Článek
Sedmnáctiletý František seděl v poslední lavici plzeňské třídy a hlavou mu vířila jediná jistota – tady už nezůstane. Za okny školní budovy se rozprostíral jiný svět, který ho neodolatelně přitahoval.
Svět divadelních ramp a kočovných společností, svět potulných herců s kufry plnými kostýmů. Ve skrytu duše cítil, že právě tam venku na něj čeká osud. A tak jednoho dne prostě vstal, tiše za sebou zavřel dveře třídy a vykročil vstříc nejisté budoucnosti kočovného hereckého života.
Bylo to roku 1913 a František Kreuzmann, syn známého plzeňského herce, se rozhodl následovat rodinné volání múz. Narodil se 11. října 1895 v Plzni do herecké dynastie – otec Adolf hrával v souboru legendárního Vendelína Budila, mladší sestra Anna působila jako loutkoherečka u Spejbla a Hurvínka.
František však zpočátku rodinným nadáním jakoby pohrdal. Ve škole nijak nevynikal a studium ho dusilo. Po nevalném prospěchu na gymnáziu to zkusil na obchodní akademii, ale vydržel tam jen půl roku. Divadelní touha byla silnější než vyhlídka „slušného“ civilního povolání.
Otec kapituloval a domluvil synovi soukromé hodiny herectví u ředitele Budila – a pak už mladý Kreuzmann definitivně utekl za svým snem. Od roku 1913 putoval s kočovnými společnostmi po venkovských štacích, kde se učil řemeslu přímo na jevišti.
Jenže zdaleka nejtěžší lekce přišla záhy mimo prkna: První světová válka. Mladý herec si ji nepřál, snažil se jí vyhnout. Aby nemusel narukovat, pracoval v plzeňské Škodovce jako kontrolor – vedle toho tajně dál hrál ochotnické divadlo po večerech.
Nakonec ho ale válečná mašinérie stejně dostihla. V únoru 1918 musel obléknout uniformu a nastoupit k posádce ve Varnsdorfu. Měl štěstí v neštěstí: frontové peklo už nezažil, válka brzy skončila a on se mohl vrátit domů.
Když se prach světového konfliktu usadil, František Kreuzmann se vrátil k divadlu s o to větší vervou. V Plzni nastoupil do městského divadla a během pár sezon (1919–1923) odehrál přes osmdesát rolí – neuvěřitelná herecká žeň.
Mladík s dychtivýma očima střídal jedno jeviště za druhým, často hrál dvě představení denně. Začínal jako komik a milovník v lehkých konverzačních hrách, ale jeho talent postupně dozrával. Pod vedením zkušených bardů plzeňské scény si osvojil pěveckou techniku, lehkost pohybu i hereckou kázeň.
Dokonce hostoval v operetě a opeře – třeba roli principála v Prodané nevěstě zvládl zazpívat se stejnou chutí, s jakou jindy deklamoval verše. Ačkoli se to málo ví, byl i skvělým zpěvákem, což dokazuje množství gramofonových desek, které v letech 1923–1932 nazpíval.
Po celé druhé polovině 20. let vydával jednu nahrávku za druhou – staropražské kuplety, operetní šlágry i lidové písničky. Na černých gramodeskách zněl jeho příjemně školený tenor a Kreuzmann se stal populárním interpretem písní své doby. Když pak ve studiu dozpíval poslední refrén a odložil sluchátka, spěchal vzápětí znovu na prkna – rozdávat se publiku živě.
Divadlo ho nakonec zavedlo z rodné Plzně až do Brna. Roku 1923 získal angažmá v Národním divadle v Brně, kde strávil tři sezony. I tam se uplatnil zejména v operetě, takže zpěv a herectví u něj stále kráčely ruku v ruce. Osudové pro něj však bylo setkání s režisérem Jaroslavem Kvapilem, který v mladém Kreuzmannovi rozpoznal daleko víc než jen operetního komika.
