Článek
Dětskýma očima hltá nádražní haly, rušné ulice a honosné vily. Zatím však rodina bydlí v chudinské čtvrti a otec nastupuje jako poslíček u státních drah. Elsa už jako dítě pochopí, že na světě není nic zadarmo. Dvanáctiletá holčička roznáší v Římě nákupy cizím paničkám a bosýma nohama zdolává kilometr za kilometrem rozpálených chodníků.
Do školy chodila jen do páté třídy – pak musela začít vydělávat. V poválečné Itálii je to pro dívku z chudé rodiny normální. Jako dospívající se proto živí, jak se dá: prodává v kloboučnictví, myje nádobí jako pomocná síla a nakonec skončí za barovým pultem.
Každé ráno se upraví, učísne své havraní vlasy a odchází míchat drinky do baru blízko Via Po. Uvnitř se usmívá na hosty, ale občas pohlédne ven přes výlohu. Ulice města jsou plné elegantních žen a slavných herců – je to doba sladkého života La Dolce Vita. Může takový svět někdy patřit i jí? Hubené, chudé holce bez vzdělání?
Okouzlující tmavooká barmanka nicméně neušla pozornosti všímavých očí. Jednoho odpoledne roku 1953 vstupuje do jejího baru pohledný muž v dokonale střiženém obleku. Elsa zdvořile nabídne svůj úsměv a přijímá objednávku.
Netuší, že ten muž je Roberto Capucci, jeden z nejprogresivnějších mladých módních návrhářů Itálie. Capucci na ní může oči nechat. Vysoká, štíhlá dívka s labutí šíjí a vrozenou elegancí – přesně taková múza mu chybí na přehlídkovém molu.
Roberto Capucci s jedním ze svých děl v roce 2007
Elsa omámeně souhlasí. V tu chvíli možná ani nevěří, že se jí život navždy mění – ale do týdne stojí před objektivy fotografů, na sobě model z Capucciho nové kolekce. Jedno mrknutí oka a z chudé holky je rázem vyhledávaná manekýna. Zrodila se moderní Popelka.
Elsina odlišnost je přitom do očí bijící. V padesátých letech vládnou filmu i módě vyzývavé křivky žen plných tvarů, jako jsou Gina Lollobrigida či Sophia Lorenová. Jenže Elsa? Útlá, vysoká 176 cm – což byla na Italku té doby výška téměř nevídaná – prostě nezapadá do tradičního ideálu krásy té doby.
Místo bujného poprsí nabízí křehkou chlapeckou siluetu, místo jižanských vnad spíš aristokratickou noblesu a dlouhý labutí krk. Její tvář je ostře řezaná, lícní kosti vystupují. Někomu může připadat až moc jiná. Ale časy se mění – a Elsa ztělesňuje nový trend.
Co na to ona sama? Uvědomuje si, jak boří dosavadní představy o ženské kráse? Její vlastní slova z poloviny 60. let mluví za vše: „Říkají mi, že mám moderní zjev, asi proto, že jsem hubená. Dnešní ženy musí hodně pracovat, jsou uběhané a s tloušťkou by se daleko nedostaly. “ S těmito slovy Elsa přesně vystihla, čím ve své době vynikala.
Právě tahle nevšední aura z ní udělala hvězdu. Dívka s rodným příjmením Tia přijímá umělecké jméno Martinelli a za pomoci Capucciho a dalších návrhářů prorazí do světa mezinárodní módy. Krůček za krůčkem se stává známou tváří přehlídkových mol v Paříži i New Yorku.
V jednadvaceti se objeví dokonce na obálce prestižního časopisu Life. A tam si jí všimne osudový muž – hollywoodský herec Kirk Douglas. Píše se rok 1955, Kirk Douglas právě zakládá vlastní producentskou společnost a pro svůj nový film hledá neokoukaný talent. Když náhodou uvidí italskou modelku na titulce magazínu, neváhá: Tahle žena má zvláštní kouzlo. Chci ji do svého filmu. Douglas přesvědčí produkci a Elsa dostává životní šanci – roli indiánské dívky ve westernu Indiánský bojovník.
