Dubček nám dal svobodu na 8 měsíců. Pustil Havla na Hrad a zemřel 8 týdnů před rozpadem ČSFR

1. září 1992 hustě pršelo a vítr bičoval Vysočinu. Na dálnici D1 u Humpolce dostalo vládní BMW smyk na mokré vozovce a vylétlo z jízdního pruhu. Ve voze seděl vzadu Alexander Dubček, bývalý nejvyšší představitel komunistické strany z roku 1968 a tehdejší poslanec federálního parlamentu.

Utrpěl těžká zranění páteře a hrudníku, s nimiž byl převezen nejprve do nemocnice v Humpolci a vzápětí letecky na specializované pracoviště v Praze. Sedmdesátiletý politik přežil prvotní havárii v kritickém stavu, ale přes úsilí lékařů o dvě měsíce později zemřel – těžké úrazy postupně vyřadily z činnosti jeho plíce, ledviny i srdce.

Alexander Dubček pocházel ze slovenského Uhrovce, kde se narodil v listopadu 1921. Jeho rodiče patřili k levicovým idealistům, kteří se ve 20. letech zapojili do meziválečného družstva Interhelpo a odjeli budovat socialismus do sovětského středoasijské Kyrgyzstánu.

Několik let dětství tak Dubček strávil v Biškeku (tehdy Frunze) mezi krajany v komunitě Interhelpo, než se rodina roku 1938 vrátila zpět na Slovensko. Za druhé světové války se mladý Alexander přidal k odboji. V roce 1944 se spolu se starším bratrem Júliem zapojil do Slovenského národního povstání proti fašistům – Dubček byl zraněn, jeho bratr v bojích padl.

Po válce vstoupil do komunistické strany a postupně se vypracoval v její hierarchii. Vyučil se původně strojním zámečníkem a určitou dobu pracoval v Trenčíně, od konce 40. let už ale zastával stranické posty v regionu. V roce 1955 byl vyslán studovat politické vědy v Moskvě, a po návratu se rychle zařadil mezi vedoucí funkcionáře na Slovensku.

Roku 1963 stanul v čele Komunistické strany Slovenska jako její první tajemník. V té době se začal profilovat jako reformně orientovaný komunista a dostal se do stále zřetelnějšího sporu s konzervativním vedením v Praze.

Napětí uvnitř KSČ vyvrcholilo na přelomu let 1967 a 1968. Antonín Novotný, dlouholetý prezident a první tajemník strany, ztrácel podporu pro svou neústupnou linii. Dne 5. ledna 1968 se Ústřední výbor KSČ sešel v Praze k mimořádnému jednání a zbavil Novotného funkce prvního tajemníka.

Do čela strany byl zvolen Alexander Dubček – vůbec první Slovák v této pozici. Dubček symbolizoval nastupující změnu a hned v prvních měsících roku začala v Československu nebývalá liberalizace. Nové vedení slibovalo „socialismus s lidskou tváří“ – tedy zachování socialistického systému, ale s větším důrazem na občanské svobody a ekonomické reformy.

Již v únoru 1968 byla zrušena cenzura tisku a média poprvé po dvaceti letech informovala otevřeně a kriticky. Rehabilitovaly se oběti politických procesů z 50. let. Dubček a jeho spolupracovníci připravovali Akční program KSČ, který počítal s omezením vládnoucí role strany a federativním uspořádáním státu.

Veřejnost tyto kroky přijímala s nadšením a jméno nového prvního tajemníka skandovaly na jaře 1968 tisíce lidí na shromážděních po celé zemi. Dubček se stal symbolem naděje na zásadní změnu poměrů. Jenže u sovětského vedení vyvolal vývoj v Praze vážné obavy už během jara.

Vrcholní představitelé komunistických zemí varovali Dubčeka, že reformy zašly příliš daleko. Na konci července 1968 jednal Dubček čtyři dny se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a dalšími spojenci v pohraniční stanici Čierna nad Tisou na Slovensku.

