Článek
Jmenoval se James Bradley a bylo mu dvacet let, když visel na vratkém lanovém žebříku u boku lodi. Promrzlé prsty měl do krve rozedřené od provazů. Nad ním šplhali další muži, pod ním temná hladina Lamanšského průlivu. Náhle voják těsně před ním uklouzl. Mladík instinktivně napřáhl ruku, ale sevřel jen prázdný vzduch. Těžce ověšená postava zmizela beze slov v černé vodě pod ním, ozvalo se tlumené šplouchnutí a pár stoupajících bublinek. Pak už nic – jen všudypřítomný chlad a slaný zápach moře.
Ještě před pár hodinami stál na mělčině pláže La Panne opodál Dunkerku, po prsa ve studené vodě, a čekal na zázrak. Kolem něj se v nekonečných řadách tísnily stovky dalších vojáků. Vyčerpaní, zablácení muži se mlčky drželi jeden druhého, zatímco příliv kolem nich přicházel a odcházel.
Nad hlavami jim hvízdaly střely a občas zahučely německé bombardéry, ale nikdo z řady nevystoupil. Zůstávali na svých místech s houževnatou, zarputilou disciplínou. „Viděl jsem tam nejvelkolepější ukázku britské disciplíny,“ vzpomínal po letech voják James Bradley, jenž stál v moři spolu s ostatními, „a myslím, že právě tam jsem se stal chlapem.“
Tento mladý desátník britské armády, syn farmáře z Dorsetu, netušil, kde Dunkerk leží, dokud se tam sám neocitl. V květnu 1940 tam ale uvízl spolu s více než třemi sty tisíci spojeneckými vojáky, zatlačenými německou armádou na úzký pruh pobřeží severní Francie.
Byl jedním z příslušníků Britského expedičního sboru, který na podzim předchozího roku přijel na kontinent na pomoc Francii. Teď, po necelých osmi měsících, se z Evropy v potupném spěchu stahoval.
Německý blitzkrieg smetl vše, co mu stálo v cestě – prohnal se neutrální Belgií, obešel nepřekonatelnou Maginotovu linii a ohnivým obloukem obklíčil spojenecké armády u Kanálu. Zaskočené jednotky dostaly rozkaz ustoupit k moři a bojovat do posledního dechu, aby získaly čas.
Všude kolem se šířila panika a vyčerpání. Za poslední tři dny naspal sotva pár hodin a nevybavoval si, kdy naposledy měl teplé jídlo. Bolavé nohy ho nesly mechanicky kupředu v nekonečné koloně vozidel, koní a pěších. Jen jediné ho v té chvíli hřálo u srdce – v náprsní kapse uniformy cítil zastrčenou obálku s dopisem od matky.
Slíbil jí, že se vrátí. Muži pochodovali dnem i nocí zpátky k pobřeží, často bez jídla a odpočinku. Mnozí ani nevěděli, kam přesně jdou – prostě následovali dav prchajících. Celé proudy vyděšených civilistů se valily stejnými silnicemi opačným směrem. Chaos se stal všudypřítomným společníkem. Jednou cestou narazili na opuštěný zásobovací vůz plný konzerv s masem.
Hladoví vojáci se na něj vrhli a každý si ukořistil jednu. I po několika dnech půstu však sotva dokázali spořádat celou porci – žaludky stažené stresem víc nepojaly. Síly docházely. „Řekli nám, ať se stáhneme do Dunkerku. Kdyby mi přikázali vrátit se do New Yorku, nemohl bych být překvapenější – vůbec jsem netušil, kde Dunkerk je,“ líčil jeden z britských vojáků tu bezútěšnou cestu.
Když dorazili k Dunkerku, naskytl se jim děsivý pohled. Město hořelo. Na obzoru šlehaly plameny z tankerů a ropných skladů, které zapálili ustupující spojenci. Obloha byla zčernalá dýmem a pobřeží bičovala dělostřelecká palba. Na plážích se tísnily desetitisíce unavených vojáků, kteří na vlastní kůži poznali, jak vypadá zoufalství. Dunkerk v těch dnech připomínal peklo.
Každý den přinášel další hrůzy. Bombardéry Luftwaffe útočily na bezbranné zástupy. Každý výbuch zabořil do duše mladého vojáka osten hrůzy. Co když tohle je konec? Co by tomu řekla maminka, kdyby věděla, v jakém pekle její syn právě je? Nemohl dopustit, aby se o něm dozvěděla z úředního dopisu s černým okrajem.
„Viděl jsem, jak bombardér zasáhl torpédoborec plný vojáků – loď se převrátila na bok. Do moře spadly stovky mužů,“ popsal James Bradley moment, který se mu navždy vryl do paměti. Mnozí v tom zmatku utonuli. Další ráno pláž posetá mrtvými těly umlčela i ty nejotrlejší.
Mezitím se naplno rozběhl zoufalý záchranný plán. Britské námořnictvo spustilo operaci s krycím názvem Dynamo, která měla zajistit evakuaci uvězněných jednotek přes Lamanšský průliv do Anglie. Admirál Bertram Ramsay shromáždil vše, co mohlo plout. Do akce nasadil 693 plavidel – od torpédoborců po malé rybářské čluny.
Obyčejní angličtí civilisté neváhali nasednout na své bárky a vyrazit vstříc válečnému infernu, aby pomohli zachránit „naše chlapce“. Winston Churchill v hloubi duše doufal, že se podaří evakuovat zhruba 30 000 mužů.
Skutečnost však překonala veškerá očekávání. Od 27. května do 4. června 1940 bylo z pláží a přístavu Dunkerk převezeno na britské ostrovy 338 226 spojeneckých vojáků. Zároveň však museli spojenci v Dunkerku zanechat takřka veškerou těžkou techniku. Pobřeží zaplavily hořící vraky a opuštěná výzbroj – přes 2400 děl a na 64 000 vozidel zůstalo na místě jako kořist pro nepřítele.
Úspěšná záchrana statisíců životů však tyto ztráty bohatě vyvážila a přinesla Británii naději do dalších dnů. Více než třetinu z nich tvořili Francouzi, které Britové na poslední chvíli také naložili, kdykoli to bylo možné.
V následujících dnech a týdnech se z Francie podařilo evakuovat i další jednotky. Dalších 220 000 spojeneckých vojáků – Britů, Francouzů, Poláků i Čechoslováků – odplulo z jiných přístavů při následných operacích Cycle a Aerial. Pro mnoho z nich ale záchrana nepřiplula.
Mezi 30 000 až 40 000 vojáků zůstalo na dunkerských plážích a padlo do zajetí Němců.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dunkirk_evacuation
https://warfarehistorynetwork.com/article/veterans-remember-the-disaster-at-dunkirk/
https://www.britishlegion.org.uk/get-involved/remembrance/stories/remembering-dunkirk
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88070/dunkerk-aneb-operace-dynamo-nejhrdinejsi-evakuace-vsech-dob-a-dulezita-ceskoslovenska-stopa.html
https://www.bbc.co.uk/history/ww2peopleswar/stories/24/a2269424.shtml
https://www.vhu.cz/wp-content/uploads/2020/03/Normandie-a-Dunkerque-70-let-brozura.pdf