Kirk Douglas
Letí tedy do Hollywoodu. Neumí anglicky, nemá mnoho našetřeno, a přece jde vstříc dobrodružství. V drsném příběhu ze sklonku 19. století ztvární mladičkou Siouxku, která se zamiluje do bělošského stopaře v podání samotného Kirka Douglase. Pro svět je to první setkání s Elsou Martinelliovou – a doslova nezapomenutelné. Ve slavné scéně vystupuje z jezera a stane se jednou z prvních žen, které se v americkém filmu objevují (byť cudně) nahé.
Doba je šokována, ale okouzlena. Elsa na plátně nepotřebuje slova; její postava jich ostatně mnoho nemá, a tak herečka skrývá svou lámanou angličtinu za mlčenlivost indiánky. Přesto je působivá. Má v sobě cosi tajemného, jemného a zároveň erotického.
Jeden novinář v USA ji tehdy trefně popíše jako „a kind of Audrey Hepburn with sex appeal“ – něco jako Audrey Hepburnovou, ovšem se sexappealem navíc. Elsa vskutku působí jako éterická Audrey zkřížená s divokou kočkou.
Úspěch na sebe nenechá čekat. Indiánský bojovník slaví v roce 1955 úspěšnou premiéru a z neznámé Italky je rázem mezinárodní herecká hvězdička. Kirk Douglas ji bere pod ochranná křídla a podepisuje s ní smlouvu na několik dalších filmů. Jenže mladičká Elsa má vlastní hlavu.
pro svůj úsměv byla často přirovnávána k Audrey Hepburnové
Hollywood ji sice okouzlil, ale také vyděsil. V interview později naznačí, že Douglasovi vadila její „nevychovanost“ – prý se příliš starala o svůj vzhled a málo o herecké zdokonalování. Faktem je, že žádný další film už pro jeho společnost netočí. Kontrakt je zrušen a Elsa se s neskrývanou úlevou vrací do rodné Itálie.
Doma na ni čeká sladká odměna – titulní role v romantické komedii Donatella. Příběh o chudé sekretářce, již si spletou s bohatou dědičkou, jako by zrcadlil její vlastní pohádku. Elsa hraje okouzlující dívku, která se shodou náhod ocitne v přepychovém světě horních deseti tisíc.
Něžný humor snímku i Elsin přirozený půvab si získají publikum. A nejen to – v roce 1956 přebírá Elsa Martinelliová v Berlíně Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku. Teprve jednadvacetiletá dívka z toskánského venkova tak poráží slavné kolegyně a vstupuje definitivně mezi hereckou elitu.
Kritikové žasnou, kde se v téhle nenápadné dívce bere takové kouzlo. Elsa, od hlavy k patě oděná v elegantních šatech a s úsměvem Audrey Hepburnové, se stává symbolem poválečného „italského snu“. Národ má novou hvězdu – a tisk ji překřtí na „italskou Audrey Hepburnovou“.
zpočátku byla obsazována zejména do rolí mladých krásek
Koncem 50. let je Elsa Martinelliová na vrcholu popularity. Natáčí až pět filmů ročně. Pendlovala mezi Římem a Paříží, sem tam přijala roli i v Hollywoodu. Hrála s Jeanem Maraisem v historickém dobrodružství Kapitán, s Trevorem Howardem v britském dramatu Černý pasažér (kde jako naivní dívka ukrytá na lodi obměkčí srdce přísného kapitána), objevila se v kriminálním příběhu z prostředí římských prostitutek La notte brava podle scénáře Piera Paola Pasoliniho, zahrála si dokonce v Rudé a černé podle Stendhala.