V roce 1926 Kvapil pozval Františka do Prahy. Tehdy jednatřicetiletý herec stanul na prahu Divadla na Vinohradech – a začala nejzásadnější kapitola jeho divadelního života. Z provinční scény se rázem ocitl ve velkoměstě, po boku hvězd první velikosti. Praha koncem 20. let pulsovala kulturou a Kreuzmann byl u toho.
Na vinohradském jevišti brzy odhodil nálepku pouhého komika. Režiséři v něm objevili charakterního herce schopného i vážných a tragických rolí. Sám František po hrdinských či kladných úlohách toužil, ale osud to zařídil trochu jinak – stal se mistrem záporných postav.
„Ačkoliv toužil po kladných rolích, na divadle i ve filmu vytvářel téměř výhradně postavy intrikánů, darebáků a zloduchů,“ napsal trefně filmový publicista Stanislav Bensch. V Kreuzmannovi bylo cosi, co režiséry lákalo obsazovat ho jako přísné úředníky, chladné podnikatele či povýšené pány profesory.
Snad onen jeho přísný pohled, vysoké čelo a ostře řezané rysy – tak ideální pro ztvárnění aristokratů i despotů. Ve 30. letech se tak vyprofiloval v jednoho z nejspolehlivějších „záporáků“ české scény. Přestože v soukromí byl tichý a citlivý, na jevišti dokázal ztělesnit tyrany a bezcitné figury tak přesvědčivě, až z něj šel mráz po zádech.
Podobné to začalo být i před filmovou kamerou. Kreuzmann poprvé okusil film už jako divadelní elév – v roce 1926 si střihl epizodku surového dělníka v dramatu Román hloupého Honzy. O tři roky později hrál asociálního majitele salónu krásy v expresivním němém filmu Takový je život.
S nástupem zvuku se jeho filmografie rozrostla závratným tempem. Zpočátku dostával řadu malých rolí: objevil se po boku komika Vlasty Buriana jako tulák v bláznivé komedii Anton Špelec, ostrostřelec, zahrál si hluchého vysloužilého majora ve filmu Revizor, vojáka Armády spásy v Obrácení Ferdyše Pištory či advokáta Lišku ve veselohře Ať žije nebožtík. Nebyly to velké role – ale František Kreuzmann jich bral desítky ročně a každé dokázal vtisknout punc uvěřitelnosti.
V polovině třicátých let patřil k nejobsazovanějším českým hercům vůbec. Jen v roce 1938 se objevil v devatenácti filmech. Sotva v jednom dotočil poslední scénu, už pospíchal na plac jiného. Režiséři točili tehdy filmy v šíleném tempu a Kreuzmann byl u všeho – od lehkých komedií po temná melodramata. Možná i proto jsou jeho tvář a hlas dodnes povědomé z celé plejády prvorepublikových snímků.
Divákům se zapsal do paměti jako přísný profesor Lejsal s německým „Ich habe gesagt!“ v nestárnoucí komedii Škola, základ života (1938). Hned rok nato exceloval jako nemilosrdný tělocvikář Tuřík v dalším filmovém hitu Cesta do hlubin študákovy duše. V obou případech rozesmával publikum autoritářskou dikcí a perfektně načasovaným humorem – nepatrně tak mohl projevit své komediální vlohy, které u něj režiséři jinak příliš nevyužívali.
Posted by Michal Pazourek on Friday, December 29, 2023
„Nejen v tomto případě projevil Kreuzmann své komediální vlohy a je velká škoda, že toho režiséři příliš nevyužívali,“ konstatoval s odstupem jeden retro magazín. Byla to pravda.
František Kreuzmann dovedl být na plátně i legrační – uměl vykouzlit pobavený úsměv třeba tím, jak názorně předvede správný dřep panu řediteli – ale nakonec ho proslavilo spíš to, jak skvěle zahrál neřády všeho druhu.
