček jídla.

Otec ho jako batole svěřil do péče negramotné babičky na venkově, protože rodina stále cestovala po štacích. Babička měla jen malý ovocný sad a prodejem pár jablek skoro nic nevydělala – Jaroušek (jak mu doma říkali) míval často hlad. Naučil se už jako kluk potají chytat ryby a krást na okolních polích, aby nešel spát s prázdným žaludkem.

Nebyla to idylická léta. Matka mu zemřela, když mu bylo sedm let. Jaroslav si na ni téměř nepamatoval. Zůstal s otcem sám, vedle babiččiny výchovy ještě s nevlastní matkou Hanou, také herečkou. Jenže záhy přišla další rána osudu.

Otec Alois trpěl zhoubnou nemocí, která mu působila kruté a nesnesitelné bolesti. Několikrát se pokusil ze zoufalství skoncovat se životem – jednou ho manželka v poslední chvíli strhla, když chtěl vyskočit z okna.

Jeho utrpení bylo dlouhé a drásavé. Nakonec se ale stejně zastřelil, když bylo Jaroslavovi sedmnáct. Pro dospívajícího chlapce, který zoufale potřeboval oporu, to byla ničivá rána. Ztratil oba rodiče a zůstal samotný.

Jaroslav prožíval dospívání s pocitem prázdnoty a beznaděje. Cítil se opuštěný. Dokonce napsal příbuzným pár dopisů na rozloučenou. Vážně uvažoval o sebevraždě – svět pro něj ztratil smysl. Těžko si představit, co všechno se mu tehdy honilo hlavou. Chtěl následovat svého otce a odejít dobrovolně ze života?

Možná ho děsilo, že zdědí stejný osud plný bolesti. Nad propastí ho však zachránila náhoda: potkal lékaře, který kdysi léčil jeho otce a kterému nebyl lhostejný osud ztrápeného mladíka.

Tento lékař – pro Jaroslava nečekaný strážný anděl – s ním dlouze rozmlouval a pomohl mu najít ztracenou duševní rovnováhu. Vojta nakonec sebevražedné úmysly překonal. S pomocí přátel se zvedl ode dna zoufalství a rozhodl se začít znovu.

Aby se postavil na vlastní nohy, vyučil se slévačem v Brně. Dva roky navštěvoval večerní průmyslovou školu – učil se strojařině a řemeslu. Zdálo by se, že z něj bude dělník u pece, a ne herec. Jenže v Jaroslavových žilách kolovala herecká krev po rodičích a ta se brzy ozvala.

Nicméně zvítězily geny a začal stejně jako rodiče jezdit s kočovnou společností. Už v osmnácti letech poprvé stál na prknech jako ochotník – vystupoval s amatérským spolkem Bratrstvo v Brně. V roce 1906 tedy definitivně „zběhl“ od strojírenství k divadlu.

Prošel tvrdou školou starých kočovných společností – platilo pořekadlo „chudý jako herec“, a mladý Vojta skutečně často neměl v kapsách ani vindru. Živil se kumštem navzdory bídě, protože láska k herectví byla silnější. Putoval s různými divadelními kumpaniemi, učil se od píky a čím dál víc ukazoval mimořádný talent.

Po letech kočování získal Jaroslav první stálá angažmá. Od roku 1910 působil v městském divadle v Brně, poté hrál v Plzni. Tam se také seznámil s dívkou Antonií a vzal si ji. Psal se rok 1913, když nastoupil do Plzně, a právě tam potkal svoji osudovou partnerku.

Antonie byla hezká, inteligentní žena a stala se hercovou oporou na celý život. Vzali se a brzy založili rodinu. Narodil se jim syn Ivan a dcera Radana. Jaroslav Vojta, který vyrůstal bez rodičovské lásky, se snažil být dobrým otcem.

Přesto rodinný život nebyl vždy jednoduchý – divadlo ho pohlcovalo a domů se vracel jen na skok. Byl stále někde „v luftě“, jak si Antonie posteskla, věčně na jevišti nebo na place před kamerou.

Jeho dobré srdce se však ukázalo v plné síle, když rodinu postihla tragédie u přátel. Jeho kamarádka zahynula při autonehodě a zanechala po sobě malou dcerku Ruth – Jaroslav se rozhodl děvčátko adoptovat. S Antonii vychovávali Ruth celých deset let jako vlastní. Rodinný kruh se rozrostl a herec měl tři děti, byť jedno z nich nebylo pokrevní.

Navzdory svému dobrému srdci však nebyl Jaroslav žádný svatoušek. Jeho drsný a „humpolácký“ zjev kupodivu přitahoval ženy – měl mohutnou postavu a hluboký hlas, který mnohé dámy fascinoval. Byl to statný chlap s jiskrou v oku a zároveň chlapecky bezelstný; možná právě ta kombinace síly a nevinnosti ženám imponovala.

