Vladimír Salač: rošťák Ždimera z Cesty do hlubin študákovy duše. Nazpíval známý hit dřív než Matuška

Vladimír Salač se narodil 14. července 1924 v Terezíně do rodiny, která jako by měla umění v genech. Jeho otec v malém pevnostním městě vedl ochotnický divadelní soubor a už od útlého věku bral syna mezi herce a kulisy.

Když bylo Vladimírovi jedenáct, rodina se přestěhovala do Prahy. Ve škole tam jeho mimořádné hudební nadání nešlo přehlédnout – učitelka doporučila drobného světlovlasého chlapce do Kühnova dětského sboru. Vladimír a jeho o čtyři roky starší sestra Jiřina, která se později proslavila jako členka vokálního tria Sestry Allanovy, tak dostali šanci rozvinout svůj talent.

Sbor byl víc než jen zpěv. Vladimír v něm zpíval, recitoval básně a vystupoval v rozhlasových hrách pro děti. V malých rozhlasových besídkách se poprvé učil, jaké to je bavit publikum. Už jako chlapec tak dýchal vůni líčidel a nasával atmosféru jeviště.

Ve třicátých letech neexistovalo mnoho příležitostí pro dětské herce, ale Vladimírovi se jich dostalo vrchovatě. Po zkušenostech z rádia a sboru začal účinkovat v amatérském divadle Bozděch a brzy se přidal k Pražskému dětskému divadlu Míly Mellanové – prvnímu profesionálnímu dětskému souboru u nás.

Bylo mu třináct, když se objevil na prknech pražského Národního divadla a vinohradské scény jako malý host, sotva znatelná postavička mezi dospělými herci. Tyto krůčky po jevišti však směřovaly k něčemu většímu – k filmu, který se na mladý talent začal záhy poptávat.

Kinematografie si Vladimíra Salače všimla téměř okamžitě. Jeho fotogenická tvář a přirozený projev zaujaly režiséry natolik, že se koncem 30. let stal vyhledávaným představitelem chlapeckých a studentských rolí.

Psal se rok 1938 a české publikum poprvé spatřilo Vladimíra na plátně v nesmrtelné školní komedii Škola, základ života. Bylo mu pouhých čtrnáct, ale vedle ostřílených herců se pohyboval s obdivuhodnou lehkostí.

Jako bezejmenný student – sekundán – tam možná pronese jen pár vět, ale jeho upřený pohled a světlé vlasy v kontrastu s černobílým filmem utkvěly divákům v paměti.

Následující rok 1939 se stal doslova lavinou rolí pro „zázračného chlapce“ českého filmu. Vladimír si zahrál hned v osmi filmech. Střídal jednu školní brašnu za druhou, jedny krátké kalhoty za druhé – většinou znovu jako student či syn.

V komedii Studujeme za školou dostal dokonce výraznou roli Ivana Javorského, jednoho z trojice hlavních středoškoláků. Jeho hereckými partnery byli o pár let starší Rudolf Hrušínský a Josef Kemr, tehdy teprve začínající mladíci.

Při natáčení tihle tři vytvořili nerozlučnou partu. Po záběrech, kdy před kamerou tropili klukoviny, spolu sedávali o pauzách nad scénářem a probírali filmové sny. Toto přátelství vzniklé mezi školními lavicemi na place vydrželo všem třem po celý život.

Ještě téhož roku ztvárnil Vladimír Salač možná svou nejznámější roli z dob mládí – třídního šprýmaře Ždimery ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Jeho tercián Ždimera, který se vlastnoručně podepisuje exoticky jako José Ždimera, neustále vyrušuje profesory svými poznámkami a dodnes rozesmívá generace diváků.

Salač dokázal tomu drzému klukovi vtisknout neodolatelný mix nafoukanosti a roztomilosti – každý učitel by mu nejraději udělil pohlavek, a zároveň ho nešlo nemít trochu rád. Z té doby pochází i řada dalších Salačových chlapeckých postav: objevil se ve filmech Příklady táhnou, Venoušek a Stázička, Adam a Eva, Z českých mlýnů, Madla zpívá Evropě, Ulice zpívá či Prosím, pane profesore.

