Fešák nejen na plátně: Karel Heřmánek, muž s uhrančivým pohledem a hlasem, kterému nejde odolat

Dospívající Karel mířil spíš k technice: vystudoval stavební průmyslovku, koketoval s myšlenkou na architekturu. Chvíli snil i o filmové režii. Nakonec ale poslechl volání vnitřního hlasu a zkusil štěstí jako herec.

Na pražské FAMU ho nevzali, osud ho však zavál do Brna – a tam, na Janáčkově akademii múzických umění, našel druhý domov. Školu absolvoval v roce 1972 spolu s budoucími hvězdami Jiřím Bartoškou, Pavlem Zedníčkem či Janou Švandovou. Prkna znamenající svět se stala jeho láskou na celý život.

První angažmá získal v brněnském avantgardním souboru Divadla na provázku. Mladý herec tehdy hltal všechno nové a odvážné. S partou spolužáků – Bartoškou a Zedníčkem – záhy následoval věhlasného režiséra Evalda Schorma do Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Schorm, který předtím nemohl točit filmy kvůli komunistickému zákazu, rozvíjel herecký talent svých svěřenců s nebývalou empatií. „Profesně mě nejvíce ovlivnil režisér Evald Schorm. Byl to můj duchovní otec,“ vzpomínal Karel Heřmánek po letech. Schorm herce vedl laskavě a nenápadně; dával jim spoluvytvářet role, nechal je dýchat spolu s postavami. Právě pod jeho vedením vyzrál Heřmánek ve výrazného charakterního umělce.

Koncem sedmdesátých let se Heřmánek s kolegy vrátili do Prahy, do legendárního Divadla Na zábradlí. Tam strávil třináct let a zrodily se tu jeho největší divadelní postavy. Jako Dmitrij Karamazov v Schormově adaptaci Dostojevského románu bral divákům dech – na jevišti vedle Bartošky a Zedníčka bojoval s vášněmi i vinou s takovou intenzitou, že publikum nedokázalo ani dýchat.

V těch letech byl Heřmánek na vrcholu svých hereckých sil. Charismatický, s podmanivým hlasem a uhrančivým pohledem, uměl být stejně přesvědčivý jako milovník i jako padouch. Kdo ho viděl na prknech Na zábradlí, odnášel si zážitek na celý život.

Před filmovou kamerou stanul poprvé už v roce 1972, ale naplno se prosadil až v osmdesátých letech. Jeho filmografie z té doby je pestrá a neobyčejná. Publikum si ho zamilovalo jako elegantního podvodníka Huberta v retro komedii Fešák Hubert (1984) nebo coby všemocného Lucifera ve filmové pohádce S čerty nejsou žerty (1984).

Právě role pekelného knížete, který s cynickým úsměvem trestá hříšníky, učinila z Heřmánka ikonickou tvář – dodnes si celé generace vybaví jeho pobavený výraz a hluboký hlas pronášející: „Ale z pekla štěstí, přátelé…“

Stejně tak dojímal v dojatém úsměvu tatínka Proška v Smrti krásných srnců (1986), filmu podle povídek Oty Pavla. Kritika vyzdvihovala, jak v Heřmánkově projevu ladí humor s dojetím, šarm s lidskostí. Stal se symbolem charismatického bonvivána se smyslem pro spravedlnost.

Jenže doba, ve které zářil na plátně, měla i odvrácenou tvář. Československo osmdesátých let svírala normalizace a umělci se nevyhnuli tlakům režimu. Karel Heřmánek nebyl výjimkou. Stejně jako mnozí kolegové nakonec i on podepsal v roce 1977 takzvanou Antichartu – veřejné provolání loajality komunistickému režimu, které odsuzovalo disidentskou Chartu 77.

Odmítnout podpis na okázalém shromáždění v Národním divadle dokázala jen hrstka odvážných a mladý Heřmánek mezi nimi tehdy nebyl. Stejně jako drtivá většina jeho kolegů, v té atmosféře strachu nenašel sílu se vzepřít režimu.

