Vězeňkyně ji měly v Osvětimi za krutou. Dirigentka Alma Rosé je tvrdým drilem chránila před smrtí

Příběh Almy Rosé nezačal v blátě a mrazu vyhlazovacích táborů, ale v nejhonosnějších koncertních sálech, pozlacených palácích a salonech císařské Vídně. Narodila se 3. listopadu 1906 do rodiny, která tvořila samotné srdce evropské hudební kultury té doby.

Její otec Arnold Rosé byl od roku 1881 až do nacistického anšlusu v roce 1938 dlouholetým koncertním mistrem orchestru Vídeňské dvorní, později Státní opery a výraznou osobností Vídeňské filharmonie. Zároveň byl primáriem světoznámého Rosé Quartetu, který uváděl mimo jiné díla Johannesa Brahmse a dalších nejvýznamnějších skladatelů své doby.

Její matka Justine byla milovanou sestrou geniálního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera. Dívka dostala křestní jméno Alma po Mahlerově slavné, obdivované i obávané manželce Almě Mahlerové, která se stala její kmotrou.

Malá Alma vyrůstala od prvních krůčků obklopena největšími hudebními a uměleckými osobnostmi své epochy. Od dětství hrála na housle a projevovala mimořádné technické, rytmické i výrazové nadání.

Její otec v ní viděl hrdou pokračovatelku slavné rodinné dynastie a odmala ji vedl k železné, nekompromisní a takřka vojenské disciplíně.

V roce 1930 se provdala za slavného českého houslového virtuóza Vášu Příhodu. Byli tehdejším tiskem i veřejností vnímáni jako mimořádně atraktivní a talentovaný houslový pár evropské hudební scény.

Manželství dvou mimořádně ambiciózních a neustále koncertujících sólistů však v roce 1935 skončilo rozvodem.

Alma se nenechala tímto osobním zklamáním zlomit. V roce 1932 založila unikátní ryze ženský salonní orchestr Die Wiener Walzermädeln (Vídeňská valčíková děvčata).

S tímto tělesem koncertovala po Evropě a vybudovala si pověst energické a precizní dirigentky, která vyžadovala od každé jednotlivé hráčky maximální profesionalitu.

Klidný, mezinárodně úspěšný a zajištěný život slavné houslistky se dramaticky a nevratně zhroutil v březnu 1938, kdy nacistické Německo bez boje anektovalo Rakousko během takzvaného anšlusu.

Rodina Rosé byla židovského původu a ze dne na den se ocitla v přímém ohrožení života a stala se terčem nacistických rasových zákonů.

V březnu 1939 se Almě i jejímu stárnoucímu otci podařilo uprchnout do bezpečí v Anglii.

Ona sama se však na konci roku 1939 rozhodla odjet do Nizozemska, aby pokračovala v koncertní kariéře a pomáhala finančně otci, jehož prostředky v emigraci byly omezené.

Vystupovala v Nizozemsku, kde ji v květnu 1940 zastihla blesková německá okupace.

Ocitla se v neprodyšné a smrtící pasti. Ukrývala se a uzavřela také účelový sňatek s nežidovským Nizozemcem, který jí měl poskytnout alespoň určitou ochranu.

Když se situace v Nizozemsku stala neudržitelnou a začaly deportace Židů, rozhodla se v roce 1942 pro riskantní útěk přes Francii směrem k neutrálnímu Švýcarsku.

Do bezpečí jí zbývalo jen málo. V prosinci 1942 však byla v oblasti Dijonu zatčena. Byla převezena do nechvalně proslulého tranzitního tábora Drancy u Paříže. Dne 18. července 1943 byla zařazena do transportu číslo 57 směřujícího do Osvětimi. Transport s tisícovkou deportovaných dorazil 20. července.

Po příjezdu do Osvětimi dostala vězeňské číslo 50381. Dostala se do nechvalně proslulého bloku 10 v hlavním táboře Auschwitz, kde nacističtí lékaři prováděli na ženách lékařské experimenty.

Její identita nezůstala dlouho utajena. V táboře se podařilo obstarat housle a Alma začala hrát. Zpráva o mimořádně schopné houslistce se následně dostala k táborovým funkcionářům a Rosé byla přemístěna do ženského tábora v Birkenau.

Vrchní dozorkyně ženského tábora Maria Mandl, která měla mimořádný zájem o hudbu, už před Alminým příchodem podporovala existenci Frauenorchester, tedy ženského vězeňského orchestru.

