Den, kdy zmizel Tadeášek: únos, který otřásl celým Československem a změnil chování většiny maminek

Bylo mu teprve šest týdnů, když zmizel. Ještě před pár minutami spokojeně spal v kočárku, zatímco jeho maminka si zašla nakoupit něco k snědku. Teď ale zůstal na chodníku před hradeckým lahůdkářstvím jen mrazivě prázdný prostor – kočárek pryč, dítě pryč. Mladá žena nejdřív nechápavě stojí na místě, srdce sevřené děsem.

Je září 1991 a v tehdejším Československu není nic neobvyklého nechat miminko v kočárku před obchodem. Za příznivého počasí tak rodiče běžně parkují kočárky venku, zatímco uvnitř obchodu vystojí frontu. Nikomu to nepřipadá riskantní ani divné – doba je důvěřivá, kriminalita nízká, lidé si víc věří.

Když děťátko spinká na chodníku, kolemjdoucí se spíše pousmějí, možná se na něj chvíli zadívají a jdou dál. Že by ho někdo unesl? Nepředstavitelné. Maminka malého Tadeáše proto neváhá a nechává kočárek s chlapečkem stát před lahůdkářstvím v centru Hradce Králové, stejně jako tolik maminek před ní. Netuší, že tahle zažitá praxe se brzy navždy změní.

O to větší šok nastal, když kočárek najednou zmizel. Zprvu si zoufalá matka nechce připustit nejhorší. „To bude nějaké nedorozumění,“ chlácholí ji lidé, kteří se sbíhají kolem. Možná dítě jen odvezl příbuzný. Možná kočárek někdo popostrčil stranou a ona ho přehlédla. Všechno je lepší než pomyšlení, že by někdo cizí sáhl po jejím synovi.

Podobný únos novorozence tehdy nikdo nepamatuje – vždyť jde o jedno z prvních medializovaných zmizení dítěte po revoluci. Myšlenka, že by někdo ukradl miminko i s kočárkem, působí jako z jiného světa. Jenže přesně to se stalo a Hradec Králové brzy zažije zděšení, jaké nepamatuje.

Krátce po 6. září 1991 se jméno malého Tadeáše Kopeckého objevuje ve všech novinách a zprávách. Páteční poklid na hradeckém Ulrichově náměstí rozčísla událost, která šokovala rodiče po celé zemi. Miminko zmizelo neznámo kam. Na místo během pár minut dorazí policie – služebna stojí nedaleko.

Rozbíhá se zoufalé pátrání v ulicích města. Ještě téhož večera už celý stát slyší popis dítěte v rozhlase a televizi. Mikrofony ve zprávách přenášejí hlas otce i plačící prosby matky, která přes kamery prosí neznámou únoskyni o navrácení syna. Policie rozhazuje co nejširší síť: tiskne se stovky letáků, hlídky prohledávají nádraží, parky i opuštěné budovy.

Z amplionů zní naléhavé výzvy: „Prosíme všechny občany, aby se při cestách vlakem, autobusem i autem dívali kolem sebe, zda neuvidí opuštěný kočárek nebo podezřelou osobu s malým dítětem“. Každá hodina bez zpráv drásá rodičům nervy. Co se jen jejich chlapečkovi mohlo stát? Proč právě jim se tohle muselo stát? honí se hlavou zoufalému páru.

Vyšetřovatelé se ocitají pod obrovským tlakem – s takovým případem se dosud nesetkali. Nevolá žádný únosce s požadavkem výkupného a kriminalisté tápou i v motivech. Dělají maximum pro objevení sebemenší stopy.

Je rok 1991, neexistují mobilní telefony, bezpečnostní kamery jsou vzácnost a internet žádný – pátrání probíhá z dnešního pohledu takřka naslepo. Policisté proto vítají pomoc dobrovolníků i nadpřirozeno: během dvou týdnů se jim přihlásí na čtyři stovky senzibilů a věštců se „zaručenými vizemi“ o osudu kojence.

Z celé republiky i ze zahraničí volají jasnovidci s tipy – žádný z těchto podnětů však nevede k cíli. Každý den přichází v průměru patnáct různých hlášení od občanů. Stovka policistů prověřuje každé z nich, ale marně. Po malém Tadeáškovi jako by se slehla zem.

Dny míjí a naděje slábne. Rodiče prožívají nekonečných 25 dnů v pekle nejistoty – rána plná úzkosti, probdělé noci, kdy přicházejí ty nejčernější myšlenky. Pomalu se vkrádá děs, že svého syna už možná nikdy neuvidí.

Policie se nevzdává a zkouší i neobvyklou lest. Vyšetřovatelé rozhlásí, že chlapeček nutně potřebuje speciální lék Carosten na vážné onemocnění, a diskrétně informují lékárny po celé zemi, aby byly ve střehu. Kdyby někdo s miminkem sháněl tento medikament, mohla by to být hledaná únoskyně.

Ani tahle taktika však k cíli nevede. Čas běží a policisté nemají jedinou hmatatelnou stopu.

Zlom přichází ve chvíli, kdy už to téměř vypadá beznadějně. Přesně po 25 dnech od únosu, 1. října 1991, vnáší do případu světlo nenápadná úřednice na matrice v Chrudimi. Jana Andrýsková, matrikářka s dvacetiletou praxí, si toho dne všimne zvláštní mladé ženy, která přišla na úřad zapsat novorozené dítě.

Žena předloží rodný list, jenže ten vypadá podezřele – je očividně plný škrtanců, přepisovaných kolonek a chyb. Paní Jana zbystří. Kdo by takhle ledabyle vyplnil doklad miminka?