A tak zatímco v soukromí vládl strach a kompromisy, na plátně ztělesňoval odvahu a šarm. Životní realita ale uměla být dramatičtější než film. V polovině osmdesátých let prožil Heřmánek osobní krizi, která ho zasáhla hlouběji než všechny role. Jeho první manželství se začalo rozpadat.

Vzal si ženu mimo herecké kruhy – zubařku Stanislavu – a měli spolu dvě dcery, Kristýnu a Karolínu. Jenže rodinná idyla vzala za své. Manželství provázely vleklé spory a odcizení. V zákulisí hereckého světa se šeptalo o Heřmánkových avantýrách; on sám tehdy prožíval vášnivý vztah s herečkou Vilmou Cibulkovou, o šestnáct let mladší kolegyní z divadla.

Zamilovali se do sebe při společném účinkování Na zábradlí a nějaký čas tvořili bouřlivě zamilovaný pár. Mladá Vilma však brzy odešla za angažmá do Národního divadla – a tam našla jiného, mnohem staršího partnera, režiséra Miroslava Macháčka.

Heřmánek zůstal sám a zrazený. Krach prvního manželství nesl těžce: rozvod v polovině 80. let byl bouřlivý a bolestný. S bývalou ženou si prý dodnes nedokázali odpustit. O skutečných příčinách jejich rozkolu mlčel – to tajemství si vzali oba s sebou – ale hořkost, kterou v něm rozvod zanechal, byla zřejmá.

Možná právě tehdy se v něm něco uzavřelo. Spousta jiných by se stáhla do ústraní, ale Heřmánek se vrhl do práce s ještě větší vervou – a také do bujarých tahů s přáteli, které měly zahnat smutek. Jedna taková noc plná alkoholu a hazardu se málem stala osudnou.

Herec Pavel Zedníček později vyprávěl pikantní historku z poloviny 80. let, kdy spolu s Heřmánkem cestovali za natáčením: „Hráli jsme na zájezdu v Prostějově. Večer po představení jsme hupsli do taxíku směr Praha na ranní filmování. Třetí den už to bylo jednotvárné, a tak Karel prohlásil, že by to chtělo zažít nějaké dobrodružství.“ Zedníček navrhl odbočku k strýci na Moravě, kde je hostitel vydatně napojil slivovicí a vyprovodil až ve tři ráno.

Na dálnici u Devíti křížů pak Heřmánek zastavil auto, že si odskočí. Jenže venku zuřila noc a všude bylo zavřeno, tak vykonal potřebu u krajnice. Najednou projela okolo černá šestsettrojka, vyskočil chlap a začal čůrajícího Karla mlátit pendrekem do hlavy,“ líčil Zedníček dramatické chvíle.

Heřmánek stačil uskočit zpátky do auta a ujeli. V sedm ráno dorazili přímo na plac – Karel s hlavou od krve, otřesený a potlučený. Kolegové ho okamžitě odvezli do nemocnice. Naštěstí žádné vážné zranění, jen šok a pár stehů. Ještě dopoledne se vrátil na natáčení a točilo se dál. A jako by mu to nestačilo, druhý den chtěl prý to dobrodružství zažít znova, smál se Zedníček.

Právě v takové životní etapě – zklamaný láskou, unavený rutinou a současně lačný nových impulzů – potkal ženu, která mu zachránila srdce. Bylo krátce po rozvodu, druhá polovina 80. let, když se Karel při práci v dabingovém studiu poprvé setkal s mladičkou televizní hlasatelkou Hanou Vávrovou.

Ona měla pouhých dvacet pět, on přes čtyřicet a na duši šrámy. Hana později vzpomínala, že ji zaujal hned na první pohled: „Připadal mi takový smutný,“ líčila jejich seznámení, „ale jeho oči byly upřímné a sympatické.“ Ač byl Heřmánek tehdy uzavřený do sebe, udělal na ni dojem. Když sebral odvahu a pozval ji na rande, nezaváhala. „Od té doby jsme už pořád spolu,“ řekl herec později s úsměvem. Jejich láska nabrala rychlý spád – a navzdory patnáctiletému věkovému rozdílu neuvěřitelnou sílu.

