Do svatby ji dotlačila matka. Jiřina Petrovická měla tři otce, žádné děti a pověst režimní herečky

Jiřina Petrovická si jako malá hrála v sále přeloučské restaurace. Její otec Josef Žemlička měl podnik na náměstí. V domě byl sál, kde se tančilo a hrálo divadlo. Když byl prázdný, chodila tam malá Jiřina sama. Nebyli tam herci ani diváci. Jen jeviště, zákulisí a zvláštní vůně, kterou si pamatovala celý život. Vůně líčidel.

Narodila se 30. ledna 1923 v Pardubicích jako Jiřina Žemličková. Doma se mezitím rodina měnila. Rodiče se rozešli, Jiřina zůstala s matkou a v jejím životě se postupně objevovali další muži. Sama později říkala, že měla tři tatínky. S vlastním otcem vycházela dobře, s nevlastními také. Jenže pevná rodina z toho nikdy nebyla. Příjmení Petrovická si vzala po jednom z nich, po Františku Petrovickém.

Původně měla jít jinudy. Chtěla na obchodní akademii, ale přijímací zkouška z matematiky nevyšla. Nastoupila tedy na dívčí učitelský ústav v Praze, stejně jako její starší sestra Běla. Učitelský ústav mohl být klidná cesta. Maturita, místo ve škole, slušný život. Jenže Jiřina už měla v sobě lásku k herectví.

Během studií chodila soukromě na herectví k Míle Pačové a Jaroslavu Průchovi. Průcha byl herec Národního divadla a pro dívku z učitelského ústavu to nebyla jen výuka přednesu. Byl to první skutečný dotyk s velkým divadlem. V roce 1942 odmaturovala a nastoupila na Kladno. Bylo jí devatenáct.

Válka ještě neskončila a mladá herečka nestála před kariérou plnou jistot. Regionální divadlo znamenalo učit se rychle, brát práci, hrát večer co večer a nezdržovat se představou, že talent stačí. Po Kladně přišla Plzeň, po válce Realistické divadlo na Smíchově a potom jedna sezona v Městských divadlech pražských.

Před kamerou se objevila už za okupace ve filmu Čtrnáctý u stolu. Po válce přišly další nabídky. Hrála v Mužích bez křídel, Krakatitu, Tajemství krve, Strakonickém dudákovi, později v Nahé pastýřce. Filmaři si jí všimli. Měla výraznou tvář, vyšší postavu, krásnou češtinu a hlas, který se nedal zaměnit. Jenže ona film nikdy nemilovala tak jako divadlo.

V roce 1951 nastoupila do Národního divadla. V Národním začínala v době, kdy se české divadlo po únoru 1948 rychle politicky přestavovalo. Na jevišti se hrály klasické role, v zákulisí se řešilo, kdo kam patří, kdo čemu věří a kdo bude mít důvěru nové doby. Petrovická do nových poměrů zapadla. A zároveň se jí v nich dařilo.

Vdávat se nechtěla. Herectví pro ni bylo vším. Matka, která se sama během života provdala třikrát, ale chtěla, aby se dcera vdala také. Jiřina nakonec svolila. Vzala si dlouholetého kamaráda Miloše Pokorného. Měli se rádi. Jenže manželství se po několika letech rozpadlo. Po rozvodu zůstala delší čas sama a děti neměla.

Začala se věnovat dabingu a v padesátých letech nazpívala píseň Plují lodi do Triany. Lidé ji znali i z rozhlasových her, televizních inscenací, dabingu a Nedělních chvilek poezie.

Jiřina Petrovická byla přesvědčená komunistka. Režim jí dával ocenění, postavení a role. Objevovala se v normalizačních filmech a seriálech, které dnes člověk neoddělí od propagandy. Žena za pultem. Třicet případů majora Zemana. Dvacátý devátý. Vítězný lid.

Pro někoho se tím stala herečkou režimu. Nešlo jen o to, že hrála v tendenčních věcech. Byla členkou strany a v Národním divadle patřila k lidem, kteří měli politickou důvěru. Proto se s ní spojovaly i nepříjemné historky.

Nejčastěji se mluvilo o Čapkově Matce. Říkalo se, že roli měla původně hrát Dana Medřická a že Petrovická ji dostala díky postavení ve straně. Blanka Kovaříková později napsala, že neví, jak přesně to tehdy bylo, a nechce nikomu ublížit. Podle ní si Petrovická roli nejspíš nevydupala, ale vedení jí jako člence strany mohlo dát přednost.

Po roce 1989 se na ni začalo dívat jinak. Mnozí lidé, kteří byli s komunistickým režimem spojení, začali najednou mluvit opatrněji. Vysvětlovali, omlouvali se, říkali, že to bylo složitější, že neměli na výběr, že vlastně nikdy nevěřili tomu, co podepisovali. Petrovická tohle neudělala.

Nepřevlékla kabát. Levice se nezřekla. Neudělala ze sebe dodatečně disidentku. Tím si nepomohla. Naopak. Nálepka režimní herečka na ní zůstala mnohem pevněji než na lidech, kteří po převratu mluvili o minulosti pružněji.

Poté sama odešla do penze, aby nepřekážela novému vedení Národního divadla. Poslední představení měla 3. listopadu 1992. Byla to paní Pernellová v Tartuffovi.

Ještě předtím, než se z divadla stáhla úplně, měla vedle sebe muže, který přišel až ve zralém věku. Diplomat Tomáš Lahoda se stal jejím dlouholetým partnerem, když jí bylo kolem padesáti. V posledních letech se o něj starala, protože byl těžce nemocný.

Ona sama zemřela 10. října 2008 v Praze. Bylo jí pětaosmdesát. Měsíc před smrtí dostala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Na poslední rozloučení do strašnického krematoria přišla asi stovka lidí. Rodina, přátelé, kolegové. Mezi nimi Josef Somr, Miloš Nesvadba, Josef Mixa, Dalimil Klapka, Bohumil Švarc.

Zdroje:

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/40706/jirina-petrovicka

https://temata.rozhlas.cz/pripominka-vyroci-stalice-nasi-prvni-sceny-jiriny-petrovicke-7984689

https://dvojka.rozhlas.cz/kralovna-dabingu-i-symbol-komunistickych-vyhod-osudove-zeny-herecka-jirina-8867283

https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=2175

https://zeny.iprima.cz/jirina-petrovicka-se-nikdy-nechtela-vdat-do-svatby-ji-nutila-trikrat-rozvedena-matka-450153

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/stovka-lidi-vyprovodila-na-posledni-ceste-jirinu-petrovickou-161891

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/jirina-petrovicka-a-jeji-stripky-274824