Její herecké portfolio sahá od komedií po horory. Tolik tváří v jednom člověku – a všechny stejně okouzlující. V Rogeru Vadimovi našla druhého velkého obdivovatele: obsadil ji do poetického hororu A umřít z rozkoše, kde Elsa coby snoubenka hraběte bojuje o jeho lásku s upírskou sokyní. Snímek s tematikou vampýrismu byl odvážnou variací na lesbickou povídku Carmilla.
Pracuje s legendami: režisér Orson Welles si ji vybírá do epizodní, leč výrazné role svůdné Hildy ve vlastní adaptaci Kafkova Procesu. Elsa se v jediné scéně pokouší svést strážce soudu Anthonyho Perkinse. Na plátně se mihne pár minut, ale divákům utkví: elegantní, osudová žena v černých šatech, která marně svádí muže lapeného v absurdní noční můře.
Ani Wellesův daleko slavnější film Proces však není to, co by si sama Elsa pouštěla pro radost. Mnohem raději vzpomíná na natáčení dobrodružné komedie Hatari! v africké stepi. Film s jejich věčnými hádkami a žertovným škádlením má ohromný úspěch. Elsa Martinelliová tu dokazuje, že umí být nejen dramatická múza, ale i temperamentní komička.
Okouzlující jsou její scény s mláďaty slonů, která do filmu přivedl režisér Howard Hawks – Elsa je krmí z kojeneckých lahví a s rošťáckým výrazem jim zpívá Manciniho melodii Baby Elephant Walk. Tady někde se z rodící se divy stává zralá žena, co má život pevně v rukou. Před kamerou vedle Johna Waynea, za kamerou s rodinou divokých slůňat – a doma? Doma ji čeká dvouletá holčička, malá Cristiana.
Osud totiž Else do cesty přihrál i lásku jako z červené knihovny. Když se s hrabětem Francem Mancinellim seznámila, měla za sebou několik bouřlivých románků. Krátce randila s Olegem Cassinim – slavným americkým návrhářem, bývalým snoubencem Grace Kellyové – i s italským komikem Walterem Chiari, zůstalo však vždy jen u dočasného vzplanutí.
Hrabě Franco byl jiný. Urozený mladý muž z jedné z nejstarších rodin v Římě, krásný a bohatý. Bezhlavě se zamiloval do herečky, která nepatřila do jeho světa. V březnu 1957 za ní přiletěl do Londýna, kde zrovna Elsa natáčela – jen aby jí předal darem luxusní kožich z sobolí kožešiny. Tehdy se poprvé políbili.
O měsíc později se Elsa ocitla před římským soudem kvůli banální dopravní potyčce – strážníci ji zastavili za špatné parkování a ona je prý v návalu vzteku počastovala tak hrubými urážkami, že ji soud nekompromisně odsoudil k osmnácti měsícům vězení nepodmíněně. Šok a ostuda.
Tisk měl senzaci – hvězda filmového plátna se bude zpovídat z veřejného pohoršení! Elsa k soudu nešla, raději uprchla z Říma za prací a nastalé potíže řešili právníci. Nakonec se po sérii odvolání trest snížil a vězení ji minulo. Ale mladá herečka si tehdy dobře uvědomila, že sláva s sebou nese i svoji stinnou stránku: veřejný zájem a bulvární škodolibost.
Jediný, kdo v té kritické době stál při ní, byl hrabě Franco. Jeho láska byla slepá k jakémukoli skandálu. Po červnové svatbě roku 1957 odjel pár na líbánky do Hollywoodu. Jenže návrat do Říma byl trpký.
Stařičká hraběnka Margherita nikdy nesouhlasila s tím, že si její syn vzal „komediantku“. Pro zkostnatělou aristokracii byla filmová hvězda z lidu jen krůček od nevěstky. A tak Franco musel zaplatit nejvyšší cenu. Matka ho vydědila a odstavila ho od rodinného jmění.
ve své kariéře se nebála ani odvážnějších scén
Franco se náhle ocitl bez prostředků. A hrdá Elsa? Ta odmítla jakékoli kompromisy. Neprosila o odpuštění. Místo toho pronajala menší byt a začala vydělávat ještě víc. Během následujících dvou let stihla porodit dceru Cristianu a zároveň nezpomalit svou kariéru. Hrála ve filmech po celé Evropě, každý honorář rozumně investovala.
