Článek
V úterý 2. května 1933 si Peggy McMathová oblékla tmavomodrý kabátek s mosaznými knoflíky a hnědé podkolenky, které ladily k jejím polobotkám typu oxford. Bylo jí deset let. Šla do školy jako každý jiný den a netušila, že se domů vrátí až ve čtvrtek v noci. Krátce před koncem vyučování zavolal do školy muž, který se vydával za jejího otce. Tvrdil, že Peggy musí odejít dříve a že pro ni posílá automobil.
Pachatel přitom myslel i na to, aby škola nemohla žádost jednoduše ověřit. Ze stejného veřejného telefonu zavolal do domu McMathových, představil se jako opravář a požádal, aby rodina nechala telefon přibližně deset minut vyvěšený. Když se škola pokusila domů dovolat, linka byla obsazená. Peggy proto pustili.
Před budovou na ni čekal muž s očerněnou tváří, oblečený jako řidič. Řekl jí, že ho poslala matka. Peggy zaváhala. Rodina kdysi zaměstnávala černošského šoféra, ale tento muž jí nebyl povědomý.
Kenneth Buck ji potom vtáhl na přední sedadlo a rozjel se. Po chvíli ji varoval: „Buď zticha, nebo tě uspím chloroformem.“
Byl to začátek přibližně šedesáti hodin zajetí. První část únosu prožila v boudě u brusinkového mokřadu, teprve později ji Buck přemístil do temného prostoru, který se měl stát jejím hlavním vězením.
Muž, který chtěl peníze
Za volantem seděl osmadvacetiletý Kenneth Earle Buck, místní muž z Cape Codu, jehož život zasáhla hospodářská krize. Narodil se v Harwichi v roce 1905 jako syn námořního kapitána Joshuy Bucka. Otec zemřel, když bylo Kennethovi dvanáct let. O přibližně čtyři roky později byl mladík zatčen kvůli spoluúčasti na krádeži automobilové pneumatiky.
Podle pozdějších záznamů dostal pouze pokutu. Sám následně přiznal probačnímu úředníkovi, že kradl i další automobilové součástky, ale při těchto krádežích nebyl dopaden. Pracoval jako pomocník automechanika, zedníka a později jako soukromý šofér. Byla to slušně placená práce, jenže velkou část peněz utrácel a dostával pokuty za rychlou jízdu. Úspory neměl.
Matka měla o syna starosti už dříve. Nelíbili se jí lidé spojovaní s pašováním alkoholu, kteří se pohybovali před jejich domem. Znepokojila ji také událost, při níž byl Kenneth přistižen, jak nahlíží sousedům do oken.
Když přišel o práci šoféra, nastěhoval se s manželkou a osmiletým synem zpátky k příbuzným. Práci hledal také u Neila McMatha, Peggyina otce, který byl úspěšným stavitelem lodí. Žádal ho o zaměstnání opakovaně, ale McMath ho odmítl. Buck však McMathovu rodinu znal, věděl o jejím společenském postavení a zřejmě předpokládal, že bude schopná sehnat vysoké výkupné.
Americká veřejnost v té době stále žila únosem a vraždou malého syna slavného letce Charlese Lindbergha. Dítě bylo uneseno v březnu 1932 a jeho tělo se našlo o několik týdnů později. Případ získal obrovskou pozornost a ukázal, jak silný strach může únos dítěte z bohaté rodiny vyvolat. Buck se rozhodl stejný druh zločinu napodobit.
Opálil vinné zátky a jejich ohořelými konci si začernil obličej. Natáhl bílé řidičské rukavice a vytvořil přestrojení, které mělo Peggy i případné svědky přesvědčit, že je černošským řidičem.
Šedesát hodin zajetí
Buck odvezl Peggy svázal ruce i nohy, dal jí roubík a ukryl ji na zadním sedadle. Potom zamířil k dřevěné boudě na okraji brusinkového mokřadu poblíž golfového hřiště. Odpoledne se v okolí rozhořel požár trávy. Je možné, že ho nechtěně způsobil sám Buck odhozenou cigaretou. Když na místo přijeli hasiči, začal se bát, že při zásahu objeví také jeho oběť.