V říjnu 1989 se jim narodil syn Karel a o rok později syn Josef. Svatbu ale načasovali až po revoluci, v roce 1992, a pojali ji s humorem sobě vlastním. „Karel mě požádal o ruku a mým rodičům tehdy řekl, že by měli být rádi, že si mě bere – protože mám dvě nemanželské děti,“ smála se Hana Heřmánková.

Třetí syn František přišel na svět až v roce 2001, když už byli manželé zralí a pevně usazení ve společném životě. Heřmánek s Hanou tvořili jeden z nejpevnějších párů českého showbyznysu. V dobrém i zlém stáli při sobě, doma i v práci – a oba dobře věděli, že takové štěstí není samozřejmost.

„Musíte se oba respektovat, neusnout na vavřínech a o vztah pečovat, jako by byl stále na začátku. Prostě tomu druhému dokazovat lásku co nejvíce a ukazovat, že si ho stále vážíte,“ prozradili jednou svůj recept na šťastné manželství. I po desetiletích spolu dokázali trávit prakticky 24 hodin denně – a nezevšedněli si.

Listopad 1989 převrátil v Československu životy a Karel Heřmánek u toho nemohl chybět. Jako většina umělců euforicky vítal pád komunistického režimu. Z jeviště Divadla Na zábradlí, které mělo k disentu vždycky blízko, tleskal návratu Václava Havla a svobodě tvorby. Jenže zakrátko přišlo vystřízlivění i spory.

Na Zábradlí se po revoluci vrátil legendární režisér Jan Grossman – a soubor se rozdělil na dvě skupiny. Heřmánek, Bartoška, Zedníček a další stáli v čele jakési vzpoury proti Grossmanovu vedení. Příčiny rozkolu byly složité, pramenily z odlišných představ o směřování divadla. Faktem je, že v roce 1991 dal Karel Heřmánek výpověď. Odešel z renomované scény a rozhodl se postavit na vlastní nohy.

Spolu s Hanou a partou přátel založil Divadlo Bez zábradlí – jedno z prvních soukromých divadel u nás. Ten název nebyl náhodný. Málokdo tehdy chápal jeho vtip; spíš ho vnímali jako drzé gesto vůči bývalému působišti. Bez zábradlí – tedy bez omezení, bez bariér – chtěl Heřmánek navázat na odkaz legendárního Zábradlí, ovšem po svém.

Pravda ale je, že brzy poznal, jak tvrdý chleba je svobodné podnikání v kultuře. Z počátku mu pomohla euforie doby: část kolegů zůstala věrná, kamarádi jako Bartoška či Zedníček pomáhali novou scénu rozjet. Prvním útočištěm byl skromný sál Žižkovského divadla, poté přesídlili do pronajatého prostoru Ta Fantastika, pak do kulturního domu Gong ve Vysočanech.

Pět let kočovali, než uspěli ve výběrovém řízení na stálou scénu v centru Prahy – v paláci Adria, kde dříve sídlilo Divadlo za branou. Tam si konečně vybudovali důstojný domov, ovšem za cenu obrovských nákladů.

„Postavit se na vlastní nohy není žádný med,“ povzdychl si Heřmánek po letech. Starosti o provoz 3200 metrů čtverečních, shánění peněz, správa budovy – to vše najednou leželo na jeho bedrech. Divadelní romantika musela ustoupit tvrdé realitě podnikání.

Heřmánek to však nevzdal. S nesmírnou energií, umem a někdy i lišáckou taktikou se mu podařilo divadlo stabilizovat. Pomáhala mu v tom výrazně jeho žena Hana – zatímco on byl uměleckým ředitelem a principálem, ona se ujala manažerského vedení. Společně přestáli těžké začátky, ekonomické krize i proměnlivé nálady publika.

Z kdysi rebelského projektu vybudovali rodinnou firmu, která se zapsala do dějin polistopadové kultury. Divadlo Bez zábradlí se stalo známou značkou – poskytovalo lehčí, divácky vděčný repertoár, jaký doba žádala. Heřmánek do svého sálu přivedl slavné režiséry: Jiří Menzel mu režíroval řadu komedií (Blbec k večeři, Každý rok ve stejnou dobu, apod.), díky čemuž měl dlouhé roky vyprodáno.

