Článek
Georgiu Mercadente Manulescu se narodil v květnu 1871, syn kavaleristy, ve valašské nížině na úpatí Karpat. V roce 1884, ve třinácti letech, dezertoval z rumunské vojenské školy - první z dlouhé řady útěků, které měly definovat celý jeho další život.
O rok později, jako čtrnáctiletý, utekl jako černý pasažér do Konstantinopole, ukrytý mezi nákladem, bez peněz, bez plánu, s jedinou jistotou, že domov už za sebou nechal navždy. V Athénách okouzlil řeckou královnu - patnáctiletý chlapec z venkova, který si už tehdy uměl vydobýt přístup tam, kam nepatřil, jako by se šarm a drzost, které ho o patnáct let později proslavily po celé Evropě, formovaly už v těchhle raných, chaotických letech útěku.
Ve třiadvaceti letech se vydal na cestu kolem světa - Halifax, Chicago, San Francisco, Honolulu, Yokohama. Byla to cesta, jaká by vyžadovala jak odvahu, tak bezostyšnost, protože Manolescu na ni nevyrazil s pořádným jměním, ale se schopností přesvědčit kohokoliv, že si zaslouží víc, než mu skutečně patřilo - dovednost, kterou zdokonaloval na každém kontinentu, který navštívil, od amerických přístavních měst až po japonské přístavy na druhém konci světa.
Zpátky v Evropě okrádal smetánku Paříže, Londýna a Nice - města, kde se scházela stejná bohatá, znuděná společnost, jaká se o pár let později stala jeho hlavním loveckým revírem, lidé toužící po nových tvářích a exotických titulech, ochotní věřit cizinci s dobrými způsoby dřív, než by ho podrobili jakémukoliv skutečnému prověření.
Oženil se s německou hraběnkou, jako kníže z vlastní milosti, titul, který si sám udělil a který mu nikdo dlouho nedokázal vyvrátit, protože sebejistota, se kterou ho nosil, působila přesvědčivěji než jakýkoliv skutečný rodokmen - manželství, které mu na čas zajistilo přístup do kruhů, kam by se sám, bez urozeného jména, nikdy nedostal. Proslavil se i jako boxer a závodník s motorovými čluny - koníčky, jaké si mohl dovolit jen muž s penězi, a Manolescu peníze měl, i když nepřišel tak, jak svým společníkům tvrdil.
Vánoce v Berlíně
O Vánocích 1900 začal mimořádně úspěšné tažení berlínskými hotely. Postupoval systematicky, luxusní podnik za luxusním podnikem, s klidem muže, který ví přesně, jak se má chovat, aby ho nikdo nepodezíral - oblečen bezchybně, mluvící několika jazyky, s manýrami, jaké si běžný zloděj nikdy nedokázal osvojit.
Berlín v tu dobu žil vlastní, přebujelou sezónou plesů a večeří, plnou bohatých hostů z celé Evropy, kteří se v honosných hotelových halách míjeli, aniž by se navzájem důkladně znali - ideální prostředí pro muže, který se dokázal během jednoho večera stát nejzajímavější osobou u stolu.
Recepční mu otvírali dveře, číšníci mu nosili nápoje, hoteloví hosté si s ním rádi povídali u večeře, aniž by kdo z nich tušil, že muž, kterému právě děkují za příjemnou konverzaci, jim za pár hodin prohledá pokoj. Patnáctého ledna 1901 ho konečně dostihli - v Janově, na útěku, s kořistí, kterou už nestihl proměnit v hotovost, chycen ve chvíli, kdy si musel myslet, že už má nejhorší za sebou.
Před soudem třetího trestního senátu vyšlo najevo, jak hluboko dokázal proniknout. Nebyl to jen zloděj. Byl to kníže Lahovary - jméno, které v lepší společnosti otevíralo dveře, které si zloděj z rumunské vesnice sám vyrobil, a které fungovalo tak dokonale, že ho jako knížete vítali lidé, kteří by obyčejného zloděje nepustili ani na práh.
Svědkové před soudem popisovali muže, kterého znali roky, se kterým večeřeli, tančili, hráli karty - a najednou zjišťovali, že celou tu dobu mluvili se zlodějem, který jim ukradl důvěru stejně snadno jako šperky. Někteří z nich se u výslechu museli přiznat, že mu dokonce půjčovali peníze, přesvědčeni, že jednoho dne dostanou zpátky víc, než kolik knížeti z vděčné šlechtické rodiny svěřili.