Těleso vzniklo na jaře roku 1943 a jako první ho vedla polská učitelka hudby Zofia Czajkowska.

V srpnu 1943 byla Alma Rosé jmenována dirigentkou a vedoucí tohoto unikátního tělesa. Alma okamžitě pochopila zrůdná pravidla táborového života. Orchestr nebyl pro nacisty uměleckým projektem, ale funkčním nástrojem táborové mašinérie.

Hudebnice musely každé ráno a každý večer u táborové brány hrát vojenské pochody, podle jejichž rytmu odcházely pracovní kolony na nucené práce a vracely se zpět.

Zároveň pořádaly nedělní koncerty a musely být připraveny zahrát na přání příslušníků SS. Některé pamětnice později vzpomínaly také na hudbu při příjezdech vězňů či v souvislosti se selekcemi.

Členství v orchestru však znamenalo jediné: výrazně větší šanci na přežití.

Hráčky nemusely vykonávat nejtěžší venkovní práce a postupně získaly na poměry Birkenau mimořádné úlevy. Hudební barák měl dřevěnou podlahu a kamna kvůli ochraně nástrojů, členky měly lepší podmínky než většina ostatních vězeňkyň a Alma dokázala vyjednat například to, aby nemusely hrát venku za nejhoršího počasí.

Alma se rozhodla využít své pozice na maximum a udělat z orchestru co nejkvalitnější a tím i pro táborové vedení co nejpotřebnější instituci.

Alma Rosé přistoupila k vedení táborového orchestru s fanatickým profesionalismem, pedantstvím a železnou, neúprosnou přísností. Orchestr zkoušel dlouhé hodiny denně a některé prameny hovoří až o desetihodinových zkouškách.

Podmínky se však po jejím příchodu alespoň částečně zlepšily: právě kvůli nástrojům získal hudební blok dřevěnou podlahu, kamna a další výhody, které byly pro běžné vězně nepředstavitelné.

Některé členky orchestru byly špičkové profesionálky s konzervatorním vzděláním, další byly pouze amatérské hudebnice a jejich úroveň se výrazně lišila.

Dirigentka musela po nocích upravovat a vytvářet orchestrální aranže pro naprosto bizarní a nesourodé složení nástrojů: kombinovala klasické housle s akordeony, kytarami, zobcovými flétnami a mandolínami. S rozepisováním partů jí pomáhaly vězeňkyně pracující jako opisovačky.

Její přísnost na zkouškách byla pověstná a pro mnohé dívky až děsivá. Za chyby dokázala hudebnice tvrdě kritizovat a obtížné pasáže nechávala opakovat znovu a znovu až do chvíle, kdy byla s výsledkem spokojena.

Zároveň však v každé vteřině dělala vše, co bylo v jejích lidských silách, aby zachovala pro své hudebnice ochranný status orchestru.

Když do Osvětimi dorazila mladá německá židovská violoncellistka Anita Lasker-Wallfisch, její schopnost hrát na violoncello se ukázala jako životně důležitá. V orchestru totiž právě tento nástroj zoufale potřebovali a Anita byla přijata.

Jak mimořádnou ochranu jí to poskytovalo, se ukázalo později, když ležela v táborovém lazaretu nemocná tyfem. Při selekci ji podle její vlastní vzpomínky zachránila jednoduchá věta: „To je ta cellistka.“

Alma navíc dokázala v orchestru udržet i ženy, které při zkoušce nebyly dost dobré pro samotné hraní. Některé zaměstnala jako opisovačky not nebo pomocnice a tím jim rovněž poskytla ochranu, kterou členství v hudebním bloku znamenalo.

Tímto způsobem pomohla zvýšit šanci na přežití řady mladých žen. Vyjednávala zároveň s táborovým vedením o lepších podmínkách pro své hudebnice a svou mimořádnou autoritou držela nad celým souborem alespoň relativní ochranný štít.

Začátkem jara roku 1944 byla Alma Rosé na vrcholu svých organizačních sil a ženský orchestr dosahoval pod jejím vedením úrovně, kterou si při jeho vzniku dokázal představit málokdo.

Dne 2. dubna 1944 vedla orchestr naposledy a téhož večera se zúčastnila oslavy narozenin jedné z vězeňských funkcionářek.

Po návratu se její zdravotní stav náhle zhoršil. Dostavila se nevolnost, bolesti hlavy a žaludku, zvracení a vysoká horečka.

