Článek
„Ďábel si vzal toho dobrého syna.“ Slova pronesená otcem se v místnosti s rakví vznášejí jako kletba. Dvanáctiletý Johnny stojí v koutě a třeští oči na nehybné tělo staršího bratra.
Je chladné květnové ráno 1944 a rodina Cashových se právě rozpadla na kusy. Na dřevěné podlaze ještě ulpívají stopy zaschlé krve a matka se tiše modlí – ale otec místo útěchy vypouští z úst hořký ortel. Johnny v tu chvíli oněmí. Nechápe. Jen cítí, jak se do něj ta věta zabodla a už v něm zůstane navždy.
Jack Cash, Johnnyho starší bratr, téhož dne podlehl hrozným zraněním, která utrpěl v cirkulárce. Bylo mu pouhých čtrnáct let, když mu kotouč roztrhl trup a připravil ho o život.
Johnny u toho nebyl – místo práce odešel ráno na ryby a dodnes ho pronásleduje vina, že bratra nepřemluvil, aby šel s ním. Jack přežil ještě osm dní v nemocnici. Rodina seděla u jeho lůžka a držela stráž, Johnny se křečovitě modlil za zázrak. Marně.
Když Jack naposledy vydechl, něco v Johnnyho dětství se nadobro zlomilo. A tehdy zazněla ona věta od otce: „Ďábel si vzal toho dobrého syna.“ Zbyl ten „špatný“ – John. Malý J. R. Cash, kterého otec viděl jako méněcenného výlupka, co měl zemřít místo bratra.
Co se asi honilo hlavou dvanáctiletého chlapce, když slyšel takovou slova? Johnny strnule stál a srdce se mu svíralo. Jack byl přece jeho hrdina. Bratr, který ho každou noc ukládal ke spánku a ráno budil písní. Chlapec, který chtěl být kazatelem a každý večer pročítal bibli při světle petrolejky.
Johnny k němu vzhlížel – a teď se místo něj dívá na prázdné místo v posteli. V noci slyší Jackův hlas a vidí jeho úsměv pokaždé, když zavře oči. V hloubi duše malého Johnnyho se usídlila vina a temnota, která už nikdy úplně nezmizí. Dětství skončilo. Pohřbil svého bratra i nejlepšího přítele a s ním i kus vlastní nevinnosti.
Z veselého venkovského kluka se po bratrově smrti stal zamračený, vážný a umlčený mladík. Začal nosit černé oblečení. Otec na něj pohlížel s opovržením, ale možná to ani nemusel – Johnny se trestal sám.
Každé ráno se probouzel s tíživou myšlenkou: Měl jsem to být já. Bál se zrcadel, protože v nich neviděl „toho dobrého syna“. V každém koutě temné farmy v Arkansasu číhalo cosi mrazivého. Na jednom rameni jako by mu seděl ďábel a na druhém duch Jacka – jeden ho sváděl k hříchu, druhý táhl zpět k lepšímu já. A tento neúprosný vnitřní zápas zformoval muže, kterým se stal. Zrodil se Muž v černém.
Johnny dospíval s pochroumanou duší, ale také s talentem a velkým hlasem. Utekl z domova, prošel armádou a nakonec zkusil štěstí v Memphisu u studia Sun Records. V roce 1956 už celý jih USA znal jeho jméno. Hity jako „Cry! Cry! Cry!“, „Folsom Prison Blues“ či „I Walk The Line“ zněly z rádií a zdálo se, že pohublý mladík s kachním chocholem ve vlasech míří ke hvězdám.
Johnny Cash zpíval o bolesti a vykoupení, o hříšnících, vězních a chudácích – dával hlas zapomenutým a skládal písně o temných stránkách života. Možná tím podvědomě naplňoval i Jackův odkaz: kázal skrze muziku. Po každém koncertu však zůstal sám – unavený, zpocený a prázdný. A právě v té prázdnotě se ozývali démoni.
Koncem padesátých let poprvé sáhl po „zázračných pilulkách“. Z počátku nevinně, aby vydržel úmorné turné a noční přejezdy mezi koncerty. Jenže nenápadná berlička se změnila v berlu Mefistofela. Do konce dekády už byl Johnny Cash těžce závislý na amfetaminech a barbiturátech – polykal jednu pilulku za druhou, zapíjel je whisky a jel v tom tempem 300 dní na cestách ročně.
Spal sotva pár hodin týdně, někdy vůbec. Očima zapadlýma do tmavých důlků pozoroval ubíhající silnice z okna cadillacu a cítil se, jako by uvnitř něj místo duše seděl čert. Tisíce fanoušků ho zbožňovaly jako rebela, ale Johnny se spíš nenáviděl. Démon závislosti mu našeptával, že bolest lze utopit v další dávce – a on poslouchal.
Šedesátá léta znamenala pro Casha zhoubný sešup. Černé oblečení nosil dál, ale už to nebyl jen styl. Bylo to prokletí. Propadal se do vlastního pekla závislosti. Žil téměř jen v tourbuse, na pódiu a v hotelových pokojích, které se stávaly svědky jeho osobního rozkladu.