Přezdívalo se mu obr dobr, což odkazovalo na jeho mohutnou postavu a laskavou povahu obra dobráka z pohádky. Kolegové a přátelé ho pro jeho milou a veselou povahu také často familiárně oslovovali Jaroušek či Vojtíšek. V soukromí byl veselá kopa, rád bavil společnost a rozhodně nezkazil žádnou legraci.

Přesto měl i slabost: krásné ženy. I když byl v životě čestný, příležitostné milostné avantýry s ženami neodmítal, dokonce je považoval za součást hereckého povolání! Manželka Antonie na něj právem žárlila. Při praní prádla mu občas v kapse našla milostné dopisy od ctitelek.

Tyto nálezy vedly k hádkám a slzám. Vojta však vždy sypal popel na hlavu, kajícně prosil o odpuštění – a Antonie mu nakonec uvěřila. Stejně jako všichni, kdo ho poznali, se na něj nedovedla dlouho zlobit.

Měla vedle sebe charismatického dobráka, kterého milovala navzdory jeho úletům. Jejich manželství tak překonalo i tyto bouře a vydrželo až do konce jeho života.

Na jevišti postupně Jaroslav Vojta vyzrál ve výrazného charakterního herce. Měl jediný velký profesní sen – získat angažmá v Praze ve slavném Národním divadle, přezdívaném Zlatá kaplička.

Tahle meta se mu dlouho vyhýbala. Hrál v Brně, v Plzni, pak znovu v Brně, poté od roku 1919 v prestižním Divadle na Vinohradech v Praze. Ale do Národního se dostal až napočtvrté. Musel trpělivě čekat do roku 1925.

Když konečně ve svých 36 letech do národního svatostánku umění vstoupil, byl to pro něj vrchol životního snažení. Do činohry Národního divadla nastoupil 16. září 1925 a setrval v ní až do odchodu do penze 31. ledna 1959.

Když ho přijali, řekl: „Nikdo nepochopí, co jsem se po tomto okamžiku natoužil, co práce jsem si vždycky se všemi rolemi dával, jen abych si proklestil cestu k tomuto kýženému cíli a dočkal se oné nejblaženější chvíle, kdy se i mně, venkovskému a původně kočujícímu herci, otevře brána toho nejdražšího a  tolik milovaného stánku umění – pražského Národního divadla!.“

Tato slova plná dojetí pronesl Jaroslav Vojta s pýchou a pokorou zároveň. Splnil si sen, na který čekal od klukovských let, kdy chodil tajně nakukovat do divadelních šaten.

V Národním divadle pak Jaroslav Vojta strávil 35 let života. Od 16. září 1925 až do odchodu do důchodu v lednu 1959 byl členem činohry ND a patřil k jejím oporám. Na prknech „zlaté kapličky“ ztvárnil desítky výrazných postav. Za práci obdržel mj. Státní cenu (1929), Národní cenu (1940), titul Zasloužilý umělec (1953), Národní umělec (1958) a Řád práce (1963).

Svým prostým a srdečným zjevem byl předurčen k rolím přímých a poctivých sedláků, starostů nebo řemeslníků, zahrál si i několik bodrých vesnických farářů. Role vytvářel realisticky, energicky – vnášel do nich lidovou mužnost i hluboce lidskou opravdovost. Pokud šlo o hrdinské a zemité charaktery, neměl konkurenci.

Současníci obdivovali jeho fyzickou vitalitu: i v šedesáti letech tančil na jevišti odzemek lépe než o dvě generace mladší kolegové. Jeho vysoká, statná figura a hluboký chraplavý hlas působily na diváky majestátně.

Právě díky jedinečnému hlasovému projevu se stal Jaroslav Vojta vděčným terčem imitátorů – dodnes komici rádi napodobují jeho typické huhňavé zabarvení. Ve své době byl Vojta skutečně jednou z nejpopulárnějších divadelních osobností, vysoký, urostlý, se zvučným hlasem, upřímnýma modrýma očima a s povahou dobráka.

Kromě divadla Jaroslav Vojta záhy pronikl i do světa filmu. Debutoval ještě v éře němého filmu – poprvé před kamerou stanul roku 1920 v dramatu Magdalena, kde hrál otce hlavní hrdinky. Během 20. let pak nasbíral v němých snímcích řadu dalších zkušeností.

Skutečný filmový věhlas mu ale přinesl až nástup zvukového filmu ve 30. letech. Hned zazářil coby pan Dostál v úspěšné komedii Obrácení Ferdyše Pištory (1931). Diváci si oblíbili jeho spontánní herectví – Vojta na plátně působil stejně přirozeně jako na jevišti. Brzy patřil k vyhledávaným představitelům upřímných, rovných a spolehlivých mužů z lidu, většinou s pořádnou dávkou humoru.