Nebyl to jen komický žák s ušima nastraženýma na každou špatnost; mladý Vladimír zvládl i vážnější tóny. V psychologickém dramatu Humoreska si zahrál nešťastného chlapce z rozvrácené rodiny, v příběhu Paličova dcera zase venkovského mladíka v srdceryvném konfliktu. Navzdory své líbivé tvářičce ukázal, že má skutečný herecký talent a hloubku.

Ještě než dospělost zaklepala na dveře, stal se Vladimír Salač jedním z nejobsazovanějších mladých herců přelomu 30. a 40. let. Během let 1939–1941 účinkoval v patnácti filmech. Byl hvězdou nejmladší herecké generace, idolem dívek a vzorem chlapců. Když kráčel po ulici, spolužačky si na něj ukazovaly a kluci ho napodobovali. Zdálo se, že před sebou má zářivou dráhu.

Jenže přišla válka a s ní jiná realita. Vladimírovi bylo šestnáct, když Němci uzavřeli české vysoké školy a začali kontrolovat i kulturní život. Salač, ačkoliv by nejraději točil filmy od rána do večera, musel nastoupit do zaměstnání.

Našel si místo úředníka v hudebním nakladatelství – víceméně z donucení, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Každé ráno tak seděl nad účetními knihami a v duchu si představoval, že čísla na řádcích jsou repliky ve scénáři.

Večer spěchal do divadla zkoušet nové role. Od roku 1943 získal stálé angažmá v pražském Intimním divadle, malé scéně, která se i v dusné atmosféře protektorátu snažila hrát odlehčené hry.

Zároveň nadále stíhal natáčet filmy – do konce války jich stihl natočit třiadvacet. To číslo vyráží dech: za okupace, kdy byl každodenní život plný strachu, se mladík Salač objevil ve více než dvou desítkách filmů. Snad právě útěk do světa filmu a divadla byl pro něj způsobem, jak uniknout bezútěšné realitě kolem.

Na jevišti Intimního divadla i dalších scén sehrál během válečných let bezmála dvacet různých postav. Přes den úředník, po večerech princ v pohádce, školák v komedii či dokonce Macbeth v tragédii – to vše zvládal v rozmezí několika let.

Hostoval dokonce znovu v Národním divadle a na Vinohradech, tentokrát už ne jako dítě, ale jako mladý muž s prvním náznakem sebevědomí. Ve filmu se v té době objevil například v ponurém venkovském dramatu Mlhy na blatech nebo lyrickém příběhu Děvčica z Beskyd.

Těžko si představit intenzivnější školu herectví, než jakou mu poskytl protektorát: ve dne se tvářit nenápadně za pracovním stolem, večer se proměnit na pódiu v někoho docela jiného. Bylo to svým způsobem hrdinství – hrát, zpívat a rozdávat radost publiku ve stínu hákového kříže.

Když v květnu 1945 Německo kapitulovalo, bylo Vladimíru Salačovi teprve dvacet jedna let. Místo odpočinku po letech vypětí ho ale čekala další výzva. V poválečném chaosu byla o herce nouze – mnozí starší odešli do emigrace nebo měli zničené zdraví.

Mladý, ale zkušenostmi ošlehaný Salač se tak okamžitě vrhl na herectví naplno jako na své jediné povolání. Na jednu sezónu zakotvil v Realistickém divadle, poté vystřídal Divadlo státního filmu a několik let působil v Pražské estrádě, která objížděla města s hudebně-divadelními programy.

Pro diváky té doby zůstával v paměti jako ten pohledný mládenec z filmu – a přesně takové role také ještě pár let po válce dostával. Zahrál si například Juraje v romantickém dramatu Nikola Šuhaj nebo mladého odbojáře ve filmu Nadlidé. Jenže nic netrvá věčně – a mládí už vůbec ne.

Na přelomu 40. a 50. let se Vladimír Salač ocitl na prahu třicítky a filmový svět, který ho dříve vynášel na piedestal, se začal poohlížet jinde. Z roztomilého klučiny vyrostl dospělý muž. Stále pohledný, ovšem už bez oné chlapecké bezprostřednosti, která tak dobře fungovala na plátně.

Nabídky filmových rolí řídly. Zatímco během šesti let války natočil přes dvacet filmů, v dalších čtyřiceti poválečných letech se objevil už jen v necelých třiceti – a vesměs šlo o drobnější úlohy.

