Václav Lohniský: představitel Hujera a Chocholouška zemřel před Troškou během natáčení

„Viděl jsem, jak si pan Lohniský lehl do sněhu,“ vzpomínal režisér Zdeněk Troška na onen mrazivý únorový den roku 1980. V zasněžených Krkonoších právě vrcholilo natáčení dětského filmu Krakonoš a lyžníci. Václav Lohniský, štíhlý padesátník s pronikavýma očima a pověstný mistr vedlejších rolí, nesl na rameni lyže a stoupal na kopec připravit se na záběr.

Bylo mu 59 let. Najednou klesl do závěje, jako by si chtěl jen na chvíli odpočinout. Kolegové ztuhli – nikdo zatím netušil, že v tichu padajícího sněhu právě odehrává poslední dějství svého života.

Teprve nedávno se svěřoval rodině, že má radost z této role: s typickým humorem žertoval, že „bude konečně dělat něco, co doopravdy umí, a to je lyžování.“ Před kamerou stál Václav Lohniský nesčetněkrát a miloval svoji práci.

Teď však zůstal bez hnutí ležet na bílém svahu. Troška k němu doběhl a z úst mu instinktivně uniklo napůl žertem: „To není vhodné místo pro odpočinek…“ Jenže vzápětí poznal, že je zle. Herec měl oči obrácené v sloup a nereagoval na hlas ani dotek. Srdce, už dříve oslabené dvěma infarkty, ho zradilo potřetí – a naposledy.

O mnoho let dříve by nikdo nečekal, že Václav skončí takhle – uprostřed hor a filmového štábu. Narodil se 5. listopadu 1920 v Holicích do vážené rodiny východočeského úředníka. Maminka toužila, aby z něj vyrostl kněz: od dětství ho vedla k víře a poslala studovat do královéhradeckého bohosloveckého semináře.

Mladý Václav byl sice duchovně založený, ale ještě víc byl zvídavý. Dny trávil ponořený do seminární knihovny – vášnivě hltal klasiky i filozofické spisy. A právě to ho nakonec přivedlo do potíží. Neomezoval se jen na teologii, četl i zakázané autory a „obhajoval některé myšlenky Marxe a Lenina.“

Pro konzervativní církevní školu to byla příliš silná káva: studenta Lohniského kvůli levicovým názorům vyloučili. Zklamaný mladík stál na rozcestí, ale uvnitř už dávno věděl, kudy se vydat. Jeho srdce patřilo umění.

Krátce po válce absolvoval dramatické oddělení Pražské konzervatoře – paradoxně rovnou v oboru herectví i režie. V divadle našel nový druh víry. „Velice těžko se hodnotí vlastní práce v celku…“ psal později pokorně ve svém profesním hodnocení. Cítil hlubokou odpovědnost vůči publiku i souboru.

Jako herec debutoval už za války v avantgardním souboru Větrník a hned po osvobození dostal první režijní příležitosti. V dynamických poválečných letech pendloval mezi jevišti v Praze a na venkově – od školního divadélka Disk až po ostravské Státní divadlo. Už ve 28 letech se stal uměleckým šéfem činohry v Ostravě, poté pokračoval jako režisér v Plzni.

Tam ho doprovázela jeho první láska, herečka Zora Jiráková, kterou potkal během studií. Byli mladí, talentovaní a plní ideálů. V roce 1946 se jim narodila dcera Michaela a o pár let později se rodina stěhovala za angažmá do industriální Ostravy.

Na jevišti se Václavovi dařilo. Díky neutuchající píli a fantazii si získal respekt jako inovativní režisér. Byl to energický dříč a vizionář – „velký hledač témat,“ jak o něm psali kolegové. Večery trávil v divadle, přes den snil o nových hrách, sám se vzdělával četbou i studiem inscenací.

Chtěl do českého divadla vnést pestrost a moderní prvky. V Plzni neváhal režírovat i opery a operety, čímž překvapoval konzervativní publikum. Jeho talent neušel pozornosti – roku 1956 už působil v Praze jako šéfrežisér v Divadle S. K. Neumanna (dnešní pod Palmovkou).