Nakupovala chátrající domy a byty v Římě i v Paříži, které vlastníma rukama upravovala a s bystrým obchodním talentem pronajímala. Ve třiadvaceti z ní byla nejen mezinárodní hvězda, ale i cílevědomá podnikatelka. Franco mohl být hrdý na to, jak silnou ženu pojal za manželku. Přesto se jejich vztah rozpadl.
V polovině 60. let se z Elsy Martinelliové stala žena dvou tváří. Jednou nohou stála v přepychu a blýskavém šumu večírků Dolce Vity, druhou však stále pevně v realitě. Pořád pilně točila filmy – komedie, dramata, spaghetti westerny, co přišly.
Natočila pop-artový sci-fi thriller Desátá oběť o smrtící hře, v němž hrála po boku Ursuly Andressové a Marcella Mastroianniho; mihla se ve velkofilmu Nejstarší řemeslo světa; jako zrzavá banditka Belle Starr dokonce stanula v jednom z mála westernů režírovaných ženou (Lina Wertmüllerová jí v roce 1968 svěřila titulní roli ve Ve Belle Starr).
Nikdy nedosáhla hvězdné slávy Lorenové či Lollobrigidy, ale možná ani nechtěla. Byla to pro ni práce – práce, kterou milovala, ale uměla se od ní také odpoutat.
Když se konečně roku 1966 dočkala po zdlouhavých církevních procedurách anulace prvního manželství, nečekala ani den navíc. Okamžitě přijala nabídku k sňatku od muže, kterého milovala už léta. Pařížský fotograf Willy Rizzo byl Elsou okouzlen od první chvíle, kdy ji v roce 1960 potkal.
Svatba se konala v listopadu 1968 v Paříži – a byla to jedna z událostí roku. Ženich Willy Rizzo byl nejen uznávaný fotograf časopisu Paris Match, ale také designér a bohém.
Jejich domy v Paříži a Římě se staly salony pro setkávání elit: u večeře s nimi sedávali režiséři Luchino Visconti i Federico Fellini, přátelili se s Jacqueline Kennedyovou-Onassisovou, kterou Elsa učila italsky, hostili u sebe malíře Salvadora Dalího či tenoristu Luciana Pavarottiho.
V polovině 70. let patřili mezi hvězdy, které trávily léto na Azurovém pobřeží ve společnosti aristokratů i filmových magnátů. Bulvár rád psal o jejich setkáních s Onassisovými – dokonce se v novinách objevila fotografie, na níž Elsa sedí v kavárně tváří na tvář Aristotelu Onassisovi a smějí se.
Nové manželství Else přineslo především klid. Willy Rizzo ji zbožňoval, podporoval a rozuměl světu celebrit, kam patřila. Koncem 60. let ještě natočila pár větších hollywoodských produkcí: třeba hvězdné melodrama V.I.P.s, kde s grácií sobě vlastní ztvárnila upovídanou italskou herečku po boku Orsona Wellese; anebo akční dobrodružství Rampage, kde hrála ženu zmítanou mezi atraktivním Robertem Mitchumem a starším manželem Jackem Hawkinsem.
původní filmový plakát ke snímku „Trial“
S příchodem 70. let se ale rozhodla, že skončí na vrcholu. Přijala už jen minimum rolí. Zato si otevřela designové studio a vrhla se – společně s manželem – do navrhování nábytku. Zprvu prodělali majlant s jednou avantgardní kolekcí futuristických křesel, ale nevzdali se a podnikali dál.