Některé noci ničil zařízení pokoje jen proto, aby alespoň na chvíli zahlušil vnitřní zoufalství – ty časy divokých flámů a rozmlácených hotelů se později staly nechvalně proslulou součástí jeho legendy.
Ve skutečnosti to ale nebylo romantické rebelství, spíš volání o pomoc. Každé ráno se probouzel obklopen střepy lahví a zmačkanými obaly od léků, s třesoucíma se rukama a pachutí viny na jazyku.
Z některých dobrodružství té doby se staly folklórní historky. Roku 1965 vypálil kus národního parku v Kalifornii – v drogovém opojení založil táborák, který se vymkl kontrole a sežehl přes 500 akrů lesa, včetně hnízdiště vzácných kondorů.
Když ho pak soudce zpovídal, Cash nehnul brvou: prý „to zapálilo moje auto, ne já“ – a na poznámky o ohrožených ptácích jen drze odsekl, že ho „ti zatracení supi“ nezajímají. Jindy zase bloudil v noci opilý městečkem Starkville a snažil se na cizím pozemku trhat květiny, načež ho šerif zavřel do cely.
O pár měsíců později byl zadržen na hranici s Mexikem s kytarovým futrálem nacpaným stovkami prášků – amfetaminy na povzbuzení, sedativa na spaní. Zázračného zpěváka se stal troskou s pověstí nezvladatelného „psance“, kterého sedmkrát za různá extempore posadili do basy (vždy jen na jednu noc).
Doma v Tennesse na něj čekala prázdná židle – první manželka Vivian v roce 1966 utekla i s dcerami před jeho běsy. Johnny zůstával sám se svými démony. A ti ho pomalu požírali zaživa.
Na podzim 1967 už byl Cash na pokraji smrti. Vážil sotva 70 kilo při výšce 188 cm; kost a kůže, propadlé tváře, na rukou zjizvené žíly. Dny nespal, jen polykal další hrsti pilulek a zapíjel je alkoholem.
Hlas, který dříve duněl arénami, se změnil v chrčivý šepot. V zrcadle viděl cizince. Čtyřiatřicetiletý Johnny Cash byl unavený životem – a rozhodl se ho ukončit.
Jedno říjnové odpoledne nasedl do starého džípu a odjel bezcílně pryč. Uháněl skrz Tennessee směrem k Chattanooga, až dojel k ústí Nickajack Cave – rozlehlé vápencové jeskyně u řeky. Zapadl do ní jako stín pohlcený temnotou. Šel údajně stále hlouběji, klopýtal mezi krápníky a brodil se ledovou vodou. Chtěl zmizet. Chtěl zemřít tam, kde ho nikdo nenajde.
Obklopila ho černočerná tma a Johnny se v ní ztratil – doslova i metaforicky. Padl na kolena do bahna. Hlava se mu motala vyčerpáním a do očí se draly slzy. Tak takhle to skončí? pomyslel si. Tady mě nikdo neuslyší. Jen Bůh.
V té hluboké temnotě, v tichu Nickajack Cave, najednou pocítil zvláštní klid. Johnny později vyprávěl, že najednou cítil, jak z něj spadla veškerá tíha. Po mnoha dnech poprvé střízlivěl – jakoby zázrakem v tu chvíli procitl, mysl náhle jasná a tichá.
Ležel na dně jeskyně, na místě, které si vybral jako svůj hrob, a najednou věděl, že to není jeho místo ani jeho čas. Že nemá právo sám rozhodnout o svém konci. Z temnoty neznáma se v jeho nitru ozval hlas víry, který v něm zůstal z dětství. „Ne já, ty rozhoduješ, Pane,“ zašeptal Johnny do tmy. A otevřel oči.
Někde v dálce zahvízdal slabý průvan. Johnny se po čtyřech vydal za ním. Plazil se černočernou tmou, prodíral se škvírami ve skále a poslepu následoval vánek. Po nekonečných minutách před sebou konečně spatřil záblesk světla. Belhal se k němu a pak se z útrob jeskyně vynořil na denní světlo – vyhladovělý, promočený a zázrakem živý.
Mžoural do zapadajícího slunce a před jeskyní zahlédl siluetu drobné ženy. June Carterová stála na kraji s košíkem jídla a plakala úlevou. Našla ho. Podala mu napít a chytla ho za ruku. Johnny se rozvzlykal: „Bůh mě uvnitř zachránil,“ dostal ze sebe přiškrceně. Nechal se od June odvést domů s předsevzetím, že zpátky do toho pekla už se nevrátí.
S June
June Carterová pro něj byla léta kolegyní na pódiu, ale teď se stala andělem strážným. Vzala zničeného „Muže v černém“ k sobě domů, zavolala své rodiče a rozpoutala malou rodinnou revoluci: všichni společně pomohli Johnnymu zbavit se drog. June, její matka Maybelle i otec Ezra se na měsíc nastěhovali k Johnnymu, vyházeli zásoby prášků do záchodu a drželi nad ním denní i noční dohled.