Hrál dělníky, chalupníky, starosty, poctivé řemeslníky, ale také třeba bodrého vojenského vysloužilce. Většinou ztvárňoval kladné postavy, ale občas si střihl i nějakého toho padoucha – zahrál si například surového sedláka v dramatu Maryša, nebo chamtivého starostu v satirické komedii U nás v Kocourkově.

Jako Pantáta Bezoušek (1941) patří k jeho nejslavnějším filmovým figurám, v Synové hor (1956) ztvárnil učitele Josefa Buchara a v detektivce Alibi na vodě (1965) se rozloučil výraznou miniaturou hluchoněmého rybáře Lebedy.

Každá jeho postava byla nepřehlédnutelná. Nezapomenutelný je především jeho strašlivý loupežník Sarka Farka v pohádkové komedii Hrátky s čertem (1956) podle hry Jana Drdy. Dodnes divákům utkvělo v paměti, jak Vojtův hrozivý loupežník vyje „úúú“ na lesy – scéna, která se stala legendární.

Traduje se, že jméno Sarka Farka prý vzniklo díky fotbalové rivalitě: Jaroslav Vojta byl velký fanoušek Slavie Praha a nelibě nesl výkon jistého slovenského rozhodčího Karola Sarky, který Slavii opakovaně poškozoval.

Z ochozů slávistického stadionu Eden se tehdy neslo hanlivé skandování „Sarka Farka loupežník!“. A právě tohle jméno pak Drda použil pro pohádkového banditu – k radosti Vojty i fotbalových fanoušků.

V průběhu 50. let se Vojta objevoval v celé plejadě populárních filmů. Hrál například energického učitele Josefa Buchara v dramatu Synové hor (1956) o prvních lyžařích v Krkonoších. Ve filmové adaptaci Jiráskovy Lucerny (1967) si zahrál sekerníka Brahu, ve snímku

To byl český muzikant (1940) ztvárnil tatínka slavného kapelníka Františka Kmocha. Jeho poslední filmovou rolí byl starý hluchoněmý rybář Lebeda v detektivce Alibi na vodě (1965) – rozloučil se tak postavou mlčenlivého svědka, který umí odezírat ze rtů.

Na televizní obrazovce se pak naposledy mihl roku 1970 v pohádce Nejsem chmýrko na bodláku, kde hrál už jen malou roličku dřevorubce. To netušil, že o pár měsíců později odejde navždy.

Jaroslav Vojta byl známý tím, že se nikdy nebral úplně vážně. Měl svérázný smysl pro humor a dobrosrdečnou náturu. Patřil mezi nadšené vypravěče vtipů, ale pointu často popletl tak, že nedávala smysl. Tyhle jeho popletené historky časem zlidověly.

V divadelním zákulisí i mezi přáteli se tradovalo, že Vojta „zvojtí“ každou anekdotu – a všichni mu to s chutí odpouštěli, protože jeho zmatené pointy byly mnohdy komičtější než původní vtip. Nakonec se pro takové pokažení vtipu vžilo nové sloveso.

Češtinu nechtěně obohatil výrazem „zvojtit“. Když někdo něco splete nebo zkazí pointu, dodnes se dá říct, že to „zvojtil“ – a tohle slovo vzniklo právě na počest Jaroslava Vojty a jeho roztomile popleteného vyprávění. Vojta se své pověsti nenapravitelného poplety nikdy nezbavil, ale rozhodně mu to nevadilo. Svým humorem rozdával radost kolem sebe.

Kolega Jan Werich o něm jednou s úsměvem prohlásil: „Von byl prostě rozkošnej.“ A opravdu – Jaroslav Vojta byl ve své kombinaci neohrabanosti a dětsky bezelstné duše pro okolí jednoduše rozkošný a milovaný.

Jeho komické příběhy kolují dodnes. Vyprávěl například, jak jednou v autě na křižovatce srazil policistu řídícího dopravu – samozřejmě omylem, ve své šoférské nešikovnosti. Toho nešťastníka pak chodil do nemocnice kajícně navštěvovat s lahvinkami dobrého koňaku jako omluvou.

O svých vlastních přeřecích dokázal udělat skeč: na besedách s diváky líčil, jak doma manželce převyprávěl vtip od kolegy Karla Högera úplně špatně, a sám se tomu smál. V jednom rozhovoru se Vojta smál sám sobě: prý se mu pletou fóry, protože má hlavu děravou jako řešeto. Lidé ho pro ten nadhled milovali.