Její stav se dramaticky horšil a vězeňští lékaři si s ním nevěděli rady. Dívky z orchestru sledovaly svou milovanou i obávanou dirigentku s obrovským strachem a bezmocí, protože dobře věděly, jak mnoho jejich relativní ochrany stojí právě na Almině autoritě.

Byla převezena do táborového lazaretu. Je doloženo, že se případem zabýval také Josef Mengele. Dne 4. dubna nařídil lumbální punkci kvůli podezření na meningitidu nebo jiné infekční onemocnění. SS se zřejmě obávala také možnosti epidemie.

Veškeré pokusy o léčbu však byly marné. Alma Rosé zemřela v noci ze 4. na 5. dubna 1944 ve věku sedmatřiceti let.

Přesná příčina její náhlé smrti zůstává dodnes nejasná. Objevovaly se hypotézy o otravě jídlem či botulismu, prudké infekci, neúmyslné otravě alkoholem i úmyslném otrávení. Žádnou z těchto verzí však nelze s jistotou potvrdit.

Na poměry koncentračního tábora byla výjimečná i reakce po její smrti. Maria Mandl dovolila členkám orchestru, aby se se svou dirigentkou rozloučily. Pozdější barvité popisy téměř slavnostního pohřbu s projevy esesáků však pocházejí především z kontroverzních vzpomínek Fanie Fénelonové a nejsou ostatními prameny potvrzeny.

Po smrti Almy Rosé převzala vedení orchestru pianistka Sonia Winogradowa, pocházející ze Sovětského svazu.Orchestr ještě několik měsíců existoval, jeho postavení a úroveň však postupně slábly.

Na podzim roku 1944 byly jeho židovské členky deportovány do Bergen-Belsenu. Nežidovské hudebnice byly při pozdější evakuaci odeslány mimo jiné do Ravensbrücku. Velká většina žen, které orchestrem prošly, nakonec válku přežila, všechny se však osvobození v Bergen-Belsenu nedočkaly.

Skutečná bitva o historický odkaz Almy Rosé se však rozhořela o tři desetiletí později.

V roce 1976 vydala francouzská zpěvačka a pianistka Fania Fénelon, která v orchestru působila, své vzpomínky s názvem Sursis pour l'orchestre. Anglický překlad Playing for Time následoval v roce 1977.

Kniha se stala celosvětovým bestsellerem a v roce 1980 podle ní vznikl slavný americký televizní film s Vanessou Redgrave v hlavní roli.

Fénelon ve své knize vykreslila Almu Rosé jako chladnou, autoritářskou a arogantní ženu, která se podle ní až příliš soustředila na hudební kvalitu a své postavení u příslušníků SS.

Tento obraz však vyvolal obrovskou vlnu odporu mezi dalšími přeživšími členkami orchestru.

Proti interpretaci Fénelonové vystoupila zejména violoncellistka Anita Lasker-Wallfisch, stejně jako Helena Dunicz-Niwińska a další bývalé členky orchestru.

Lasker-Wallfisch ve svých vzpomínkách a rozhovorech zdůrazňovala, že Almina mimořádná přísnost nebyla projevem kolaborace, ale způsobem, jak udržet orchestr na takové úrovni, aby ho SS považovala za potřebný – a jeho členky tak měly šanci přežít. Pozdější historický výzkum navíc ukázal, že Fénelonovy paměti obsahují v některých bodech nepřesnosti a literární licence.

Řada přeživších se shodovala, že právě Almina přísnost, autorita a schopnost jednat s táborovým vedením jejich šance na přežití zásadně zvýšily.

Zdroje:

https://www.br-klassik.de/aktuell/news-kritik/lasker-wallfisch-interview-maedchenorchester-auschwitz-100.html

https://www.theguardian.com/world/2005/jan/13/secondworldwar.poland2

https://www.theguardian.com/stage/2015/mar/06/how-arthur-miller-struck-discord-womens-orchestra-of-auschwitz

https://www.nationalfonds.org/detail-view/309

https://ogz.univie.ac.at/alma-rose-preis/

https://www1.wdr.de/radio/wdr5/sendungen/zeitzeichen/alma-rose-100.html

https://www.ceskafilharmonie.cz/event/34078-sarah-havacova-cesky-spolek-pro-komorni-hudbu/

https://www.memorialdelashoah.org/yom-hashoah-2019.html

https://www.memorialdelashoah.org/wp-content/uploads/2023/03/programme-trimestriel-avril-aout-2023.pdf

https://www.auschwitz.at/files/content/vertiefung/paedagogisches_material/Auschwitz_unterrichten_erinnern.at_MODUL1.pdf