Článek
Ještě před osmi desítkami let tu nestálo nic než pustá zátoka a mokřady. Strategická poloha však neunikla pozornosti armády. Píše se rok 1941 a Spojené státy vstupují do války – Aljaška se obává invaze Japonců. Do nehostinné, většinu roku deštivé a mlhavé končiny na břehu Prince William Sound přijíždějí první vojáci.
V kódu armády dostává místo název H-12 – přísně tajná základna ukrytá za horami. Během několika měsíců zde vyroste přístav a železniční terminál, aby bylo možné dovézt posily a zásoby i jinak než po vodě. V prosinci 1942 je komplex téměř soběstačný: strojovny, sklady paliva, ubytovny, ošetřovna – malé město fungující v absolutní izolaci.
V dubnu 1943 je skrz skálu proražena 2,5 míle (4 kilometry) dlouhá železniční štola až do Whittieru. Tunel se stává jedinou pozemní spojnicí s okolním světem – a zároveň potenciální pastí. Když se dovnitř zářezu zakousne vichřice nebo se tunel uzavře na noc, Whittier jako by zmizel z mapy.
Přístav i železnice byly dokončeny tak rychle, že sem stačili dopravit stovky dělníků a vojáků ještě dříve, než kdokoli stačil vymyslet pro Whittier civilní využití. Ve skutečnosti byl civilistům vstup zakázán – celá osada byla vojenským táborem, kde se nesmělo ani fotografovat.
Whittier vznikl proto, aby byl co nejvíc izolovaný, ukrytý před očima nepřítele. A tato izolace mu už zůstane. Mladý ženista John Parys, který sem nastoupil později roku 1944, si do deníku poznamenal svůj údiv, když mu při cestě vlakem na Aljašku seržanti poručili vyhodit z vaku tropické vybavení do džungle.
Brzy pochopil: namísto tichomořských ostrovů jej čekala mrazivá pustina Whittieru. Jeho loď ze Seattlu do této zátoky přivezla i stavební materiál na první budovy. Vojáci tu museli přečkat tuhé zimy. Sněhu a deště tu spadne nejvíc z celé Aljašky, slunce se přes olověné mraky ukáže jen zřídka.
Po druhé světové válce vypadalo městečko duchů. Armáda přístav opustila tak rychle, jak ho vybudovala. Jenže za pár let už začíná studená válka a americké velení nechce Whittier pustit. Právě naopak – roku 1948 se sem znovu navalí stavební čety s jasným cílem: vybudovat město pro 1 000 vojáků a jejich rodiny, tak aby nikdo nemusel ven do mrazivé sloty.
Výsledkem jsou dvě ohromné budovy. První z nich, Buckner Building, dokončená roku 1953, byla na svou dobu zázrakem stavebnictví: šestipatrový obr ze železobetonu obsahoval kasárna, byty, kantýnu, tělocvičnu, kinosál, bowlingovou dráhu, prádelnu, lékařskou kliniku, knihovnu i vězení, to vše propojeno uvnitř jediného komplexu.
Aljašská média tehdy psala o „městě pod jednou střechou“ – a Buckneru se ta přezdívka už nikdy nezbavila. Druhá stavba, dokončená téhož roku, dostala jméno Hodge Building. Byla to čtrnáctipatrová věž, poněkud strohá, ale odolná, určená jako ubytovna a velitelství ženijního sboru armády.
Plánovalo se původně až dvanáct takových věží v okolí, ale k tomu už nikdy nedošlo. Roku 1960 armáda základnu v Whittieru definitivně zrušila – výdobytek moderní architektury tu zůstal trčet uprostřed divočiny opuštěný a bez účelu.
Osamění Whittieru narušila v březnu 1964 přírodní katastrofa. Když na Velký pátek 27. března 1964 udeřilo na Aljašku obří zemětřesení o síle 9,2 stupně, jeho následky dolehly i sem. Do Prince William Sound se zhroutily ledovce a uvolněná voda vyvolala sérii ničivých vln. Tři tsunami o výšce až 40 stop (12 metrů) udeřily na Whittier krátce po sobě. Přístav i skladiště skončily zničené – požár zničil celé nábřeží s cisternami pohonných hmot.
V troskách železničních budov a chatrčí zahynulo 13 lidí. Vysoko položené železobetonové domy však překvapivě přežily bez větší újmy.
Izolace a pospolitost
Po zemětřesení se Whittier postupně proměňuje v civilní osadu. Roku 1969 získává status samostatného města. Místní úřady pak roku 1972 kupují opuštěné vojenské budovy – včetně věže Hodge Building – aby je přestavěly na byty a zázemí pro nové obyvatele. Věž dostává nové jméno Begich Towers (BTI) – po poslanci Nicku Begichovi, který právě v roce 1972 zmizel nad Aljaškou při havárii letadla.