Schůzka skončila jen vágním kompromisem – československá delegace přislíbila, že v reformách nebude pokračovat chaoticky, ale k pevným garancím návratu k cenzuře či k represím se Dubček v Čierné nezavázal. O tři týdny později se proto Moskva rozhodla zakročit silou.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Sovětské tanky obsadily Prahu a hlavní města krajů. Okupace zastihla Dubčeka v pražské stranické budově – spolu s několika dalšími reformními politiky byl v prvních hodinách invaze zadržen a odvlečen sovětskými agenty do Sovětského svazu.

Ve dnech 23. až 26. srpna probíhala v Moskvě jednání, na nichž byla československá delegace podrobená silnému nátlaku. Výsledkem byl tzv. Moskevský protokol – ponižující dokument, jímž Dubček a kolegové souhlasili s okamžitým zastavením reforem výměnou za svůj návrat do funkcí a za příslib omezení nejhorších represí.

Když se Dubček na konci srpna vrátil do Prahy, promluvil k národu v rozhlasovém projevu. Jeho hlas zněl sklíčeně, když oznámil, že vláda přijala „bratrskou pomoc“ vojsk a že je nutné uklidnit situaci. Apeloval na občany, aby respektovali dohodu s Moskvou, i když to znamenalo konec Pražského jara.

Navzdory obrovskému zklamání většina veřejnosti Dubčekovi rozuměla a neobrátila se proti němu – lidé v Československu věděli, že i on sám se stal obětí nátlaku a že zvolený kompromis snad zabrání nejhoršímu. Dubček se po invazi v srpnu 1968 udržel ve funkci necelých dalších osm měsíců, ale jeho politická pozice byla zničená.

Postupně musel přihlížet, jak jeho reformní kolegové vypadávají z vedení a jak se ruší dřívější svobody. Poslední zbytek naděje zhasl na jaře 1969. Po spontánních antisovětských demonstracích v březnu 1969 – které propukly v reakci na vítězství československých hokejistů nad týmem SSSR – vzal Brežněvův Kreml osud Československa znovu pevně do rukou.

Pod hrozbou dalšího ozbrojeného zákroku musel Dubček opustit nejvyšší funkci. Dne 17. dubna 1969 jej ÚV KSČ odvolal z postu prvního tajemníka „na vlastní žádost“ a nahradil ho Gustávem Husákem, který sliboval loajální plnění sovětských pokynů.

Dubček ještě formálně dostal méně vlivné místo předsedy Federálního shromáždění (federálního parlamentu) a v lednu 1970 jej poslali jako velvyslance do Turecka. Ještě téhož roku byl však Alexander Dubček z KSČ vyloučen – stal se nepohodlným symbolem obrodného procesu a nový režim se rozhodl jej definitivně odstavit.

Začala éra takzvané normalizace. Husákovo vedení obnovilo cenzuru, posílilo policii a zahájilo rozsáhlé čistky ve straně, na úřadech, ve firmách i školách. Jméno Alexander Dubček se rázem ocitlo na indexu – v oficiálním tisku už od roku 1970 nesmělo zaznít jinak než v odsudku.

Bývalý aktér Pražského jara se stáhl do soukromí v Bratislavě. Pracoval v podniku Západoslovenské státní lesy jako mechanizátor a později jako inspektor, což byla běžná technická funkce daleko od politiky. Státní bezpečnost na něj přesto dohlížela a vedla o něm svazek s krycím jménem „Dub“.

Dubček žil pod dohledem a nesměl veřejně vystupovat. Odmítal ale účast na propagandě – nikdy například nepodepsal prohlášení schvalující invazi, jimiž si jiní vyloučení reformisté zkoušeli alespoň částečně vysloužit rehabilitaci.

Na rozdíl od některých radikálnějších odpůrců režimu se Dubček nepřipojil k opoziční Chartě 77 ani se neúčastnil veřejných protestů v 80. letech. Zůstával však v tichosti věrný ideálům Pražského jara a věřil, že čas jednou pracuje v jeho prospěch.