Johnny procházel mučivými abstinenčními bolestmi, blouznil a řval, chtěl utéct. June ho ale nepustila. Seděla u něj, chladila mu rozpálené čelo a zpívala tiché hymny, když ho deptaly halucinace.
Za pár týdnů se Cash dokázal postavit znovu na nohy – doslova i přeneseně. Poprvé po dlouhé době prožil den bez drog. Cítil se zahanbeně a slabě, ale taky živý. V hlavě mu zněla jediná jistota: bez lásky June by byl mrtvý. Ta láska ho zachránila.
Jednoho únorového večera 1968 stál Johnny Cash na pódiu v kanadském Londonu, bok po boku June, a najednou se k ní během potlesku otočil: před zraky vyprodaného hlediště ji požádal o ruku.
„Ano,“ zašeptala se slzami v očích. O týden později byli svoji – a Johnny Cash poprvé po mnoha letech šťastný. June mu dala ultimátum, že si ho vezme jen jako střízlivého, a Johnny svůj slib dodržel. Alespoň na čas.
Nebylo to přirozeně dokonalé „a žili šťastně až navěky“. Cash svou závislost zcela neporazil – v 70. a 80. letech ještě párkrát upadl, prodělal další léčby, a teprve v roce 1992 absolvoval poslední odvykací kůru.
Ale už nikdy neklesl tak hluboko jako tehdy v jeskyni. Po boku June našel víru v sebe sama i v Boha. Stal se z něj znovuzrozený křesťan, začal znovu chodit do kostela a dokonce vystupoval po boku kazatele Billyho Grahama na křesťanských akcích.
Vydal několik alb gospelů a v roce 1971 složil slavnou píseň „Man in Black“, v níž vysvětlil, proč nosí černou: dokud je na světě bída a nespravedlnost, on bude chodit v černém na znamení smutku a protestu. Johnny Cash, někdejší hříšník a „největší ze všech hříšníků“ (jak se sám nazval), hledal odpuštění – a nakonec našel smíření s vlastními démony.
V 90. letech se stáhl do ústraní. Trápily ho různé zdravotní problémy a hudební průmysl na veterána zapomněl. Jenže Johnny se nevzdal. Spojil se s producentem Rickem Rubinem a natočil sérii nahrávek American Recordings, kde svým nezaměnitelným, časem rozdrásaným hlasem interpretoval písně mladších autorů. Na sklonku života byl křehký a nemocný, částečně ochrnutý po úrazu, ale v hlubokých vráskách jeho tváře bylo stále něco hrdého a nezkrotného.
V roce 2002, ve svých sedmdesáti letech, se odhodlal k poslednímu velkému počinu. Vybral si píseň „Hurt“ od industriální kapely Nine Inch Nails – zpověď o bolesti, zklamání a smrti – a rozhodl se z ní udělat vlastní testament.
Filmový režisér Mark Romanek přijel přímo za ním domů do Hendersonville a na kameru zachytil Johnnyho Casha u stolu v jeho jídelně. Muž v černém sedí u starého stolu, na něm položená kytara, kolem pohaslé svíce a zaprášené stohy deníků.
Kamera zabírá jeho zničené ruce s vyboulenými klouby i kalný pohled, v němž se zrcadlí celý život. Romanek navíc objevil nedaleko stojící opuštěné muzeum „House of Cash“, plné pavučin a rozbitých exponátů – a zakomponoval i jeho záběry jako mrazivou kulisu rozkladu a pomíjivosti.
V klipu se střídají archivní záběry mladého, silného Johnnyho v době slávy s pohledem na starce, který stěží zvedne ruku. Vteřiny záběrů nemilosrdně ukazují kontrast života a blížící se smrti. Ve videu je na okamžik vidět i June – sedí tiše v pozadí a pozoruje svého muže se směsicí lásky a bolesti.
Johnny Cash do kamery tiše zpívá: „Everyone I know goes away in the end…“ – Všichni, které znám, nakonec odejdou… Hlas se mu láme, oči má plné slz. Vrcholí poslední refrén a Cash rozechvělými prsty zavírá víko piana. Konec.
Když se videoklip „Hurt“ v roce 2003 dostal k publiku, téměř všichni oněměli. Diváci plakali a běhal jim mráz po zádech – cítili, že sledují velké finále jednoho strhujícího života.
Z písně o zoufalství se v Cashově podání stal důstojný a bolestný epitaf. I autor původní skladby Trent Reznor uznal, že od této chvíle už „Hurt“ nepatří jemu, ale Johnnymu. Muž v černém se v tomto klipu rozloučil se světem – bez patosu, ale s dojemnou upřímností.
Jen několik měsíců poté June Carterová zemřela. Johnny ji následoval v září 2003.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Johnny_Cash
https://savingcountrymusic.com/how-the-tragic-death-of-johnny-cashs-brother-jack-shaped-his-life/
https://encyclopediaofarkansas.net/entries/man-in-black-18258/
https://cbn.com/article/not-selected/heart-darkness-found-light