Sám si občas vyzkoušel režii a dál stál na jevišti jako herec – třeba v inscenaci Garderobiér, kde exceloval v roli stárnoucího principála. „Jsem pyšný na představení, která se u nás hrají léta a diváci o ně mají stále zájem,“ říkal spokojeně. Ne všechna kritika jeho dramaturgii a styl chválila, ale diváci ho milovali. Karel Heřmánek dokázal, že dobré divadlo může dělat i kompromisní byznys: vyprodat sál a přitom rozdávat radost.

Léta plynula a z někdejšího bohémského herce se stal uznávaný impresário. Pořád v sobě měl rebelii, ale také pocit zodpovědnosti. Když přišla nečekaná zkouška v podobě pandemie covidu, zachoval se způsobem, který mnohé překvapil. Na podzim 2020 se situace v zemi zhoršovala a řada umělců protestovala proti omezování kultury. Heřmánek však vystoupil opačně: napsal tehdejšímu premiérovi Babišovi a ministru zdravotnictví dopis, v němž vyzval vládu k dočasnému uzavření divadel.

Varoval, že herci – zejména ti starší – jsou v ohrožení života a nechránění. „Herci jsou v tuto chvíli nejohroženější skupinou,“ apeloval a otevřeně přiznával strach o své kolegy. Nechtěl za jejich zdraví nést zodpovědnost, proto raději požadoval zastavení představení. Bylo to nečekané volání opatrnosti v branži plné horkých hlav. Mnozí jeho kolegové s ním nesouhlasili.

Principál Jan Hrušínský veřejně prohlásil, že bránit hercům hrát je pro kulturu smrt, a označil Heřmánkův krok za zbytečný poplach. Asociace divadelních profesionálů se od Heřmánkova dopisu distancovala jako od „ojedinělého postoje“. Jenže Karel Heřmánek se nenechal zviklat. Pro něj bylo důležitější chránit lidské životy než krátkodobý potlesk.

Podobných vnitřních bitev svedl v životě víc, a ne všechny byly vidět navenek. Mezitím se doma nenápadně chystal velký přelom. Po třiceti letech v čele divadla se Heřmánek rozhodl předat štafetu mladším. Stárnul – a uvědomoval si, že energie ubývá. Roku 2021, v době covidové nejistoty, svěřil vedení Divadla Bez zábradlí svým dvěma synům.

Karel Heřmánek mladší se stal uměleckým šéfem, Josef ředitelem odpovědným za provoz. Rodiče jim samozřejmě dál stáli po boku jako mentoři, ale oficiálně se stáhli do pozadí. Nebyl to úplně snadný proces – proběhlo pár vyhrocených debat.

Nicméně Heřmánkovi starší věřili, že synové si najdou svou cestu. „Držíme jim palce a myslím, že se jim daří. Není to jednoduché, ale jdou do toho s vervou,“ říkala Hana Heřmánková v roce 2023 s nadějí v hlase. Divadlo Bez zábradlí tak skutečně dostálo svému jménu – stalo se rodinným podnikem bez bariér mezi generacemi.

Karel Heřmánek se tedy mohl stáhnout trochu do ústraní. Už nemusel denně řešit chod divadla, mohl se těšit z úspěchů dětí. Jeho nejstarší syn Karel ml. se prosadil jako herec (dokonce převzal některé otcovy role) a nyní zkoušel i režírovat. Josef řídil divadlo z pozice manažera.

Dcery z prvního manželství, Kristýna a Karolína, žily spokojeně svými uměleckými koníčky – jedna zpívala v kapele, druhá se věnovala výtvarnu a s manželem navrhovala nábytek. A nejmladší František? Ten v dospívání zamířil jinam: studoval v Londýně a světu divadla se zatím vyhýbal.

Heřmánek s Hanou zůstávali aktivní – ale po sedmdesátce už Karel přece jen zvolnil tempo. Sem tam si zahrál ve filmu nebo seriálu, spíš pro radost. Naposledy si střihl menší roli v televizní minisérii Mozaika (2023), kde po boku Taťjany Medvecké připomněl své neopadávající charisma. Když ho člověk potkal, pořád to byl ten elegantní muž s pronikavým pohledem a milým úsměvem. Nikdo by nehádal, že za tím úsměvem se začíná skrývat tiché utrpení.