Koncem 80. let se sovětský blok začal uvolňovat pod vlivem reforem Michaila Gorbačova. Dubčekova někdejší sláva ožívala aspoň v zahraničí. V roce 1988 jej například italská Bolona jmenovala svým čestným občanem a udělila mu čestný doktorát – ocenila tak muže, který se už v šedesátých letech pokusil o demokratizaci komunismu. Do vlasti přišly změny o rok později. Podzim 1989 přinesl v Československu zrychlený průběh událostí, o jakých Dubček dvě dekády snil.

Když po zásahu bezpečnostních složek proti studentům v Praze propukly 17. listopadu 1989 masové demonstrace, mezi lidmi se brzy začalo skandovat i Dubčekovo jméno. Veřejnost nezapomněla na „Pražské jaro“.

Alexander Dubček se v nové revoluci zpočátku neangažoval – události rozběhli disidenti a studenti, kteří dlouhodobě pracovali v podzemí. Veřejnost ale chtěla vidět také Dubčeka a nakonec jej nové hnutí pozvalo na tribunu. Dne 22. listopadu vystoupil v Bratislavě na náměstí SNP a 24. listopadu se objevil i v centru Prahy, kde právě padalo komunistické vedení.

O den později, 25. listopadu 1989, stál Dubček po boku Václava Havla na improvizovaném pódiu na pražské Letenské pláni před více než půl milionem občanů. Po dvaceti letech nuceného mlčení tak znovu hovořil k davům. Podle dobových záznamů jej zaplněná Letná přivítala ovacemi.

Dubček ve svém projevu zdůraznil potřebu demokracie a lidskosti v politice a připojil svůj hlas k výzvě k dialogu mezi vládou a opozicí. Pro mnohé starší Čechy a Slováky představoval jeho návrat na scénu naplnění jedné z tužeb, které se v listopadových dnech objevovaly: „Dubček na Hrad!“.

Vedoucí role KSČ byla po 28. listopadu 1989 zrušena a pro Dubčeka se otevřela cesta zpět do vysoké politiky. Necelý týden po Letné, 28. prosince 1989, jej Federální shromáždění zvolilo svým předsedou. O den později zvolili poslanci novým československým prezidentem Václava Havla.

Tento krok byl výsledkem kompromisu mezi českými a slovenskými politickými silami: část veřejnosti, zejména na Slovensku, původně prosazovala na uvolněný Hrad právě Dubčeka, zatímco v Praze měl převahu Havel. Nakonec se oba muži dohodli – Dubček podpořil Havlovu kandidaturu a sám získal druhou nejvyšší funkci ve státě. Začátkem roku 1990 tak Alexander Dubček stanul v čele parlamentu země, z níž ho kdysi vypudili.

V prvních svobodných volbách v červnu 1990 kandidoval Dubček na Slovensku za sociálnědemokratickou formaci, která se však ve stínu tehdejších dominantních hnutí neumístila příliš výrazně. Předsedou Federálního shromáždění zůstal Dubček zvolený i po těchto volbách, stal se také předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska (SDSS) a pokoušel se najít v nových poměrech vlastní politickou roli.

Nadále zastával myšlenky demokratického socialismu. V praktické politice se v prvních porevolučních letech profiloval zejména jako stoupenec česko-slovenské federace.

Po volbách v červnu 1992 se Československo rychle řítilo k zániku. Ve slovenských volbách zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara s programem výrazné suverenity a českým volbám dominovala Občanská demokratická strana Václava Klause. Oba vítězové se brzy dohodli na rozdělení federace, přestože občané se k záležitosti nemohli přímo vyjádřit.

Alexander Dubček patřil k nejhlasitějším kritikům jejich záměru. Ještě koncem srpna 1992 veřejně prohlašoval, že o budoucnosti společného státu mají rozhodnout lidé v referendu, a snažil se zbrzdit nevratný proces rozpadu. Jako poslanec Federálního shromáždění navrhoval schválení ústavního zákona o referendu.

Jeho hlas však zůstával v menšině. Politická realita roku 1992 se od ideálů Pražského jara velmi lišila – rozhodovala rychlá mocenská dohoda dvou politických lídrů a Dubček se s tím nehodlal smířit. Za těchto okolností nastal i onen osudný den, kdy Dubčekova cesta do Prahy skončila havárií.