Jeho řešení působilo téměř absurdně. Přemluvil známého Waltera Cahoona, aby si s ním šel zahrát golf. Ze hřiště mohl sledovat pohyb hasičů a kontrolovat, zda se nepřibližují k boudě. Cahoonovi přitom naznačil víc, než měl. Řekl mu, že pro pašeráky alkoholu hlídá unesenou dívku svázanou v nedaleké boudě.
Kolem jedenácté večer Peggy přemístil. Odvezl ji do nízkého prostoru pod nepoužívaným domem naproti svému vlastnímu bydlišti. Nebyl to běžný sklep, v němž by se dalo vzpřímeně stát. Šlo o stísněný prostor, do kterého se člověk musel spouštět a pohybovat se v něm téměř po čtyřech.
Dal jí provizorní matraci ze staré pytloviny, deku a sendvič se šunkou. Přikázal jí, aby se nepohnula ani nepromluvila, ať uslyší cokoli. Pokud ho neposlechne, ublíží jejím rodičům. Do prostoru pronikalo jen minimum světla. Pozdější popisy ho přirovnávaly k hrobce.
Dívka každopádně ležela svázaná v temnotě pod domem, kolem něhož procházeli lidé, kteří ji hledali.
Reakce policie byla rychlá a rozsáhlá. Mosty vedoucí na poloostrov hlídali policisté, zprávy se telegraficky rozesílaly po celé zemi a do pátrání se zapojily místní bezpečnostní složky i pobřežní stráž.
„Od únosu Lindberghova dítěte se místní pobřežní stráž nezapojila do tak rozsáhlého pátrání,“ psal tehdy list Boston Globe.
Detroitská policie, protože se rodina McMathových na Cape Cod přistěhovala právě z Detroitu, začala prověřovat a zatýkat lidi spojované s podsvětím. Policie pracovala také v New Yorku a New Jersey.
Pátrání provázely zmatky. Policisté zadrželi dva zcela nevinné černochy. V jiném případě zastavili reverenda, přičemž se ukázalo, že domnělým světlým objektem v jeho automobilu nebylo dítě, ale bílý pes.
Nejkrutější bylo, že Peggy pátrání slyšela. Po chodníku před domem procházely skupiny sousedů, dobrovolníků a policistů. Peggy zůstávala potichu. Pamatovala si Buckovu výhrůžku, že pokud se ozve, ublíží jejím rodičům.
Vyjednávání o život dítěte
Zatímco Peggy ležela ve tmě, její otec Neil McMath prožíval vlastní peklo. Kenneth zapojil do případu svého staršího bratra Cyrila, jenž se stal prostředníkem mezi únoscem a rodinou.
Cyril přinesl McMathovým Peggyinu svačinovou krabičku a ručně psaný vzkaz jako důkaz, že je dívka stále naživu. Současně předal požadavek na výkupné ve výši 250 000 dolarů, na tehdejší dobu mimořádně vysokou částku.
„V Detroitu tolik peněz není,“ řekl údajně zoufalý McMath Cyrilovi. „Pokud návrat Peggy závisí na tom, jestli tuhle sumu seženu, pak jsem svou dceru ztratil.“ Vyjednávání pokračovalo. Otec se snažil získat čas, snížit požadovanou částku a současně zabránit policejnímu zásahu, který by mohl únosce vyprovokovat.
Policistům proto neposkytoval všechny informace a někdy je záměrně odváděl od skutečného místa vyjednávání. Později své jednání vysvětlil slovy: „Dělal jsem všechno, co bylo v mé moci, abych zajistil bezpečný návrat svého dítěte. Chtěl jsem toho dosáhnout navzdory policii, státu Massachusetts i celé zemi.“
Požadavek postupně výrazně klesl, na 70 000 dolarů. Z nich měl únosce Kenneth získat 60 000 a jehi bratr Cyril dalších 10 000 dolarů za „vyjednávání“.