Buckner Building takové štěstí nemá: zůstává prázdný a chátrá, časem se z něj stane strašidelná ruina obrostlá mechem a křovím, kam se odváží jen teenageři na zakázané dobrodružství. Těžiště života ve Whittieru se definitivně přesouvá do Begich Towers. Čtrnáct pater, 196 bytů, uvnitř pošta, obchůdek s potravinami, prádelna, malá ordinace, policejní stanice a v přízemí malý baptistický kostel.
Ze západní strany budovy vede krytý průchod k nízké budově školy, takže děti nemusejí ven ani v zimě. Uvnitř BTI je dokonce i malé muzeum a pamětní expozice – fotografie z válečných let, uniformy a nářadí ženistů z 40. let, to vše na chodbách v přízemí připomíná bizarní historii tohoto místa.
Whittier se sice roku 2000 dočkal přestavby starého železničního tunelu na železniční trať kombinovanou se silnicí, takže je poprvé dostupný autem, ale spojení zůstává stejně obtížné. Osmiminutová jízda tmou jednosměrné štoly se řídí přesným harmonogramem – odpoledne směr ven, pak dovnitř, a v 11 večer se tunel zamyká. Kdo zaspí, má až do rána smůlu. V tomhle městě jako by stále platila vojenská večerka.
Dnes žije v Begich Towers zhruba 85 % obyvatel Whittieru. Zbytek bydlí v pár okolních domcích a v jediné další bytovce jménem Whittier Manor (ta stojí jen pár kroků od věže). Pár lidí přezimuje také na lodích v nezamrzajícím přístavu. Všichni ostatní sdílí jednu adresu – 100 Kenai Street, Begich Towers.
Třináct pater bytů, v přízemí společné prostory. Společný výtah, společná parkoviště, společné potrubí a topení. Není úniku. Jeden bývalý obyvatel to přirovnal k životu ve velkém sdíleném domě: „Říkám každému, že žijeme všichni ve stejném domě, jen máme oddělené ložnice,“ směje se Terry Benderová, která tu strávila podstatnou část života.
Mnoha přespolním to ale připadá spíš děsivé – Whittier si proto vysloužil i přezdívku „nejpodivnější město Aljašky“. Když sem přijedou turisté a nahlédnou do monotónních chodeb BTI, někdy se ptají, jestli místní nejsou uzavřená sekta nebo trestanecká kolonie.
Pravdou je, že Whittier přitahuje svérázné lidi – a vždycky přitahoval. Od chvíle, kdy armáda oblast opustila, se tu usazovali lidé hledající záměrně samotu a klid, jaký jinde nenajdou. V osmdesátých letech sem přišli první alternativci, zlatokopové štěstí, rybáři unavení hektikou větších měst.
Například Brenda Tolmanová, která se do Whittieru přistěhovala roku 1982, tu proslula chovem ochočených sobů. Dvě čistokrevné aljašské karibu má v ohradě hned naproti vchodu do Begich Towers – a když je ráno chodí krmit, turisti šílí nadšením.
Whittier zkrátka není místo, kde by někdo žil omylem či z donucení. „Je jasné, že nikdo tu nekončí náhodou,“ napsal jeden novinář. Buď se tu narodíte, nebo vás do Whittieru zavane osud. Mnozí místní si sem přišli zahojit staré rány.
Společný dům umí být plný protikladů. Na jedné straně tu není prakticky žádné soukromí – na druhé straně právě soukromí garantuje zákon. Aljašská ústava totiž výslovně chrání právo na soukromí v domácnosti, a tak i když v Begich Towers každý o každém ví, policie nemůže jen tak vkročit za dveře bytu. Například zápach marihuany je na chodbách cítit poměrně často, zvlášť v zimě, kdy se nevětrá.
Přitom podle zákona by v žádném bytě v dosahu 500 stop (150 m) od školy neměly být drogy – a tady je škola doslova hned vedle. Místní policista si ale může leda postesknout: bytové dveře jsou hranicí, kterou nesmí bez svolení překročit. Právo obyvatel na klid za zavřenými dveřmi je přednější, i když se za těmi dveřmi může dít leccos. A tak v úzkých stěnách věže občas bují drby, podezírání a všudypřítomný tlak komunity.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Whittier,_Alaska
https://www.alaska.org/detail/whittier-history
https://www.worldatlas.com/articles/have-you-heard-of-whittier-alaska-the-city-under-one-roof.html
https://allthatsinteresting.com/begich-towers
https://boltsmag.org/prosecuted-for-voting-american-samoans-alaska/