V divadle se mu naštěstí dařilo udržet stálé místo. Od roku 1959 až do konce života byl členem souboru Městských divadel pražských. Každý večer vstupoval na prkna některé ze scén (ABC, Komedie aj.) a hrál své role svědomitě, i když často v pozadí hlavních hrdinů.

Jeho herecký projev zrál a prohluboval se, ale širší veřejnost o něm slyšela méně a méně. Nová generace hvězd zaujala místo před kamerou a někdejší dětská celebrita Salač jako by se propadala do zapomnění.

V osobním životě navíc v téže době našel svůj klidný přístav. Jeho druhou manželkou se stala divadelní herečka Eva Skálová (rozená Eva Marie Deylová, dcera známého herce Rudolfa Deyla st.), po jejímž boku Salač prožil dlouhá léta. Spolu vychovali syna Marcela. Rodinné zázemí mu poskytlo oporu v čase, kdy filmová sláva pohasínala.

Na filmovém plátně se Vladimír Salač v první polovině 50. let objevil jen výjimečně, zato nečekaně zazářil v úplně jiné oblasti. Psal se rok 1953 a v československém rozhlase měla premiéru hudební komedie Sto dukátů za Juana.

Salač v ní dostal drobnou roličku studenta Juana – a k ní jednu píseň na dobrou noc, serenádu pro dívku Kristýnku. Tahle nenápadná melodie, kterou složil Zdeněk Petr a otextoval Vladimír Dvořák, začala žít vlastním životem.

Píseň pro Kristýnku se doslova přes noc stala hitem. A nebylo divu – šlo o líbeznou melodii s něžnými slovy, kterou Salačův kultivovaný hlas podal s dojemnou upřímností. Ještě v polovině 50. let si pozorní diváci mohli všimnout Vladimíra Salače ve filmu Anděl na horách v malé roli rekreanta s kytarou – a právě tuhle píseň tam ve vlaku zanotoval.

Gramofonová firma Supraphon neváhala a vydala Píseň pro Kristýnku na desce. Z té se stal bestseller. Během pár let se prodaly statisíce desek s touhle skladbou – uvádí se číslo okolo tří set tisíc výlisků, což bylo na tehdejší poměry ohromující. Salač ji nazpíval s doprovodem smyčcového orchestru Dalibora Brázdy a jeho nahrávka kralovala žebříčkům prodejnosti.

Dokonce i v cizině o Kristýnce slyšeli: písnička vyšla v několika cizojazyčných verzích a stala se evergreenem. Mnozí posluchači dodnes možná netuší, že úplně prvním interpretem téhle slavné melodie nebyl pozdější idol Waldemar Matuška, ale nenápadný herec Vladimír Salač.

Náhlá sláva v oblasti populární hudby Vladimíra překvapila. Nestal se sice koncertním pěvcem ani nevydal další hity – byla to spíše jednorázová epizoda – přesto na ni vzpomínal s úsměvem. Díky Kristýnce ho totiž znovu poznávali lidé na ulici.

Každý chtěl slyšet naživo tu dojemnou serenádu. Salač získal krátké angažmá v pražské kavárně Alfa – každý večer tam přišel, zazpíval při kytaře svou slavnou píseň pro Kristýnku a hned zase odešel. Nic víc, nic míň. Jeden song, jeden potlesk, a konec.

Popularita písně dokonce Vladimírovi jednou vytrhla trn z paty. Sám po letech vyprávěl historku o noční jízdě na motorce: „Jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mne však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.“

Pobavený příslušník Veřejné bezpečnosti v hříšníkovi poznal milého zpěváka z rozhlasu a velkoryse ho nechal být. Vladimír Salač tehdy vyvázl bez pokuty – a s úžasem zjistil, jak hluboce se jeho Kristýnka vryla do srdcí a paměti národa.

Jenže svět filmu na nikom dlouho neulpí, a tak zatímco píseň ještě dobývala hitparády, Vladimír Salač byl na stříbrném plátně neviditelný. Po Andělu na horách (1955) se celých deset let neobjevil v žádném filmu. Teprve v druhé polovině 60. let dostal pár příležitostí, ovšem šlo výhradně o epizodky.

