Článek
Emil Jaroslav Bolek se narodil 13. prosince 1897 v Plzni do skromných poměrů jako nejmladší z pěti dětí pivovarského bednáře. Domovem jeho dětství byl dělnický svět západočeského pivovaru – vůně sladu, otlučené sudy a unavený otec s mozoly od obručí.
Matka mu brzy odešla. Malému Emilovi byly pouhé čtyři roky, když roku 1901 ztratil maminku Apolenu. Možná už tehdy našel útočiště ve světě fantazie – v divadle hledal smích, který doma chyběl.
Jako mladík to neměl lehké. Vyučil se příručím v koloniálu a nějaký čas pracoval i jako zedník ve Škodových závodech v Plzni. Každodenní dřina mezi regály obchodu a prachem stavby však nedokázala potlačit jeho touhu hrát.
Po večerech se nadšeně věnoval ochotnickému divadlu, kde poprvé zakusil potlesk a kouzlo proměny v jiné postavy. Už před první světovou válkou stál na prknech jako amatér a během války dokonce vystupoval jako host u kočovné divadelní společnosti Antona Brázdy.
Zatímco jiní mladíci mířili na frontu, on před skromným publikem rozechvěle deklamoval své první role – a možná právě divadlo ho uchránilo před zákopy válečné vřavy.
Po válce nastal čas splnit si sen a stát se profesionálem, třebaže začátky byly krušné. V roce 1920 vyrazil s kočovnými divadelními společnostmi a doslova putoval od štace ke štaci po malých městech.
Prošel hereckými soubory Jana Otakara Martina, Václava Mlčkovského, Rudolfa Lince či Bohdana Lachmana Život komedianta na cestách znamenal chudobu, nejistotu i nekonečné kilometry po prašných cestách.
Každý večer ale mladý Bolek vstoupil na improvizované jeviště hostinců nebo venkovských sálů a svou pílí i talentem si získával první uznání. Publikum se smálo jeho šaškovským výstupům a věřilo každému jeho slovu – ať hrál podomka, nebo venkovského strejce, vždy do postavy vtiskl kus poctivého lidového humoru.
Revoluční jeviště
Roku 1923 zakotvil v kamenném divadle – získal angažmá v Městském divadle v Kladně (1923–1927). Zde se z kočovného herce vypracoval ve zkušeného člena souboru.
Následovala štace u Východočeské divadelní společnosti v Pardubicích a potom v Olomouci (1928–1931), kde přišly první skutečně velké role. V roce 1930 zde zářil jako Peachum v avantgardní inscenaci Žebrácké opery– v té době jeho doposud nejvýraznější herecký počin.
Toužil ale po ještě větším uplatnění. Zkusil štěstí i za hranicemi: v roce 1931 odešel s ředitelem Antonínem Drašarem do činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Nové prostředí mu však mnoho velkých příležitostí nenabídlo a brzy se proto vrátil zpět do Prahy.
V roce 1932 přijal na rok angažmá v proslulém Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Pod vedením režiséra Jindřicha Honzla tam ztvárnil menší role – například básníka Apolla Ruma ve hře Svět za mřížemi.
Právě díky V+W se poprvé dostal před filmovou kameru: zahrál si drobnou úložku zloděje šperků v komedii Peníze nebo život (1932). Stál tehdy po boku hvězd a i když se na plátně jen mihl, pro mladého herce z Plzně to byl splněný sen.
Klíčový zlom nastal na sklonku roku 1933. Emil Bolek se tehdy v Praze oženil s herečkou Marií Krausovou, která byla jeho oporou a partnerkou na divadelních prknech. Současně přijal nabídku od charismatického režiséra a dramatika E. F. Buriana, který zakládal nové avantgardní Divadlo D 34.
Právě Burianův soubor, fungující od roku 1933, se stal Bolekovou osudovou štací až do poloviny 40. let. Bolek zde našel svůj skutečný smysl – spoluvytvářel divadlo politického vzdoru a umělecké avantgardy.
Jako jeden ze zakládajících členů pomáhal formovat nejen repertoár, ale i ideové směřování souboru. V divadle D 34 vznikla tajná „divadelní buňka“ Komunistické strany Československa a Bolek patřil k nejaktivnějším odbojným duším souboru spolu s kolegy jako Václav Šmeral či Ljuba Skrbková.
Na jevišti Burianova Déčka Bolek herecky dozrál. Ztvárňoval role komické i tragikomické, často s aluzemi na společenské problémy doby. Hrál například židovského sluhu Lancilotta v Burianově úpravě Kupce benátského, která varovala před narůstajícím fašismem.
Exceloval také jako vychytralý Figaro v novátorské inscenaci Lazebník sevillský (1936), kde naplno využil svůj komediální talent, zpěv i pohybové nadání. Jeho Švejk v Burianově protiválečné adaptaci Haškova románu byl prostý, lidský, ale s jiskrou vzdoru – jeden z mnoha obyčejných Pražanů postavených proti absurditě války.
Ve stínu hákového kříže
Bolek prožíval vrcholná léta kariéry, pak ale do jeho života zasáhla dějinná tragédie – německá okupace a druhá světová válka. V roce 1941 gestapo zatklo E. F. Buriana a divadlo D 42 (divadlo měnilo každý rok název – vždy písmeno „D“ + poslední dvě číslice letopočtu) bylo úředně zrušeno. Tím náhle skončilo nejplodnější období Bolekovy dráhy.
Místo aby dál otevřeně bojoval satirou proti nacismu, musel se stáhnout. Na čas odešel z Prahy a přijal angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, kde se uplatnil i jako režisér – uváděl tam znovu Burianovy zakázané inscenace, například Nezvalovu Manon Lescaut. Nacistická cenzura však brzy dohnala i tamní scénu.