I šedesát nebo sedmdesát tisíc dolarů představovalo v roce 1933 obrovské jmění. V dnešní kupní síle by šlo o částku přesahující milion dolarů. Předání bylo domluveno na palubě obytného člunu rodinného přítele. Ve čtvrtek večer se tam setkali Neil McMath, Cyril Buck a Kenneth, jenž měl přes hlavu kápi s otvory pro oči a na rukou punčochy místo rukavic. Peggy později policii popsala, že kápi s vystupujícími rohy vnímala jako něco, co připomínalo králíka.
Peggy se k otci vrátila ve čtvrtek v noci, přibližně po šedesáti hodinách zajetí. Podmínkou předání bylo, že rodina poskytne únoscům osmačtyřicet hodin na útěk a teprve potom bude spolupracovat s policií.
Tajemství však dlouho nevydrželo. Do pátečního poledne se policie dozvěděla, že je Peggy zpátky, aniž ji rodina stihla sama informovat. Do oblasti dorazili novináři a bezpečnostní složky znovu zesílily pátrání.
Cyrila vyslýchali přes noc, dokud neuvedl jméno svého bratra. Policisté následně zatkli oba muže. Podle soudního spisu bylo u Kennetha zajištěno 60 000 dolarů. Dalších 10 000 dolarů, které získal Cyril, bylo rovněž vydáno úřadům.
Matka, která nedokázala pustit dceru z dohledu
V červnu 1933 se konal soud. Kenneth Buck byl uznán vinným a dostal trest v podobě 25 let vězení. Jeho bratr Cyril byl obžaloby z vydírání zproštěn a odešel na svobodu. Soud dospěl k závěru, že se jeho podíl nepodařilo v daném bodě prokázat způsobem nutným k odsouzení.
Buck se ve vězení choval vzorně. V roce 1944, kdy někteří odsouzení žádali o možnost odejít bojovat do války, se pokusil získat předčasné propuštění, ale neuspěl. V roce 1947 se k žádosti o zmírnění trestu připojil také Neil McMath, otec dívky, kterou Buck unesl. Podmínečně propuštěn byl Kenneth až v roce 1949.
Mnoho tehdejších novin vykreslovalo případ jako šťastně zakončený příběh. Dítě přežilo, rodina získala výkupné zpět a hlavní pachatel skončil ve vězení.
Pro Peggy však návratem domů událost jednoduše neskončila. Přesný rozsah psychických následků nelze zpětně klinicky určit. Sama o únosu veřejně téměř nemluvila. O jeho dlouhodobém vlivu však později vypovídala její dcera Frances Herring Rich.
Podle Frances matka jen velmi těžce snášela chvíle, kdy ji neměla pod dohledem. Večerka byla stanovena na jedenáctou hodinu a Frances se snažila přicházet domů nejméně o dvacet minut dříve. Pokud se opozdila, Peggy propadala panice a strachu, že se její dceři něco stalo.
Peggy o únosu s rodinou téměř nikdy nemluvila. Její dcera později řekla: „Nikdy, nikdy, nikdy se z toho úplně nedostala. Jen předstírala, že měla šťastné dětství, a bylo to.“
Frances si sama slíbila, že vlastní děti nebude vychovávat pod stejným tlakem a se stejnými obavami, které poznala u své matky.
Rodina se po únosu z poloostrova odstěhovala, ale o prázdninách se sem vracela. Peggy McMath zemřela v Harwichi v roce 2014 ve věku 91 let. Když se připravoval její nekrolog, první verze únos z dětství zmiňovala. Dcera však nakonec rozhodla, že by si matka přála, aby tato událost z nekrologu zmizela.
Zdroje:
https://apps.bostonglobe.com/true-crime/kidnapped/
https://www.bostonglobe.com/ideas/2016/08/26/kidnapped-old-cape-cod/bAGPI1LoJ1W4if37vjLfMP/story.html
https://law.justia.com/cases/massachusetts/supreme-court/volumes/285/285mass41.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Kidnapping_of_Peggy_McMath
https://www.digitalcommonwealth.org/search/commonwealth%3A6682zw40w
https://archive.org/stream/victoriadailytimes19330506/1933_05_06_djvu.txt
https://www.coloradohistoricnewspapers.org/?a=d&d=RMD19330507-01.2.9