Od chamtivých příbuzných přes úlisné pány rady až po kruté falešné dobrodince – záporné charaktery uměl vykreslit s nebývalou hloubkou. Každému gaunerovi, kterého hrál, dokázal vtisknout jedinečné rysy. Nikdy to nebyl jen černobílý padouch; v Kreuzmannově pojetí měl každý záporák i kousek lidské slabosti, kterou herec mistrně odhalil drobným gestem či pohledem.
Snad proto ho kolegové řadili mezi nejvýraznější charakterní herce českého divadla i filmu té doby – a to i přes onen zdánlivě jednostranný repertoár záporných rolí.
Na vrcholu kariéry zastihla Františka další historická událost – druhá světová válka. Roku 1940 musel opustit Vinohrady, protože nacisté české divadlo na Vinohradech zavřeli. Nebylo však pochyb, že takového herce je třeba využít jinde. Od srpna 1940 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, první scény, a zůstal jím až do smrti.
Na jevišti Národního divadla debutoval jako Jago v Shakespearově Othellovi – příznačně tedy rolí zrádného intrikána, v níž mohl zužitkovat všechno, co se za léta praxe naučil. Během okupace hrál dál – Národní divadlo bylo útočištěm české kultury a Kreuzmann spolu s ostatními herci udržovali při životě české činoherní umění navzdory těžké době.
Občas hostoval i mimo Prahu (je zaznamenáno, že vyjížděl s divadelní společností Josefa Zöllnera), snad aby české slovo zaznělo i v menších městech. Temné válečné roky trávil na scéně v rolích, které často odrážely tíživost doby – ať už to byli pokřivení charakterové typy v klasice, nebo postavy v nových protektorátních hrách. Ke konci války už byl zkušeným padesátníkem, jedním z těch, kdo nesli kontinuitu českého herectví do poválečné éry.
Po osvobození v roce 1945 se svět změnil a s ním i filmový průmysl. Mladá republika přinesla nové náměty a typy postav. Pro Františka Kreuzmanna se toho ale příliš nezměnilo – role „záporáků“ ho provázely dál. Jen kulisy byly jiné. Jeho nejvýraznější poválečnou filmovou postavou byl chamtivý, antisemitistický domovník Šantrůček v psychologickém dramatu Daleká cesta (1949) režiséra Alfréda Radoka.
V 50. letech si zahrál i v historických velkofilmech nové éry – objevil se například v Husitské trilogii Otakara Vávry (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955) jako představitel drsné panské moci, proti níž se kladní hrdinové bouřili. Filmových rolí už sice ubylo, ale Kreuzmann zůstával ve hře.
Několikrát do roka se objevil před kamerou, často v malých rolích – třeba jako hostinský, vrátný či úředník – ale vždy spolehlivý a věrohodný. Koncem 50. let ho navíc začala zaměstnávat televize, nový fenomén.
Sehrál pár drobných rolí v televizních inscenacích, dokonce se na obrazovce mihnul v jedné televizní adaptaci Lišáka Pseudoluse a v záznamu divadelní inscenace Smrti obchodního cestujícího.
Právě ve hře Smrt obchodního cestujícího (1959) zazářil jako dobrosrdečný soused Charley – kritika oceňovala, že do této postavy vložil tlumenou, dojemnou lidskost. Byla to jedna z mála příležitostí, kde jeho herectví ukázalo vlídnější tvář. Jakoby na sklonku kariéry přece jen dostal možnost projevit i laskavost, kterou v sobě měl.
Ve skutečnosti byl totiž František Kreuzmann povahou úplně jiný, než jaké bývaly jeho role. Jeho blízcí na něj vzpomínají jako na tichého, pečlivého muže s dobráckým srdcem. „Je to paradox, protože ve skutečnosti byl mimořádně citlivý, laskavý a společenský člověk se sklony k recesi,“ poznamenala Adina Janovská.