Spoluobžalovaným byl jeho komplic, který si říkal kníže Nicotin - ve skutečnosti Ignaz Skamperl, muž bez jediné kapky urozené krve, stejně jako sám Manolescu. Lékařští znalci se jednomyslně shodli, že obžalovaný je duševně nemocný a nepatří do vězení, ale do léčebny - posudek, který dodnes vyvolává otázku, jestli šlo o skutečnou diagnózu, nebo o poslední, nejrafinovanější trik muže, který dokázal přesvědčit i psychiatry, že si zaslouží mírnější zacházení.
Drahé paměti
V roce 1905 vydal své paměti - Ein Fürst der Diebe (Kníže zlodějů) a pokračování Gescheitert (Ztroskotanec). Byl to senzační úspěch, kniha, kterou si evropská čtenářská veřejnost doslova rvala z rukou, fascinovaná stejnou kombinací šarmu a bezostyšnosti, jaká Manolescua kdysi provedla nejluxusnějšími hotely kontinentu.
Nejrafinovanějším Manolescuovým trikem ale nebyly paměti samotné. Byla to hrozba, že je napíše. Za vynechání některých dobrodružství z knihy mu bývalí zúčastnění - tedy jeho vlastní oběti, muži a ženy, kteří nechtěli, aby se jejich jména objevila ve skandální knize čteném po celé Evropě - zaplatili údajně výrazně víc, než kolik vydělal na samotných pamětech.
V roce 1907 se Langenscheidt neúspěšně pokusil získat pro druhý díl pamětí spisovatele Karla Maye - muže, který sám kdysi seděl ve vězení za podvod, ještě dřív, než se proslavil dobrodružnými romány o Divokém západě. Nabídka spojující dva bývalé podvodníky k sepsání knihy o třetím se nakonec nenaplnila.
Manolescu zemřel v roce 1908, druhého ledna, v Miláně, na následky amputace části ramene. Bylo mu šestatřicet let . Po sobě zanechal dvanáct obleků, čtyřicet hedvábných košil, deset párů lakovaných bot - a padělaný šlechtický diplom.
Byl to inventář, který dokonale vystihoval muže, jenž celý život investoval do zdání bohatství víc, než do bohatství samotného - šatník urozeného pána, doklad urozeného původu, a nic z toho skutečné.
Krull, Monescu a kníže zlodějů na plátně
Jeho paměti, zvlášť druhý díl, posloužily Thomasi Mannovi jako inspirace pro román Vyznání hochštaplera Felixe Krulla - Mann na knize pracoval od roku 1905, přímo v době, kdy se Manolescuovy paměti objevily na pultech, a myšlenku na příběh šarmantního podvodníka si nosil v hlavě dalších téměř padesát let, než ho nakonec dokončil krátce před vlastní smrtí v padesátých letech dvacátého století.
Ernst Lubitsch pojmenoval podle něj klenotníka a podvodníka v komedii Nesnáze v ráji z roku 1932 - postavu Gastona Monesca, kterou ztvárnil Herbert Marshall po boku Miriam Hopkinsové a Kay Francisové, film, který dodnes patří mezi vrcholy tehdejší hollywoodské komedie. Filosof Peter Sloterdijk ho o desítky let později označil za „podvodníka století“.
Jeho život se dočkal hned několika filmových zpracování. V roce 1920 to byly Manolescovy paměti v režii Richarda Oswalda, v roce 1929 Manolescu - král podvodníků Viktora Tourjanského, a v letech 1932 a 1933 Manolescu, kníže zlodějů Williho Wolffa, natočený v berlínských ateliérech Johannisthal a na místě ve švýcarském St. Moritz, s Ivánem Petrovičem, Alfredem Abelem, Ellen Richterovou a Mady Christiansovou v hlavních rolích.
Snímek, který vznikl a byl uveden do kin doslova v okamžiku, kdy se veselá, dekadentní atmosféra Výmarské republiky měnila v temnou realitu nacistické Německé říše, jako by symbolicky uzavíral celou éru, ve které Manolescuův typ podvodníka-gentlemana ještě dokázal fascinovat publikum bez stínu toho, co mělo přijít.
V roce 1972 přibyla ještě televizní adaptace režiséra Hanse Questa s příznačným názvem Manolescu - takřka pravdivý životopis podvodníka. Objevil se i v pokleslé pulpové literatuře, ve vlastní sérii o sedmadvaceti dílech přirovnávané k dobrodružstvím Arsèna Lupina.
Zdroje:
https://de.wikisource.org/wiki/Manolesco,_der_K%C3%B6nig_der_Diebe_vor_Gericht
https://books.google.com/books/about/Georges_Manolescu_und_seine_Memoiren.html?id=qfjgmhw-XMcC
https://tmjb.klostermann.de/TM_Jahrbuch_19_2006.pdf
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/00168890.2021.1977227
https://www.karl-may-wiki.de/index.php/Georges_Manolescu
https://www.filmportal.de/film/manolescu_5417a422f6b948f6b2f0d1c144a1c96b