Tam se brzy stal i ředitelem a dovedl soubor k odvážnému repertoáru. Právě on spolurežíroval první představení legendárního Semaforu, hru Člověk z půdy (1959), čímž pomohl nastartovat éru malých autorských divadel.

Zatímco profesně stoupal, jeho soukromý život se komplikoval. Do Prahy se přestěhoval bez rodiny. Zora získala angažmá v Plzni a zamilovala se tam do kolegy Josefa Větrovce. Manželství Lohniských procházelo krizí – Václav byl často pryč a uzavřený do svých vizí.

Když pak vyšlo najevo, že Zora čeká s Větrovcem dítě, následoval bouřlivý rozvod. Psal se rok 1953 a šestiletá Michaela najednou vyrůstala s nevlastním tátou. „Jako malé holce se mi po něm hodně stýskalo, psávala jsem mu dopisy, ať si pro mě přijede,“ vzpomíná Michaela na odloučení od otce.

Václav Lohniský zůstal sám. Útěchu hledal – jak jinak – v práci. Po večerech vysedával v prázdném divadle, ponořený do myšlenek. Jeho veselá tvář uměla skrýt hluboký smutek. Kolegové ho znali jako baviče s jiskrou v oku a mistrovského vypravěče historek. Ale mimo jeviště zůstával uzavřený, své bolesti dusil uvnitř a o soukromí nemluvil.

Na jevišti vyžadoval kázeň a snášel pouze absolutní disciplínu. Když někdo pokazil zkoušku nebo bral práci na lehkou váhu, dokázal Václav zuřit tak, až „letěl popelník“ – jak se v divadle šuškalo.

Herec Radoslav Brzobohatý ho vystihl slovy: „Velmi vzdělaný člověk, zvyklý na disciplínu… vyžadoval hereckou kázeň, kterou sebevětší smích nebo aplaus nesměl porušit“.

Lohniský býval přísný i sám k sobě a snad i trochu rozpolcený. „Lidsky rozporuplná osobnost, ale jevišti i hledišti rozuměl,“ dodal Brzobohatý s uznáním. Za zavřenými dveřmi ředitelny však Václav občas seděl v šeru s hlavou v dlaních. Divadlu obětoval vše – a zůstal v něm nakonec sám.

Jeho neotřelý vzhled – ostře řezaná, pohublá tvář s úzkými rty a vysokým čelem – předurčil Václava Lohniského k rolím bezpáteřních intrikánů a fanatiků. Nebyl hrdina z velkých plakátů, ale v každé malé roli dokázal vytvořit nezapomenutelnou figurku.

Filmoví režiséři si ho brzy zamilovali jako chameleona pro vedlejší úlohy. V 50. letech hrál třeba úlisného Smrťáka v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959) nebo zbabělého kolaboranta – profesora ve válečném dramatu Vyšší princip (1960).

Na přelomu 50. a 60. let natáčel až osm filmů ročně, což hraničilo s lidskými možnostmi, protože současně pracoval v divadle. Kamera ho milovala pro jeho „démonický úsměv“ a nervní pohyby. Diváci se naučili, že když se ve filmu objeví jeho vyzáblá postava s pichlavým pohledem, bude z toho malér – nebo komedie.

Ve skutečnosti však Václav Lohniský toužil dokázat víc než jen rozesmávat či děsit v epizodách. Chtěl předvést i hlubší herectví. Tu šanci dostal v roce 1969 od slovenského režiséra Dušana Hanáka, který ho obsadil do hlavní role psychologického filmu 322. 

Lohniský tam hraje stárnoucího muže, jenž se smiřuje s diagnózou smrtelné nemoci, a podal strhující, niterný výkon. Byla to jeho první a poslední hlavní role na stříbrném plátně – a zůstala ve stínu. Sám herec se s tím smířil. „V rozsáhlé práci se vždycky najdou vrcholy i slabiny,“ hodnotil skromně svou kariéru. A publikum milovalo jeho „slabiny“ – ty potrhlé vedlejší figurky – mnohem více.