Smích pro něj byl lék na těžkosti života. I v pokročilém věku, když už ho trápily zdravotní potíže, neodpustil si každodenní drobné šprýmy. Humor považoval za nepostradatelnou součást existence – bez humoru to nešlo, říkal. A možná právě díky smíchu přežil všechny své útrapy a dožil se tak požehnaného věku.

Až do vysokého věku se Jaroslavu Vojtovi vyhýbaly vážnější nemoci. Byl to statný chlapík a zdraví mu sloužilo obdivuhodně. Mnozí mu prorokovali, že se dožije stovky – zdál se téměř nezničitelný. Ještě po osmdesátce chodil po Praze svižným krokem, chodil mezi lidi, účinkoval v rozhlase a sem tam přijal hostování na divadle.

Jenže osud nakonec rozhodl jinak. V roce 1970 dostal Jaroslav Vojta nabídku zahrát si v připravovaném historickém seriálu F. L. Věk postavu starého vlastence Žalmana. Tahle práce ho těšila – televize jej už tolik neobsazovala, takže měl radost, že se ještě před kameru vrátí po boku mladších kolegů.

Jenže během kostýmní zkoušky cítil, že s ním není něco v pořádku. Bývalý rek se najednou pohyboval rozvážněji, jakoby zesláblý. A tehdy pronesl k Radoslavu Brzobohatému ona zlověstná slova o konci. Jako by mu intuice napověděla, že jeho čas přichází.

Krátce poté skutečně přišel kolaps. Silný infarkt zasáhl Jaroslava Vojtu začátkem dubna 1970. Byl převezen do nemocnice. Lékaři sice bojovali, ale organismus jedenaosmdesátiletého muže byl vyčerpaný. Herec, který do té doby nepoznal vážnou chorobu, náhle ležel na nemocničním lůžku a jeho odchod se rychle blížil.

„A za dva týdny zemřel, odhadl to přesně,“ vzpomínal později Brzobohatý na kolegův neuvěřitelný instinkt. Jaroslav Vojta zemřel 20. dubna 1970 po několika dnech v nemocnici. Jeho smrt přišla náhle a pro veřejnost to byl šok – vždyť ještě nedávno působil plný života. Zpráva o skonu milovaného zasáhla celé generace diváků. Roli v F. L. Věkovi po Vojtovi převzal Zdeněk Kryzánek

Na pohřbu v Praze se s ním loučily zástupy kolegů i fanoušků. Jaroslav Vojta byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Jeho milované Modřany, kde dlouhá léta žil v malém domku, po něm pojmenovaly ulici – Vojtova ulice dodnes připomíná, že tam bydlel národní umělec.

Na domě má také pamětní desku. Vojtův odkaz však žije především v srdcích lidí, které svým uměním oslovil. Když se řekne loupežník Sarka Farka, i dnešní děti vědí, o koho jde. Český jazyk si dodnes nese kousek jeho osobnosti ve slově „zvojtit“. A na jeho herecké mistrovství se nezapomnělo – zapsal se zlatým písmem do historie Národního divadla i českého filmu.

Poslední roky života Jaroslav Vojta bilancoval. Sepsal paměti pod názvem Cesta k Národnímu divadlu, kde vylíčil svůj celoživotní zápas o umělecké uznání. Ještě v roce 1968 stačil sám sobě namluvit komentář k dokumentárnímu medailonu Herec čistého srdce, který o něm natočila televize.

Byl to trefný titul – čisté srdce tenhle statný muž skutečně měl. Odešel tiše, smířen s osudem. Jeho poslední slova, která adresoval příteli Brzobohatému, nebyla zoufalá ani vystrašená – pronesl je s klidem a možná i s kapkou suchého humoru sobě vlastního. Jako by se loučil šibalsky, s nadhledem: už ho prý přestaly bavit ženské, a tak je načase jít.

Na Jaroslava Vojtu vzpomínají kolegové i diváci s láskou a úctou. Jeho životní příběh je plný zvratů – od hladového dětství a osobních tragédií přes fenomenální herecké úspěchy až po neobvyklou předtuchu vlastní smrti. V duši nosil jizvy z dětství, ale přesto rozdával kolem sebe smích.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Vojta

https://zeny.iprima.cz/herec-jaroslav-vojta-predpovedel-svou-smrt-472086

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jaroslav-vojta-herec-prvni-republika-hratky-s-certem.A200415_120812_filmvideo_nba

https://zeny.iprima.cz/herec-jaroslav-vojta-predpovedel-svou-smrt-472086

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/jaroslav-vojta-oblibeny-herec-podle-nehoz-vzniklo

https://www.csfd.cz/tvurce/1885-jaroslav-vojta/biografie/

https://zivotopis.osobnosti.cz/jaroslav-vojta.php

https://www.krajskelisty.cz/praha/20665-obrdobr-kdeco-zvojtil-presto-ho-vsichni-milovali-nektere-az-moc-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette