Estébáci si spletli slušnost Jana Vodňanského se slabostí. Skoro 10 let se ho marně snažili zlomit

Jan Vodňanský se narodil 19. června 1941 v Praze. Jako dítě koktal a za války prožil i americký nálet na Vinohrady v únoru 1945, který si později pamatoval jako mimořádně silný zážitek.

Jeho otec byl na počátku padesátých let nedobrovolně vyloučen z KSČ. Pro syna to znamenalo takzvaný kádrový škraloup: rodinné zázemí, které mohlo rozhodnout o tom, kam smí člověk studovat a jakou profesní cestu mu režim dovolí.

Vodňanský absolvoval gymnázium v Korunní ulici a poté studoval na ČVUT. V roce 1965 získal inženýrský titul a krátce pracoval jako projektant. Jeho skutečný zájem ale mířil jinam: psal básně, texty, spolupracoval s Československým rozhlasem a pohyboval se kolem pražské umělecké scény.

S Petrem Skoumalem se seznámil v polovině šedesátých let. Na pražských jevištích se dvojice objevila už v roce 1962, systematická spolupráce však přišla až později. Vodňanský psal texty, Skoumal skládal a hrál na klavír. Společně vytvořili jeden z nejoriginálnějších autorských tandemů své doby.

Spolupráci na čas přerušila povinná vojenská služba u tankového praporu v Milovicích. Vodňanský se tam přihlásil také ke studiu filozofie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Na vojnu později vzpomínal i s humorem. Veliteli prý přišel dopis z Prahy s žádostí, aby Vodňanského uvolnil k převzetí ceny za nejlepší text pro Václava Neckáře. Velitel se nad nenápadným vojákem podivil.

„Vodňanský, vy jste takový nenápadný! A opravdu budete zítra, tak jako já teď stojím daleko od vás, tak budete vy od Kubišové, Vondráčkové a Neckáře?!“ vzpomínal Vodňanský.

Velitele těšilo, že má ve své jednotce člověka s takovým uměleckým zázemím. Vodňanský to po letech shrnul jednoduše: „Takže jsem to měl dobré.“

Po dvouleté pauze se Vodňanský a Skoumal znovu výrazně představili 16. dubna 1969 na večírku Mladé fronty v kavárně Savarin. Vystoupili před Karlem Krylem a publikum jejich humor i narážky četlo v jasném kontextu srpnové okupace roku 1968.

Písně jako Mičurinova ulice, Jak mi dupou králíci nebo Maršálové nebyly otevřenými politickými proslovy. Právě proto mohly působit tak silně. V absurdních obrazech, slovních hříčkách a zdánlivé naivitě se skrývalo něco, co publikum pochopilo okamžitě.

Od podzimu 1969 hráli denně v Činoherním klubu pořad S úsměvem idiota. Představení mívalo vyprodaný sál, ale mezi diváky seděli také lidé, kteří o obsahu podávali hlášení.

Koncem roku 1969 otiskla Tribuna rozhořčený dopis čtenáře. Ten tvrdil, že Jak mi dupou králíci hanobí boj po boku sovětské armády, protože mu melodie připomínala píseň Směr Praha, přes spáleniště přes krvavé řeky.

Právník Státního divadelního studia autory hájil: písně se prý na tutéž melodii nezpívaly a celé obvinění označil za politické zostouzení. Rozhořčený čtenář však neustoupil. „Na svém stanovisku nemám co měnit,“ prohlásil.

Udání nechodila jen do redakcí a divadla. Dostávala se i k Státní bezpečnosti. Ta věděla o Vodňanského kontaktech s Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a dalšími lidmi z opozičních kruhů. Vyhodnotila ho jako vhodného kandidáta ke spolupráci.

V roce 1975 zazvonili u Vodňanského doma dva příslušníci StB. Odvezli ho do Bartolomějské ulice, kde ho zhruba pět hodin nutili ke spolupráci.

Křičeli na něj, hrozili pěstí a přesvědčovali ho, že si odmítnutím zničí život. Propustili ho až večer, vyčerpaného, hladového a vystrašeného.

Doma ho navštívili Petr Skoumal a Táňa Fischerová. Našli ho takřka zhrouceného. Vodňanský měl pocit, že se vrací atmosféra padesátých let. Ve výslechové místnosti navíc visel portrét Felixe Edmundoviče Dzeržinského, zakladatele Čeky a symbolu sovětského represivního aparátu.

StB na něj založila svazek s krycím jménem Vodník v kategorii KTS, tedy kandidát tajné spolupráce. Počítala s tím, že dříve nebo později ustoupí. Následoval také dvouletý zákaz veřejného vystupování.

Vodňanského svazek později prostudoval badatel Radek Schovánek z Archivu bezpečnostních složek. Podle něj StB u části intelektuálů opakovala stejnou chybu: jejich slušnost a zdrženlivost pokládala za bázlivost.

„Nikdy nepochopili, že tito lidé měli přesnou hranici, přes kterou nejel vlak, a tou bylo pomáhat zlu, které tady vládlo, a zrazovat přátele,“ shrnul Schovánek.

Vodňanský se nepouštěl do teatrálních střetů. Zdvořile odmítal pozvání do luxusních restaurací, nabídky kariéry v divadle či filmu i další pokusy, jak ho přimět k závazku.

Trval na tom, aby mu StB posílala oficiální předvolání. Vyslýchat ho měli v kanceláři, ne na neurčených místech. Požadoval také možnost přečíst si protokol. Byly to zdánlivě malé věci, ale v prostředí, kde tajná policie chtěla člověka zbavit jistoty a kontroly, měly velký význam.

Nakonec musela StB jeho svazek překvalifikovat na kategorii prověřovaná osoba. Kandidát na spolupráci se nestal spolupracovníkem.

V roce 1976 si Vodňanský mezi výslechy podal žádost o výjezdní doložku do Spojených států. Chtěl navštívit Jiřího Voskovce.

Při jednom z výslechů naznačil příslušníkům StB, že mu po odmítnutí spolupráce asi doložku nevezmou. Dostalo se mu překvapivé odpovědi.

„Ale prosím vás, co si o nás myslíte. Proč bychom to dělali. Samozřejmě, jeďte si za Voskovcem. Pak si o tom popovídáme,“ vzpomínal.

Do USA odjel s Jitkou Shánilcovou, svou budoucí manželkou. S Voskovcem strávili v New Yorku téměř tři týdny a poté navštívili Josefa Škvoreckého ve Washingtonu.

Voskovec jim doporučoval, aby se do Československa nevraceli. Praha podle něj „není pro živé lidi“. Vodňanský však věděl, že potřebuje publikum a kontakt s lidmi. Nebyl výtvarník, který může tvořit o samotě. Kdyby nebylo možné hrát veřejně, byl připravený vystupovat po soukromých bytech.

„Vraceli jsme se a věděli, že se tu dojde k něčemu, co pak dostalo jméno Charta,“ řekl později.

Dne 18. března 1977 se Jan Vodňanský oženil s Jitkou Shánilcovou. Svědky byli Ludvík Vaculík a Sergej Machonin.

Na podzim téhož roku Vodňanský v kavárně Slavia podepsal Chartu 77. Podpis předal Vlastě Chramostové, v přítomnosti Václava Havla. Sám tento krok vnímal i jako reakci na Antichartu, režimem organizovanou kampaň, která měla chartisty veřejně izolovat a zostudit.

Od té chvíle už režim neměl důvod předstírat, že je Vodňanský jen nepohodlný humorista. Byl pro něj otevřeným oponentem. Jan Vodňanský zemřel 10. března 2021 ve věku devětasedmdesáti let na covid-19.

Zdroje:

https://www.pametnaroda.cz/cs/vodnansky-jan-20160504-0

https://plus.rozhlas.cz/estebaci-lamali-vodnanskeho-aby-udaval-disidenty-jeho-zdvorilost-povazovali-za-8455653

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/jan-vodnansky-spisovatel-dilo-vzpominky_2103221012_tzr

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/jan-vodnansky-pamet-naroda-zivot-estebaci-vyslech-zdvorilost_2103300803_tzr

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/jan-vodnansky-charta-77-koronavirus_2103110838_pj

https://www.ceskatelevize.cz/tv-program/11.03.2021/