Úřednice zachová profesionální klid a pošle návštěvnici domů s tím, že s takto vyplněným formulářem jí dítě zapsat nemůže, ať donese rodný list nový, správně vyplněný. Žena odchází. Ale zkušené matrikářce už intuice napovídá, že tady něco výrazně nehraje.

Její tušení se brzy potvrdí. Když se dotyčná nedostaví podruhé osobně, ale místo sebe pošle manžela, drží muž v ruce stále ten samý opravovaný rodný list. Teď už je jasné, že jde o falzum a pravděpodobně o kradené dítě. Jana Andrýsková ví přesně, co dělat.

Tiše konfrontuje doprovázejícího muže se svým podezřením: rodný list je podle ní falešný a dítě není jejich. Muž znejistí. Úřednice nezaváhá a rozhodne se jednat. Společně sednou do auta a jedou za jeho ženou.

V malém bytě v Chrudimi pak dochází k dojemnému rozuzlení dramatu: muž dlouho domlouvá své partnerce, a nakonec ji přemluví, aby se i s děťátkem vydali na policii. Po více než třech týdnech strachu se tak malý Tadeášek konečně ocitá v bezpečí a čeká ho cesta zpět k rodičům.

Zpráva o nalezení miminka se šíří bleskově. Ta, která se o zázračné rozuzlení zasloužila, zůstává skromná. „Řekla jsem, že jsem ta z matriky a že jim jdou vzít dítě, že jim nepatří, a oni se nezpěčovali,“ popisuje paní Jana rozhodující okamžik, kdy pomohla vrátit chlapečka jeho skutečným rodičům.

O pár hodin později už šťastná maminka drží svého syna v náručí a nemůže se ho vynadívat. Otec Pavel Kopecký později vzpomíná, jak v telefonu vyslechl zprávu, na kterou čekal tolik dní: „Všechno je v pořádku.“ Teprve teď se manželům z Hradce uleví – ten nekonečný zlý sen konečně skončil.

Malý Tadeáš je živý a zdravý. A Jana Andrýsková? Pro rodiče se stává hrdinkou. Jsou jí neskonale vděční a svou vděčnost dávají najevo při každé příležitosti. Dodnes zůstávají s chrudimskou matrikářkou v přátelském kontaktu. Jeden dramatický příběh je u konce.

Nakonec se ukáže, kdo byl oním pachatelem. Únos měla na svědomí teprve třiadvacetiletá zdravotní sestra z Chrudimi. Nebyla to žádná organizovaná zločinecká skupina ani překupníci dětí – byla to zoufalá mladá žena. Nešlo jí o peníze či výkupné. Během všech těch 25 dní se rodičům nikdo s požadavkem neozval.

Motivem únosu nebyly peníze, ale zoufalá touha mít vlastní dítě. Pachatelka údajně dlouhé měsíce předstírala před svým okolím těhotenství a hrozilo, že se její lež provalí. V naprostém zoufalství se proto odhodlala k nepředstavitelnému činu – sebrala cizíhp kojence z kočárku, aby zakryla skutečnost, že sama dítě mít nemůže.

Podle dostupných informací se o uneseného chlapečka během těch několika týdnů starala dobře a nijak mu neublížila. Svou oběť „obstojně opatrovala“, řeknou později vyšetřovatelé. Byla to zřejmě zoufalá duše, která prahla po vlastním miminku. Nic to ale nemění na tom, že rodičům malého Tadeáše způsobila tři a půl týdne čistého zoufalství, strachu a bezesných nocí, na které nikdy nezapomenou.

Rodina Kopeckých se snažila na celou událost časem zapomenout a žít dál normální život. Z malého Tadeáška vyrostl dospělý muž – od únosu uběhlo 34 let. Tadeáš dnes pracuje jako ekonom v Praze, má úspěšnou kariéru a vlastní rodinu. Na příběh svého raného dětství příliš nemyslí.

„Čím víc času uplynulo, tím méně mě ta událost provází. Jen občas mi někdo připomene: Ty jsi ten, koho kdysi unesli,“ říká s odstupem času mladý muž. Sám si nic z dramatických chvil pochopitelně nepamatuje a je za to možná rád – těžké vzpomínky si tak nesou jen jeho rodiče. Ti se ostatně veřejnosti svěřili, že jsou rádi, že je vše dávno za nimi.

Příběh malého Tadeáše naštěstí skončil šťastně. Zároveň však otřásl onou zdánlivou samozřejmostí, s jakou rodiče do té doby nechávali děti bez dozoru. Celá generace českých maminek si z této události odnesla hluboké ponaučení.

Od oné krádeže kočárku se začali rodiče o své potomky strachovat mnohem víc než dřív. Zvyk nechávat kočárky s dětmi před obchody tehdy prakticky přes noc zmizel. Jedno jediné odpoledne roku 1991 ukázalo, jak křehká může být naše důvěra v bezpečí – a jak jediný šokující případ dokáže změnit každodenní chování celé společnosti.

Zdroje:

https://www.facebook.com/CT24.cz/videos/unesen%C3%A9-d%C3%ADt%C4%9B/349248475980793/?locale=cs_CZ

https://www.databazeknih.cz/knihy/unos-tadeaska-77163

https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/pomnenkovy-den-je-venovan-pohresovanym-detem-chrudimaci-vzpominaji-na-tadeaska-2.html

https://www.oovbstrnadice.cz/pan-petr-moudr/

https://ostrava.rozhlas.cz/unos-maleho-tobiase-8953743