Ráno 1. září 1992 seděl Alexander Dubček na zadním sedadle služebního vozu BMW a probíral si poznámky na nadcházející jednání Federálního shromáždění. Poblíž motorestu Devět křížů na dálnici D1 začalo hustě pršet. Řidič, který byl příslušníkem policie, jel dál směrem na Prahu. Podle svědectví jiného řidiče předjel Dubčekův automobil jeho vozidlo rychlostí přes 140 kilometrů v hodině.

U 88. kilometru dálnice se BMW dostalo do smyku na vrstvě vody. Vůz vyletěl mimo vozovku a havaroval. Náraz zcela zdemoloval karoserii a vymrštil Dubčeka mimo interiér – tělo zraněného politika skončilo asi dvacet metrů od auta. Během patnácti minut dorazila sanitka a převezla zraněné do nemocnice v Humpolci.

Dubček byl při vědomí, utrpěl však mnohočetné zlomeniny a poranění vnitřních orgánů. Ještě téhož dne odpoledne byl letecky transportován na ARO nemocnice Na Homolce v Praze. Následovaly více než dva měsíce boje o život. Lékaři 2. září operovali Dubčekovu páteř – úraz způsobil tříštivou zlomeninu obratlů s nebezpečným útlakem míchy.

Po náročné několikahodinové operaci se pacientův stav krátce stabilizoval a Dubček dokonce komunikoval s okolím. Postupem času se však objevovaly další komplikace. V polovině září nastalo zhoršení a Dubček musel být napojen na plicní ventilaci. V říjnu podstoupil další operace kvůli poruchám v dutině břišní a selhávání ledvin.

Jeho zdravotní stav byl vážný a od poloviny října už kritický. Ani špičková lékařská péče nedokázala rozsah poškození organismu zvrátit. V sobotu 7. listopadu 1992 ve 21:25 Alexander Dubček v nemocnici zemřel. Dubčekova smrt vyvolala smutek doma i ve světě – a také otázky.

Ihned po nehodě vznikly spekulace, zda havárie nemohla být cíleně vyvolaná. Dubčekův odpor proti dělení republiky a jeho mezinárodní renomé z něj v očích některých činily možný terč úkladného útoku. Vyšetřování však nic takového neprokázalo. Slovenské úřady analyzovaly událost v letech 1992–1993 a znovu pak na přelomu tisíciletí, ale na žádné známky cizího zavinění nebo manipulace s vozidlem nepřišly.

Příčinou nehody byl podle znalců aquaplaning – vůz v dešti jel příliš rychle a ztratil kontakt s vozovkou. Okolnost, že Dubček nebyl připoután a při kotrmelcích auta vylétl ven, ještě zvýšila tragické následky. Přesto se objevovaly nejasnosti a kontroverze: například proč ochranná služba dorazila na místo havárie překvapivě brzy, kdo odvezl Dubčekův pracovní kufřík, nebo proč vrak automobilu zmizel k rychlé opravě do policejních garáží dřív, než proběhlo důkladné ohledání.

V roce 1998 vydal bývalý právník SDSS Liboslav Lexa knihu Tragédia na 88. kilometri s přehledem těchto nesrovnalostí. Výsledkem však byla pouze obnova prověřování, po níž slovenské prezidium policie v únoru 2000 oficiálně oznámilo: o vraždu nešlo – žádné důkazy o cizím zavinění úmrtí Alexandra Dubčeka se nenašly.

Zdroje

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_Dub%C4%8Dek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konspira%C4%8Dn%C3%AD_teorie_o_smrti_Alexandra_Dub%C4%8Deka

https://www.britannica.com/biography/Alexander-Dubcek

https://www.upn.sk/sk/17-april-1969---vymena-alexandra-dubceka-za-gustava-husaka-na-cele-ksc/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/aby-se-havel-mohl-stat-prezidentem-musel-presvedcit-dubceka-a-ziskat-si-slovensko-podarilo-se-mu-to-55411

https://www.teraz.sk/slovensko/pred-30-rokmi-havarovalo-auto-v-ktorom/657478-clanok.html

https://www.vtedy.sk/alexander-dubcek-autohavaria