Na jaře 2024 totiž Karla Heřmánka zradilo zdraví. Z nenadání ho zasáhly prudké bolesti v obličeji – lékaři diagnostikovali zánět trojklanného nervu, jednoho z hlavových nervů. Následky byly kruté: kvůli zánětu mu ochrnula polovina obličeje. Charismatická tvář, která uměla vyjadřovat ty nejjemnější emoce, zčásti ztuhla a přestala poslouchat.

Heřmánek to zpočátku tutlal, ale v květnu 2024 musel zrušit několik představení. Novinové titulky šokovaly veřejnost: „Vážné problémy Karla Heřmánka (76): Ochrnula mu tvář!“ léčba byla nejistá a mohlo jít i o trvalé následky. Karel se však jako vždy nechtěl vzdát. Podstoupil intenzivní léčbu a rehabilitace.

O pár měsíců později už zase stál po boku manželky na červeném koberci filmového festivalu v Karlových Varech – vypadalo to, že tp nejhorší je zažehnáno. Fotografové ho zachytili v červenci 2024, jak se usmívá do objektivů a popíjí sklenku při večírku na počest kamaráda Bartošky. Nikdo netušil, kolik sil ho ten zdánlivě bezstarostný úsměv stojí.

Bolesti trojklanného nervu jsou totiž podle lékařů jedny z nejnesnesitelnějších, jaké může člověk zažít. Pacienti je často popisují jako „sebevražednou nemoc“, protože chronická, šoková bolest vede k těžkým depresím a pocitu naprosté beznaděje. Pálivá, elektrizující muka vystřelující do tváře, opakující se v záchvatech – to by vyčerpalo i mnohem mladšího člověka. Heřmánek zprvu doufal, že se z toho dostane během pár týdnů, ale zánět se vlekl.

Pod povrchem festivalových úsměvů v něm zřejmě hlodala obava. Co když se už nikdy plně nezotaví? Co když jeho tvář, jeho milovaný herecký nástroj, zůstane navždy poznamenaná? A co hůř – co když se ty pekelné bolesti budou vracet a on stráví stáří v trápení? Tyhle otázky možná Karla budily ze spaní. Přátelům se nesvěřoval, nebyl ten typ, co by si stýskal. Navenek statečný, uvnitř možná zoufalý.

A pak přišel ten srpnový den. Na střelnici obrátil zbraň proti sobě a vzal si život. Zpráva o jeho skonu otřásla celou zemí. Ale ti, kdo Karla znali blíž, tušili své. To velké trápení, kterému nedokázal čelit – chronické bolesti a strach z bezmoci – ho nakonec dohnalo do kouta, odkud viděl jediné východisko.

Zůstal po něm obraz muže s hlubokýma očima, v nichž se mísil smutek s jiskrou vzdoru. Obraz umělce, kolem kterého vždy zářilo jakési dobré světlo – světlo talentu, lidskosti a statečnosti čelit osudu po svém.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_He%C5%99m%C3%A1nek

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-karel-hermanek-chut-jit-do-divadla-ceskeho-divaka-nikdy-neprejde-40341136

https://cool.iprima.cz/novinky/fesak-hubert-karel-hermanek-nataceni

https://www.kafe.cz/celebrity/karel-hermanek-manzelstvi.html

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-glosa-karel-hermanek-zabradli-a-potize-s-wikipedii-40485916

https://www.irozhlas.cz/kultura/divadla-asociace-nezavislych-divadel-karel-hermanek-divadlo-bez-zabradli_2009182037_ban

https://www.lifee.cz/vsechny-deti-karla-hermanka-starsi-synove-vedou-rodinne-divadlo-jedna-dcera-vyrabi-nabytek-druha-zpiva-4b0b7

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/787021/vazne-problemy-karla-hermanka-76-ochrnula-mu-tvar-pred-zitrejsi-dernierou.html