70. léta mu přinesla největší slávu. Paradoxně ne jako režiséru či dramatickému herci, ale jako komikovi. Dvě komediální postavy udělaly z Lohniského legendu: fanatický primář psychiatrické léčebny docent Chocholoušek v bláznivé komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a snaživý večerní student Viktor Hujer ve filmu Marečku, podejte mi pero! (1976).

Jména Chocholoušek a Hujer vešla do národního slovníku – označují dodnes bláznivého lékaře a servilního šprta. A stačilo pár minut na plátně. Lohniský v těch filmech neměl mnoho dialogů, ale každým gestem si kradl scénu pro sebe.

Kdo by zapomněl na Hujera se sklenicí kompotu: „Dovolil jsem si přinést pár švestiček ze své zahrádky…“ nebo na Chocholouška s odzbrojujícím „Metelesku blesku!“ Lidé v kině se smáli, až plakali, a Václav Lohniský se smál s nimi. Netušili, že pod povrchem té srandy je veliký herec, který kdysi uměl zahrát i umírajícího člověka tak, až mrazilo.

Ještě jednou se pokusil vystoupit ze škatulky šašků – opět v Hanákově režii hrál hrobníka v baladě Dým bramborové natě (1976). Byla to minirole, ale zahraná s dojemnou pokorou. Jenže národ chtěl svého Hujera.

Lohniský to chápal a nezahořkl; naopak, sám se bavil tím, že ho na ulici děti poznávaly a volaly: „Smrťáku!“ – odkazujíce na jeho někdejší pohádkovou postavu, kterou si pamatovaly. Říkával, že je to vlastně pocta: jaký herec může říct, že ho mají rády i malé děti, byť jako personifikovanou Smrt?

Zatímco na plátně zářil, ve skutečném světě ho dostihly dějinné zvraty. V roce 1969 obdržel titul zasloužilý umělec – oficiální uznání jeho celoživotní práce. Jenže stejný rok znamenal i hořké vystřízlivění po sovětské okupaci. Lohniský patřil k umělcům, kteří neskrývali nesouhlas s nastupující normalizací.

Roku 1970 byl vyloučen z Komunistické strany za „odpor vůči invazi vojsk Varšavské smlouvy“. Náhle se ocitl pod drobnohledem mocných. Byl příliš slavný, než aby ho režim odstranil z filmu úplně – diváky by to pobouřilo. Místo toho se ho pokusili získat. Státní bezpečnost s ním vedla řadu pohovorů. V archivech našli jeho svazek s krycím jménem „Teoretik“.

Lohniský se schůzek účastnil a odpovídal na otázky. Snad z obav, snad aby měl klid na práci, poskytl tajné policii pár informací o kolezích. Otázka nakolik někomu ublížil nemá jasnou odpověď. Rozhodně to však nebyl nadšený agent a donašeč.

Sám herec prý mluvil hlavně o těch, které neměl rád a kteří nemuseli jeho. Byl to zvláštní, smutný obchod s ďáblem. Archivy nakonec uzavírá cynická poznámka z února 1980: „Jmenovaný zemřel při natáčení exteriérů v Krkonoších… navrhuji svazek uložit do archivu.“

Na sklonku 70. let byl Václav Lohniský unavený. Jeho zdraví podlomily roky stresu a dřiny. Když ho v padesáti poprvé ranil infarkt, bral to jako nepříjemnost, která ho zdržuje od práce. Po druhém infarktu mu lékaři důrazně doporučili zvolnit tempo – vynechat náročné scény, víc odpočívat. Jenže odpočívat neuměl.

Divadlo i film pro něj byly vším. „Potřeba práce nedala mně setrvat v pasivitě,“ psal do sebehodnocení, kde bilancoval období nemoci. Navzdory radám doktorů pokračoval v natáčení naplno.

Pořád byl žádaný – točil populární komedie jako Trhák, pohádky Honza málem králem, Princ a Večernice. Čekal ho důchod, těšil se, že konečně „bude dělat jen to, co sám chce“. Možná by ještě režíroval divadlo nebo psal paměti. Občas o tom snil. Ale osud měl jiné plány.