Manželství s Willym Rizzem však po deseti letech ztroskotalo. Možná příliš velká ega pod jednou střechou, možná prostě jen vyprchala láska – Elsa o tom nikdy nemluvila veřejně. Bylo jí čtyřiačtyřicet, když se v roce 1978 podruhé rozvedla. Tentokrát však zůstala bohatá, samostatná a hrdá.
Nebolelo to tolik jako poprvé. Její dospívající dcera Cristiana tou dobou přecházela do péče otce (tak zněla dohoda – do třinácti byla s matkou, pak ji dostal do výchovy otec, hrabě Mancinelli). Elsa tedy po letech zůstala úplně sama.
Po rozvodu se naplno věnovala práci. Její designérské a realitní aktivity vynášely slušné peníze. O to méně už ale točila filmy. V 80. letech se objevila jen v pár televizních seriálech a pak se z filmového světa načas vytratila docela.
Když se v devadesátých letech vrátila, bylo to už jako někdo jiný. Nebyla to ta krásná, žádoucí Elsa, kterou milovaly fotoaparáty. Přišla jako vyzrálá dáma s životním nadhledem – a s chutí vyprávět svůj příběh. V roce 1995 vydala vzpomínkovou knihu Sono come sono. Dalla Dolce Vita e ritorno – v překladu „Jsem taková, jaká jsem. Zpět z Dolce Vity“. Bilancovala v ní svůj bouřlivý život bez růžových brýlí.
Otevřeně psala o radostech i pádech, o láskách i prohrách, a vůbec poprvé přiznala, že se vlastně vždycky cítila tak trochu sama. Možná proto, že musela být neustále silná. Pro bulvár nebylo v knize moc senzací .
A pak najednou přišla opět nabídka z filmového světa. Bylo jí sedmdesát a dostala možnost zahrát si v populárním televizním seriálu Orgoglio. Měla představovat zlovolnou vévodkyni, opravdu zlou a intrikánskou dámu z aristokratických kruhů.
Elsa se tomu srdečně zasmála – jaká ironie! Ona, kterou před padesáti lety nepřijala šlechtická rodina, teď má hrát krutou šlechtičnu v televizi. „Mám na tu roli postavu,“ vtipkovala s nadsázkou v jednom rozhovoru. „Jsem tak vysoká, tak hubená, tak povýšená – nemohla bych přece hrát jeptišku nebo babičku…“
Svou vévodkyni pak hrála dokonale – studenou jako led, nemilosrdnou. Jako by se v ní mihla ozvěna dávné vzpomínky na jednu starou hraběnku, která kdysi stála na schodech římského paláce a dívala se na ni s podobným pohrdáním.
Dne 8. července 2017 se v Římě rozezněly zvony kostela Santa Maria del Popolo. Lidé v černém zaplnili lavice a v tichosti vzhlíželi k rakvi přikryté bílými liliemi. Elsa Martinelliová se naposledy vrátila do svého města - ve věku 82 let zemřela na rakovinu.
Ve stejné barokní lodi, kde kdysi vítali papeže a krále, se teď sešlo mnoho známých tváří i obyčejných fanoušků, aby vzdali hold ženě, která byla pro poválečnou Itálii ikonou stylu a elegance. U oltáře tiše stála i Cristiana, její dcera – dnes také herečka, nesoucí hrdě matčino jméno.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elsa_Martinelli
https://www.theguardian.com/film/2017/jul/14/elsa-martinelli-obituary
https://www.iltempo.it/cultura-spettacoli/2017/07/09/news/addio-a-elsa-martinelli-la-audrey-italiana-1031335/
https://www.repubblica.it/spettacoli/cinema/2017/07/08/news/addio_a_elsa_martinelli_i_mille_volti_dell_attrice_che_da_cinecitta_arrivo_a_hollywood-170304339/
https://www.whosdatedwho.com/dating/elsa-martinelli
https://filmstarpostcards.blogspot.com/2017/07/elsa-martinelli-1935-2017.html
https://www.csfd.cz/tvurce/53059-elsa-martinelli/prehled/