V komedii Slečny přijdou později (1966) si zahrál ženicha Františka, ve filmu Dva tygři (1966) se mihl v drobném partu. Byl profesionál – spolehlivý herec, o kterém režiséři věděli, že zahraje vše, co mu dají, bez nároků a manýr. Takových je však mnoho a Salač nijak nevyčníval.

V 70. a 80. letech se tedy před kamerou objevoval spíše zřídka. Když už, tak v malých rolích, které většinou ani nebyly uvedeny v titulcích. Přesto některé stojí za zmínku: v poetickém filmu Lásky mezi kapkami deště (1979) hrál nevrlého exekutora Ženíška, v bláznivé komedii Křtiny (1981) myslivce na vesnické svatbě.

A v kriminálním dramatu Muž na drátě (1985) vytvořil všetečného souseda Píchu, který se plete do vyšetřování. Ani televize na něj nezapomněla – objevoval se v televizních inscenacích a seriálech, i když jen na okamžik. Pamětníci ho mohou zahlédnout v epizodách seriálů Chlapci a chlapi (1988) či Dobrodružství kriminalistiky (1989) a mnoha dalších. Byl to život drobných, nenápadných výstupů – a Salač ho žil s pokorou.

Přesto se ještě jednou dočkal momentu, kdy si ho diváci výrazně všimli. Paradoxně to bylo ve chvíli, kdy se proměnil k nepoznání. Normalizační seriál 30 případů majora Zemana v 70. letech dával prostor mnoha hercům ve vedlejších úlohách – a Vladimír Salač dostal nabídku zahrát si v jednom z dílů zločince.

Přijal ji. Psal se rok 1975 a televizní obrazovky ovládla epizoda Kvadratura ženy, mrazivý kriminální příběh o brutální vraždě z 50. let. Salač se zde proměnil ve zdánlivě nenápadného účetního Šmída, který z touhy po penězích chladnokrevně zavraždí mladou ženu, rozčtvrtí její tělo a v krabicích je pohází do řeky.

Role chamtivého vraha byla snad nejodpornější postavou, jakou kdy ztvárnil – a patrně i nejslavnější z celé jeho dospělé herecké kariéry. Diváci oné doby si dodnes vybaví právě jeho bledý obličej účetního-šílence, který se cynicky snaží oklamat vyšetřovatele.

Scenárista dílu se inspiroval skutečným zločinem z roku 1951, jenž měl ve své době příchuť senzace i hrůzy zároveň. Salač zahrál vraha tak přesvědčivě, že mnohým divákům utkvěl v paměti navždy – a to přesto (či možná právě proto), že šlo o postavu krajně zápornou, zcela vzdálenou jeho někdejšímu obrazu nevinného studenta.

Zajímavostí je, že v sérii Major Zeman se Salač objevil dokonce dvakrát. O rok dříve, v úplně prvním dílu nazvaném Smrt u jezera, si zahrál fotografa na svatbě – milou, komickou figurku starého mládence, který leze po čtyřech, aby pořídil co nejlepší snímek novomanželů. Tehdy ho možná mnoho diváků ani nepoznalo.

V úplném závěru 80. let se Vladimír Salač před kamerou ukázal naposledy. Symbolicky to bylo ve filmu inspirovaném literaturou, která oslavuje zvláštní krásu života. V hořké komedii Něžný barbar (1989) podle povídek Bohumila Hrabala si Salač zahrál maličkou roli – možná ji mnoho diváků ani nezaregistrovalo, možná ho v ní už ani nepoznali.

Byl to tichý epilog jeho filmového působení. Krátce poté se svět obrátil naruby: sametová revoluce přinesla svobodu, staré pořádky padly. Vladimír Salač se těchto nových časů už moc nedožil. Zemřel několik měsíců po premiéře Něžného barbara, ve čtvrtek 31. května 1990, ve věku 65 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Sala%C4%8D_(herec)

http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=16865&kt=4&psy=0

https://www.csfd.cz/tvurce/2026-vladimir-salac/biografie/

https://www.dotyk.cz/magazin/miroslav-smid-vrah-30000429.html

https://dabingforum.cz/viewtopic.php?t=8857#google_vignette

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_d%C4%9Btsk%C3%A9_divadlo