Doma ovšem František uplatňoval i jistou přísnost – nikoli však ve zlém úmyslu, ale z pedantické lásky k pořádku. Jeho vnuk vzpomínal, že dědeček byl „úžasně hodný člověk, ale neskutečný pedant na pořádek.“
Rodina mívala v bytě černý lakovaný nábytek, na kterém bylo vidět každé smítko prachu, a Kreuzmann trval na dokonalé čistotě. Babička Valérie proto každý den pečlivě utírala prach, než se dědeček vrátil ze zkoušky. Když František dorazil domů, přejel prstem po povrchu komody, podíval se proti světlu a s hranou přísností pronesl: „Valinko, tys neuklízela, viď?“ – samozřejmě uklizeno bylo, šlo jen o jeho šibalský rituál.
Takový domácký pedant s laskavým úsměvem to byl. Kdo ví – možná právě tahle preciznost a smysl pro detail mu pomáhaly při práci na rolích neústupných profesorů či puntičkářských radů. Ve skutečném životě ale nikomu neubližoval; naopak kolegové i rodina ho milovali pro jeho dobrosrdečnost a klidnou povahu.
V soukromí našel František Kreuzmann štěstí po boku tanečnice Valerie Zavadilové. Seznámili se v Brně, kde Valinka působila v baletu – byla o šestnáct let mladší než on. V červnu 1927 se v Brně vzali a o dva roky později se jim narodila dcerka Alena. Přes všechny pracovní závazky byl Kreuzmann oddaným otcem; malou Alenu zbožňoval.
A snad právě pro ni pak v těžkých 50. letech udržoval rodinné zázemí, zatímco politické klima kolem bylo stále dusnější. Alena Kreuzmannová později kráčela v jeho stopách a stala se herečkou a oblíbenou dabingovou umělkyní. Herecké geny se pak nezapřely ani v další generaci – vnuk František Kreuzmann ml. (nar. 1963) je dodnes aktivním hercem, který hrdě nese rodinné jméno.
František Kreuzmann starší prožil plný, bouřlivý život zasvěcený umění. Jako herec přešel od kočovné divadelní štace až na scénu Národního divadla, od němého filmu až k televizi. Sehrál přes 130 filmových postav a nespočet divadelních rolí. Získal vyznamenání Za vynikající práci (1953) a roku 1958 titul zasloužilý umělec, což byla pocta, již komunistický režim uděloval významným kulturním osobnostem.
On si ji právem zasloužil – i přes určité ústrky (typově jednostranné obsazování) zůstal vždy profesionál každým coulem. Na sklonku života bilancoval: s pokorou vzpomínal na uplynulé dekády, a dokonce sepsal své paměti, zejména zážitky z vinohradského divadla. Tyto vzpomínky se bohužel nikdy nedočkaly vydání a zůstávají uložené v rukopise. Možná je to symbolické – mnohé zůstalo nevysloveno, stejně jako v nitru tohoto tichého, skromného herce.
rodinná hrobka
František Kreuzmann starší zemřel 28. prosince 1960 v Praze, ve věku 65 let. Jeho jméno bylo vyryto do rodinné hrobky na plzeňském Ústředním hřbitově, po boku milovaných rodičů a příbuzných.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kreuzmann_star%C5%A1%C3%AD
https://www.filmavideo.cz/index.php/osobnosti/567-frantisek-kreuzmann.html
https://www.super.cz/clanek/celebrity-ich-habe-gesagt-profesor-lejsal-ze-skoly-zaklad-zivota-dostaval-role-necitu-a-protivu-ve-skutecnosti-byl-uplne-jiny-725572
https://www.csfd.cz/tvurce/4792-frantisek-kreuzmann-st/prehled/
https://www.krajskelisty.cz/praha/28132-se-spatnymi-vlastnostmi-se-pracuje-lip-aneb-popularni-zlosyn-na-roztrhani-tajnosti-slavnych.htm
https://zenysro.cz/blogy/vypis-se-z-toho/11-10-1895-se-narodil-frantisek-kreuzmann-st/
https://regiony.rozhlas.cz/herec-frantisek-kreuzmann-moje-rodina-byla-plna-umelcu-uz-od-pradedy-7423892