Byl únor 1980 a Lohniský přijal jednu menší zimní roli – postaršího četníka v dětském filmu Krakonoš a lyžníci. Cítil se relativně dobře, přestože prodělal už dva infarkty. Ve scénáři stálo, že jeho postava na lyžích sjíždí strmý krkonošský kopec. Produkce mu nabízela dubléra, ale Václav odmítl.

Povýšeně mávl rukou: Lyžování? To přece zvládnu sám. Byl paličatý – kaskadéry využíval nerad, dokud mohl chodit. 18. února dopoledne panovalo na Jilemnicku ostré, ale jasné zimní počasí. Štáb byl promrzlý a unavený, natáčelo se už třetí měsíc ve sněhu.

Václav Lohniský, zachumlán ve starodávném četnickém kabátě, naposledy zažertoval s kolegy a vzal si lyže na rameno. Spolu s asistujícím Zdeňkem Troškou stoupal do stráně. Na vrcholku kopce se leskl sníh a obloha byla oslnivě modrá.

Pak přišla ta osudná chvíle, která otevřela náš příběh. „On si nesl lyže a já se snažil zprovoznit nefunkční vysílačku,“ popisoval Troška, kterému se stará technika porouchala v ruce. „Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu lyže vezmu…“ Ale Václav nečekal.

S hrdou tvrdohlavostí kráčel dál sám, odhodlaný podat perfektní výkon – jako vždycky. Kamera dole byla připravena, režisérka zvolá „Akce!“ – ale místo svištících lyží se ozval zděšený křik. Herec se zničehonic svalil stranou do sněhu. Troška k němu běžel, srdce až v krku.

Václav Lohniský ležel na boku, oči zavřené, rty modré. „Řekl jsem mu, že to není vhodné místo na odpočinek… ale hned jsem poznal, že něco není v pořádku,“ líčil svědek poslední okamžiky. Nikdo z přítomných nevěděl, co dělat.

Nebyl tam lékař, signál vysílačky vypadl. Trvalo dlouhé minuty, než se podařilo přivolat pomoc. Herec však už nedýchal. „Lékaři nám pak řekli, že by mu už nebylo pomoci, ani kdyby s námi na kopci byl zdravotník,“ řekl tiše Troška. Václav Lohniský zemřel přímo na place, s lyžemi v rukou – tak nečekaně, že tomu zprvu nikdo nevěřil.

18. února 1980 byl poslední den Václava Lohniského mezi živými. Byl devět měsíců před šedesátinami. Pohřbili ho v rodné zemi, na Olšanských hřbitovech v Praze, s hereckými poctami. Příběh „šplhouna Hujera, Smrťáka a Chocholouška“ se uzavřel. „Taťkova smrt přišla z čistého nebe,“ řekla zdrcená dcera Michaela, která s ním mluvila naposledy jen den před tragédií.

Zůstala po něm jediná dcera a odkaz stovky rolí. Kolegové na něj vzpomínají jako na přísného profesionála a zároveň dobráka s duší klauna. Diváci si ho ponesou v srdci především díky filmům – a on to tak asi chtěl.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Lohnisk%C3%BD

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/374861/hujer-vaclav-lohnisky-pred-40-lety-zemrel-troskovi-pri-nataceni.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/584199/dcera-hujera-ci-smrtaka-z-darbujana-a-pandrholy-lohniskeho-59-nikdo-jsme-ho-neznal.html

https://brnensky.denik.cz/spolecnost/vaclav-lohnisky-20201112.html

https://www.prahain.cz/celebrity/odtajnene-dokumenty-vaclav-loh-15308.html

https://www.dotyk.cz/magazin/vaclav-lohnisky-dcera/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/mistr-malych-roli-vaclav-lohnisky-chocholousek-smrtak.A210818_112214_lidicky_lisv

https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-hujera-vaclava-lohniskeho-manzelku-mu-prebral-kolega-josef-vetrovec-200838

https://www.dotyk.cz/magazin/lohnisky-krakonos-a-lyznici/

https://www.prahain.cz/celebrity/odtajnene-dokumenty-vaclav-lohnisky-predstavitel-hujera-jak-ho-neznali-ani-nejblizsi-15308.html