Emil Bolek se nakonec vrátil do Prahy, ovšem již v kompromisním působišti. Spolu s dalšími kolegy z Burianova okruhu nastoupil do souboru Městských divadel pražských, který směl hrát pod dozorem okupačních úřadů.
Ve velkých hrách tam dostával jen vedlejší role, ale byl rád, že může vůbec hrát a přežít. Každý večer stával na jevišti Komorního divadla a pronášel repliky klasiků, zatímco v hledišti seděli i lidé v nacistických uniformách. Co se jim honilo hlavou, když sledovali českou hru? A co se honilo hlavou jemu, herci s odbojářským srdcem, který musel skrývat svůj vzdor?
Bolek totiž v letech 1941–1945 nadále působil v ilegální komunistické odbojové skupině při divadle. Za zavřenými dveřmi se s důvěryhodnými kolegy scházel po představení v šeru forbíny a plánovali drobné sabotážní akce, šíření letáků či ukrývání pronásledovaných.
Riskoval život – věděl, že kdyby ho gestapo odhalilo, čeká ho mučení a koncentrák jako Buriana. Přesto neuhnul. Ještě na podzim 1944, těsně před definitivním uzavřením všech českých divadel, vystoupil Bolek v legendární inscenaci Strakonického dudáka v režii Jiřího Frejky. Symbolicky tak na prknech dohrál, co se dalo, než se nad protektorátní kulturou zatáhla opona úplně.
I během okupace zůstával na jevišti aktivní – hrál menší role ve filmech a na prknech, ačkoli hlavní slovo měli nacističtí cenzoři. Za protektorátu se objevil ve filmech jen jako epizodkář: například jako venkovan ve snímku Městečko na dlani (1942) či četník v Barboře Hlavsové (1942).
Nebyly to zdaleka vysněné úlohy, ale pomáhaly mu zapomenout na válečné útrapy. Když v květnu 1945 Praha povstala, Bolek nechyběl – spolu s dalšími divadelníky se ještě během posledních bojů podílel na ustavení Revoluční odborové rady divadelníků.
Osudové rány a Národní divadlo
Po válce se Emil Bolek vrátil ke starým spolubojovníkům. Obnovilo se Burianovo divadlo (pod názvem D 46) a Bolek se v něm v roce 1945 opět objevil na scéně po boku kolegů z dřívějška. Jenže poválečná euforie netrvala dlouho. V Burianově souboru brzy došlo k rozkolu – střetly se odlišné umělecké vize a možná i unavená ega starých harcovníků.
Bolek se kvůli narůstajícím neshodám s Burianem rozhodl odejít. Nebylo to snadné, opouštěl divadlo, které tolik miloval a za války pomáhal zachránit. Spolu s ním odešla i herečka Marie Burešová či manželé Machníkovi – všichni zamířili do pražského Národního divadla.
Dne 1. srpna 1946 se tak Emil Bolek ve svých necelých padesáti letech stal členem činohry Národního divadla. Pro venkovského kluka z Plzně to byl vrchol kariéry – stanout na první scéně země. Zpočátku dostal i pár výraznějších příležitostí, ale postupně se zařadil mezi spolehlivé charakterní herce vedlejších rolí.
Vytvořil zde na sedm desítek postav – od bodrých strýců po komické figurky – a každou obdařil poctivostí a citem pro detail. Patřil k tzv. „užitečným hercům“: možná nehrál hlavní role, ale bez něj by ansámbl nebyl úplný. Jeho lidskost a smysl pro spravedlnost oceňovali i umělečtí šéfové ND, zejména režisér Jiří Průcha.
Profesní triumf na prknech Národního divadla však provázela těžká zkouška v soukromí. Manželům Bolkovým se roku 1941 – uprostřed válečné nejistoty – narodil syn Ivan, pozdní a vytoužené dítě. Jenže chlapec začal po válce často stonat a rodiče trnuli obavami.
V roce 1948 sedmiletý Ivan náhle zemřel. Emil pak ještě nějaký čas zkoušel hrát dál a svou hluboký zármutek proměňoval v niterné herectví – snad i proto dokázal tak věrohodně zahrát zoufalé postavy, které ztratily vše.
Ale manželství s Marií se pod tíhou společné tragédie ocitlo v troskách. V roce 1955 byli rozvedeni. Odešla mu životní partnerka a domov znovu zel prázdnotou.
Na prknech však Emil Bolek zůstával až do konce padesátých let. Od prosince 1957 byl v ND sice už jen formálně zaměstnán na částečný úvazek, protože věk a zdravotní obtíže ho donutily zvolnit.
Definitivně odešel do důchodu v květnu 1959 – to už cítil, že mu ubývá sil. Ještě roku 1958 se dočkal pocty v podobě titulu zasloužilý umělec. Nová komunistická moc si považovala jeho věrnosti ideálům – vždyť Bolek zůstal přesvědčeným komunistou a bojovníkem za spravedlnost celý život.
Po odchodu z divadla se stáhl z veřejnosti. Emil Bolek zemřel 30. srpna 1961 ve věku 63 let. Podle oficiálních údajů skonal ve svém rodném městě Plzni, byť některé prameny uvádějí, že poslední chvíle dožil v Praze. Tak či onak, jeho život se uzavřel bez velké slávy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Bolek
https://www.csfd.cz/tvurce/22844-emil-bolek/biografie/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5928:bolek-emil&Itemid=286&lang=cs
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BOLEK_Emil_1897%E2%80%931961
https://www.kinobox.cz/osobnosti/23157-emil-bolek
https://www.krajskelisty.cz/praha/28713-synek-plzenskeho-bednare-to-dotahl-az-do-narodniho-aneb-hornickuv-zapomenuty-strycek-tajnosti-slavnych.htm
